Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba - O zvláštních lidech kolem nás

Tomáš Pilát | 09/19 |Studie, komentáře

Tentokrát zabrousíme do televizních sfér. Jedním z velice podařených počinů České televize je dokumentární cyklus Kmeny (2015). Zabývá se městskými subkulturami, jejich charakteristickými znaky, chováním jejích příslušníků, ukazuje, o co jim jde a jaký mají vztah k okolí. A ukazuje to tím nejlepším možným způsobem: na příbězích konkrétních lidí.
Tenhle seriál se naší veřejnoprávní instituci povedl. Seznamuje nás s lidmi, kteří žijí vedle nás a s námi (i když se vůči okolí často důrazně vymezují). Se sousedy, kterým třebas občas nerozumíme, ale díky cyklu se je učíme chápat. Stejně, a to je z Kmenů patrné, se oni snaží chápat ty, kteří jim nerozumí a vůči kterým stojí v opozici. Potkáváme je všude kolem sebe. Jsou specificky oblečení, mívají tetování, jezdí na prknech, pečlivě upravených motorkách či autech, provozují a poslouchají specifickou muziku. Ta muzika je důležitá. Příslušníci komunit městských subkultur si na ni potrpí, přitom téměř každá komunita má tu svou. A je to tudíž právě hudba, která hraje v seriálu důležitou roli.

