Hudební Rozhledy

Pražské kytarové kvarteto

Julius Hůlek | 05/20 |Rozhovory

Pražské kytarové kvarteto

Mezi významnými hudebními výročími loňského roku jsme si mohli připomenout 35 let existence a bohaté působnosti jedinečného komorního souboru svého druhu u nás – Pražského kytarového kvarteta. Posledních šest let soubor účinkuje ve složení Marek Velemínský, Václav Kučera, Patrick Vacík, Matěj Freml. O pestrém profilu jeho dosavadní činnosti v proměnách času jsme rozmlouvali s jeho zakladatelem, uměleckým vedoucím a autorem četných úprav Markem Velemínským.

  • Praha v názvu kvarteta má jistě své opodstatnění. Jak vás jako české umělce vnímá zahraniční publikum?
    V době vzniku kvarteta jsme byli všichni studenty Pražské konzervatoře a žili jsme v Praze. Praha jako jedno z nejkrásnějších měst je jistě dobrou reklamou, ale nemyslím, že by nám to tehdy nebo teď nějak pomáhalo. Soubory se prostě tímto způsobem tehdy pojmenovávaly. Zahraniční publikum nás přijímalo vždy s otevřeností, ale nevnímalo nás – vyjádřeno okázale – jako reprezentanty zlatého fondu české hudby. Tak tomu může být u našich kolegů ze smyčcových ansámblů, my něco takového v repertoáru, bohužel, nemáme. Přesto na propagaci české hudby v zahraničí nezapomínáme.
  • Jako zakladatel PKK jste patrně měl určitou motivaci a vizi. Jak vlastně k založení souboru došlo?
    K souborové hře jsem zřejmě přirozeně tíhl. Než jsem přišel na konzervatoř, hrál jsem v rockovém kvartetu a pocit ze společného muzicírování mi při studiu sólové kytary scházel. Na Pražské konzervatoři jsme na koncertech třídy Jiřího Jirmala obvykle nějaká kvarteta hrávali. Pamatuji se třeba na Telemannův Koncert D dur, a to mě tehdy nadchlo natolik, že jsem se rozhodl zkusit to jednou profesionálně. Když jsem se s tím profesoru Jirmalovi svěřil, řekl mi: „Tak nějaké kvarteto založ!" Na první pokus se to hned nepovedlo, ale už tehdy jsem oslovil svého kolegu Václava Kučeru, který s námi hraje dodnes. Kvarteto jsem přece jen založil, ale počáteční pevná sestava vznikla až o něco později, když jsme se spolužáky hráli na koncertě v právě otevřeném Atriu na Žižkově. Psal se rok 1984. Mělo to takový úspěch, že nedalo moc práce kolegy přesvědčit, abychom v tom pokračovali i mimo školu. Profesor Jirmal nám byl v těch začátcích velkou oporou a kvarteto považoval za své i dlouho poté.
  • Jak jste dokázali skloubit studium a rozjezd koncertní činnosti?
    Už v posledních ročnících konzervatoře jsme začali vystupovat na profesionálních koncertních pódiích, takže to bylo docela náročné. Naštěstí měli páni profesoři pochopení. Na konzervatoři jsme také absolvovali předmět komorní hra. Hrálo nás i šest, to už těch kytar bylo trochu moc, ale bylo to zajímavé. Vedl nás Štěpán Rak a já ho přemluvil, aby pro naše kvarteto také něco napsal. Tak vznikla první skladba, která nám byla věnována – cyklus Nálady. Shodou okolností jsme ji letos opět zařadili do repertoáru a pořád se – nejen nám – líbí!
  • Zpočátku jste se museli zorientovat v celé sféře komorního žánru kytarového kvarteta. Tehdy jste asi u nás konkurenci neměli...
    Ansámbl čtyř kytar pochopitelně není naším vynálezem. V době vzniku našeho souboru jich ve světě bylo jen několik, dnes už jich jsou určitě stovky. Už tenkrát jsme věděli o tom nejslavnějším – španělském kvartetu Los Romeros. Jejich nahrávky ale byly pro nás tehdy stejně nedostupné. Takže jsme museli chtě nechtě hledat a najít vlastní cestu. Ovšem ani oni nebyli první, kytarová kvarteta existovala už za romantismu.
  • Je na souzvuku čtyř kytar něco jedinečného? A jaké jsou jeho možnosti a meze?
    Na kytaře jde krásně hrát melodie a myslím, že kromě jiného právě na kráse kytarového jednohlasu je existence kytarových souborů založena. Když hraje kytara sólová, doprovodné tóny ubírají melodii potřebné alikvótní tóny. Zatímco v jednohlasu má melodie všechny alikvóty jen pro sebe. Proč zrovna kvarteto? Čtyřhlas je vlastně takovým základem naší hudební „civilizace“. Kytarové kvarteto dovede využít všech možností, které kytara jako nástroj nabízí. Je však limitována, především délkou tónu a jeho silou a nepříliš velkým tónovým rozsahem. To vše znesnadňuje kytarové aranže skladeb původně určené nástrojům, které taková omezení nemají.
