Hudební Rozhledy

Štěpánka Pučálková: Člověk by si měl dávat velké cíle

Robert Rytina | 06/20 |Rozhovory

Štěpánka Pučálková

S mezzosopranistkou Štěpánkou Pučálkovou jsme se v minulosti potkali kvůli velkým rozhovorům pro média celkem dvakrát. Okolnosti, za jakých obě interview vznikla, možná docela dobře charakterizují uměleckou cestu, kterou Štěpánka v mezidobí od jednoho našeho setkání ke druhému urazila.
Na přelomu jara a léta roku 2016 jsme se sešli v Salcburku, kde zpěvačka o několik let dříve studovala na slavném Mozarteu. Přestože školu absolvovala nejen s vyznamenáním, ale navrch i s prestižní zlatou medailí Lilli Lehmann, uživit se ve svém oboru v místě tak bohatém na konkurenci nebylo zrovna nejsnadnější. A tak se náš rozhovor konal po zavírací hodině v malé restauraci v centru města, kde si tenkrát Štěpánka přivydělávala. Na následné společné uklízení stolků a židlí z chodníku a zatahování rolet pak s jistou nostalgií vzpomínám dodnes.

Další rozhovor vyšel na počátku roku 2019. Štěpánka v něm figurovala už jako sólistka drážďanské Semperovy opery a hovořili jsme spolu mimo jiné o koncertě, který se měl konat v den Mozartových narozenin ve Stavovském divadle. Kromě naší pěvkyně na něm vystoupili ještě Adela Zaharia, Petr Nekoranec a Simone Alberghini. Když jsem Štěpánku po úspěšném večeru navštívil v zákulisí, řekla mi: Pojď, já tě představím panu dirigentovi. A tak jsem si poprvé v životě potřásl rukou s Plácidem Domingem...
Naše aktuální setkání se Štěpánkou Pučálkovou se konalo letos na konci dubna. Tedy v době, kdy „zavírat“ na noc podnik v Salcburku bylo pro našince podobně nedosažitelné, jako sejít se s Plácidem Domingem. Tematice, spjaté s koronavirem, jsme se ale v našem povídání věnovali jen okrajově. Konečně, doba roušková se snad už chýlí k závěru a dveře divadel a koncertních síní se – doufejme – zase brzy znovu otevřou...

