Hudební Rozhledy

Bizetova Carmen na nové scéně DJKT

Marta Ulrychová | 05/20 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Czaba Kotlár (Escamillo)

Slavná Bizetova Carmen je v pořadí již sedmou inscenací, uváděnou plzeňským operním souborem na Nové scéně, otevřené v roce 2014. I když jsem premiéru navštívila 7. 3., tedy necelý týden před uzavřením divadla, byla i tato repríza lednové premiéry co do obsazení ovlivněna koronavirovou epidemií.
Zatímco mnozí recenzenti opakovaně poukazují na nevhodnost akustického prostředí nového plzeňského divadla, jež opeře vskutku neprospívá, vedení divadla se zjevně snaží o nápravu, která však momentálně není jednoduchou finanční záležitostí. Jestliže se tedy v budoucnu zadaří, nebude si muset recenzent v příští sezoně stýskat na sonorní zvuk orchestru, doslova utopeného v hlubokém orchestřišti. Bohužel je to právě Carmen, kdy je posluchač ochuzen o mnohé přednosti Bizetovy orchestrace.

Rovněž není divu, že i fádní interiér hlediště se výtvarníci operních děl snaží „rozbít“ scénou plnou světel a zářivých barev. Sluncem ozářená Sevilla se naštěstí této iluzi nebrání. Scénu Lukáše Kuchinky tvoří v 1. dějství bílé schodiště s vyvěrajícím pramenem, po stranách černá mříž s orientálním dekorem, v pozadí římský akvadukt. Tutéž náznakovou úspornost zachovává scénograf i v přestavbách, mění se pouze horizont a barvy světel. Kostýmy Dany Haklové zasazují děj do doby 70. let 19. století, škoda jen, že ve snaze o symboliku jejich barevnost zbytečně omezila, když z široké škály barev vybrala pro oba sbory bílou a černou, pro tanečníky rudo-černou variaci a modrou jako barvu vojenských uniforem a Micaëliny „la jupe bleue“ (modré sukně). Režie Martina Otavy zůstala cele ve službách hudební partitury, erudovaně zachovala dobový kolorit a podtrhla charakter jednotlivých postav.
Hudební nastudování upřednostnilo verzi s recitativy. Bylo svěřeno zkušenému Jiřímu Štruncovi, který nehledě na již zmíněnou špatnou akustiku dovedl orchestr k vynikajícímu výkonu, a to jak v orchestrálním tutti, tak i v sólových pasážích (flétna, klarinet, fagot, lesní roh). Stejné uznání si zaslouží i sbormistr Jakub Zicha (rytmicky pregnantně vyzněl ženský sbor v 1. dějství). Nezastupitelné místo má v Carmen tanec. Bylo dobrým počinem vedení opery, že k pohybové spolupráci byla jako specialistka na španělské tance přizvána Nelly Danko, která v kooperaci s tanečníky plzeňského baletu nejenže choreograficky oživila začátek 2. dějství, ale v efektní taneční stylizaci pojala i slavnostní rituál předcházející býčím zápasům. Choreografie soubojových scén byla svěřena osvědčenému Karlu Basákovi.
Ačkoliv jsou role Carmen a Micaëly v Plzni obsazeny v trojí alternaci, musely se obou rolí zhostit hostující umělkyně. Mezzosopranistka Barbara Nunes de Cambraio již ztvárnila na plzeňské scéně několik rolí (z oněch posledních připomeňme Idamanta v Mozartově Idomeneovi), záskok v Carmen však umožnil, abychom ji poznali v naprosto odlišné interpretační poloze. Mladá nadějná zpěvačka disponující naprosto ukázněným, kultivovaným a ve všech hlasových polohách vyrovnaně znějícím mezzosopránem není v Bizetově opeře onou pudově vášnivou bytostí, kteréžto pojetí přijala řada interpretek (a to leckdy zbytečně) jako zavedené klišé, ale k roli Carmen přistoupila po svém. Zřejmě dobře obeznámena s tradičním zpěvem španělské Andaluzie se v „tanečních“ sólových partiích (habanera, seguidilla) ve svém zpěvu soustředila na ornamentiku, dědictví předoasijských mikrointervalových struktur, která díky její technice vyzněla s přirozenou lehkostí a intonační čistotou. Carmen v jejím podání si s muži pohrává spíše s frivolní koketérií než s žádostivou neukojenou touhou. Tento pěvecký a herecký rejstřík však dokázala mladá zpěvačka obdivuhodně změnit v „karetní“ árii – předzvěsti smrti, která v jejím podání nepostrádala potřebný stín tragiky. Jako Micaëla se v Plzni představila mladá ruská sopranistka Vlada Borovko, disponující slibným sopránem. Zjevně se jí více dařilo v árii ze 3. dějství (Je dit, que rien ne m’épouvante), než v úvodním duetu s Donem Josém v 1. dějství. Ostatní role byly obsazeny zpěváky, s nimiž se v Plzni setkáváme pravidelně. Dona Josého zpíval Paolo Lardizzone, který touto rolí vstoupil již do své šesté plzeňské sezony. Part mu dobře sedí nejen po pěvecké stránce, ale díky svému jižnímu temperamentu a notné dávce hereckého umění je přesvědčivý i v jevištní akci. Disponuje dokonalou technikou, jeho hlas, intonačně jistý a znělý ve všech polohách, popírá svou průrazností jakákoliv tvrzení o nemožnosti zvládnout nevhodnou akustiku Nové scény. „Květinová“ árie (La fleur que tu m’avais jetté) tak patřila v jeho provedení k jednomu z vrcholů představení. Czaba Kotlár je svým zevnějškem a temperamentem důvěryhodný Escamillo, jemuž divák ve své fantazii rád uvěří úspěchy v pomyslné aréně. Dokáže však v této náročné roli přesvědčit i pěvecky, a to nejen vstupní árií, ale i v krátkém lyrickém duetu z posledního dějství (Si tu m’aimes, Carmen). Zatímco Jiří Kubík jako Moralès a Jevhen Šokalo coby Zuniga vstoupili do inscenace jako zkušení interpreti, což se odrazilo i v jejich spolehlivém výkonu, patřili role podloudníků mladým. Frasquitu zpívala Doubravka Součková, Mercédès Ivana Klimentová, Remendada Amir Khan a Dancaïra Jakub Hliněnský. Nutno dodat, že kvintet s Carmen v 2. dějství Nous avons en tête une affaire, prubířský kámen muzikality a umělecké poctivosti, zvládli výtečně.
Zcela vyprodané hlediště nadšeně aplaudující interpretačním výkonům je důkazem, že se této opeře po dvanáctileté pauze v Plzni opět dostalo adekvátního ztvárnění.

Plzeň, Divadlo J. K. Tyla – Georges Bizet: Carmen. Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger, sbormistr Jakub Zicha, choreografie Nelly Danko, choreografie soubojových scén Karel Basák, premiéra 25. 1. 2020, psáno z reprízy 7. 2. 2010, Nová scéna.

Nahoru | Obsah