Hudební Rozhledy

Bayreuther Festspiele 2019

Hana Jarolímková | 11/19 |Zahraničí

Soutěž pěvců na Wartburgu...

Úvodem…
Po plných osmi letech jsme se mohli v bayreuthském Festspielhausu stát svědky nové inscenace Wagnerova Tannhäusera. A že očekávání bylo dychtivé, je vcelku nasnadě. Kdo byl totiž svědkem poslední režijní koncepce, svěřené tehdy Sebastianu Baumgartenovi, s největší pravděpodobností si přál, aby díky tomu tehdejší zážitek zasul do svého nejhlubšího podvědomí. Alespoň tak to, podle bouřlivě negativní odezvy na každé představení, patrně vnímala většina návštěvníků, kteří tehdy na Tannhäusera do Bayreuthu přijeli. Již od příchodu do sálu je totiž atakovala otevřená scéna Joepa van Lieshouta, znázorňující jakousi továrnu, konkrétně bioplynovou stanici, kde se zemědělské produkty a lidské exkrementy – biomasa – mění pomocí fermentace na bioplyn, využitelný díky vysokému podílu metanu k výrobě elektrické a tepelné energie. Ve stanici se ale nejen vyrábí, ale podle apollinských principů také spořádaně žije… Vskutku tedy dost nepochopitelná záměna středověkého hradu Wartburg, ikonického místa slavných pěveckých soubojů, kde se většina operního děje má podle Wagnera odehrávat!

Rovněž tentokrát, jak se ostatně již stalo v posledních letech v Bayreuthu téměř pravidlem, festival nesázel na jistotu, ale opětovně uvedl Tannhäusera velmi netradičního, a navíc pozval hned několik debutantů. A to nejen režiséra Tobiase Kratzera, jenž se svým scénografem a návrhářem kostýmů patří, stejně jako představitelka Alžběty – norská sopranistka Lise Davidsen, k té mladší generaci, ale i jednoho z nejslavnějších ruských dirigentů, který již řadu let působí u těch nejprestižnějších orchestrů a operních divadel světa, Valerije Gergijeva! Přesto se v Bayreuthu na Zeleném vršku představil teprve poprvé. Podobně měla mít svou bayreuthskou premiéru ruská představitelka Venuše Ekaterina Gubanova, která však musela kvůli zranění při zkoušce od smlouvy odstoupit. A ještě dva debutující umělci, režisérem do děje přidaní jako další postavy, na jevišti bayreuthského Festspielhausu vystoupili v roli nováčků: německý herec-liliput Manni Laudenbach (vystupující např. v Komické opeře Berlín jako Cupido v Knížeti Modrovousovi, režírovaném Stefanem Herheimem, či účinkující v režii Calixta Bieita v Bludném Holanďanovi ve Státní opeře Stuttgart) a performer a pěvec, zaměřující se kromě jiného i na současné opery např. v Royal Opera House či English National Opera, Le Gateau Chocholat…

