Hudební Rozhledy

Ping-pong aneb hon na řemeslníka

Jakub Zahradník | 04/20 |Svět hudebních nástrojů

V hudebním oboru patří podíl na slávě vedle hudebníků výrobcům hudebních nástrojů, mikrofonů, reproduktorů a různých nahrávacích a dalších zařízení. Částečně také hudebním nakladatelstvím a producentům. Mediální pozornosti se dostává věhlasným učitelům, intendantům oper, ředitelům filharmonií nebo festivalů, tu a tam i mecenášům. A nejinak je to s všemožnými guru, jejichž dotykem se umělec teprve proměňuje ve světově proslulého (alespoň na Litoměřicku, jako Jára Cimrman). Vysvětlete mi ale, jak je možné, že o ladičích a opravářích nástrojů, bez nichž neudělá žádný muzikant ani krok, se vlastně nepíše nikde nic? Rozhodně jsem nenarazil ani na studii nebo specializovanou knihu o nich. Jestliže se napíše recenze do odborného časopisu, probírá se výkon umělce a všelijaké inspirační zdroje a filozofické nadstavby, o pianě v sále a jeho ladění se napíše snad jedině tehdy, když jeho úroveň byla zvlášť slabá. Přitom bez pečlivě udržovaného nástroje si umělec ani neškrtne. Bere se jaksi za automatické, že schopný řemeslník toho druhu se kolem nás všudypřítomně vznáší jako ta včelička, a čeká jen na chvíli, aby nám umělcům, koncertním sálům, nahrávacím studiím, školám a dalším kulturním institucím snesl v očekávaný okamžik opylující esenci svého umu. Ale každý, kdo v tomto oboru dělá, ví, že by bylo dobré poněkud vystřízlivět.

Za celá ta léta, co v hudbě působím, mě zaráží množství špinavých, neudržovaných, nenaladěných pian, rozkládajících se varhan, klavichordů a cembal v rozpraskaném a jinak neuctivém stavu (i umístění), ačkoli situace se, myslím, přece jen dost lepší. V České republice jsou miliony hudebních nástrojů, z toho statisíce klávesových. A k tomu zástup hudebníků všech úrovní. Zato registrujeme jen pár set klavírníků, varhanářů a ladičů (a vedle nich neznámý počet fušerů). Je to nepoměr. Zkrátka, ladičů, klavírníků, varhanářů, opravářů harmonik a restaurátorů klávesových nástrojů se nám opravdu nedostává.
Na půdě našeho Kruhu klavírníků, varhanářů, stavitelů a restaurátorů klávesových nástrojů při AHUV, i na půdě příbuzného Českého klavírnického svazu se line debata o zoufalé práci některých jedinců, i špatném stavu řady nástrojů, jako červená nit. Neznalý pozorovatel si asi řekne: „Tak si v tom udělejte pořádek.“ Dobrá. Ale jak? Legislativa nám v tom moc nepomáhá. Jsme v situaci, kdy řemeslnou živnost na opraváře a ladiče hudebních nástrojů získává leckdo. Není to živnost vázaná a není ani specifikována, takže kytarář může klidně opravovat harmoniky, houslař flašinety, klavírník kytary a varhanář třeba saxofony, jestliže budou chtít. Všichni řemeslníci – i ti marní – díky tomu, že jich je tak málo, mají spoustu práce. A často ti nejslabší z nich oplývají největší schopností výřečnosti… Ředitel instituce, který není vázán angažováním profesionála, sáhne často po někom, kdo práci odvede za polovic, třeba i z důvodu, že profesionál v daném kraji nebo městě ani není, popřípadě nemá čas.
