Hudební Rozhledy

Editorial 10/19

Hana Jarolímková | 10/19 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
letos v září (konkrétně pětadvacátého) se před sedmasedmdesáti roky (1932) narodil jeden z největších klavírních virtuosů 20. století, Glenn Gould (zemřel 4. října 1982). Zajímavý článek o této naprosto neopominutelné postavě světového hudebního dění již zmíněného období přinesl náš časopis ve třetím čísle roku 2011 (s. 48–49) v seriálu „Portréty velkých klavíristů 20. století“ z pera Dity Hradecké. Úkolem tohoto úvodníku tedy nebude připomínka životních peripetií či tvůrčího odkazu tohoto vynikajícího klavíristy, dirigenta, hudebního publicisty, pravidelného účastníka „nočních rozhlasových rozhovorů“ či příležitostného skladatele, ale úvaha nad jedním z problémů, který ho po celý čas jeho pozemské pouti provázel. A nejedná se o problém nijak výjimečný, potýká se s ním totiž řada kreativních jedinců a umělců zvláště.

Tento fenomenální klavírista se narodil v kanadském Torontu jako Glen Herbert Gold (jeho rodiče později své příjmení v důsledku růstu antisemitismu změnili, aby neznělo tak židovsky). Již od dětství je možno ho považovat za typicky „zázračné dítě“, kterého vedla jeho muzikální rodina (zvláště matka) od nejútlejšího věku k hudbě, i když uvažovala také o povolání chirurga. Nakonec hudba zvítězila a Glenn, který začal veřejně koncertovat již od svých 13 let, navštívil jako výkonný umělec do svých jedenatřiceti všechna významná hudební střediska světa. Je pozoruhodné (z politického hlediska), že v období „studené války“ jako jediný z amerických umělců té doby vystoupil – a to za bouřlivých ovací publika – v Moskvě a Petrohradě.
Jeho publicistické práce nepostrádají filozofický nadhled, humor a břitkou ironii. Je zajímavé, že své kritiky psal pod sedmi různými pseudonymy.
Z lidského hlediska se však jednalo o výjimečnou osobnost trpící celou řadou „úchylek“. Při hře si často pobrukoval či prozpěvoval, a to i na veřejných koncertech, což potvrzují dokonce i některé jeho nahrávky. Na koncerty si s sebou vozil výhradně starou dřevěnou židli, kterou mu otec jako dorůstajícímu chlapci pečlivě přizpůsoboval. Používal ji i v době, kdy na jejím opotřebovaném sedadle chyběla dvě prkénka (dnes je vystavena v torontském muzeu). Stále chodil teple oblečen, zpravidla v kabátě, čepici a rukavicích.
Při setkáních nepodával nikomu ruku, byl velice choulostivý na to, aby se ho někdo dotýkal a objímal ho (vzpomeňme na detektivní seriál Můj přítel Monk o případech soukromého detektiva Adriana Monka, trpícího obsedantně kompulzivní poruchou a různými fobiemi). Tuto skutečnost velmi názorně ilustruje jedna z četných příhod jeho zvláštního chování. Kdysi ho jeden z klavírních techniků firmy Steinway na pozdrav plácl po zádech a Gould ho chtěl zažalovat za napadení. Později bylo zjištěno, že slavný klavírista trpěl určitým druhem autismu, který byl později nazván „Aspergerovým syndromem“.
A tím se dostáváme k základní otázce, na níž dodnes nikdo neodpověděl: jak spolu souvisejí kreativita a duševní choroby? A proč nejvíce psychicky nemocných najdeme právě mezi umělci? Za mnohé několik příkladů z různých druhů umění – Vincent van Gogh (1853–1890), Ludwig van Beethoven (1770–1827), Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910) a mnoho a mnoho dalších.
Dostáváme se tak ještě k dalšímu problému, který odborníci v oblasti lidské psychiky dodnes nerozluštili: je psychická porucha následkem „geniality“, nebo se tvůrčí činností psychicky postižený umělec snaží udržet jakous takous životní rovnováhu?
Odpovědi se snad dočkáme někdy v budoucnu...

Nahoru | Obsah