Tannhäuser podle Tobiase Kratzera
Od doby, kdy zazněl na Bayreuthských slavnostech 22. 8. 1891 Tannhäuser úplně poprvé (tehdy Wagner zvolil svoji pařížsko-vídeňskou verzi), se mnohé – především v oblasti režijního zpracování operních inscenací – změnilo. Mnohdy až tak zásadně, že pro většinu publika jsou koncepce současných režisérů šokující a v podstatě nepřijatelné. Rovněž letošní pojetí této velké romantické opery, v pořadí již deváté v historii festivalu, rozhodně nepatřilo, jak již bylo nastíněno, k těm tradičním. Německý režisér Tobias Kratzer společně se svým kreativním týmem, Rainerem Sellmaierem jako autorem kostýmů a Manuelem Braunem, který se ujal všech videoprojekcí, totiž odvážně zpochybnil tradičně přijímanou Tannhäuserovu rozpolcenost mezi smyslnou vášní k Venuši a až posvátnou a čistou láskou k Alžbětě. Vyhrocené napětí mezi sexuální a duchovní láskou, které tuto operu provází, tak v Kratzerově pojetí téměř zcela chybělo a pokud se v něm nějaké náznaky tu a tam objevily, tak je smetlo živočišné spojení Alžběty s Wolframem v zadní části dodávky v závěru opery… Zmíněné napětí ale nahrazuje v režisérově koncepci napětí jiné: a sice mezi obyčejnými lidmi v obyčejné společnosti a světem čtveřice jakýchsi komediantů, v níž hlavní dvojici, samotné protagonisty opery, Tannhäusera v klaunském kostýmu a Venuši ve flitry posázeném overalu, doplňuje liliput Oskar (odkazující na dětského hrdinu románu Güntera Grasse Plechový bubínek – Oskara Matzeratha) a kabaretiér a transvestita černé pleti Le Gateau Chocholat. I když promyšlené reinterpretace dramatických konfliktů bývají většinou přitažlivé, ta Kratzerova, byť diváky zcela vtáhla do sebe, se neustále střetávala s Wagnerovým libretem a jeho hudbou – a navíc pohltila většinu z nás natolik, že hudba zůstala až v jakémsi „druhém“ plánu vnímání…
A jak se tedy Tannhäuser podle Kratzera vlastně odvíjel? Rozhodně ne pouhým většinou poměrně statickým děním na jevišti, ale jeho střídáním s hojnými filmovými projekcemi jak z exteriéru, tak z interiéru samotného Festspielhausu. A to ve jménu motta, procházejícího celou inscenací, za které si režisér zvolil Wagnerův citát Frei im Wollen! Frei im Thun! Frei im Geniessen! / Svoboda vůle! Svoboda činů! Svoboda požitků! ze skladatelova politického pamfletu Die Revolution, jehož myšlenky později převzal do svého spisu Die Kunst und die Revolution. A tomu také celý průběh děje odpovídal…
Projekce provází hned samotnou předehru, kdy se rozevře opona a pohled z letadla míjí nejprve obláčky, po té hrad Wartburg, hluboké lesy a silničku, po níž ujíždí stylizovaná dodávka se zeleným zajícem na střeše kabiny. Uvnitř je čtveřice prapodivných komediantů s vlastním, alternativním příběhem: vesele se bavící společnost, v níž nechybí ani drogy, totiž po chvíli zjistí, že jí dochází benzín a jídlo. Zastaví tedy u stánku Burger King, kde se Oskar a Le Gateau Chocholat vypraví na lup, aby se pokusili hadičkou přečerpat z jiného zaparkovaného auta benzín do kanystru, a Venuše (v tomto případě jakási cirkusová akrobatka s velmi anarchistickými názory, z níž se po čase vyklube ještě sopranistka, za kterou z divadla utekl pěvec Jindřich alias Tannhäuser) si mezitím z okénka auta objedná spoustu burgrů. Oba lupiči jsou však v tu chvíli odhaleni policistou, který je pronásleduje až k autu, jemuž se snaží zablokovat cestu: ovšem Venuše (sopranistka) ho nemilosrdně přejede… A právě v tuto chvíli projekci vystřídá jeviště, na němž příběh pokračuje (ovšem ve Wagnerově opeře teprve začíná, a to ve Venušině sluji se svůdnými bakchantkami v objetí s roztouženými jinochy).
Stojí na něm domeček se zahrádkou (představující kiosek s odpočívadlem) a dvěma trpaslíky jako z pohádky o Sněhurce, která v podobě makety natřásá ve střešním okénku peřiny. Čtveřice se rozhodne zastavit a najíst se. Venkovní stůl pokryje ubrusem, položí na něj rádio a ukradené jídlo. Le Gateau Chocholat s duhově světélkujícími křídly a bílých šatech poletuje po jevišti jako bezstarostný motýl, Oskar s nerozlučným bubínkem (mimochodem nejzamilovanější hračkou herce z jeho dětských let) do sebe souká jeden burgr za druhým a poté všude vylepuje plakáty s hesly o absolutní svobodě, a Venuše poslouchá rádio. Jediný, kdo se toho neúčastní, je smrtí policisty naprosto otřesený Tannhäuser, který se zjevně proto s Venuší pustí do hádky (u Wagnera se však dohadují kvůli Tannhäuserově touze vrátit se na zem a Venuši opustit), při níž se přetahují o klavírní výtah Tannhäusera. Ta pokračuje i po opětovném nástupu do auta, kdy se další část příběhu vrací na filmové plátno. Ale pouze do té chvíle, než Tannhäuser (Jindřich) téměř ještě za jízdy z auta vyskočí, a již v reálu jeviště ho na silnici najde cyklistka (u Wagnera „Z hor dolů scházela krasavice Vesna“ – tedy pastýř), která ho odvede na prostranství k divadlu – na Zelený vršek s nainstalovanými soškami Wagnerů jako pozůstatku oslav skladatelova dvojího výročí v letech 2013. Tam postávají jeho bývalí, přestávku využívající pěvečtí kolegové (v originále minnesängři) v čele s Alžbětou, kterou kvůli Venuši opustil. (Ovšem v libretu se v této chvíli Tannhäuser ocitá v jarním údolí, kde ho míjí sbor poutníků, směřující do Říma – u Kratzera šikovně vyřešený členy publika, kráčejícími zdáli ve slavnostním oblečení směrem k Festspielhausu – a kde jej, pohrouženého do modliteb, najde lankrabě s rytíři, kteří jej přesvědčí k návratu na Wartburg za Alžbětou). Po jejich společném odchodu dovnitř Festspielhausu se tam přiřítí dodávka se zbývající trojicí, která prorazí hrazení (jímž je kvůli teroristickým útokům v posledních letech Festspielhaus skutečně obehnán) a ukončí tak první dějství…

