Hudební Rozhledy

Dostaveníčko u kláves: O profesních školách

Jakub Zahradník | 05/20 |Svět hudebních nástrojů

Znak firmy Dalibor, na kterém je Dalibor z Kozojed, jehož bída naučila, jak známo, housti, patří k nejhezčím znakům pian vůbec. Kuriózní je nápis Made in Čechoslovakia, který se vyskytuje též ve verzi Čechoslowakia, tzn. s dvojitým w.

Dost už defenzivních myšlenek. Dnes se vrhneme plnou parou do útoku. Možná se ve vašem okolí nachází někdo, kdo se právě rozhoduje, co bude v životě dělat. Mám tím na mysli zejména mladé lidi a jejich rodiče, kteří si tuto otázku pokládají – a to třeba ještě letos. Lze totiž složit dodatečné zkoušky do škol, o nichž dnes bude řeč. Že řemeslo má opravdu zlaté dno, nemusím obhajovat, to se stále více prokazuje. Pojďme se proto zahloubat nad tím, kde se dnes ladění, stavba a oprava klávesových nástrojů vyučuje a jaké předpoklady má mít uchazeč. Je na co navazovat. Dosud držíme slavnou tradici výroby pian, varhan a harmonik, kde je možno uplatnit manuální šikovnost v kombinaci s tvůrčím myšlením a hudební představivostí.

Školy jsou tu základně tři, potenciálně jich je ale víc.
Nejdelší tradicí, přes sto let, je vázána Konzervatoř a střední škola Jana Deyla v Praze, která vychovává ladiče klavírů a příbuzných nástrojů (cimbálů, cembal, celest, pian fender-rhodes apod.). Nově je zde rovněž otevřen obor klavírník – opravář pian. Praxe studentů je nyní sjednána s firmou C. BECHSTEIN EUROPE, zájem projevila i firma PETROF. Jelikož je tato internátní škola současně konzervatoří, sounáležitost techniků s budoucími umělci se tu potencuje, jen toho umět využít.
Stavbou pian se jako jediná zabývá Střední uměleckoprůmyslová škola hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové, která navazuje na Závodní učňovskou školu zřízenou po druhé světové válce. Nás zde především zajímá obor Uměleckořemeslná stavba hudebních nástrojů – klávesové nástroje, neboť tato škola sídlí v jednom z nemnoha středisek výroby klavírů na světě. Ve velmi dobře vybaveném vzdělávacím zařízení (například má CNC stroj a velkou počítačovou učebnu) se vyučuje devět dalších oborů od řezbáře a uměleckého truhláře po designéra výrobků a interiérů. To přináší opět fantastické možnosti pro otevřené hlavy a šikovné ruce.
Do třetice všeho dobrého je tu Střední umělecká škola varhanářská v Krnově, která zajišťuje vzdělání – jak vypovídá název – varhanářů. Tento obor se otevírá jednou za dva roky – a právě zrovna letos. Jednání o praxi v prestižních varhanářských dílnách jsou právě v plném proudu. Mimoto se tu vyučují obory stavba strunných hudebních nástrojů (především kytar) a design interiéru.
Jednou z priorit, které si v Kruhu klavírníků a varhanářů klademe za cíl, je nejenom podpořit budoucnost oborů, ale pomoci prosadit i to, aby praxe studentů zabírala ideálně 50 % výuky. Chceme, aby studenti měli co největší kontakt s realitou.
Pokud se dalších klávesových nástrojů týče, pokryta už dlouhou dobu není výuka výroby akordeonů. A zatím nikdy se tu nevyučovalo restaurování strunných klávesových nástrojů. Druhá položka z právě zmíněných se zdá být pro laiky součástí restaurování obecně. Proč tedy volat po specializaci? Kdo se nad tím zamyslí, pochopí, že restaurování nábytku, maleb, laků, tkanin, kovů, koží, pergamenů, strun a dalších materiálů, které se nacházejí v historických klávesových nástrojích, není ještě předpokladem k tomu, aby se správně konzervoval nebo obnovil historický klavír, cembalo, klavichord atp. právě jako nástroj. Proto se do tohoto druhu restaurování pustilo z vlastní iniciativy jen pár uměleckých truhlářů, kteří si ze zájmu o věc doplnili vzdělání v oboru klavírnictví. Jinak bývají k opravám povoláváni klavírníci z těch nejzkušenějších, kteří ovšem zase nejsou v oblasti restaurování – od chemických analýz materiálů až po historickou etiku – odborně vzděláni. Obor restaurování strunných klávesových nástrojů je natolik výlučný, že se u nás zatím nikde nevyučuje, ale představa z naší strany – Kruhu klavírníků a varhanářů – ho v některé škole zavést, už tu je. Vždyť v našich muzeích a zámcích jsou stovky cenných historických hudebních exemplářů, o které je třeba se v míře odpovídající našemu kulturnímu dědictví a významu postarat. Více o tom si řekneme v jedné z příštích kapitol zaměřené na hudební muzejnictví.
Učební obor stavby harmonik, který se za socialismu, a ještě krátce po něm pěstoval v Hořovicích, skončil před devětadvaceti léty. V rámci nové podnikatelské éry bylo s vaničkou vylito i dítě. Momentálně se snažíme v Kruhu klavírníků a varhanářů o obrodu výuky ve zmíněném městě, protože tuzemské firmy zabývající se stavbou harmonik a výrobou „hlasů“ (jazýčků rozeznívajících tóny) dosud existují a potřebují příliv mladých pracovníků vzdělaných v oboru. Opravárenství akordeonů a heligonek vzhledem k jejich oblibě jen kvete. Naštěstí několik fachmanů a bývalých učitelů včetně současného vedení školy je ochotno uvažovat o návratu tohoto studijního oboru.