  • V sezoně 2018/2019 jsi po úspěšném předzpívání nastoupila do svého prvního stálého divadelního angažmá v životě, a to rovnou do Semperovy opery v Drážďanech. Jak moc se ti tím okamžikem změnil život?
    Byla jsem zvědavá na samotnou podobu angažmá a celkovou atmosféru v divadle. Mezi rolemi, které jsem ve své první sezoně dostala, bylo nejzásadnější páže Urbain v Meyerbeerových Hugenotech, pak Druhý hlas v Schönbergově Mojžíši a Áronovi a Mercedes v Bizetově Carmen. Má první sezona byla tím pádem trochu volnější a byla jsem za to ve finále docela ráda, protože jsem mohla hostovat a koncertovat i mimo Drážďany. Můj umělecký život se zásadně změnil a postoupil zase o stupeň výš. Začala si mě více všímat média a různé festivaly a začalo mi přicházet i více nabídek k další spolupráci. Na samotné stěhování do Drážďan jsem si zvykla rychle. Šla jsem za něčím, co jsem moc chtěla, takže mě to nemrzelo ani nebolelo. Konečně se mi splnil sen dělat divadlo ve skvělém operním domě!
  • Než se tak stalo, potkala tě velká role v Massenetově Wertherovi, za kterou jsi pak byla dokonce nominovaná na Thálii. Jak dnes na svou zkušenost se Charlottou vzpomínáš? Nebylo to pro tebe i jakési loučení s Národním divadlem?
    Tady tě musím opravit – nebylo to loučení, ale vítání, protože se jednalo o můj debut se souborem Národního divadla! Zároveň to ale bylo i jakési loučení, protože, pokud vím, inscenaci Werthera už z hracího plánu divadlo stáhlo a v příští sezoně se hrát nebude… Pro mě to byla hlavně úžasná výzva. Když za mnou přišel pan dirigent Petr Kofroň a nabídl mi roli Charlotte, byla jsem jeho nabídkou mile potěšena, ale měla z role i zdravý respekt. V repertoáru jsem v této době měla nastudované dvě hlavní árie, ale nevěděla jsem, jak je role vystavěná, ani jak bude náročná. Následně jsem nabídku ráda přijala, protože jsem si uvědomila, že je to velká příležitost, a Werther se navíc tak často neuvádí. Kromě toho je Charlotte vysněnou rolí všech mezzosopranistek, takže moci si ji zazpívat jsem chápala jako poctu. Následná nominace na Cenu Thálie a Cena ředitele ND pro umělce do třiceti pěti let za tuto roli byla už jen potvrzením, že jsem se rozhodla správně.
  • Byla Charlotte zatím nejtěžší rolí, se kterou ses na jevišti setkala?
    Na obtížnost role se dá nahlížet z mnoha úhlů pohledu – podle rozsahu, nároků na techniku, hereckých požadavků... Když se učím jakoukoliv novou roli, většinou si uvědomím až zpětně, jak náročný úkol to je. Charlotte možná nebyla nejtěžší pěvecky – takový Urbain v Hugenotech, kterého běžně zpívají i sopranistky, pro mne rozsahově představoval mnohem větší oříšek. Role Charlotty je ovšem značně obsáhlá, na jevišti je téměř nepřetržitě a má hodně výrazových nuancí. Z naivní dívky se musí stát brzy ženou, která se po smrti matky stará o početnou rodinu, a aby toho nebylo málo, musí svést těžký zápas mezi povinností a náhle nalezenou láskou... Ztvárnit mentální vývoj této ženy bylo každopádně těžké. Kdybych ji zpívala dnes v jiné inscenaci, možná bych ji pojala jinak, protože jsem i já sama prošla určitým vývojem a Charlotte rozumím zase o něco lépe.
  • Po jedné vysněné mezzosopránové roli přišla letos v lednu další, a možná ta úplně nejslavnější. V lednu 2020 jsi poprvé vystoupila ve vídeňské Volksoper v titulní roli Bizetovy Carmen. Jak se to přihodilo?
    V říjnu 2018 jsem byla pozvána na předzpívání do Vídně, protože Volksoper oslovila moji agenturu s přáním mě slyšet. Později přišlo oznámení, že byli spokojeni a že se mnou počítají jako s novou Carmen. Ovšem s tím, že budu roli zpívat v německém překladu! Přijala jsem to ale jako další zajímavou výzvu. Na Carmen jsem dostávala nabídky již dříve, ale raději jsem je odmítala, protože jsem se hlasově ani mentálně na tu úlohu ještě necítila dostatečně zralá. Nyní jsem měla více zkušeností a vlastně mi ani nevadilo nastudovat ji v jazyce, kterým od dob studií plynně hovořím.
    Tvůrčí kolektiv, se kterým jsem se pak ve Vídni setkala, byl úžasný a cítila jsem, že mi tady každý rád pomůže, pokud bude třeba. Což jsem ocenila například v případě nápovědy. V libretu byla řada úskalí, s nimiž jsem musela přece jen trochu bojovat. Nápověda byla proto opravdu nutná! A co se týče samotné inscenace režiséra Guye Joostena: i když je už trochu letitá (doplním, že je z roku 1995 a že jako Mercedes v ní tehdy vystoupila Magdalena Kožená, RR), tak jsem se v ní cítila velmi dobře. Nadšená jsem byla hlavně z výkonu orchestru a nastudování dirigentky Anji Bihlmaier. Ohlasy byly vesměs pozitivní, což mě – jako Češku, debutující zrovna ve Vídni jako Carmen – moc těšilo.
  • Vystoupila jsi tedy jako Charlotte v Praze a Carmen ve Vídni, načež jako blesk z čistého nebe přišla ve tvé první sezoně v Drážďanech další velká role. Sesto Pompeo v Händelově Juliu Caesarovi! Upřímně se přiznávám, že tento tvůj debut mě překvapil nejvíce, protože vím, že k barokní hudbě jsi nikdy předtím nijak vřelý vztah neměla…