Druhé dějství již plně ovládne soutěž pěvců na Wartburgu, zasvěcená tentokrát lásce. Tannhäuser se však jako obhájce smyslnosti, kdy prozradí i svůj vztah s Venuší, dostane s ostatními soutěžícími do křížku. Od záhuby ho zachrání teprve Alžběta, která, byť si na ni myslí Wolfram z Eschenbachu, Tannhäusera miluje a vyprosí mu u svého otce, lankraběte, pouť do Říma, kde se mu má dostat od papeže odpuštění. Tolik Wagner – a jak pokračuje ve svém příběhu Tobias Kratzer? Díky další projekci scénou ve skutečné maskérně Festspielhausu, kde se posledními úpravami připravuje sopranistka v roli Alžběty (jejíž představitelka Lise Davidsen má již s Kratzerovými režiemi zkušenost) na svůj výstup v Tannhäuserovi. Cestou na jeviště nahlédne do šatny Jindřicha – zpívajícího tu hlavní roli, a před vstupem na jeviště, upravené v klasické dekoraci gotické síně s dominujícím lustrem, se pokřižuje a začne zpívat svoji úvodní árii „Vítám tě, má síni, prostore milovaný“. Jevištní prostor je v tu chvíli rozdělen na dvě vodorovné poloviny, kdy v té horní promítané video zachycuje zákulisí s techniky i nervózními pěvci (včetně Tannhäusera a Wolframa z Eschenbachu) připravujícími se ke svým výkonům, a spodní je upravena jako již zmíněná gotická síň, přičemž obě polohy, tedy zákulisní projekce a dění na jevišti, se vzájemně prolínají. Mezitím (kdy na jevišti lankrabě zahajuje pěveckou soutěž) však vstoupí do hry další pokračování příběhu zbývající trojice povedené partičky komediantů, kteří po přistavěném žebříku (který tam skutečně byl) vylezou na balkon Festspielhausu, odkud vyvěsí svůj transparent o svobodě, a zamíří do zákulisí. Venuši se na toaletě, kam přišla jedna z nic netušících sboristek, podaří získat její kostým a zamíchat se mezi ostatní na jevišti. Ve chvíli, kdy se rytíři postaví proti Tannhäuserově chvále smyslnosti, vběhnou na jeviště transvestita s Oskarem, aby svému klaunovi pomohli. Brání ho také Venuše, ale když se proti ní a ostatním postaví i Alžběta („Nedotýkejte se ho, vy nejste jeho soudci“) a strhne se opravdová mela, projekce ukazuje, jak sama ředitelka festivalu Katharina Wagner volá policii. Ta se v další filmové smyčce sjíždí na Zelený vršek se zapnutými houkačkami ze všech stran, pomocí beranidel vtrhne do Festspielhausu a poté i na jeviště, kde posléze s revolvery v rukou zatkne jediného viníka, za něhož považuje Tannhäusera…