  • Jak se svým repertoárem vymezujete co do výběru hudby různých období a stylů?
    Náš repertoár pokrývá stylové rozpětí od renesance po současnost. V průběhu let se jeho podoba proměňovala, a to nejen proto, že se měnila sestava kvarteta. Ano, souvisí to s vývojem vkusu každého z nás a s momentálními osobními preferencemi, ale i s okolními vlivy. Zpočátku jsme se dost věnovali barokní hudbě, hráli jsme Vivaldiho, Bacha, nám i publiku to znělo krásně, pak přišli na řadu i staří čeští mistři. S nástupem éry takzvaně autentické interpretace staré hudby jsme začali být opatrní, transkripce skladeb totiž už z principu autentické být nemohou. Já osobně ortodoxní přístup ke staré hudbě tak docela nesdílím. Při zachování určitých principů lze nabídnout ještě jinou než jen historicky věrnou interpretaci staré hudby. Dokladem toho může například být, že naše album barokních skladeb z 90. let je dodnes na Spotify naší nejposlouchanější nahrávkou. Tehdy došlo k tomu, že jsme všichni čtyři měli naprosto stejný pohled na věc. Léty se náš repertoár posouvá blíže ke 20. století, a to ve smyslu původních skladeb i úprav. Velice nám imponuje a „sedí“ hudba impresionistická, témbrové možnosti kombinace čtyř kytar totiž skvěle korespondují s charakteristickou barevností hudebního impresionismu. Osobně se v atmosféře této hudby cítím nejlépe, a to i jako autor úprav.
  • A co hudba novodobá a současná?
    Konstatuji, že i v hudbě současné se cítíme být doma. Rovněž se nevyhýbáme hudbě, která má být syntézou nebo na pomezí různých žánrů, když je kvalitní. Původní skladby, komponované přímo pro soubor čtyř kytar, samozřejmě zní naprosto přesvědčivě a autenticky, když skladatel ví, pro koho píše, a je si vědom technických limitů, o kterých jsme mluvili. Autor prostě nenapíše do partitury dlouhé noty, protože ví, že bez elektronického „kouzlení“ z kytary dlouhý tón nedostane. Zde bych zmínil a rozlišil autory, kteří sami na kytaru hrají, a pak ty, kteří kytaristy nejsou. Z našich skladatelů – kytaristů zejména Štěpána Raka, ze zahraničních třeba Lea Brouwera. Jejich skladby kromě kompoziční invence obsahují ještě jednu cennou devízu, totiž že jejich party se dobře hrají, že jdou takzvaně „do ruky“. Autoři, kteří kytaru neovládají, naopak přicházejí s neotřelými postupy, do nichž by se kytarista nepustil. Ve svém repertoáru máme něco i z počátků historie komponování pro kytarové kvarteto. Aktuálně s tím nepočítáme, ale například k Variacím francouzského romantika Antoine de Lhoyera se jistě někdy vrátíme.
  • Nezanedbatelným a pečlivě sledovaným faktorem v dosavadní působnosti PKK je poměr původní tvorby a úprav.
    Původní tvorba, zejména novodobá a současná, tvoří zhruba polovinu našeho repertoáru. Velká část byla věnována přímo nám, Štěpán Rak pro nás za ta léta napsal více než deset skladeb a jeho hudba nás provází celých těch pětatřicet let. Skladby pro nás napsali další renomovaní kytaroví autoři, dokonce i zahraniční, jako John Duarte, Jorge Morel, z českých Jiří Jirmal, Milan Tesař, naposledy Lukáš Sommer, vynikající představitel mladší skladatelské generace, a mnozí další. Kromě nich i významní skladatelé, pro něž byl výlet do světa kytary spíše ojedinělou, byť zároveň dobrodružnou cestou. Krásné skladby tak vznikly z pera Jiřího Matyse, Zdeňka Lukáše, Otomara Kvěcha... Samozřejmě hrajeme skladby napsané i pro jiné soubory, třeba Federika Morena Torroby věnované již zmíněnému kvartetu Los Romeros. K autorům a jejich skladbám, které upravuji, mám skutečný respekt. Právě pro tu úctu k originálu si často říkám, co by na mou úpravu skladatelé, kteří už nežijí, asi řekli. Někteří současní autoři jsou rádi, když jejich hudba k posluchačům promlouvá, byť v odlišné instrumentaci. Někdy pro nás svou skladbu dokonce upraví sami, to je pak zajímavé sledovat, jak autor postupuje při transkripci vlastního díla.
  • Těch obdivuhodných pětatřicet let vás provází publikum, které vám oddaně naslouchá a rozumí, proces porozumění je jistě vzájemný...
    Jako základní předpoklad tu pořád zůstává lidský faktor – uvnitř i vně kvarteta, a také v našem chápání publika laického i odborného. Na ně je také třeba brát zřetel a zároveň se nepodbízet. Neděláme hudbu jen pro sebe, na publikum člověk myslet musí. Svou interpretací vlastně tlumočíme skladatelovo sdělení posluchačům, a když pak slyšíme: „To je ale krásná hudba!“, víme, že byla tlumočena dobře, a hlavně správně.
