Hudební Rozhledy

Zamyšlení nad první televizní Rusalkou

Jaroslav Someš | 05/20 |Televize

Eduard Haken (Vodník)

Česká televize na svém programu Art už delší dobu věnuje patřičnou pozornost také oblasti vážné hudby, přenosům, a ještě častěji záznamům koncertů a operních či baletních inscenací. Zpřístupňuje tak nejen současnou produkci, ale sahá i k archivním snímkům, jejichž návrat na obrazovky bývá mnohdy skutečnou událostí. Takovým výjimečným zážitkem byl sobotní večer 21. 3., věnovaný 110. výročí narození slavného českého basisty Eduarda Hakena, dlouholetého sólisty Opery Národního divadla v Praze. Hakenovu osobnost jsme si nejdříve připomněli v portrétu, který s ním natočila režisérka Věra Chytilová u příležitosti jeho 85. narozenin v roce 1995. Mistr Haken tam prostými slovy, s upřímností a pokorou sobě vlastní vzpomíná na svou životní pouť. Vyznává se z lásky k hudbě, k Národnímu divadlu i k vlastní rodině.

Jako hlavní program k Hakenovu jubileu zařadila ČT vzácný archivní snímek, televizní inscenaci Dvořákovy Rusalky z roku 1960. Nejde sice o první operu na českých obrazovkách, ale jde asi o nejstarší existující televizní záznam operní inscenace. Vážná hudba se v tehdejší Československé televizi (ČST) objevovala už od počátků vysílání (připomeňme, že občasné bylo zahájeno 1. 5. 1953 a pravidelné 25. 2. 1954). Zprvu však šlo jen o komorní tvorbu. Vysílalo se totiž živě, ze studia v bývalé Měšťanské besedě ve Vladislavově ulici v Praze. V prvních letech bylo technicky nemožné inscenovat tam celou operu. Už snadnější to bylo s baletem, protože šlo tančit na nahrávku (tak už v létě 1954 bylo do studia přeneseno brněnské nastudování Bachčisarajské fontány). Pokrokem od roku 1955 bylo zavedení přímých přenosů, které tak mohly zprostředkovávat nejen sportovní utkání, ale také divadelní představení. Dramaturgie se však z pochopitelných důvodů více zaměřovala na činohry a z hudebních žánrů opět na balet (např. brněnské Labutí jezero) a na operetu (kladenský Žebravý student, českobudějovický Ohňostroj atp.). Setkávání s operou bylo v ČST v padesátých letech 20. století vzácností. Rusalku z roku 1960 je proto možno posuzovat jako zlomový okamžik. (Sluší se připomenout, že na jaře téhož roku jí předcházelo studiové provedení Rossiniho buffy Signor Kartáč v nastudování Jihočeského divadla v Českých Budějovicích s hostujícím Karlem Bermanem v titulní roli.)
V roce 1960 už technické podmínky umožňovaly živě vysílanou inscenaci zaznamenat, byť v omezené kvalitě. To je třeba mít při sledování historického snímku Rusalky na paměti. Nezbývá než vyslovit hluboký obdiv režisérovi Ilju Hylasovi, kameramanovi Jindřichu Novotnému, scénografovi Josefu Divišovi i choreografovi Vlastimilu Jílkovi za to, jak se jim podařilo do stísněných podmínek studia scénicky náročnou inscenaci rozmístit. Dostupná dokumentace, bohužel, neuvádí, zda se jednalo o studio v Měšťanské besedě nebo o některý z dalších prostorů, které ČST v té době využívala (sál bývalé Plodinové burzy, studio ve východní tribuně Strahovského stadionu aj.). Dnes už si neumíme představit, co dalo práce zaranžovat na omezeném prostoru pohyb sólistů i početného baletu a zároveň přesně zorganizovat přesuny kamer a obsluhující techniky. Znamenalo to řadu zkoušek, tak, aby při přímém vysílání všechno bez závad klapalo. Do televizních análů z té doby vstoupila řada nečekaných příhod, kdy se třeba v záběru objevila vedlejší kamera nebo asistent režie se scénářem v ruce. Hylasova Rusalka však po této stránce patří k těm bezchybným snímkům.