Třetí dějství je pro režii jednoznačně nejnáročnější. V Kratzerově pojetí se ocitneme na nějakém vrakovišti (místo podzimního údolí s mariánským obrázkem), jemuž vévodí zpočátku do publika zadní stranou otočený billboard s reklamou na hodinky a nalíčenou tváří Le Gateau Chocholat. Všude se povaluje nějaké harampádí, jehož středem je úplně zdevastovaná dodávka s vypadlými dveřmi a propadlou střechou, přikrytou provizorně plachtou. Naprostou deziluzi z myšlenek o absolutní svobodě, která nadšenou partičku rozprášila do všech stran, podtrhuje osamocený Oskar, který si ohřívá na propanbutanovém vařiči konzervu. Náhle se objeví Alžběta, která, byť se za Tannhäusera ve dne v noci modlí, ho vyhlíží marně, její milovaný se s poutníky (zde bezdomovci) nevrací. Wolfram, který ji věrně následuje („Já myslel si, že ji tu najdu v modlitbách“), chce Alžbětu – stejně jako Oskar, jenž ji lžičkou podává několik soust ze své skromné krmě – utěšit a navlékne si Tannhäuserův klaunský plášť, který tu zůstal, a jeho zrzavou paruku. Alžběta ho začne líbat a ani poté, kdy si Wolfram vše sundá, se ho nechce vzdát a vláká ho do dodávky, kde se spolu vyspí (kam se asi poděla Alžbětina křesťanská čistota?). Potom však nešťastnice najde na skládce střep, podřeže si zápěstí, čímž paradoxně spáchá v křesťanství ten nejtěžší zločin, a lehne si do dodávky. O tom však Wolfram neví, bloumá po vrakovišti, až se najednou střetne s otrhaným Tannhäuserem, jak míří do Venušiny sluje: odpuštění se mu totiž v Římě nedostalo. Venuše nechce promarnit příležitost a vpadne na jeviště s plakáty s Wagnerovým mottem, jako jediná z bývalé čtveřice mu dosud neúnavně věří a propaguje ho. Wolfram se snaží Tannhäusera, který mezitím pln beznaděje roztrhá klavírní výtah opery, jenž má stále u sebe, zmínkou o Alžbětě zadržet. Otevře dveře dodávky, ale tam ji, v náručí Oskara, najde celou zkrvavenou a bez života. Místo ranních červánků a smutečního průvodu, který nese Alžbětu ke hrobu, si Tannhäuser, sám uprostřed jeviště, položí Alžbětinu hlavu do klína. Jeho vykoupení však nepřichází prostřednictvím dalších poutníků, přinášejících papežskou hůl, která se nakonec přece jen na důkaz milosti zazelenala, ale opět pomocí projekce. Za zvuků sboru Tannhäuser, zpátky v klaunském přestrojení, sedí v rozjeté dodávce a tentokrát s Alžbětou míří, šťastně se usmívaje, vstříc až kýčovitému západu slunce…
Pokud posluchač přistoupí na to, že v Kratzerově novém nastudování Tannhäusera je hudba (a s ní nakonec i všechny požadavky Gesamtkunstwerku) odsunuta do pozadí a slouží spíše jako podkres skvěle vypracovaného, byť úplně jiného příběhu (v němž se minnesängeři stávají současnými operními zpěváky, vystupujícími na festivalu v inscenaci Tannhäusera), bude zcela jistě spokojen.
Nesetkáme se tu ani s étosem rytířských soutěží minnesängerů, vycházejícím ze středověkých německých legend (a že jich Wagner nastudoval, od středověkých pramenů až po spisy Achima von Armina, Clemense Brentana či bratří Grimmů, více než dost), ani např. s křesťanskou čistotou Alžběty, a přesto nás inscenace pohltí dynamismem, promyšleností i vtipnými scénkami. O tom, do jakých detailů Kratzer šel, svědčí i první přestávka, během níž za zvuků popového aranžmá některých částí z Tannhäusera předvádí performer Le Gateau Chocholat u jezírka v parku pod Festspielhausem svoji show, při níž Oskar jezdí na lodičce a Venuše alias Elena Zhidkova divoce tančí a vybízí k tomu i postávající a nezbytná selfíčka si pořizující diváky.
