Hudební Rozhledy

Monument jako operní plakát

Helena Havlíková | 05/20 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Národní divadlo Brno objednalo a na čtyřech představeních uvedlo operu skladatele a dirigenta Marka Ivanoviće na libreto režiséra Davida Radoka Monument. Oba autoři své dílo v Janáčkově divadle také nastudovali.
Najít dnes téma pro operu tak, aby byl důvod, proč postavy zpívají, určitě není snadné. O to je zajímavější, že hned dva soudobé české skladatele, Jiřího Kadeřábka a Marka Ivanoviće, oslovily osudy sochaře Otakara Švece (1892–1955), uznávaného jako autora futuristického Motocyklisty, pomníků významných osobností (Karla IV., T. G. Masaryka), portrétů Voskovce a Wericha, Vítězslava Nezvala nebo Jana Nerudy, ale i tvůrce megalomanského pomníku generalissima Stalina. Žulové gigantické sousoší ztvárňovalo vůdce s dobovým patosem ideologie hlásající světlé zítřky, který stojí hrdě v čele zástupců lidu – čtyř sovětských z jedné strany a čtyř československých z druhé. Právě tento Švecův návrh vybrala v soutěži v roce 1949 porota jako vítězný. Lidé mu začali posměšně říkat „Fronta na maso“. S patetickou pompou byl monument vztyčen v roce 1955 na pražské Letné, aby byl po sedmi letech zbourán, když po odhalení kultu osobnosti byl oslavovaný vůdce demaskován jako masový vrah. Peripetiím Švecova života a tvorby i doby, ve které působil, se věnovali nejen historici (studie Hany Píchové Případ Stalin z roku 2014) ale i filmaři (v roce 2017 vznikl film Viktora Polesného Monstrum podle knihy Rudly Cainera Žulový Stalin).

Švecovy osudy a jeho doba jsou bezesporu silné, i pro operu nosné téma. Budování a následná destrukce takového kolosálního monumentu vyjevuje svou zvrácenost a má přesah do současnosti – vždyť se i dnes ve jménu nových ideologií ničí kulturní památky odkazující k historii, která se už „nehodí“.
Opera Jiřího Kadeřábka Žádný člověk vznikla na objednávku pražského Národního divadla a premiéru měla na Nové scéně 31. 3. 2017. Kadeřábek se v ní s citacemi dobových dokumentů držel Švecova života v době tvorby Stalinova pomníku po sebevraždu jeho manželky i jeho samotného. Po výbuchu, který monument zničil a tvoří předěl 80minutové opery, poslední bizarní část ústí do postapokalypticky depresivní vize jakéhosi primitivního kmene, který na troskách někdejších komunistických hesel pracně skládá slabiky společné řeči a nějakou budoucnost kolem ohníčku, do kterého nakonec přiloží i torzo Stalinovy hlavy. Hudební stránku tvoří nahrávka instrumentovaná pro velký symfonický orchestr a sbor, která se kvadrofonně linula ze čtyř reproduktorů umístěných v rozích kolem diváků sedících na jevišti Nové scény, protože hlediště bylo součástí hracího prostoru. Do nahrávky se pod dirigentským vedením Jiřího Kadeřábka „strefovali“ sólisté. Vybaveni mikroporty zpívali živě ve zdlouhavých recitativních „přednáškách“, které se střídaly s exaltovanými atonálními explozemi. Libreto „šustilo papírem“ a prázdnými frázemi schematických figur. V nevyrovnané struktuře díla se první, zhruba hodinová část, zoufale vlekla, než se přehoupla do zajímavějšího rytmizovaného voicebandu a výkřiků za zvuku živě hrajícího komorního orchestru.
David Radok a Marko Ivanović v Monumentu sice také vyšli ze Švecova příběhu, ale v rozhovorech před premiérou zdůrazňovali, že se chtěli odpoutat od dokumentární faktografie a zobecnit ho. Že se snažili vyhnout konkrétnímu vsazení příběhu do reality 50. let a zobecnit ho spíše jako nadčasovou problematiku vztahu umělce a vládnoucí moci. Švec zde není pojmenován – jeho postava se jmenuje jen „Sochař“, Stalinův pomník je pak „veliký pomník velkému muži“.
Tím se ale autoři dostali do pasti zjednodušujícího zploštění období 50. let. Stejně jako Švecův život bylo mnohem spletitější, než se autoři snaží abstrahovat a generalizovat v deseti momentkách své rovněž 80minutové opery. Zůstala schémata budovatelského nadšení, papalášského večírku, aristokratických manýr stranických pohlavárů, cynické arogance nabubřelé garnitury osobující si vládu i nad uměním nebo zpověď v kostele, kde farářem je převlečený estébák. Oživující záblesk cynismu typického aparátčíka se mihne v závěrečném obrazu, kdy pohlaváři vedou debatu, co s monumentem historické ikony demaskované coby masový vrah. Jeden z mužů navrhne pouze vyměnit hlavu „ochránce míru“ za hlavu 1. tajemníka, ale vzápětí převáží názor Ministra kultury pomník zničit. Komplikované lidské osudy Otakara Švece, jeho manželky a dalších postav se „scvrkly“ na typizované „modely“ – tvůrce rozervaný tím, že uměleckou svobodu prodal za lukrativní politickou zakázku, manželka ustrašená z toho, aby se neprovalily nespokojené řeči „šeptané“ ve skrytu domova, pragmatický prospěchář, nepřátelé režimu odsouzení k práci metařů, šedé pokořené šourající se masy s hlavami sklopenými. Z jejich defilé bez dalších kontextů, skrytých příčin a následků se tak stal více „operní plakát“ než „antická tragédie“, jak si přál pro své první operní libreto David Radok.
I když Marko Ivanović přímo necituje dobovou hudbu, používá mix hudební ilustrace budovatelských masovek, kavárenské i hospodské hudby, při zpovědi velebného zvuku varhan s disonantními žesťovými ataky sochařova svědomí. Zběhlost Marka Ivanoviće vytvořit postmoderní koláž zvukových charakteristik a veristické „dušemalby“ doplňuje „vyštěkávání“ rozkazů, vysoký tenor pro postavu ministra kultury, pochodové rytmy, zvuky zvonů.