Občas k mým uším dolehnou případy, nad kterými zůstává rozum stát. Například naladění pianina ve školce „odborníkem“, který si účtoval cenu odpovídající pořizovací ceně takového nástroje, „odborná práce“ na resonanční desce historického nástroje, která byla „naklížena“ pěnovou stavební hmotou, převzetí peněz na výrobu píšťal a následná několikerá změna adresy, ba dokonce i příjmení zhotovitele nebo převzetí nástroje do opravy a jeho následný prodej bez vědomí majitele. Posledně jmenovaná věc prý skončila pro dotyčného podmínkou, ten ale působí v oboru dál. Dále se dozvídám o kradení malých varhan z kostelů, zcizování jejich píšťal a podobně, k čemuž v menší míře, ale přece jen stále dochází. Jistě že za takové situace přemýšlíme v Kruhu o tom, zda sepsat „mapu“ podstatných nástrojů v zemi, kterou by doplňoval každý, kdo s tím má co do činění, a kde by byl vyjádřen aktuální stav. Jenže vzhledem k počtu nástrojů by na to musela být povolána armáda kancelistů, nikoli umělců a servisních techniků, kteří na to nemají buňky ani čas. A někdo by také musel sestavit všemi respektovanou metodiku. A kdo by to zaplatil? To je nereálné. (Musím podotknout, že v Kruhu klavírníků a varhanářů děláme vše zadarmo, pro věc.) Současně by bylo jistě dobré vyčistit si stůl a sestavit přehled všech, kdo mají ruce a nohy a „vrtají se“ v nástrojích. Byli bychom asi překvapeni množstvím nadšenců provozujících toto řemeslo bez vědomí souvislostí, načerno. Žel, i mezi profesionály je pár hochštaplerů, o nichž se sice ví, ale těžko na ně oficiálně upozorníte. Nikdo nechce mít kvůli takovým záležitostem na krku žalobu. Jak z toho tedy ven? Myslím, že jedině jako ten Mirek Dušín a jeho Rychlé Šípy: dobrým příkladem.
Jistou výhodou lidí od kulturního fochu je, že se přece jen dostanou k osobám a firmám, na které mají reference. Přesto ani oni nebývají úplně uspokojivě zajištěni. Většinou to funguje tak, že spolupracují s člověkem nebo firmou A, po nějaké době zkusí firmu B a pak ještě firmu C. Pak se vrátí k firmě A nebo B a zase znova dokola. Nikdo další už zpravidla na obzoru není, a tak se donekonečna hraje takový ping-pong. Hůře je na tom ten, kdo z oboru není a potřebuje naladit nebo opravit piano, cembalo, varhany, harmonium, tahací harmoniku a další nástroje. Na koho se obrátit? Jak se v dané oblasti zorientovat? A hlavně, jak poznat, co přesně potřebujeme opravit, a jak posoudit, zda byla práce kvalitně odvedena? To je i pro hudebního profesionála často oříšek, laik prakticky nemá šanci poznat skoro nic, až jedině výsledek. V tu chvíli jsme odsouzeni na milost a nemilost řemeslníka, úplně stejně jako v případě všech jiných řemeslných oborů.
Z toho pohledu je zajímavé, že nikoho u nás dosud nenapadlo sepsat publikace na téma oprav – alespoň pro nejčastější nástroje piano a varhany (bavíme se stále jen o klávesových nástrojích). Samozřejmě že například v němčině existují. Němci jsou příslovečně důkladní, takže příslušné knihy jsou dosti odborné a současně nezáživné. Pro obecnou veřejnost jsou možná vhodnější populárně-naučné časopisy. Tištěných časopisů pouze o pianě – kde vedle obligátních zpráv o umělcích, koncertech a nahrávkách najdeme i hrst praktických článků a přílohy na téma „jak stěhovat piano“, „jak pečovat o jeho lak“, „jak piano naladit“ atd. – pár je. Nejlepší jsou asi německy psané Piano-News vycházející šestkrát ročně se třemi přílohami nazvanými Pianist, kde se tyto věci probírají. Aby se to nepletlo, existuje konkurenční a možná ještě trochu noblesnější časopis Pianist s přílohami věnovanými pro změnu světu hudebních soutěží. Ten vychází v Nizozemí v německé a holandské verzi. U nás se žádný takový specializovaný časopis neuživí, ale díky vydavateli a muzikantovi Danielu Andelovi existuje již léta časopis Muzikus pro oblast elektronických nástrojů a přístrojů, skvělá česká obdoba časopisů Keyboard Magazine, Sound on Sound a podobných. Z knižních praktických publikací o pianě je pro běžného čtenáře asi nejschůdnější americká publikace The Piano Book, která se snaží být rádcem, podle jakých kritérií koupit piano nové nebo staré, jak poznat, v jakém se nalézá stavu (a to včetně nákresů některých typických závad). Krom toho se snaží čtenáře zorientovat v cenách i kvalitě značek a vůbec má ambici být jakousi všeobecnou kuchařkou. Přečtením této povšechné knihy se ovšem nestanete odborníky, zůstanete dál laiky, kteří si přečetli nějaké postuláty, ale je to přesto alespoň něco více než nic.