Cyklus má šestnáct dílů, ve kterých představuje fungování různých sociálních skupin od hipsterů či hackerů přes rapery a hooligans až třeba po thrash metalisty. Zavádí diváky do komunit, které se svou odlišností, mnohdy patrnou na první pohled, záměrně vymezují vůči ostatním. Každý díl se snaží co nejpoutavěji a vizuálně co nejpozoruhodněji zachytit typické subkulturní aktivity a rituály. Na cyklu se podílelo deset režisérů. Jejich pohledy na různé komunity a filmařský rukopis se různí, přesto má seriál jednotnou linku, tady je cítit velká práce dramaturga Iva Bystřičana. On sám, jak přiznává, neprošel žádnou městskou subkulturní komunitou. „Jsem kluk z vesnice, tudíž jsem do žádné městské subkultury nezapadl; ani jsem nechtěl. Názorovým ustrojením inklinuji k punku a metalu, ale nepatřím do nich,“ vysvětluje. Jak dodává, byla to do určité míry výhoda. „Vidím ty věci volněji, svobodněji, nedívám se na subkultury prizmatem skupiny, do které bych patřil. Ale: původním vzděláním jsem sociolog a zajímá mě výzkum jiných skupin lidí. Lidí, kteří jsou nějakým způsobem, nějakými znaky ohraničení. Tím se dlouhá léta zabývám jako sociolog i jako dokumentarista,“ říká Bystřičan. Najít jednotnou fazónu všech dílů cyklu bylo těžké. „Subkultur je hodně, jsou různé, a různí jsou i režiséři. Nejtěžší bylo společně si definovat a vymezit pole toho našeho, řekněme, vizuálního výzkumu. Nechtěli jsme, aby měl seriál přílišný žánrový rozstřel, a současně nám šlo o to, aby nevznikaly filmy nežádoucích žánrů, jako jsou publicistika, populárně naučné programy nebo příliš abstraktní dokumentární eseje. Chtěli jsme, aby to byla spíš vizuální antropologie. Dohodli jsme se, že se jednotliví režiséři soustředí na hudbu, životní styl, módu, projevy ideologií a názorových žebříčků členů subkultur. Chtěli jsme, aby se filmaři soustřeďovali na věci, kterých si člověk normálně nevšimne, a když si všimne, příliš jim nerozumí. A aby bylo jejich pozorování pokud možno nezúčastněné,“ dodává dramaturg. „Zkraje práce jsme si s komunitami vymezili pole možného. Motorkáři nám třeba řekli, že do natáčení půjdou, nechají se filmovat, ale když se jim film nebude líbit, zlámou režisérovi ruce i nohy,“ vzpomíná dál, dnes už s úsměvem.
Cyklus vznikal rok, na jednotlivé části tak bylo třeba i půl roku, práce se samozřejmě překrývala. Autoři jednotlivých částí tak mohli „mezi svými“ trávit poměrně dost času. Ono vizuální pozorování, ale samozřejmě i audiopozorování, protože hudba, jak jsme řekli, hrála jednu z hlavních rolí, bylo tedy dosti intenzivní, šlo o hluboký sociologický a psychologický průnik do nitra všech zkoumaných komunit. Některým jejím členům to přišlo nepříjemné, až podezřelé, a snažili se filmařské výstupy kontrolovat. „Dnes jsme zvyklí dělat sebeprezentaci velmi rychle a brát ji jako reklamu své skupině. Dlouhodobější společnost kamery zvládaly některé komunity obtížně. Postupně začaly spolupráci zpochybňovat, jiní vyhrožovali, dalším to ale bylo jedno. Ty rozdíly kopírovaly podstaty jednotlivých subkultur, třeba to, jak se stavějí k institucím. Velký problém měla techno-komunita, o něco menší problém to byl pro komunitu punkerů, ale třeba pro rappisty vůbec žádný. Ten odstup se dá pochopit. Televize veřejné služby je institucionální moloch v rámci celého státního systému, a pro některé je tudíž ztělesněním tohoto systému. Proto i institucí dost podezřelou,“ vysvětluje Ivo Bystřičan.
Iniciátorem a scenáristou cyklu Kmeny je rapper, výtvarník a vydavatel Vladimir 518, za cyklem koneckonců stály tři jeho knihy – Kmeny, Kmeny 0 a Kmeny 90. Významný alternativní hudebník, člen skupiny Peneři strýčka Homeboye (PSH), se dnes pokládá za multižánrového muzikanta. „Dávno se necítím být součástí hiphopové scény a ani tato scéna už nás nevnímá jako svou součást. Stále více přemýšlím nadčasově a nadžánrově. Bytostně to tak cítím. Vždycky jsem byl spíš cestovatel mezi žánry,“ snažil se sama sebe zařadit v rozhovoru pro Český rozhlas Plus.
„Práce na cyklu Kmeny mi byla blízká. Sám jsem vyšel z určitých komunit, do nějakých subkultur a kmenů jsem přišel už jako teenager. Ve třinácti to byl metal, v šestnácti graffiti, pak squat, anarchopunková komunita, rap, hip hop. Pohyboval jsem se skrz jednotlivé šuplíky, a potkával jsem další a další lidi. Těch komunit je ohromné množství, desítky a desítky. Hodně jsem jich prolezl,“ vrací se Vladimír 518 do svého mládí. Už tehdy měl touhu zaznamenávat. V metalové a graffiti komunitách vydával časopisy, zakládal weby, v rapové komunitě začal vydávat knihy. „Pro mě je to přirozený způsob výzkumu. Když mě komunita zajímá nebo v ní žiju, mám tendence začít ji studovat hlouběji, uvědomovat si věci v kontextu. A vydávat o tom nějaké zprávy. Tím jsem vlastně nucen se sám dovzdělávat,“ říká k tomu. Zmíněné zprávy, a to se týká i cyklu Kmeny, chce posílat dovnitř i vně komunit. „To ‚ven‘ přitom v Kmenech není zvenku ven, ale zevnitř ven,“ upozorňuje Vladimír 518.
Na otázku, jestli mají podobné komunity v roce 2019 stále ještě smysl, odpovídá: „Mají. Vezměte si třeba punk, to je vzorový příklad toho smyslu. Je to živá scéna, věci se tu dějí, diskutuje se. Třeba o jednotlivých odnožích téhle muziky, jestli to ještě je vůbec punk. Někteří si myslí, že novodobé punkové kapely jsou mnohem víc fashion a navoněné, než je záhodno, a vlastně ztrácejí logiku. Punkový příklad odráží obecně naši dobu. 70. léta byla dobou, kdy se mládež musela bouřit, a bouřila se tvrdě. Dnes nemá takovou potřebu se bouřit, protože generace fotrů jsou právě ti odrostlí punkáči nebo hippies nebo motorkáři… Hodně četli, cestovali nebo se vrátili k přírodě, každý dělal něco, a teď to zúročuje. Lidi se naučili klidnějšímu způsobu života a větší toleranci. Ustálila se politická situace a taky máme relativně dlouhé poválečné období ekonomické stability, to znamená, že subkultury už nejsou v takové kontrapozici k té velké kultuře, k mainstreamu. Neznamená to ale, že by ztratily svůj smysl. Subkultura je únik odněkud někam, z místa, kde mě to tolik nebaví, na místo, kde mě to baví fatálně. To je první princip subkultury. A druhý: člověk, přestože vstupuje do nějaké sociální skupiny, jde vlastně hledat sám sebe. Pokud se člověk s tématem, s žánrem, který ho zajímá, s celým tím chodem vyrovná, opouští později komunitu s pocitem, že nalezl sám sebe. Aspoň rámcově v rámci té bezbřehé relativity, která nás celý život trápí,“ brání Vladimír 518 současnou existenci subkultur a jejich komunit. Doplňuje, že u něj proces sebepoznávání uprostřed komunit zafungoval dokonale.

