Hudební Rozhledy

Editorial 11/19

Hana Jarolímková | 11/19 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
v několika předcházejících úvodnících jsme se letmo dotkli vztahu politiky, propagandy a hudby. Upozorňovali jsme na, to jak často byla hudba v minulosti zneužívána k jiným než uměleckým cílům (bohužel tento proces stále pokračuje, ačkoliv se o něm příliš nemluví).
Z hlediska nedávné historie lze vzpomenout na téměř kompletní propagandistické zneužití hudby za vlády nejhorších diktátorů 20. století, Adolfa Hitlera (1859–1945) a Josefa V. Stalina (1879–1953). Koneckonců i mnozí z nás mají v paměti dokola omílanou frázi o umění socialistického realismu, jež dokázalo zplodit úžasné věci.

Na jednom z dnešních listopadových výročí, a sice narození významného anglického skladatele Benjamina Brittena (22. 11. 1913), který zemřel 4. 12. 1976, se pokusíme naopak ukázat, jak se dá hudba i vcelku velmi nenásilně s politikou a současně s historií propojit. Kdyby Britten neudělal nic jiného, povznesl svou tvorbou moderní britskou vážnou hudbu na světovou úroveň. I to by bylo velmi záslužné, ale on, jak si ukážeme, dokázal více.
K tomu mu dopomohlo usilovné studium (na Greham’s School a Royal College of Music) tří základních zdrojů: anglického folkloru, který ovšem ve svých skladbách důsledně podrobuje své vlastní stylizaci, italské opery 19. století, zejména Gioachina Rossiniho (1792–1868), jenž svým dílem Lazebník sevillský dospěl k vrcholu italské opery buffa, a děl anglického barokního skladatele Henryho Purcella (1659–1695), autora první anglické opery Dido a Aeneas, který patřil mezi nejvýznamnější Brittenovy umělecké vzory.
Brittenovým dílem, dokazujícím, že i politika (včetně historie) může s hudbou souznít i v pozitivním slova smyslu, je opera Gloriana, která vznikla pár let po II. světové válce (1953) u příležitosti korunovace mladičké anglické královny Alžběty II. (*1926) v roce 1952 a patří ke skladatelovým nejvýznačnějším operám.
Jak upozorňuje Ondřej Hučín v programu k uvedení opery v Národním divadle 2012, opera o královně a pro královnu se zrodila na výletu v Alpách v roce 1952, kdy Britten se svými přáteli diskutoval o skutečnosti, že Angličané nemají vlastní národní operu na rozdíl od Němců (Wagner: Mistři pěvci norimberští), Italů (Verdi: Aida) či Čechů (Smetana: Prodaná nevěsta). Britten o ní tedy začal vážně uvažovat. Jako první ho napadlo téma Jindřicha VIII. (1457–1509), které však skladatele poměrně brzy opustilo. Je sice jisté, že tento panovník tehdejší Anglii pozdvihl a její moc výrazně upevnil, ale stín jeho bývalých osmi žen, kterých se zbavoval i na Evropu té doby nepřijatelně, se za ním táhne dodneška.
A v tom okamžiku přišel vcelku geniální nápad oslavit nástup Alžběty II. na trůn, a to operou ze života její předchůdkyně z 16. století Alžběty I. (1533–1603), která obratnou politikou udržovala postavení Anglie jako mocnosti (zvláště proti Španělům) a podporovala umění včetně hudebního (alžbětinská renesance). Bylo rozhodnuto, ačkoliv se základem libreta stala nonkonformní kniha Alžběta a Essex. Tragický příběh (Elisabeth and Essex. A Tragic History, 1928) Lyttona Stracheyho (1880–1932), která mimo jiné popisuje, jak nakonec Alžběta nechá svého dlouholetého milence popravit. Po dlouhých úvahách se libretistou stal William Plomer (1903–1973), i když sám Britten do libreta zasahoval. To, co je ovšem důležité, je skutečnost, že první národní anglická opera není adorujícím dílem života velmi komplikované osobnosti Alžběty I., ale podává spíše jeho mozaikovitý obraz, složený ze světlých i temných kaménků. Publikem byla Gloriana přijata dobře a dodnes je vnímána jako důstojný kulturní počin.

Nahoru | Obsah