Hudební Rozhledy

Dostaveníčko u kláves - Vyznání na úvod

Jakub Zahradník | 01/20 |Svět hudebních nástrojů

VYZNÁNÍ NA ÚVOD
Vážení čtenáři, celý loňský rok jsem do Hudebních rozhledů psal seriál o dějinách průmyslového klavírnictví, a upřímně, myslel jsem si, že téma jsem zaokrouhlil, a tím má mise skončila. Paní šéfredaktorka Jarolímková má ale přesvědčovací schopnosti (jinak by nemohla být šéfredaktorkou), a tak jsem ke svému překvapení zjistil, že jsem jí přislíbil dalších dvanáct dílů vyprávění! Dohodli jsme se, že tentokrát to bude úplně jiné. Chtěl bych se totiž pokusit vtáhnout, vás čtenáře, do děje, a tak jsem nový seriál nazval „dostaveníčkem“.

Tím je dán i můj osobní tón, který snad nebudete považovat za příliš důvěrný.
Odkud začít? Snad od toho, co je mým denním chlebem. Jsem muzikant. Nebo spíše byl jsem celý život muzikant, vystudovaný skladatel hrající na klavír. A kdysi také básník. Ovšem od okamžiku, kdy jsem si před třemi léty otevřel v Praze-Braníku obchod s piany, takzvanou Pianotéku, se ze mě stal obchodník a manažer. Má letitá „postiženost“ klavíry mě totiž dovedla k obchodování s těmito nástroji a posléze k získávání starých ušlechtilých pian, která dávám opravovat podle původních technologií a pak je prodávám. Tím jsem se rovnýma nohama dostal do nekonečně hluboké klavírnické problematiky, kterou jsem dříve znal jen jako muzikant a „fanda do klavírů“.
Když moji blízcí kolegové Michal Bartovský a Petr Šefl asi po roce zjistili, že jsem manažersky celkem zdatný, pozvali mě na schůzi Kruhu klavírníků, varhanářů, stavitelů a restaurátorů klávesových hudebních nástrojů při AHUV, jak se celá ta úžasná organizace jmenuje, zkráceně Kruh klavírníků a varhanářů (KKV). Tam jsem byl přijat za člena, a rovnou zvolen za předsedu. To se stalo přede dvěma roky. Byl u toho ještě Ferdinand Rendl, vůdčí osobnost pražských klavírníků, a pár dalších kolegů, které jsem tou dobou ještě neznal. Přijal jsem ten post proto, že mi jde skutečně o věc. Dvojnásobně mi přibylo agendy a dostal jsem na starost péči o několik vzácných oborů – vedle klavírníků o varhanáře a dále o ladiče, stavitele cembal a replik starých klávesových nástrojů, a, jak v poslední době zjišťuji, možná také o stavitele a opraváře harmonik. (Jen stavitelé syntezátorů, zdá se, chybějí, nevíte o nějakém?) V našem Kruhu by se měli spolčovat odborníci, kteří chtějí, aby prostředí, ve kterém se pohybují, vypadalo lépe. Háček je ovšem v tom, že všichni musejí zadarmo udělat nějaký díl práce navíc. Kruh klavírníků a varhanářů totiž není žádným cechem ani komorou. V přítomné době „totální individualizace“ nikdo být členem nemusí a některé vzácné kolegy asi nepřivábíme nikdy, neboť necítí spolčovací potřebu. Vedle našeho spolku působí v zemi také Český klavírnický svaz se sídlem v Hradci Králové, zastupující dnes firmu PETROF, hradeckou Střední uměleckoprůmyslovou školu hudebních nástrojů a nábytku a některé klavírní servisní techniky.
Jestliže klavír je dost složitý nástroj, uvádí se, že je v něm něco přes 7000 dílů, varhany a jejich problematika jsou ještě dalekosáhle větší a složitější. Tak jsem spadl rovnýma nohama také do varhanářství a jeho spletitých vztahů. Nemohu předstírat, že bych byl na varhany odborník, protože mi ale byly představeny palčivé problémy varhanářů, snažím se být alespoň podněcovatelem otevřené diskuse. Unikátnost Kruhu klavírníků a varhanářů spočívá právě v jeho mezioborovosti, lidé okolo klávesových nástrojů se u nás mohou vzájemně inspirovat a také táhnout za jeden provaz.