Jak jsem již zmínila, nápaditá režie, která jistě zaujala i ty, jež se s ní příliš neztotožnili, byla natolik akční a pestrá, že chtě nechtě odváděla pozornost od hudby. A ta je, jak všichni milovníci Wagnera vědí, na jeho operách to nejcennější. Nicméně i přes tento handicap jsme mohli ocenit další skvělé hudební nastudování, jimiž jsou Bayreuthské slavnosti pověstné. Valerij Gergijev sice nesklidil takový aplaus jako bayreuthský miláček Christian Thielemann, ale podle mého názoru zcela neprávem. Je sice pravda, že během své první produkce nemohl „vychytat“ takřka geniální akustiku Festspielhausu tak dokonale a se všemi nuancemi jako Thielemann, který zde diriguje již celou řadu let, ale nešlo si nevšimnout, jak nádherně a měkce se mu pojí melodické oblouky do všeobjímajících legat, s jakou pozorností a soustředěním propracovává všechny dynamické i výrazové detaily a jak orchestr pod jeho taktovkou zní zase jinak, tak nějak měkčeji a romantičtěji, než na co jsme většinou u německých dirigentů zvyklí. To už je ale otázka osobního vkusu, čemu kdo dává přednost, obě pojetí jsou zcela legitimní.
Hlavní role (která procházela ještě postavami klauna a tenoristy Jindřicha) se jako vždy skvěle zhostil americký tenorista Stephen Gould, který v současnosti patří k wagnerovské světové špičce. Jeho silný zvučný hlas s lehce kovovým nádechem zvládá jakoukoliv wagnerovskou roli (a že už jich má na svém kontě požehnaně, a to včetně Tristana, Logeho, Siegfrieda, Siegmunda nebo Lohengrina či Parsifala) s naprostým přehledem, technicky zcela dokonale. Tentokrát jsme ale mohli ocenit i jeho herecké nadání, protože např. výraz smutku v jeho očích po vraždě policisty jeho partnerkou, byl tak hluboký a přesvědčivý (čehož jsme si mohli všimnout díky projekci), až mrazilo. Vynikající výkon podala i norská sopranistka Lise Davidsen, v současnosti považovaná za nástupkyni Kirsten Flagstad. Právě árií Alžběty, kterou již zpívala v Curychu i Mnichově a nahrála ji rovněž na své první CD, vydané u firmy Decca, zvítězila v několika soutěžích. Její soprán má široký rozsah, znělé hloubky i přesné výšky, byť někdy znějící ostřeji, než bychom vzhledem k ostatním polohám předpokládali. Představitelsky skvělým typem pro postavu Venuše (a v Kratzerově pojetí i jakési cirkusové volnomyšlenkářské akrobatky) se stala zaskakující ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova. Sršela energií, vtipem i koketností, když se snažila udržet Tannhäusera u sebe, a rovněž pěvecky se svého partu ujala na výbornou. Z Wagnerových oper se již objevila např. v Soumraku bohů jako Waltraute či v Parsifalovi v roli Kundry, pro nás je ale především zajímavé to, že ve Vídeňské státní opeře ztvárnila i Cizí kněžnu v Rusalce. Svým zvučným basem zaujal rovněž dánský pěvec Stephen Milling v roli lankraběte Hermanna von Thüringen, rovněž mající ve svém repertoáru řadu postav z Wagnerových oper včetně např. Hundinga v newyorské MET. Výborně se své role Wolframa von Eschenbach vedle dalších minnesängrů (které nastudovali Daniel Behle, Kay Stiefermann, Jorge Rodríguez-Norton a Wilhelm Schwinghammer) zhostil i německý barytonista Markus Eiche, rovněž např. Beckmesser, Kurwenal nebo Wolfram. Již tradičně vynikající byl rovněž ideálně sezpívaný sbor pod vedením Eberharda Friedricha.

Bayreuther Festspiele 2019 – Richard Wagner: Tannhäuser aneb Zápas pěvců na Wartburgu. Hudební nastudování Valerij Gergijev, režie Tobias Kratzer, scéna a kostýmy Rainer Sellmaier, video Manuel Braun, světla Reinhard Traub, dramaturgie Konrad Kuhn, sbor Eberhard Friedrich. Premiéra 26. 7. 2019, psáno z představení 17. 8. 2019, Festspielhaus

Nahoru | Obsah