Hudební Rozhledy

Der Prinzipal Wolfgang Wagner und die „Werkstatt Bayreuth“

Oldřich Kašpar | 10/19 |Zahraničí

Již po několikáté dostali návštěvníci proslulého „wagnerovského“ festivalu Bayreuther Festspiele, jenž nesporně dodnes představuje jednu z nejvýznačnějších kulturních událostí Evropy a světa, možnost zhlédnout také novou výstavu, která je pokaždé s tímto svátkem hudby úzce tematicky propojena. Tentokrát ji organizátoři nazvali Der Prinzipal Wolfgang Wagner und die „Werkstatt Bayreuth“. Jak z názvu vyplývá, expozice, otevřená 18. 7. 2019, mapuje život a činnost jednoho z nejvýznamnějších členů rodu Wagnerů, Wolfganga (1919–2010).

Wolfgang Wagner – zajímavosti a nejvýznamnější milníky jeho života
Vnuk věhlasného skladatele neměl jednoduchý „start“ do života. V jedenácti letech mu zemřel otec, a ačkoliv jeho matka Winifred byla důvěrnou obdivovatelkou Hitlera, kterého její děti při návštěvách říšského kancléře ve Wahnfriedu, rodinném sídle Wagnerů, nazývaly strýčkem Wolfim, nezabránilo to Wolfgangově vojenské službě. A bohužel, ta se neobešla bez doživotních následků, kdy těžké zranění ruky mu definitivně zhatilo jeho velký sen stát se dirigentem. Jako absurdita zní, že Hitler sice zraněného Wolfganga v nemocnici dvakrát navštívil, ale po uzdravení ho poslal do pracovního tábora!
O Hitlerově obdivu k Wagnerově hudbě toho již bylo napsáno mnoho. Nicméně k těm nejzásadnějším důvodům patřily zejména dva. Prvním byl skladatelův, byť stále rozporovaný, sklon k antisemitismu, jenž se poprvé veřejně projevil v díle „Das Judenthum in der Musik“ (Židovství v hudbě), k němuž, i když vyšlo nejdříve anonymně, se skladatel později sám přihlásil. Tento, bez rozpaků můžeme říci, pamflet vychází z díla francouzského autora tzv. biologického rasismu Arthura Gobineaua (1816–1882), jehož díla měl Wagner zařazena ve své knihovně. Paradoxní je, že i přes tuto skutečnost, podpořenou později i tím, jak k „führerovi“ a jeho politice vzhlížela skladatelova snacha Winifred, Wagner s mnoha židovskými umělci spolupracoval. Druhým podstatným důvodem, který vedl „vůdce“ k doslovné adoraci Wagnerovy hudby, byla Mistrova posedlost starou germánskou mytologií (např. v Prstenu Nibelungů ad.).
Vraťme se však k samotné výstavě. Ta je rozdělena do šesti bloků, zachycujících nejen život a dílo jejího protagonisty v hlavních etapách jeho životní pouti, jak bylo naznačeno již v úvodu,
Jugend in Wahnfried / Mládí ve Wahnfriedu
Die Erben und das Dritte Reich / Dědictví Třetí říše
„Neubayreuth“ / Offnung der Festspiele / Nový Bayreuth / Otevření festivalu
„Werkstatt Bayreuth“ / Bayreuthská dílna
Vom Privat unternehmen zur GmbH / Od soukromého vlastnictví ke společnosti s ručením omezeným
Der lange Abschied / Dlouhé rozloučení

