Hudební Rozhledy

Nový kontinent aneb pokusy o redesign piana

Jakub Zahradník | 11/19 |Svět hudebních nástrojů

Jak už jsme napsali, zvuk, stavba a vývoj pian se zdá víceméně uzavřenou záležitostí. Co ještě měnit? Proč? A nezní to náhodou jako v Broučcích? „... a spali a spali...“. Klavíristé, pokud víme, se po ničem novém nepídí. Vývojáři v klavírních továrnách za těchto okolností nejsou zaměstnáni hledáním cest za hranice soudobého klavíru. Jak se například pisateli tohoto článku svěřil Ing. Ivan Vaculík, vedoucí vývojového oddělení firmy PETROF, v hlavě má prý nástroj na bázi klavíru, který by ale doslova klavírem nebyl (upřesnit to nechtěl), nicméně pro úkoly, které řeší v průmyslovém podniku, se k realizaci takové vybočující a finančně náročné myšlenky zřejmě nikdy nedostane. Škoda – ukázaná platí. A tak při hledání opravdu neobvyklých koncepcí musíme vykročit za brány velkých klavírních závodů. A tam zjistíme jednu věc: Experimentální stavitelé se s tvarem dnešního klavíru nesmířili. Jsou proto dosti vyhraněni vůči myšlence, že „to nejlepší“ již bylo vymyšleno, a někdy se vymezují z toho důvodu vůči firmě Steinway, která tuto neměnnou danost reprezentuje.

Výtečným zdrojem informací o přítomném novém myšlení o klavírním designu je již dříve zmiňovaný sborník Clefs pour le piano / Keys to the piano (Klíče k pianu), který sestavil francouzský muzikolog a klavírista Ziad Kreidy. Sborník vyšel na sklonku minulého roku a počte si v něm ten, kdo umí francouzsky i anglicky. Samozřejmě, že tematika je to tak velká (a rozpřažená od Cristoforiho po dnešek), že sborník nemůže být ničím jiným než „úvodem do...“, ale bohu díky za něj! Českého čtenáře zvyklého nahlížet svět optikou hudební velmoci překvapí neexistence české stopy v této knize (je tam jediná malá, mimochodem pochvalná, zmínka o PETROFU).
Jak tato zmíněná kniha, tak i náš článek si nemohou klást za cíl podat přehled o všech přítomných experimentálních stavitelích a jejich koncepcích – nejsou nikde soustředěni a dozvídáme se o nich skoro náhodou. Jejich proklamace na internetu jsou sice hezké, ale člověk by se musel seznámit s jejich prací osobně. Znamenalo by to bez nadsázky podniknout cestu kolem světa. Především by bylo dobré při takovém hledání rozlišit, co je pokusem o novou koncepci a co je „jenom“ stavbou konvenčního klavíru s některými neobvyklými prvky. Bylo by také správné se tázat, jaké mají dotyční jedinci pro svou činnost důvody a navazují-li na koncepty minulosti. Jeden takový tu připomeneme hned na začátek...

Malmsjö – banánové piano
Odvážný pokus, jak aktualizovat piano stavebně, nacházíme u někdejšího stavitele Malmsjö z Göteborgu. Jeho „banánové“ křídlo z doby mezi světovými válkami vychází ze snahy využít co nejlépe resonančního rámce desky pro všechny polohy (bas – střed – diskant) a tomu podřídit vše ostatní. Snažil se toho docílit tím, že použil rovnostrunný systém a středem desky vedl diagonálně jednu naprosto rovnou kobylku. Struník se tím pádem začíná od prostředka v půlkruhu vzdalovat od hráče směrem doprava, a klávesy musí proto býti různých délek – to přináší zase otázku správného vybalancování váhy hry. Na straně opačné – v basu – jsou nejdelší basové struny vedeny šikmo poněkud vlevo od hráče, přičemž je stále ještě myšleno na resonanční prostor nalevo od nich; tím pádem je celá zadní část nástroje vybočena doleva, a vzniká tak piano ve tvaru „banánu“. Na tuto koncepci upozornil autora těchto řádků věhlasný stavitel Paolo Fazioli, dle jehož mínění jde o překvapivě technicky zdařilý koncept.

Arno Patin
Podobný, byť umírněnější tvar, pokud jde o basovou část resonanční desky, nacházíme v nástroji Arna Patina, Francouze usazeného v USA, který, jak jsme zjistili, zná Prahu. Ve stavbě klavírů je to osamělý běžec. Přes reklamu v Pierceově Piano atlasu jsme našli jeho stránky na internetu a korespondenčně se s ním seznámili. Pravda je taková, že Arno postavil zatím jen jediný svůj klavír, a ten není v jeho majetku. Nicméně stavební plány jsou k dispozici a piano je možné postavit třeba u nás. Pro učinění závěrů bychom potřebovali nástroj poznat na vlastní kůži, na fotografiích vypadá skvěle.

Luigi Borgato – pedálové křídlo
Na jedno křídlo Luigiho Borgata jsme měli alespoň možnost si krátce sáhnout v sále ve Veroně před jedním koncertem, když jsme tam letmo tohoto stavitele navštívili. Přátelský Luigi a jeho milá žena Paola, která s ním spolupracuje a podporuje ho při jeho projektech (což nám dává věřit, že i na světě se může nacházet klavírnický eden...), nás pohostili v místní cafeterii a přitom jsme se snažili něco dozvědět o jeho stavbě klavírů. Překvapilo nás, že tvrdil, že se u nikoho neučil. Staví pouze robustní křídla BORGATO L282 a BORGATO GRAND PRIX 333, která mají čtyřstrunné chóry. Dle vlastního vyjádření jich Luigi postavil desítky. Nás ovšem nejvíce zajímalo jeho pedálové křídlo – DOPPIO BORGATO – kde se pod standardním pianem, na které se hraje rukama, nalézá ještě jedno, které se ovládá nohama (jako u varhan). Bohužel nebylo zrovna k mání. Vzali jsme tedy za vděk alespoň cédéčkem, kde se na ně hraje. Tento koncept kupodivu není historicky neznámý a existuje pro něj dokonce literatura. Již Bach vlastnil klavichord se dvěma manuály a pedálnicí. Podle všeho také Mozart měl kladívkový klavír s hrajícími pedály. Koncertní nástroj – Pedalflügel – vlastnili Schumann, Mendelsohn-Bartholdy, Gounod, Saint-Saëns, César Frank, Messiaen a další. A v nové době ho vedle Borgata postavila například i firma C. Bechstein.

