Hudební Rozhledy

Slavní hudebníci za šachovnicí I

Miroslav Vilímec | 05/20 |Studie, komentáře

David Oistrach hraje na konzervatoři šachy se svými žáky.

Hudba se bezesporu stala neodmyslitelnou součástí našeho bytí. Ve své výlučnosti se však neuzavírá, naopak prolíná do jiných oblastí, někdy i zdánlivě odlišných. Nesčetněkrát byla probrána příbuznost a vzájemná inspirace jednotlivých druhů umění, např. vazba hudby na malířství či literaturu. Mě jako profesionálního houslistu a zároveň nadšeného šachistu zajímalo, zda existují styčné body mezi hudbou a šachovou hrou. Zatím nebyla žádná rozsáhlejší úvaha na toto téma napsána. Chtěl bych se tedy zastavit u několika okamžiků v historii hudby a šachu, kde se tyto činnosti protínají. Připojuji k nim i několik dokumentačních fotografií a zároveň omlouvám jejich sníženou kvalitu. Jde o raritní snímky, bezmála sto let staré, které si přesto zaslouží uveřejnění. Začnu událostí, která měla ve své době značnou sledovanost jak v hudebních, tak šachových kruzích.

Těžko si lze představit, že dva slavní, enormně vytížení umělci přeruší svoji profesi jen proto, aby usedli za šachový stolek k téměř měsíčnímu zápasu. Přesto se to stalo. Ruský houslový velikán David Oistrach rozhodně nestrádal nedostatkem koncertních příležitostí, když si domluvil s neméně slavným umělcem, skladatelem Sergejem Prokofjevem, šachové utkání. Tato „dovolená“, plánovaná původně na 10 partií, se odehrála v roce 1937 za pořadatelství moskevského šachového klubu, jehož byli oba soupeři aktivními členy. Nakonec se uskutečnilo pouze 7 partií, Oistrach pak musel přece jen odcestovat na neodkladné koncertní turné. Čtyři první partie skončily vždy remízou, pátou podle dobových pramenů vyhrál Oistrach. Je známo, že vítěz zápasu měl dostat cenu moskevského šachového klubu a poražený měl pro jeho členy uspořádat koncert bez honoráře. Podle dobových svědectví utkání nakonec skončilo vyrovnaně a koncertovali oba umělci společně. Některé z prvních partií se dochovaly v šachovém zápisu a svědčí nejen o náruživosti a bojovnosti, se kterou oba umělci přistupovali ke své zálibě, ale i o obdivuhodné hráčské vyspělosti. Ačkoliv nešlo o utkání velmistrů, setkal se tento zápas v Moskvě, v jednom z tehdejších center světového šachu, s mimořádným zájmem a publicitou.
David Oistrach (1908–1974) se šachu intenzivně věnoval, jen jak mu jeho náročná činnost dovolovala. Známá je i jeho partie s Louisem Persingerem (1887–1966), významným houslistou, klavíristou a pedagogem ze San Franciska, který byl známý především jako učitel světového houslisty Yehudiho Menuhina a stejně proslavených Isaaka Sterna a Ruggiera Ricciho. Persinger se zapojoval i do významných šachových soutěží, doložena je např. jeho účast na mistrovství USA v šachu v roce 1944. Obsadil sice až 18. místo, přesto je účast v úzkém společenství předních amerických šachistů skvělou šachovou vizitkou. V dochované partii s Oistrachem však Persinger prohrál – i když mu za šachovnicí sekundoval jeho slavný žák Menuhin, jak dokládá připojená fotografie na další straně.
David Oistrach však nebyl z houslových virtuosů jediný, kdo se na různých úrovních šachovou hrou zabýval. Vynikajícím šachistou byl prý Mischa Elman (1891–1967), který v mládí emigroval z Ruska do Ameriky a odtud rozvinul světovou koncertní dráhu. O jeho fascinaci šachem vypovídá např. dochovaný novinový článek Chess and Music z dobového amerického tisku. Šachy prý hráli na velmi dobré úrovni i další houslisté z přelomu 19. a 20. století, namátkou zmíním v Americe působícího houslového virtuosa Toschu Seidela (1899–1962) či prvního interpreta Čajkovského koncertu Adolfa Brodského (1851–1929), našemu Janu Kubelíkovi pak vyhradím ve svém dalším pojednání širší prostor.