  • Úctyhodný časový interval existence vašeho souboru je evidentně podmíněn kvalitou osobního aspektu ve vzájemných vztazích členů kvarteta…
    Ten aspekt osobní je velmi důležitý a musím říci, že nás v tomto ohledu provází štěstí. V takovém úzkém společenství, jako je kvarteto, si hráči musí rozumět i po lidské stránce, nejen muzikantsky, a to nám vždy vycházelo. Všechny ty změny sestavy se nestaly proto, že bychom se pohádali, ale spíše se vyčerpal potenciál spolupráce. Zpočátku jsem měl pocit, že změna sestavy soubor vrhne o několik let zpátky, ale nikdy se tak nestalo. Kvarteto vždy ožilo, dokonce hrálo lépe a vůbec to nemuselo souviset s tím, zda nově příchozí byl lepším hráčem. Bylo to, myslím, hlavně proto, že do poněkud unaveného kvartetního organismu přišla nová krev. Taková transfúze… Společně se mnou se na dosavadní pětatřicetileté historii kvarteta podílelo devět vynikajících kytaristů, vezmu to od těch současných zpět – Václav Kučera, Patrick Vacík, Matěj Freml, ale v kvartetu svého času hráli a někteří velice dlouho, také Jan Tuláček, Martin Sauer, Jiří Mrhal, Marek Janda, Jiří Voborský a Khaled Arman. Všem děkuji za krásnou spolupráci!
  • Dá se kytarovou komořinou uživit? Měli jste nebo máte mezi sebou výrazné sólisty? Jaké je krédo vašeho kolektivního směřování?
    Když jsme s velkým nadšením začínali, naivně jsem si představoval, že se budu živit jenom kvartetní koncertní činností, a několik let to skutečně šlo. Že bych měl někdy učit, mě tehdy vůbec nenapadlo. Postupem času se však pedagogická činnost stávala rovnocennou součástí mé profese, někdy dokonce převládající, a vyučování jsem začal mít rád. Současní i dřívější členové kvarteta rovněž pedagogicky působí. V kytarovém kvartetu, coby společenství rovnocenných a dokonce totožných nástrojů, sólistou paradoxně může být každý. My se tou zásadou řídíme a sólové party koncertantních skladeb si spravedlivě rozdělujeme. Ale na sólovou dráhu, myslím, nepomýšlí nikdo z nás. Dva naši mladší kolegové (Matěj Freml a Patrick Vacík) tvoří kytarové duo Siempre nuevo a jsou opravdu vynikající. Jako kytarové kvarteto jsme se vždy snažili vymanit ze zaběhané škatulky kytarové hudby a prezentovat se jako rovnocenný komorní soubor. Opakovaná pozvání na festivaly, jako je Pražské jaro, snad svědčí o tom, že se to daří. Především zásluhou repertoáru, jehož podstatnou součástí jsou transkripce světové orchestrální nebo komorní hudby a který kytaru prezentuje sice v odlišném, ale plnohodnotném světle.
  • Dosavadní aktivita PKK se může vykázat nejen tradičně chápanou koncertní činností a účastí na festivalech, ale i četnými nahrávkami. Jejich dosavadním vrcholem je CD nahrávka Noci ve španělských zahradách.
    Skladba Manuela de Fally, původně pro orchestr se sólovým klavírem, dala našemu poslednímu albu z minulého roku název a je jeho stěžejní součástí. Celý snímek představuje španělskou hudbu 19. a 20. století. Kromě již zmíněné skladby, která pro mě byla skutečným aranžérským oříškem a je interpretačně velmi náročná, obsahuje hudbu Isaaka Albénize, Joaquína Rodriga, Antonia Josého a Federika Morena Torroby. Jsou to autoři, kterým kytara nebyla cizí, a právě proto jejich hudba v podání čtyř kytar tak dobře zní. Torrobova skladba Estampas je zde jediným originálem, vše ostatní jsou úpravy.
  • Co říci zcela na závěr?
    Profesionálně jsme začali účinkovat pět let před pádem železné opony, v době, kdy bylo složité vycestovat za hranice, shánět noty, získávat nahrávky světových umělců. V té izolaci jsme museli hledat a postupně nacházet vlastní cestu. Podle všeho jsme ji našli, mimo jiné právě díky tomu, že to zlé bylo jako vždy i k něčemu dobré. Teď, za času pandemie (rozhovor byl realizován na počátku dubna – pozn. red.), jsme tváří v tvář postaveni něčemu, co jsme dosud nezažili. Ruší se koncerty a nikdo neví, co to s hudebním trhem udělá. Muzikanti dnes spolu muzicírují on-line a jaké to bude mít důsledky pro živou interpretaci, je ve hvězdách. Jsem ale optimista a věřím, že živé koncerty přežijí a s nimi i jejich interpreti.

    Nahoru | Obsah