David Klavins – nejhlasitější a nejtišší piano
David Klavins se jako potomek hrdého lotyšského rodu narodil v Západním Německu a zdědil dobrodružnou povahu svých předků – válečných pilotů. Prošel léty učňovskými i tovaryšskými, jak to má být, a když se dostal do nejmenované proslulé klavírní firmy a chtěl přijít některým stavebním věcem na kloub a případně je zkusit vylepšit, dozvěděl se, že „není již co vylepšovat“. To mu dodalo celoživotní impuls pustit se na dráhu stavitele. Křídlo z jeho pohledu naráží na základní nedostatek už ve své podstatě tím, že jeho zvukové možnosti jsou omezeny nábytkovým prostorem, který ho ohraničuje, a tento prostor je vůči posluchači ve vodorovné pozici. David proto začal stavět nástroje na výšku – bez „nábytku“, kde zvuk vede k posluchači přímo, a během třiceti let postavil tři vertikální koncertní piana, k jejichž obsluze se hráč dostává na kruchtu po schodišti integrovaném s nástrojem. První si objednal a financoval skladatel a klavírista Nils Frahm. Prototyp byl vysoký 3,7 metru, byl ale rozebrán a odvezen neznámo kam. Druhý, vysoký 4,5 metru díky angažovanosti stejného skladatele, stojí v Berlíně v sále někdejšího Funkhausu. A třetí byl inaugurován 25. 7. 2019 v moderním koncertním sále lotyšského přímořského města Ventspils. Vedle těchto monster staví David jemná a tichá „piana“ s názvem Una Corda mající jen jedinou strunu pro každý tón. (Koncept pianin s jedinou strunou na tón v historii existoval, ale neosvědčil se.) Nejmenší Una Corda má jen 64 kláves, dva větší modely už plný počet 88, a ten větší z nich zahrnuje integrovaný podstavec, na který hráč vyjde po schůdkách. Hra na tento nástroj vyžaduje poněkud jiný styl hraní než na klavír. Zvuk se trochu podobá pianu Fender Rhodes, ovšem bez agresivního ataku. Postaveno bylo zatím asi 20 Una Cord, dalších 10 se připravuje. K přehrání jsou v maďarském Vácu, kam se David přestěhoval i se svým stavitelským ateliérem a kde jsme ho také navštívili.

Stephen Paulello – nové typy strun
Největší novátorský přínos francouzského koncertního klavíristy a současně stavitele velkých křídel křížo- i rovnostrunných, Stephena Paulella, tkví ve vyvinutí šesti nových typů klavírních strun, které oproti strunám tradičním udrží daleko vyšší tah. Dokonce se tyto sady strun dají kombinovat. Vedle toho se Paulello prezentuje jako břitký myslitel a neúprosný kritik.

Wayne Stuart – 108 kláves
Bez Paulellových strun se neobejde jak David Klavins, tak Wayne Stuart. Celý život tohoto Australana je prodchnut touhou posunout hranice klavíru až na samou mez. V době jeho mládí v 70. letech klavírnické řemeslo v Austrálii takříkajíc „vyhynulo“, v zemi se nenacházel nikdo, kdo by schopně naladil klavír. Australská vláda se rozhodla věc systémově řešit a dala šanci několika mladým lidem, jež poslala na zkušenou do Japonska k firmě Yamaha. Wayne byl mezi nimi. Chtěl odjakživa tvořit něco zbrusu nového. Proto po návratu napřel úsilí k tomu, aby se jeho objevná činnost stala součástí univerzitního programu. Později, již pod svou firmou Stuart & Sons, začal vyvíjet piana, která, jak věří, mají zvukově multidimensionální rozměr (na rozdíl od, jak tvrdí, dvoudimenzionálních tradičních pian) a hráč se zřejmě musí nejprve naučit vnímat tento rozměr a přizpůsobit mu svou hru (podobně jako je například jiná hra na cembalo a jiná na varhany). Z korespondence, kterou autor těchto řádků s W. S. vede, vyplývá, že Wayne bere klasický klavírnický svět za přežilý. Jako první – sto let od Bösendorferova modelu Imperial – rozšířil významně počet kláves nejprve na 102 a dnes na 108, to jest 9 oktáv (přidáno 8 tónů do basu a 12 do diskantu). Výše a níže to již ani fyzikálně nejde. Je to tvrdošíjný člověk, který nelituje žádného času, aby v diskusi obhájil to, čemu zasvětil celý život. V současnosti staví několik klavírů ročně ve dvou velikostech – 220 a 300 cm. Máme holt smůlu, že nežijeme v Austrálii...
Nemůžeme než doporučit čtenářům, aby se sami seznámili také se jmény Delwin D. Fandrich, Chris Maene, David Rubenstein, Chernobieff (nástroj Mammooth) a třebas i objevili další. Nechceme se dnes déle rozepisovat, aby mohly promluvit také obrázky.

Nahoru | Obsah