Ale proč to všechno tak zdlouhavě píši? Abych objasnil, kdo jsem a z jakého úhlu pohledu vám svá „dostaveníčka“ budu psát. Piana, varhany, akordeony, harmonia, spinety, cembala, klavichordy, kladívkové klavíry, to všechno se ovládá pomocí klaviatury – proto „dostaveníčko u kláves“. A čeho se zhruba bude týkat? l Své minulé vyprávění jsem skončil u odborných škol, protože tam roste naše budoucnost. Rád bych některou blíže představil.
Mnoho lidí hraje na tahací harmoniku – akordeon nebo heligonku. Kde si ji mohou dát naladit nebo opravit? A jak je na tom vůbec tento obor u nás a ve světě? Myslím, že se o tom příliš neví. Pokusím se pozvat k rozpravě všechny, kteří se tím zabývají profesionálně.
Po znárodnění byla vytvořena síť opraven klávesových nástrojů. Ta uměle nahrazovala síť opravářů a výrobců, kteří byli dříve v každém menším městě. V nové době se rozpadla. Tak jsme dnes bez této sítě. Zeptám se pamětníků, z nichž někteří jsou stále aktivní, na dobové reálie. A jestli bude zájem kolegů, podíváme se i do některé dílny, která má naději na to, že neskončí, jakmile to její předák pověsí na hřebík. Snad to bude zajímavé i pro vás.
Občas se vynoří osud některého z dávných výrobců pian či varhan působícího na našem území. Někdy je to článek v oblastním věstníku, jindy shoda neuvěřitelných náhod (jak zjistíte o něco níže). Pak se třeba někde objeví informace o zajímavém náhrobku jistého klavírníka a jinde zase zůstala stát někdejší reprezentativní budova, dílna či fabrika. Tady sázím hodně na vás čtenáře, že pomůžete vynést na světlo světa nové informace a my se budeme moci vydat po stopách těchto zajímavých míst a osobností. Například v Liberci se o to zajímá klavírník a správce sbírky automatofonů místního muzea Radek Janoušek. Toho jistě oslovím.
Kdo sledoval náš minulý seriál, zřejmě mu neušlo, že se snažím sledovat i netradiční výrobce pian ve světě a s některými z nich jsem v kontaktu. Někteří jsou opravdu zásadní, ale žijí daleko, jako Wayne Stuart v Austrálii. Velkou osobností, která působí relativně blízko, je David Klavins. Při návštěvě u něj v maďarském Vácu jsme se domluvili, že někdy přiveze ke mně do Pianotéky svůj přenosný klávesový nástroj zvaný Una Corda. Vás čtenáře o tom dopředu zpravím a budete si moci na Una Cordu přijít zahrát. A s Davidem uděláme besedu.
Když Bůh dá, zajedu i letos do Frankfurtu nad Mohanem na slavnou Musikmesse (to není mše, nýbrž hudební veletrh), kde se schází mnoho zajímavých lidí z branže a odkud rád přinesu reportáž.
Hodně mě zajímají historické klávesové nástroje. Samozřejmě, kdo chce něco vidět, může zajet do Norimberka, Lipska a podobně, ale proč tak daleko? Protože sbírka klávesových nástrojů Muzea české hudby v Litomyšli je léta zavřená. Proč, na to se pokusím zeptat odpovědných lidí. Naštěstí pro nás se v našem blízkém okolí vyloupl jeden entuziasta, pan Berčík, který zakoupil větší množství starých velmi hodnotných pian, nechal je uvést do hratelného stavu a je možno si na ně jet zahrát! Určitě se sejdeme v jeho Světě klavírů ve Vyškově.
Vydáme se také příležitostně do některé z dílen varhanářů a stavitelů replik cembal a kladívkových klavírů. Některé jsou prý na vysoké mezinárodní úrovni, tak schválně, jestli to dokážeme posoudit.
Pozadu by neměli zůstat ani moji kolegové (a konkurenti) – prodejci pian. Ti významnější z nich se zmohli již na pěkné pianosalony. Nevím o tom, že by to někde bylo reflektováno, a byla by věčná škoda je opomenout.
Tak, není už těch plánovaných dostaveníček nějak příliš? Popravdě řečeno je. Snad abych v novém roce nedělal nic jiného… Proto příště už musím paní šéfredaktorce odolat a další seriál odmítnout. Prosím, připomeňte mi to!
Hezké vykročení do nového roku vám přeje Váš J. Z.