, ale zároveň poukazujících na nejdůležitější společensko-politické události, které ona léta provázely. (Tento nápad tvůrců výstavy lze jen ocenit, neboť poskytuje návštěvníkům velice zajímavé souvislosti, které by si v tu chvíli patrně ani neuvědomili a jež současná historie tak „zoufale“ postrádá.) A to např. na nepodařený puč Adolfa Hitlera v roce 1923 a jeho úspěšnou podobu o deset let později, kdy říšský prezident Paul von Hindenburg jmenoval Hitlera kancléřem, první přelet letadlem přes Atlantik Charlesem Lindberghem v roce 1927, který trval 33,5 hodiny a směřoval z New Yorku do Paříže, či o rok dříve úspěšný přelet severního pólu balonem Umberta Nobileho a Roalda Amundsena ad.
K významným událostem v osobním životě Wolfganga Wagnera za II. světové války pak jistě patřil v roce 1943 sňatek s tanečnicí Ellen Drexel (1919–2002) a v profesním o rok později, tedy v jeho pětadvaceti, první spolupráce na tvorbě operní inscenace. Konkrétně se jednalo o 7. červen 1944, kdy u příležitosti 75. narozenin svého otce Siegfrieda (od jehož narození letos uplynulo 150 let) debutoval jako asistent režie v inscenaci jeho opery Bruder Lustig (Bratr Lustig).
Vše tedy vypadalo vcelku nadějně, kdyby však těsně před skončením války nebyl Wahnfried zničen spojeneckou bombou (skoro jako by se tímto hrůzným aktem uzavřela jedna kontroverzní kapitola bayreuthských slavností) a o rok později životy všech neovlivnily další dvě světové události: svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki či norimberský proces s válečnými zločinci.
Druhou část výstavy, Dědictví Třetí říše, lze vnímat jako prezentaci snahy oprostit se od neblahé pověsti, kterou si festival získal zejména díky působení Winifred Wagnerové. Ta se sice již v roce 1949 ve prospěch svých synů Wielanda a Wolfganga jeho vedení vzdala, ale své smýšlení nikdy nezměnila, jak se dočteme na další stránce. Nicméně řady změn se díky tomuto rozhodnutí festival dočkal. Hned po svém nástupu do jeho vedení (a to je již náplň třetího a čtvrtého bloku výstavy) se totiž oba bratři stali zastánci „Nového Bayreuthu“, kdy Wieland prosazoval koncepci tzv. „vyklizení jeviště“ a Wolfgang koncept „Bayreuthské dílny“, tedy stylistický pluralismus inscenací a interpretací.
Z iniciativy posledně jmenovaného byl navíc ve stejném roce (22. září) založen mecenášský spolek Gesellschaft der Freunde von Bayreuth / Společnost přátel Bayreuthu, a tak se roku 1951 již mohl konat první poválečný festival: pod Furtwänglerovou taktovkou na něm tehdy zazněla Beethovenova „Devátá“. Je nutno zdůraznit, že Wolfgang Wagner vedl Bayreuthské slavnosti v letech 1949–2008 – letos tedy slavíme nejen 100 let od jeho narození, ale rovněž 70 let od nástupu do této funkce. Až do roku 1966 spolupracoval s bratrem Wielandem, po jehož smrti však zůstal na celý projekt sám. Padesátá léta byla navíc ve znamení tzv. studené války, která vyústila do hrůzné válečné vřavy v Koreji, jejíž důsledky (a to je velmi smutné) přetrvávají na rozděleném Korejském poloostrově v podstatě dodnes. Studená válka ovšem také znamenala, že dostat se na festival do Bayreuthu ze zemí tzv. socialistického tábora bylo prakticky nemožné. A Wagner byl považován za „personu non grata“. To znamená, že koncertní síně u nás i v jiných zemích „sovětského bloku“ byly jeho dílům zcela uzavřeny. Očerňování Wagnera zašlo v této době až tak daleko, že prakticky v každém filmu se scénami z koncentračních táborů zněla Wagnerova hudba. Jako by umělec, který zemřel dávno před nástupem Hitlera k moci, mohl za „führerem“ spáchaná zvěrstva. Naštěstí v poválečném Německu, okupovaném západními spojenci, byla situace jiná.

Dalším významným dnem v historii festivalu se stal 2. květen 1973, kdy se Festspielhaus dostává do rukou Nadace Richarda Wagnera, na jejíž správě se podílejí jak členové rodiny, tak veřejné instituce včetně Společnosti přátel Bayreuthu. Následně rodina Wagnerů daruje Wahnfried s pozemky a dalšími budovami městu Bayreuth, od něhož po té vše odkoupí nadace Oberfrankenstiftung a Bayerische Landesstiftung.
Výstava ale nabízí i další řadu zajímavostí ze života Wagnerů. V roce 1975 se např. Wolfgangova matka Winifred „postarala“ o další výbušný skandál. Poskytla totiž novináři Hansi-Jürgenovi Syberbergovi pětihodinové interview, v němž se znovu přihlásila k obdivu Adolfa Hitlera a Třetí říše. Pobouření, které vypuklo mezi německou a světovou veřejnosti, si lze jen těžko představit. Na festivalu vzhledem k tomu ulpěla „ošklivá“ skvrna, kterou musel Wolfgang Wagner poměrně dlouho „odstraňovat.“ Došlo to dokonce tak daleko, že Winifred, která nedlouho po té v roce 1980 umírá, byl zakázán do Festivalového domu vstup. Navzdory tomu však hned 1. března 1976 vyšel v prestižních novinách Spiegel rozsáhlý text věnovaný stému výročí Bayreuthského festivalu a stejného roku bylo otevřeno i muzeum a archiv, zvaný „Wahnfried – Archiv“.
V letech 1986/1987 (jichž se týká pátý blok výstavy a následně vše uzavírající její šestá část), přechází festival ze soukromých rukou do společnosti s ručením omezeným a v roce 1996 přichází Wolfgang Wagner opět s Mistry pěvci norimberskými, které režíruje a rovněž jejich scénu vytváří v duchu estetiky Nového Bayreuthu – mezi scénickou redukcí a novým realismem.
Jak z doposud uvedeného vyplývá, odvedl Wolfgang Wagner obrovský kus práce, a to nejen organizační.
V roce 2001 je založena Společnost Richarda Wagnera, jejímiž členkami se po boku Wolfganga Wagnera stávají jeho druhá manželka Gudrun, která spolupracovala zejména s mnichovským intendantem Klausem Schultzem (1947–2014), a Eva Wagner Pasquier, Wolfgangova dcera z prvního manželství. O šest let později ale Gudrun umírá a do čela festivalu se v roce 2008 dostávají oficiálně Eva Wagner Pasquier (která však byla z této funkce v roce 2015 odvolána) a Katharina Wagner, tedy dcera z druhého manželství. V roce 2010 se pak životní pouť Wolfganga Wagnera, který by se 30. 8. dožil sta let, uzavírá.