Nyní odbočka. V Hořovicích, jak si pamětníci vzpomenou, se také vyráběly syntezátory značky DELICIA. Když to vezmeme od Adama, tak v prvním čísle svého letošního vyprávění jsem položil soutěžní otázku, co to je Denis d’or. Jediná soutěžící odpověděla – a správně – že se jedná o nejstarší doložený elektrický (k tomu klávesový) nástroj na světě, jehož původcem byl již v polovině 18. století(!) kněz Prokop Diviš. (Tento génius byl mimochodem také objevitelem hromosvodu.) Zajímavou kapitolu této naší nesouvislé tradice napsal o dvě stě let později jiný vizionář, pan Ladislav Kořán. Ten se krátce po 2. světové válce pokusil o vývoj elektricky snímaných kláves značky RESONET a jejich zavedení do sériové výroby. Jeho pionýrská aktivita se ovšem zrodila do neblahé chvíle, kdy socialistický režim soukromým záměrům nepřál, zvláště když si majitel dojednal odbyt na Západě. Po jeho emigraci se plody jeho práce uplatnily v oblasti elektrických kytar, později známých především pod značkou JOLANA. Výroba syntezátorů – tehdy se spíše říkalo elektronických varhan – byla později zařazena na výrobní program a dostala se do Hořovic. Ačkoli se dnes hardwarové syntezátory u nás nevyrábějí, překvapivě se sami od sebe na scéně objevili velmi kvalitní výrobci modulů, virtuálních syntezátorů a efektů. Ba dokonce jsou tu i „školy“, respektive spíše akreditované kurzy výuky využití syntezátorů a tzv. pluginů. Jsou využívané v určitých typech hudby – jak při skládání, tak při natáčení a hudební produkci. Mám na mysli především iniciativu BASTL INSTRUMENTS (odvozenou od hezkého českého slova něco podomácku „zbastlit“ nebo „zbastlovat“), která je nejen výrobcem takových nástrojů a modulů, současně ale také provozuje klubovou platformu, work-shopy, hudební vydavatelství, on-line obchod a je vlastně svého druhu generačním životním názorem. Nebo školu MUSARTEDO skladatele Pavla Kaliny, která se zaměřuje na oblast hudební elektronické tvorby a DJingu. Nejsou to ovšem školy, kde byste získali výuční list či maturitu.
Vraťme se proto k oněm třem klasickým učilištím, kde se z člověka má stát klavírník, ladič nebo varhanář, a řekněme si, jaké požadavky jsou kladeny na uchazeče. Základně se předpokládá manuální zručnost, dobrý sluch a aktivní zájem o hudbu. Pozadu však nezůstává dostatečný fyzický fond, ale ani psychická stabilita a jistá zvýšená citlivost, jakkoli jsou tyto dvě vlastnosti protikladné. Jde sice o řemeslo, ale současně o umění. Velká část klavírníků, ladičů i varhanářů umí solidně hrát na hudební nástroj. Někteří adepti přicházejí vysloveně z konzervatoří nebo z hudební praxe – již jako hotoví hudebníci. Jiní zase z truhlářských oborů, protože základ „klavírničiny“ i „varhanařiny“ tkví principiálně v „truhlařině“. Pro vstup na takto speciálně orientované školy je dobře, když budoucí student už hraje na klavír