Osobnost tohoto měsíc
FRANTIŠEK VANÍČEK (28. 3. 1891 – 14. 4. 1977)
Neuvěřitelnou shodou náhod jsem se dostal k údajům o výrobci pian, který jako jediný unikl pozornosti socialistických úřadů a vyráběl piana pod svým jménem Vaníček až hluboko do 60. let. [Zmiňuje se o něm Josef Prach, význačný konstruktér pian, ve svém nedatovaném dopise panu Fröhlichovi z počátku 80. let: „… měl jsem v životě štěstí jednak v tom, že jsem tomuto oboru propadl, a také v tom, že jsem spolupracoval s vynikajícími odborníky, kteří mi rádi předávali svoje zkušenosti. Jedním z nich byl můj tchán, který pracoval ve Vídni…“ – „… dalším byl Vaníček, dlouholetý pracovník fy Bösendorfer, sesazovač klavírů a ladič…“] Seběhlo se to tak. Zajímal jsem se o výkup jednoho hezkého pianina umístěného v Děčíně, jehož majitelka se jmenovala Vaníčková a jejíž otec prý byl ladič. Paní byla příjemná, a já jen tak mezi řečí prohodil, že má shodné příjmení s někdejším výrobcem pian z Hořic. Paní odvětila, že se skutečně jedná o jejich rodinu a že má bratrance v Hořicích, který by mohl poskytnout více informací. Tak jsem se dostal na pana Ing. Zdvořáka, který byl tak laskav a napsal mi pár vzpomínek:
„Děda František Vaníček (*1891) měl dílnu ve dvoře domu č. p. 462, Havlíčkova ulice, Hořice v Podkrkonoší. Z Havlíčkovy ulice se k dílně šlo úzkou uličkou směřující do vnitrobloku k zahradám a jednomu dalšímu RD za dílnou. Hned za domem č. p. 462 byla brána, kterou se chodilo do dvou bytů v RD 462, kde bydleli Hanzlovi a Saalovi, a k dílně. Dílna byla v horním (severním) konci dvora v budově, která prý byla dříve snad nějakými garážemi zřejmě pro náklaďáky. Ty garáže tam byly dvě, vlevo měl dílnu pan Saal, natěrač a lakýrník, a vpravo můj děda (při pohledu odspodu). Dnes je ten dvůr rozdělen na část k RD 462 a část k horní budově s bývalými dílnami. V horní části bývalého celého dvora je dnes z úzké uličky nová brána k bývalým dílnám, které stojí na pozemku 547/3 Hořice [572926], k. ú. Hořice v Podkrkonoší [645168], co tam je dnes, netuším, není tam vůbec vidět. Dílnu měl děda naposledy pronajatou na 20 let. Likvidovala se v r. 1970 (podle mé fotografické dokumentace, kdy jsem vyfotil už vyprázdněnou garáž). Děda František Vaníček po vyučení pobýval ve Vídni, kde poznal babičku (její maminka byla Češka a tatínek Polák). Ve Vídni se jim narodil syn Jan (*1919) a dcera Elsa (1924 – moje máti). Potom (kdy přesně nevím) se vrátili do Čech. Zprvu bydleli ve Velimi (jak dlouho přesně nevím), pak se stěhovali do Jičína, kde děda pracoval ve fabrice na piana (snad to bylo ve fabrice, kde později sídlila opravna Tatra, při příjezdu do Jičína od Hořic vlevo před železničním přejezdem), odtud se stěhovali do Hořic (bylo to v době, kdy moje máti chodila do 2. třídy obecné školy, polovinu třídy ještě chodila v Jičíně a druhou pak už v Hořicích). V té době děda začal provozovat živnost ve své dílně (zřejmě v dílně, kterou pamatuji), a to po celou II. světovou válku a pak až do r. 1970.“
K tomu pan Ing. Zdvořák přidal celou řadu dokumentů o panu Františku Vaníčkovi. Například „list za vyučenou“ u klavírníka Františka Hájka v Plzni v oboru „hotovitelství pian“ z r. 1910, potvrzení vídeňských firem Lauberger & Gloss z r. 1920 a Pallick & Schicker z r. 1922 o praxi a další. Třeba je někdo z čtenářů hrdým majitelem piana zn. Vaníček.

Nahoru | Obsah