Záznam je pochopitelně černobílý, jeho stáří je na něm znát. Scénografické řešení odpovídá jak prostorovým podmínkám, tak divadelní poetice doby – kašírovaný břeh jezera, šlojíře Ježibabina obydlí, zákoutí kolem zámecké kašny a úzký koridor pro polonézu. Také na kvalitě zvukového záznamu se podepsal čas. Není to ovšem otázka samotné nahrávky, ale technická nedokonalost její studiové reprodukce. ČST použila supraphonskou nahrávku opery z roku 1952, řízenou dirigentem Jaroslavem Krombholcem, s Ludmilou Červinkovou (Rusalka), Beno Blachutem (Princ), Marií Podvalovou (Cizí kněžna), Eduardem Hakenem (Vodník) a Martou Krásovou (Ježibaba) v hlavních rolích. Tato hvězdná pětice byla v té době s těmito postavami na scéně Národního divadla v Praze neodlučitelně spjata. A stěžejní význam Hylasovy Rusalky je v tom, že alespoň ve třech případech (Podvalová, Haken, Krásová) nám zachovává herecké jevištní pojetí. Marie Podvalová v Cizí kněžně i zde dominuje podmanivým vzhledem a povýšeneckým projevem. Marta Krásová zpívala v ND Ježibabu od konce dvacátých let; za tu dobu prošla u ní tato role zajímavým vývojem od pohádkové čarodějnice až po mytickou bytost v dlouhé říze. Takovou byla v ND v Hrdličkově inscenaci z roku 1955 a takovou je i v televizní Rusalce Hylasově. Pro Eduarda Hakena byl Vodník celoživotně erbovní rolí, a právě tak se pro postavu Vodníka stal Eduard Haken erbovním představitelem. Tradiční pohádkový vzhled zůstává i tady zachován, zůstává typické gesto přihlazování dlouhých vlasů, ale vnitřní proměnlivost je uchvacující; má v sobě laskavost „Vodníka-tatíčka“, nadhled nad bujností mládí, skepsi k lidskému pokolení, ale i spravedlivý hněv nad jeho proradností a zradou.
Z dalších pěvců z Krombholcovy nahrávky přešel do televizní inscenace už jen Jiří Joran jako Hajný. Kuchtíka nazpívaného Ludmilou Hanzalíkovou nahradila Věra Nováková a v ostatních rolích se na obrazovce objevili členové baletu ND, v úlohách Rusalky a Prince Yvetta Pešková a Oldřich Stodola. Pešková zaujme nejen fyzickou krásou a graciézností pohybu, ale především velkou výmluvností výrazu svého obličeje. V řadě míst zužitkovává své taneční umění, např. při písni Lovce. Stodola, někdejší přední sólista Machovovy éry, není typem klasického milovníka, jeho Princ je zralejší a od počátku tvrdší. Tím dramatičtěji však vyznívá závěr opery, kdy režie nechává Prince zemřít v odstupu od Rusalčina přízraku, ani objetí a polibek se reálně nekonají (po stránce kamery jde o jeden z nejhezčích záběrů). Výkony obou představitelů umoc ňuje skutečnost, že s hlasovým témbrem Červinkové a Blachuta nejsou zjevově v rozporu.
K přednostem Rusalky z roku 1960 patří i to, že opera byla inscenována prakticky celá – chybí pouze první sloka Ježibabina čarování „Čury mury fuk“, a to jen proto, že se nezachovala. Tím se tato inscenace liší od všech následujících televizních a filmových zpracování Rusalky. Jsou ještě tři. To další vzniklo hned o dva roky později ve Filmovém studiu Barrandov v režii Václava Kašlíka, který jako dirigent také pro film natočil speciální (a zkrácenou) nahrávku s Miladou Šubrtovou, Zdeňkem Švehlou, Ivanou Mixovou, Ondrejem Malachovským a Věrou Soukupovou. S výjimkou Ivany Mixové, která Cizí kněžnu ztělesnila i herecky, byli na filmovém plátně všichni pěvci nahrazeni buď činoherci (Vladimír Ráž, Josef Hlinomaz, Jiřina Šejbalová), nebo tanečníky. Rusalku představovala Jana Andrsová a Yvetta Pešková tentokrát tančila První žínku. Je to jediná zfilmovaná Rusalka, kde je Kuchtík sice nazpíván sopránem (Helena Tattermuschová), ale hrán chlapcem (Antonín Krčmář). Film se natáčel zčásti v ateliérech, zčásti v reálné přírodě, což poznamenalo jeho výtvarnou stránku. Naturalismus brodění se ve „skutečné“ vodě ubírá snímku na poetičnosti. Platí to i pro závěr, pro Princovo umírání, tam ale Stallichova kamera nápaditě kouzlí s obrazem Rusalky jako skutečné bludičky, která se zjevuje, a mizí.

