Hudební Rozhledy

Ekologická Rusalka v Darmstadtu

Helena Havlíková | 10/19 |Zahraničí

Dvořákova Rusalka v posledních letech v Německu zakusila mnohé včetně aplikace hrůzné kauzy Josefa Fritzla. V Darmstadtu režisérka Luise Kautz nešla při uvádění této Dvořákovy opery „freudovskou“ cestou drsné psychoanalýzy, incestu nebo týrání, ale akcentovala environmentální téma devastace přírody dnešním člověkem. Celá inscenace (scéna Lani Tran-Duc) je „zabalená“ do igelitových fólií, „tone“ v mlze tajuplně prosvícené světly (světla Nico Göckel) a v různých odstínech šedi včetně skalisek, která už na začátku připomínají spíše pustou měsíční krajinu.

Minimalistickou scénu doplňují černobílé projekce dívky/Rusalky splývající pod hladinou. Barevnější jsou jen kostýmy žínek a Rusalčiny růžové svatební šaty s bohatými kanýry, na konci však špinavé a potrhané. Když si Vodník svlékne horní část kombinézy z blyštivého alobalu, objeví se vytahané zašpiněné tílko. V závěru se na zem snášejí černé útržky, jimiž si Princ, který na samém konci nečekaně po Rusalčině polibku obživne, posype hlavu jako popelem.
Režisérka příliš neprozářila ani scénu na zámku. Společnost sice přišla v různobarevném současném civilním oblečení, ale ona chladná ponurost přetrvávala i zde. Z provaziště sjely tři kovové „obruče“ o průměru několika metrů zavěšené na spoustě řetízků. Různou polohou zavěšení „obručí“ a jejích náklonem vznikaly zajímavé kónické sestavy – ve výšce evokovaly naddimenzované zámecké lustry, spuštěné až na zem navozovaly řetízky pocit vězení, uzavřeného prostoru pro osamocenou Rusalku a bezmocného Vodníka. Celkové vyznění inscenace je hodně pochmurné, bez Dvořákova závěrečného útěšného Božího smíru nad lidskou duší, jakkoli proradnou.
Zásadním nedostatkem darmstadtské inscenace však bylo hudební nastudování a průměrné až podprůměrné pěvecké výkony. Orchestr pod vedením Daniela Cohena hrál často intonačně velmi nepřesně a celkovou měkkost zvuku narušovaly hlasité žesťové nástroje a příliš intenzivní tympány a další bicí. Občas ani nebylo pořádně slyšet, co se hraje a zpívá, protože hojně využívaný „mlhostroj“ byl tak hlasitý, že hudbu překrýval.
Třebaže se představitelky Cizí kněžny a Ježibaby pyšní titulem Kammersängerin, komorní pěvkyně, vrcholy svých kariér mají již zjevně za sebou. Zejména hlasový projev Elisabeth Hornung v roli exaltované obstarožní Ježibaby, která si hraje na mladou, zněl spíš jako křik nebo chrapot a soprán Katrin Gerstenberger postrádal svůdnou podmanivost, kterou by měla Prince obluzovat Cizí kněžna. Thorsten Büttner s mečíkem ve vztyčené pravici působil jako Princ poněkud směšně a režisérce se nepodařilo vhodným aranžmá „zamaskovat“ nepoměr jeho menšího vzrůstu vůči Katrin Gerstenberger, takže Princ měl hlavu ve výšce prsou Cizí kněžny. Výšek však Büttner svým útlým tenorem dosahoval spolehlivě, takže se dalo ještě vytušit, že kdysi vítězil i v takových soutěžích, jako je Operalia. Jemný soprán Kathariny Persicke se vhodněji uplatnil v lyrickém začátku partu Rusalky – dramatičtější výraz Princem zavržené víly, zejména Ó marno to je nahrazovala Persicke zdrženlivě jemným vyjádřením Rusalčina zklamání. Vodník v podání Johannese Seokhoona Moona sice dá na začátku Rusalce hodně energickou facku, ale bas tohoto korejského sólisty v partu Vodníka, který musí vyděsit i lidskou společnost, působil titěrně. Hajný (David Pichlmaier) s Kuchtíkem (Xiaoyi Xu) zpravidla vnášejí do opery komiku a veselost – a toho se režisérka přidržela i ve svém pojetí. Darmstadtské publikum v neděli odpoledne s četným zastoupením prarodičů a vnoučátek vděčně reagovalo smíchem na výstup, v němž Hajný popadne vycpanou labuť vykukující z portálu, zakroutí jí krkem a úlovek si vítězoslavně odnáší přehozený přes rameno.
Z inscenace Rusalky v Darmstadtu bylo zejména ve srovnání s úrovní nastudování Dalibora v nedalekém Frankfurtu nad Mohanem a obou Prodaných nevěst v Drážďanech i Mnichově zřejmé, že divadlo v Darmstadtu patří k těm menším oblastním scénám.

Darmstadt, Staatstheater – Antonín Dvořák: Rusalka, německý překlad Bettina Bartz a Werner Hintze. Hudební nastudování Daniel Cohen, režie Luise Kautz, scéna Lani Tran-Duc, kostýmy Hannah Barbara Bachmann, video Simon Janssen, sbormistr Sören Eckhoff, dramaturgie Steffi Mieszkowski. Státní orchestr Darmstadt, Sbor Státního divadla Darmstadt. Premiéra 23. 3. 2019, psáno z představení 16. 6. 2019.

Nahoru | Obsah