nebo na jiný nástroj. Cvičit na nástroj znamená totiž osvědčit jistou pravidelnost a trpělivost, bez které se žádný ladič ani řemeslník neobejde. Doplňovat stav z rodin, kde se řemeslo dědí z otce na syna, už dávno, bohužel, není realitou. Osvědčuje se nám model, kdy je někdo z rodiny například truhlářem nebo hudebním pedagogem a uchazeč pak má určitý dovednostní i kulturní základ. Základní umělecké školy a konzervatoře by měly informovat rodiče a děti o možnosti řemeslné obory studovat. Umělců je příliš a jejich uplatnění je nejisté. Představuji si dále, že k varhanářství by mohla přicházet mládež z křesťanských kruhů, protože kdo jiný má mít zájem na funkčnosti varhan než ten, kdo je běžně využívá.
A s čím musí uchazeč ještě bezpodmínečně počítat poté, co takovou školu absolvuje? Platí stále pravidlo, že na škole je člověk učedníkem a poté musí ještě projít obdobím praxe, kterému se dříve říkalo tovaryšství. Vrcholem tohoto postupu bývalo složení mistrovské zkoušky, v níž ne každý obstál. Dnes se zmíněné obory studují standardně čtyři roky a na základě toho získáte oprávnění činnost vykonávat. Ovšem každý fachman vám řekne, že ladit se opravdu naučíte, až když máte za sebou prvních 5 000 pian. Zkušení klavírníci tvrdí, že zaučení v oboru trvá asi pět až sedm let. U varhan tomu není jinak. Proto se nejeví jako perspektivní začít s těmito obory až ve středním věku. Všichni jasně cítíme, že to, co je potřeba, je vrátit těmto exkluzivním oborům stavovskou čest. Za dob komunismu byla pošlapávána a posledních třicet let rozhodně v tomto ohledu mohlo i mělo být lepších. Kde jinde proto začít než u mladých lidí na školách, které k tomu jsou zřízeny, a s veškerou podporou, které jsme schopni.
Bližší informace o jednotlivých školách najdete na jejich internetových stránkách:
www.kjd.cz | www.hnn.cz | www.susv.cz

Osobnost měsíce
Jan Kopecký (5. 7. 1867 – 2. 1. 1927)
V roce 1905 založili v Zákolanech poblíž Kralup nad Vltavou klavírníci Kopecký, Kašpar a Hnátek dílnu na opravu pian. V roce 1911 jim místní mlynář Václav Duda nabídl finanční výpomoc a založili spolu firmu Kopecký a spol. s. r. o., která začala stavět vlastní piana. Jen o dva roky později Duda podíly odkoupil a stal se majitelem Továrny na piana Dalibor, spol. s. r. o. Z počátku zde pracovalo 18 dělníků, ale po 1. světové válce jich bylo již na padesát. Od roku 1925 měla firma vlastní reprezentativní prodejnu v Praze, v Křemencově ulici č. 8. V roce 1945 dosáhla produkce 12500 opusů. Po druhé světové válce byla fabrika vyvlastněna a zařazena mezi provozy Továrny na piana (od roku 1958 pak Československé hudební nástroje). Nástroje pod názvem Dalibor se vyráběly zhruba do konce 50. let. V Zákolanech se poté stavěla pianina různých značek, například Scholze. Továrna zanikla ještě za socialismu, v druhé polovině 80. let.

Nahoru | Obsah