V roce 1975 vzniklo další zpracování Rusalky, a to jako televizní film. Režíroval ho Bohumír Zoul a jako hudební podklad použil supraphonskou nahrávku dirigenta Zdeňka Chalabaly z roku 1961; zkrátil ji ovšem. I zde vévodí nahrávce další z našich slavných Rusalek, Milada Šubrtová, vedle níž tu zpívají Ivo Žídek, Alena Míková, Eduard Haken a Marie Ovčačíková. Představitelsky Zoul ponechal pouze Hakenova Vodníka, bez kterého si v té době už nikdo neuměl Dvořákovu operu představit. Všechny ostatní role obsadil činoherci (Kateřina Macháčková, Miroslav Nohýnek, Marie Málková, Slávka Budínová).
Nepřesnost jejich předstíraného zpěvu je ovšem někdy velmi markantní, a tedy rušivá. Snímek pro ČST se natáčel v exteriérech, především v Průhonickém parku a na zámku Ploskovice; kamera Ilji Bojanovského však častým prolínáním záběrů vytváří dojem snovosti a zdařile oblomuje přílišnou realističnost prostředí.
Rusalka režiséra Petra Weigla z roku 1977 je prozatím poslední českou filmovou adaptací této opery (ovšem v produkci německé Zweites Deutsches Fernsehen). Vznikla pro ni původní nahrávka pod taktovkou Libora Peška, v níž kvůli zkrácení chybí i řada známých míst (mj. druhá sloka árie o Měsíčku, Ježibabino čarování, árie Rusalky „Necitelná vodní moci“ atp.). Pěvecké obsazení je však vynikající – Gabriela Beňačková, Peter Dvorský, Milada Šubrtová tentokrát jako Cizí kněžna, znovu Ondrej Malachovský a Libuše Márová. Herecky Weigl obsadil role svými častými spolupracovníky, Magdou Vášáryovou, Milanem Kňažkem, Božidarou Turzonovovou, Přemyslem Kočím (který má mnohem blíž k vládci vod Kühlebornovi než k „Vodníku-tatíčkovi“) a Jaroslavou Adamovou (která ve své démoničnosti rozhodně není žádná „tetka“). Není bez zajímavosti, že Kuchtík je tu kuchtička a hraje ji Dagmar Veškrnová (zpívá Daniela Šounová). Jako všechny Weiglovy snímky, je film výpravně opulentní (architekt Miloš Červinka), natáčel se výhradně v exteriérech, mj. v zahradách bavorských zámků Herrenchiemsee a Nymphenburg, a kostýmy Jindřišky Hirschové ho situují do éry německého baroka. Po stránce režijního pojetí i výtvarné kompozice záběrů kamery Jiřího Kadaňky je však ovlivněn zejména dobou vzniku Dvořákovy opery, tzn. atmosférou fin de siècle a jejím symbolismem (Weigl tu myšlenkově i obrazově navazuje na svého Radúze a Mahulenu). Z pohádkové balady tak zřetelně vystupuje příběh o lidské duši, který byl Kvapilovým i Dvořákovým záměrem.
Ačkoli se tedy u nás Rusalka dočkala čtyř televizních a filmových adaptací, je zajímavé, že – na rozdíl od řady jiných operních titulů – nebylo dosud nikdy zaznamenáno některé z jejích domácích jevištních provedení. Existují záznamy zahraničních inscenací (jen namátkou: Anglická národní opera, pařížská Opéra, mnichovská Bavorská státní opera, newyorská Metropolitní opera), ale pro naše scény představuje nejslavnější Dvořákův jevištní opus v tomto směru pořád ještě nesplacený dluh.

Nahoru | Obsah