V tuzemských vodách se o opravách dost mlčí. Ne snad jen proto, že opravářům vyhovuje ponechávat veřejnost v nejistotě a býti pány situace, i když také. Důvod je i prostý: z fachmanů nemá na psaní nikdo čas, nejspíš ani básnické střevo. Čím déle se tomuto oboru sám věnuji, mohu říci, že ta problematika – když zůstanu jen u pian – je tak obrovská, že přečtením rozličných publikací se z člověka stane v očích řemeslníků jenom „šťoura“, který posuzuje věci podle toho, co si zrovna někde přečetl. Ale o praktické stránce věci, zejména faktu, že se skoro každá situace u piana jisté konstrukce a různé doby jeho vzniku dost liší, nemá ani šajnu. Můj otec, který z duše nesnášel diletanty, vždycky říkal, že nejhorší ze všeho na světě je nedouk. Jak se tedy z nedouka stát „doukem“ a dostat se k solidní základní technické znalosti problematiky dejme tomu pian (nebo varhan, akordeonů, cembal…) alespoň tak, aby umělec, klavírista i poučený amatér měl šanci se s řemeslníkem o něčem smysluplném bavit?
Prvním krokem, který jsme začali již činit, je to, že školíme na prvním místě samotné řemeslníky. Pořádáme pro ně odborné semináře. Účastní se jich vždy sice jen malá část, ale přesto si myslím, že účinek je značný. Lidé od fochu se totiž mezi sebou baví a předávají si informace. Vzniká tak povědomí o tom, jak by to snad mělo být správně a jak je to určitě špatně. Lidé, kteří dělají špatně, budou podle mě dělat špatně vždycky. Ale ti, co jsou dobří, chtějí být ještě lepší, a obor tak vyzdvihují na vysokou úroveň. Disproporce mezi dobrou a špatnou prací bude do budoucna proto stále zřejmější. Jen za uplynulé dva roky jsme v rámci našeho Kruhu uskutečnili tyto akce: Zájezdy do klavírních fabrik August Förster v Löbau, Blüthner v Lipsku (při tom jsme navštívili muzeum hudebních nástrojů v Lipsku, kde stojí jedno ze tří dochovaných prvních pian od B. Cristoforiho na světě), dále firmu C. Bechstein v Seifhennersdorfu, zavítali jsme na exkurzi do velké varhanářské dílny Hermann Eule Orgelbau v Budyšíně a k výrobci mechanik, firmě Detoa v Albrechticích. Navštívili jsme a prohlédli si významné bachovské varhany v Strömthalu a obří romantické varhany v Mittweidě. V libereckém muzeu jsme vyslechli přednášku a zhlédli sbírku automatofonů. Proběhl seminář na téma „opřádání basových strun“ u Radka Jirouta, seminář „aplikace elektriky v píšťalových varhanách“ s Ing. Vladimírem Bendou, dále „úvod do intonace klavírů“ s šéfintonérem firmy C. BECHSTEIN EUROPE Marcelem Novákem. Následoval „úvod do ladění cembal“ s Petrem Šeflem, třídenní (a drahý) seminář „klížení kladívek“ s ikonickou postavou firmy Renner, Matthiasem Stöcklem. Pokračovali jsme seminářem „restaurování klavichordu“ s Janem Bečičkou. Uspořádali jsme také úvodní setkání nad varhanářskou problematikou v ČR následované velkou 1. panelovou diskusí, které se zúčastnilo třináct varhanářů, sedm organologů (ze všech deseti) a další lidé z oboru. Iniciovali jsme otevření oboru klavírník na Deylově konzervatoři a střední škole v Praze, kde máme první dva studenty a tři další adepty. A v neposlední řadě jsme zahájili publikační činnost a zřídili archiv odborných a historických písemností.