Nedávno jsem se od kolegy, bývalého dlouholetého koncertního mistra České filharmonie Bohumila Kotmela, dozvěděl, že během studií poznal v Moskvě svého učitele, houslistu Viktora Pikajzena, jako zaníceného hráče šachu. Houslista Viktor Pikajzen (*1933) nahrál souborně 24 Capriccií Paganiniho, čímž se zařadil mezi ojedinělé interpretační osobnosti, stejně tak jako soubornou nahrávkou Bachových Sonát a Partit pro sólové housle. Pikajzen jako nestor houslové hry uspořádal v Moskvě ještě nedávno, při příležitosti svých 85. narozenin, koncert z Bachových děl. Bohumil Kotmel si ho pamatuje i jako šachistu, který hrál velmi často jak se svými žáky, tak i se svým slavným učitelem Davidem Oistrachem. Podle Kotmelova svědectví byl jedním z mnohých tehdejších sovětských umělců a hudebních pedagogů, kteří se šachovou hrou zabývali. Však také na fotografii z partie Oistracha s Prokofjevem sleduje šachové klání sestra slavného ruského klavíristy Emila Gilelse a později manželka slavného ruského (používám raději dnešního označení než dobově podmíněného označení „sovětského“) houslisty Leonida Kogana, též vynikající houslistka Elizabeth Gilelsová, zde možná v úloze jakési šachové rozhodčí zápasu.
Opět jsme se jakousi oklikou dostali k Sergeji Prokofjevovi (1891–1953), kterému určitě náleží ve výčtu slavných hudebních osobností, hrajících šachy, podrobnější komentář. Skladatele jsem vždy vnímal jako jednoho z nejvýraznějších postav hudby 20. století. Dlouho jsem ale netušil, že Prokofjev byl též vynikajícím šachistou. Zmínil jsem již jeho společensky zajímavý, přátelský zápas s Davidem Oistrachem, nedávno jsem však s údivem našel na internetovém Chessgames další Prokofjevovy partie.
Památné je zvláště vítězství nad šachovým mistrem světa, Kubáncem Josém Raoulem Capablankou (1988–1842). Partie je datována rokem 1914 a označena jako turnajová, není však výslovně uvedeno, při jaké příležitosti se partie sehrála. Z jiného seznamu lze vyčíst, že se partie uskutečnila v Petrohradě, v rámci velmistrovského „Tournamentu“, v přehledu účastníků turnaje, tehdejších šachových špiček, však Prokofjev pochopitelně nefiguruje. Uveřejněná partie se zřejmě odehrála při jedné z mnoha simultánek, které byly s organizací mezinárodního turnaje spojeny. To dosvědčuje i monografie o Capablankovi (I. a W. Linder, 1987), kde je zmíněno i první setkání s Prokofjevem. Monografie podrobně popisuje Capablankův pobyt v Petrohradu. Samotný vícekolový turnaj trval velmi dlouho, slavný šachista tehdy okouzlil celou ruskou veřejnost, absolvoval kromě turnaje i řadu zmíněných simultánek proti velkému počtu hráčů. K poctě charismatického Kubánce bylo pořádáno mnoho společenských akcí, při jednom z banketů (8. 5. 1914) vystoupil v rámci jakési „kulturní vložky“ i mladý nadaný klavírista, později slavný skladatel a mimochodem také vášnivý šachista Sergej Prokofjev. Monografie dále referuje o Capablankově fascinaci hudbou, divadlem a baletem. Jednu z vítězných partií na turnaji prý rázně ukončil překvapivým tahem a zvolal s radostí, že takto stíhá ještě představení ruského baletu. Je zde citován také rozsáhlý Prokofjevův komentář z jeho deníku, kde při hodnocení šachového stylu Capablanky a tehdejšího mistra světa Emanuela Laskera vychází z hudební terminologie. Laskera pro jeho komplikovanou a hlubokomyslnou hru přirovnává k Bachovi, zatímco Capablanku pro jeho tvůrčí lehkost a energii k mladému Mozartovi. Prokofjev též sbíral podpisy a pozdravy slavných osobností, uvedeno je krásné věnování do skladatelova alba od Capablanky během turnaje v New Yorku v roce 1918, kdy se oba, nyní již přátelé, opět setkávali.
Zmíněnou partii, v šachové historii oficiálně připsanou Capablankovi (bílý) a Prokofjevovi (černý), jsem si samozřejmě detailně analyzoval. Je převzata z Prokofjevových zápisků bez udání přesného data vzniku a činí opravdu dojem pouhé simultánní partie, při nichž se i přední světoví šachisté dopouštějí chyb. Také Capablanca se zde dopustil hrubé chyby, čehož Prokofjev využil k vítězství. Zřejmě Capablankova únava z celého turnaje a přidružených akcí si vybrala daň, tak jako ve finále oficiální soutěže. V jeho závěru totiž Capablanca podával slabší výkony a musel přepustit první místo již zmíněnému „bachovsky“ hrajícímu Laskerovi.
To však nesnižuje Prokofjevův úspěch. Ať se partie odehrála ve veřejné simultánce nebo jen někde u kávy v hotelu, klavírista a skladatel zcela prokazatelně porazil slavného šachistu, dokonce pozdějšího mistra světa! V tomto případě skutečně sláva i čest patří vítězi, Sergeji Prokofjevovi! O jeho dalších zajímavých partiích, jakož i o dalších hudebních osobnostech za šachovnicí pojednám příště.

Nahoru | Obsah