Wolfgang Wagner – nepopíratelný vládce nad Zeleným vrškem
Tento vynikající organizátor, hudebník a teoretik, který do Bayreuthu přivedl i řadu dirigentů světových jmen, jakými byli Carlos Kleiber, sir Colin Davies, Woldemar Nelson, Pierre Boulez, Daniel Barenboim, James Schneider, Christian Thielemann ad., řídil Bayreuthské slavnosti téměř šedesát let a formoval jejich podobu jako nikdo jiný před ním ani po něm. Jeho práci ocenil recenzent španělské agentury efe pro deník „Tuotrodiario“ po mém soudu velmi výstižně, jako „sounáležitost vynikajícího osobního kultu kombinovanou s riskantními představeními.“
V letech 1986–2008 byl Wolfgang Wagner jednatelem a jediným zástupcem společnosti s ručením omezeným Bayreuther Festspiele GmbH (od roku 1987 s doživotní smlouvou). Z toho pro něho vyplývala větší svoboda v utváření slavností, ale současně i větší odpovědnost, než tomu je u ryze státem jmenovaných intendantů. „Byl to kníže, nepopíraný a – vyprošuji si – také nepopíratelný vládce nad Zeleným vrškem a jeho uměleckými, společenskými a hospodářskými osudy,“ napsal o něm německý novinář Lemke-Matwey.
Jako režisér a scénograf inscenoval řadu oper: v roce 1953 Lohengrina, o dva roky později Bludného Holanďana, roku 1957 Tristana a Isoldu a v roce 1960 Prsten Nibelungův. Po předčasné smrti Wielanda v roce 1966 však poprvé otevřel festival i avantgardním režisérům odjinud, kteří vytvořili jak inscenace epochální, tak inscenace provokativní až skandální (přesto mu kritika vyčítala, že slavnosti pod jeho vedením ztratily v interpretaci Wagnerových oper vůdčí úlohu). Vzpomeňme např. na Patrice Chéreaua a jeho kultovní Prsten Nibelungův, nazývaný „Ring století“ a uvedený u příležitosti 100. výročí festivalu (1976), Götze Friedricha (Parsifal, 1982), Harryho Kupfera (Prsten Nibelungů, 1988), Christopha Marthalera (Tristan a Isolda, 2005), Christopha Schlingensiefa (Parsifal, 2004) či Mistry pěvce norimberské jako režisérský debut Kathariny Wagner v roce 2007.
Sám Wolfgang však zůstal až do konce tvůrčího života věrný svému poměrně konzervativnímu stylu, v jehož duchu v letech 1967 znovu představil Lohengrina, 1968, 1981 a 1996 Mistry pěvce norimberské, 1970 podruhé Prsten Nibelungův, 1975 a 1989 Parsifala a v roce 1985 Tannhäusera.
Nejen umění však tvořilo náplň jeho postavení, vždyť víme, jak těžké je na takové projekty sehnat peníze! A to se Wolfgangu Wagnerovi dařilo, když dokázal udržet podíl veřejných subvencí na celkovém rozpočtu slavností trvale těsně pod 40 %. Přitom ceny vstupenek v Bayreuthu jsou díky propracovanému systému kulturního sponzorství od firem i soukromých dárců většinou nižší než u srovnatelných hudebních festivalů. Za skvělý ekonomický a současně „ideologický“ tah byla rovněž považována jeho péče o asi 140 spolků Richarda Wagnera s cca 37 tisíci členy (k roku 2007), které jsou aktivní po celém světě dodnes. Výstava vedle všech těchto informací i několika videí s Wolfgangem Wagnerem (kterého mimo jiné kameraman zachytil i při zkoušce, jak přihlížejícím pěvcům s vervou sobě vlastní sám předvádí svoji inscenační vizi), poprvé představuje i doposud nezveřejněné fotografie známého fotografa Stefana Mose, který jejich prostřednictvím zachytil život tohoto obdivuhodného člověka a umělce během několika desetiletí.
Máme-li tedy stručným způsobem zhodnotit poslední bayreuthskou výstavu v kontextu expozic jí předcházejících (Umlčené hlasy, které jsou nainstalovány v parku před Festspielhausem, Nic není věčné. Wieland Wagner – tradice a revoluce, Theatrum mundi – Barockes Welttheater ad.), nezbývá nám nic jiného než konstatovat, že ani ona se nezpronevěřila tradiční vysoké kvalitě, na níž jsme v Bayreuthu zvyklí.

Nahoru | Obsah