Uvažuji coby předseda Kruhu klavírníků a varhanářů nad mnoha dalšími věcmi, například o zřízení systematických kurzů pro muzikanty a amatéry-opraváře, kde by se zájemci dozvěděli detaily o problematice nástrojů. Myslím, že pro učitele a studenty klavírních oddělení by to mohlo být přínosné. Budou mít ovšem sami od sebe zájem?
Jak ale laskavého čtenáře znám, chtěl by si odnést něco hmatatelného ihned. V pohodlí své klubovky by se chtěl přinejmenším dočíst, zda to jeho piano po babičce, na které se právě dívá a které doma jen překáží a manželka z něj s poznámkami stírá prach, má nějakou hodnotu a zdali ho lze prodat, nebo ho má cenu opravit, popřípadě u koho. Prostoru už v tomto článku příliš nezbývá, přesto mohu poskytnout základní recept, „kam s ním“: Obecně radím lidem nástrojů se nezbavovat. Dělá to dnes kdekdo a jejich cena v soukromé inzerci je proto obecně nízká. Pořízení nového (i starého) piana je drahé. Už jen stěhování něco stojí. Nejlepší je zavolat ladiče, který posoudí, zdali je piano v hratelném stavu a odhadne rámcově jeho hodnotu. Ferdinand Rendl, dnes už legendární postava českého klavírnictví, se vyjádřil jasně v tomto duchu: „Když si s pianem neporadí ladič na místě, je to na opravu klavírníkem na dílně.“
Nyní se mě zeptáte, jak sehnat kvalitního klavírníka. Odpověď zní: Zeptejte se ladiče. Kde ovšem přijít na dobrého ladiče: Zjistěte si, kdo ladí klavíry v místní hudební škole nebo v kulturním sále. Ladič a klavírník na úrovni oblastní filharmonie a v místní hudební škole by už měl být přece jen prověřenou osobou. Nebo zajděte do obchodu s klavíry, který působí hodnověrným dojmem. Takových je v republice asi 25. Hledat můžete i na internetu. V mé soukromé databázi figuruje 35 opravářů v Praze, 15 ve Středočeském kraji, 7 v Jihočeském, 14 v Západočeském, 19 v Severočeském, 18 ve Východočeském kraji plus dalších asi 15 přímo v Hradci Králové (mimo podniky PETROF a C. BECHSTEIN EUROPE, jejichž renovační oddělení můžete oslovit přímo). Moravu mám rozdělenou soukromě na jihozápadní, kde působí 7 opravářů pian, v Brně jich je asi 15, na jihovýchodní Moravě 19 a na severní Moravě a ve Slezsku podle mých seznamů 18, ne každý se ovšem inzeruje. Na Slovensku vím o čtyřech, sporadicky se dají najít i čeští opraváři pian v Německu, Rakousku a Spojených státech. Známých cembalových a hammerklavírových dílen je v tuzemsku šest. Hledáte-li prověřené varhanáře, je situace snazší o to, že na stránkách Ministerstva kultury najdete ty, kteří mají buďto plnou, nebo omezenou ministerskou licenci. Záleží na tom, zda chcete opravit varhany historicky cenné. Pak jste ovšem jistě seznámeni s tím, zda podléhají coby kulturní památka ochraně. Další desítky, někdy i velice dobrých varhanářů se nachází i mimo tento ministerský seznam. Nově se zabývám shromažďováním dat o opravářích harmonik. Také jich je, zdá se, pár desítek.
Abych pořád jen nemluvil o tom, co bylo, o tom, co se chystá, se aktuálně dozvíte na stránkách našeho Kruhu na adrese www.kruhkv.cz.

Nahoru | Obsah