Otakar Švec na monumentální pomník spotřeboval 17 tisíc tun žuly. Třebaže sama megalomanská socha je na rozlehlé scéně Janáčkova divadla zastoupená jen obrovitou studií palce, Radok s Ivanovićem na svou operu „spotřebovali“ rozsáhlý aparát třinácti sólistů, sbor Janáčkovy opery posílený o Český akademický sbor, Dětský sbor Brno a bohatě instrumentovaný orchestr. Jenže vyjádřit bez stereotypů zvolené téma, které je určitě třeba připomínat a k němuž by právě žánr opery mohl otevírat cestu, se hlouběji a komplexněji nepodařilo. A to i přes to, že autoři měli k dispozici špičkové sólisty, kteří ale stáli před nesnadným úkolem, jak věrohodně oživit schematizované postavy. Svatopluk Sem disponuje sice zvučným barytonem, ale v titulní roli Sochaře nepostihl vnitřními konflikty zmítaného tvůrce. Alespoň náznak satirického odstupu se dal vyčíst z výkonu Ondřeje Koplíka, který svým světlým vysokým tenorem propojoval postavu Ministra kultury s jejím předobrazem – Zdeňkem Nejedlým. David Nykl vystihl Prvního tajemníka jako protřelého politika ovládajícího manipulativní techniky, který za maskou „lidové bodrosti“ ukrývá mocenskou aroganci a cynismus. Mezzosopranistka Markéta Cukrová byla Sochařovou ustaranou manželkou a Roman Hoza sochařovým pragmatickým kolegou.
Inscenátoři využili technické možnosti nově zrekonstruovaného jeviště Janáčkova divadla, které umožňovaly plynulé přestavby mezi jednotlivými obrazy s epilogem mohutného výbuchu. Ale ani tato scénografická flexibilita nesmazala z výsledného tvaru jeho zjednodušující schematičnost.
S hledáním způsobu, jak prostředky opery uchopit peripetie naší minulosti, se potýkají čeští tvůrci už od dob předsmetanovských a často teprve čas ukáže, jestli jejich sdělení má širší přesah. V posledních letech se to u nás podařilo Martinovi Smolkovi v opeře Nagano o legendárním vítězství českých hokejistů. Zrůdnou děsivost 50. let prostřednictvím osudu Milady Horákové s využitím dobových dokumentů a mrazivým účinkem vyjádřil Aleš Březina v komorní opeře Zítra se bude..., kterou svou režií povýšil Jiří Nekvasil a hlavně strhujícím výkonem v titulní roli Soňa Červená. A dokonce tisíciletou historií českých zemí s jejími vrcholy i pády se v roce výročí české státnosti „propletli“ bez operní pompy, ale naopak s vtipem, mladistvou zvídavostí i odvahou a kreativním odstupem rozjařeným i pokorným skladatel Lukáš Sommer a vesele hraví inscenátoři v projektu Časoplet, který iniciovalo a nastudovalo studiové uskupení Opera Studio Praha. Ivanovićův a Radokův Monument přes divadelní zkušenosti svých tvůrců a kvality sólistů sílu tématu a možnosti operního žánru nepropojil.

Brno, Národní divadlo – Marko Ivanović: Monument. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie a scéna David Radok, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Přemysl Janda, sbormistři Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová. Premiéra 7. 2. 2020, psáno z reprízy 28. 2. 2020.

Nahoru | Obsah