Komunity, které vznikají dnes, nejsou podle něj tak vyhraněné, jako byly komunity za minulého režimu a ještě třeba v 90. letech, jsou mnohem víc smířlivé, vůči režimu v zásadě neškodné. Třeba subkultura cosplay, jejíž příslušníci se převlékají za různé postavy, se proti režimu nebouří, v jejich programu není nic „proti“, jako tomu je třeba v punku, graffiti nebo rapu. „Nebo sběratelé tenisek. To, co dělají, by před listopadem 89 dělat nešlo, a po válce by to bylo absurdní. Doba se mění, subkultury na to reagují, ale svůj smysl neztrácejí,“ stojí si Vladimír 518 za svým.
Po uvedení televizního cyklu Kmeny byl připraven na nejrůznější reakce, komentáře, pochvalné i dehostenující internetové i osobní konverzace. A ty taky přišly. „Mám ale za to, že hrany se budou postupně obrušovat, a nakonec tu zůstane jen paleta portrétů unikátních lidí naší doby, což je to nejpodstatnější,“ pochvaluje si Vladimír 518. Jedním dechem pak vyzdvihuje i znělku seriálu. Právem, je malým uměleckým dílem. Po filmařské, hudební, grafické i scénografické stránce. Jejími autory jsou Jan Zajíček (režie), Jiří Málek (kamera) a Ondřej Anděra (hudba). Hudba je originální, výrazná, a přitom nikoliv agresivní. Hodně záležet si tvůrci znělky dali i na zvuku. Zvuk a hudba se tu vlastně prolínají ve skvělé symbióze. Nebo by to šlo říct i jinak: zvuk se stává součástí hudby.
Díl věnovaný punku režírovala Daniela Gébová. I ona vycházela z vlastních zkušeností. „Za minulého režimu jsme všichni byli v nějakých skupinách. Pocházím z Ostravy, punk nám byl blízký. Spolu s novou vlnou. Tyhle záležitosti mě v 80. letech, když jsem byla mladá, zajímaly nejvíc,“ vysvětluje. Na otázku, jestli se liší punk ostravský a pražský, odpovídá: „Liší se lidi, každý je jiný, vzájemně se snaží respektovat, jak to jde. Ale punk je jenom jeden. A rozhodně není mrtev,“ směje se Gébová a doplňuje: „Jako některé další subkultury, i punk, a obzvlášť punk, prorůstá do ostatních subkultur, techno, squateři, nová hudba, která se zpětně vrací nebo přichází. A rekrutuje se tu i spousta lidí od umění, nejen od hudby. Navzájem se stýkají, komunikují spolu. Žít a nechat žít, snaha respektovat se, to jsou hlavní zásady punkerů. Ale i punkeři jsou jenom lidi, stává se, že si občas něco nepřejí nebo závidí. Snaží se ovšem respektovat to, co je přirozeně lidské. Co ovšem určitě nerespektují, to jsou různé politické systémy a podobně,“ přibližuje Gébová smýšlení punkerů.
Dá se říct, že do muziky vnesl punk revoluci. Hudebně se punk rock vracel k počátkům rocku a rock’n’rollu, tedy k využívání jednoduché melodie zpravidla o několika akordech, a k ostrému, často satirickému textu. K průkopníkům žánru punk se řadí američtí New York Dolls a Ramones, obě uskupení vznikla v New Yorku. Největší rozmach punk zaznamenal po roce 1976 v Británii, kde v té době začali hrát Sex Pistols, The Clash nebo Adicts. V Československu se punk rock začíná objevovat až o tři roky později. V první vlně českého punku se objevily kapely, které až na pár výjimek nebyly úplně punkové, ba naopak – spíše využívaly punkových skladeb jenom jako určité repertoárové výplně. Typickým příkladem byla legenda československé alternativy, skupina Extempore s Mikolášem Chadimou, a částečně také mladá formace Zikkurat. Punkové hudbě se věnovala i teplická skupina FPB, u které převládal punk vlastní provenience. Ze známějších punkových skupin lze jmenovat Plexis, Visací zámek, Zeměžluč, Tři sestry, nebo slovenskou Zónu A.
Za komunistického režimu to měly těžké, punk se jaksi nenosil. Ta pravá hudební svoboda přišla až po Sametové revoluci.
I Daniela Gébová se zamýšlí nad současným smyslem některých subkultur, a konkrétně té punkerské. „Pořád funguje, to znamená, že smyl má. Pro lidi, kteří se v ní pohybují, může být tím smyslem třeba hudba nebo způsob života. Právě způsob života je pro punkovou kulturu nejvýznačnější. Dělat si svoje, ať mi do toho nikdo nekecá. Hlavně pro mladé lidi je důležité, aby je někdo respektoval takové, jací jsou,“ soudí filmařka.
S filmem pomáhala Daniele Gébové i její dcera, která jde v rodinných stopách. „I ona patří do téhle komunity,“ říká hrdě její matka.
Seriál Kmeny je plný hudby, vždyť na ní mnohé komunity stojí. Ať jde o Goths (režie Bohdan Bláhovec), Thrash Metal (režie Petr Hátle) nebo Rap (režie Bohdan Bláhovec). „Co stojí za tím, co vidí běžný posluchač a návštěvník koncertů?“ ptá se Bláhovec a odpovídá: „Bez debaty je to hudba a s tím související fenomén nočního života. Gotici i metalisti jsou smečkou, rodinou, která spolu funguje. Podobně, jako jim bije srdce, tak tepe beat té hudby, kterou vytvářejí, a s ním přichází i tep noci.“
A drobná perlička na závěr. V díle věnovaném hackerům se objevují kouzelníci, kteří pomocí blesku a zvuku hrají kompozice Johanna Sebastiana Bacha. Tahle scéna patří z celého cyklu k těm nejpůsobivějším. Člověk u ní má pocit, že je přítomen něčemu nadpozemskému.

Nahoru | Obsah