    Se Sestem Pompeem se to přihodilo tak, že zkrátka bylo třeba v té roli zaskočit za jinou kolegyni. Přestože jsem barokní techniku zpěvu nikdy nestudovala, byl nakonec tenhle vstup do hájemství barokní hudby úžasný zážitek! Inscenaci dirigoval báječný Alessandro de Marchi, a jeho asistent Andrea Marchiol s námi opravdu precizně a do detailů pracoval na každém slově. Některé své árie už jsem znala z dřívějška, takže nakonec nebyl ani takový problém nastudovat během krátké doby celou roli. Během zkoušek jsem zjistila, že zpívám se skutečnými hvězdami barokní opery, konkrétně třeba s kontratenoristou Lorenzem Zazzem v titulní roli, a to mě ještě tím víc motivovalo podat co nejlepší výkon. Bohužel byla naplánována jen tři představení, což je rozhodně škoda, protože kritiky i ohlasy publika byly vynikající a sama jsem si tu inscenaci neuvěřitelně užila.
  • Tím jsme probrali prakticky celou tvou první drážďanskou sezonu. Ještě bych si ale rád ověřil jednu hypotézu. Na podzim 2018 jsi v Semperoper vystoupila na ceremoniálu, který uváděl Rolando Villazón a během kterého se předávala ocenění sólistům souboru. Měl jsem tehdy pocit, že je to do jisté míry tvůj večer. Výborně jsi zpívala a v neposlední řadě ti to taky ohromně slušelo… Proč o tom mluvím: v publiku sedělo celé vedení divadla, a mám pocit, že tvůj podíl na koncertě zhodnotilo podobně jako já. Vzápětí tě navrhlo jako jednu ze sólistek pro prestižní adventní koncert z Frauenkirche, přenášený televizí ZDF do celého Německa, a v nové sezoně už se s tebou počítalo jen s velkými a výraznými rolemi…
    Díky za kompliment! Abych řekla pravdu, domnívám se, že se mi velmi povedla vystoupení nejen na koncertě, který zmiňuješ, ale i na tom úvodním s názvem „Auftakt!“, kde jsem se na začátku sezony představila jako nová posila souboru. Takže – jestli byl právě tento koncert pro mou další kariéru v něčem rozhodující, opravdu nevím, ale nabídka vystoupit ve Frauenkirche přišla skutečně jen krátce nato…
  • Přejděme teď k aktuální sezoně, ve které jsi stihla zazpívat Cherubína ve Figarově svatbě a Múzu v Hoffmannových povídkách. Hodně mělo být ale ještě před tebou a nic z toho se bohužel kvůli přerušení provozu divadla v čase koronaviru neuskuteční. Kterých rolí je ti líto nejvíc a na které se tím pádem o to víc těšíš v budoucnu?
    Těším se hlavně na Rosinu v Lazebníku sevillském a Olgu v Evženu Oněginovi. Obě opery jsou naplánovány i na příští sezonu, a nejspíš mě nemine ani premiéra nového díla Die Andere Frau, které chce divadlo uvést v náhradním termínu. Nezazpívám si tak pouze Maddalenu v Rigolettovi, ale doufám, že se jí dočkám později. Určitě mi to čekání ale v sezoně 2020/21 vynahradí spousta dalších hezkých rolí: v první řadě Waltraute ve Valkýře pod taktovou Christiana Thielemanna, následně Jeníček, Kníže Orlofsky v Netopýrovi a Flora v Traviatě. Chystá se také premiéra nové inscenace Kouzelné flétny se mnou jako Druhou dámou a poté Monteverdiho Orfeo, kde bych se měla jako Posel opět setkat s Rolandem Villazónem alias Orfeem.
  • A kdy tě zase uvidíme na jevišti nebo na koncertním pódiu u nás v České republice?
    Ač je mi to velmi líto, ve spolupráci s našimi scénami se zatím nerýsuje nic konkrétního. Z Národního divadla i Státní opery sice přišly zajímavé nabídky na dvě nové produkce, ale bohužel jsme se zatím nedohodli. Z mé strany ale zájem o nějakou zajímavou roli stále trvá! U nás mě tak v nejbližší době čeká pouze podzimní koncertní provedení Zápisníku zmizelého s Pavlem Bršlíkem na festivalu Janáčkovo Brno.
  • K údělu zpěvačky ale patří i nejrůznější operní galakoncerty a těch sis užila v loňském roce vrchovatou měrou. V lednu jsi vystoupila ve Stavovském divadle s Plácidem Domingem jako dirigentem v programu Mozartovy narozeniny, v létě jsi zpívala na festivalech v Českém Krumlově a v Litoměřicích... Jak se ti líbí tahle stránka pěveckého života?
    Myslím, že každý zpěvák rád vystupuje na různých galakoncertech, protože na nich funguje příjemné spojení s publikem, které sem přichází ne kvůli operní inscenaci, ale poslechnout si konkrétní umělce. Většinou se to dělá stylem „The best of“, takže je dobré mít pro tyto příležitosti připravený repertoár, jaký zpěvákovi dobře sedí a jaký posluchači ocení. Například na závěrečném koncertu festivalu v Českém Krumlově se s kolegy Adrianou Kučerovou, Richardem Troxellem a Borisem Prýglem podařilo sestavit krásný program, který v té letní open airové atmosféře krásně fungoval. S kamarády, jako je pro mě třeba sopranistka Slávka Zámečníková, je také vždycky radost takové koncerty plánovat, společně zkoušet, domlouvat si herecké akce a podobně. Takto jsme si užily loňský společný koncert na festivalu Litoměřické svátky hudby, kde jsme navíc měly ještě báječného partnera v podobě basisty Štefana Kocána.
  • Bavili jsme se tady především o sérii tvých úspěchů z posledních dvou let, z nichž mnohé mají pro tebe nepochybně parametry splněných snů. Co ale sny, které se ještě nesplnily? Máš nějaké ve svém pracovním a třeba i osobním životě?
    Těch je spousta! Samozřejmě bych si ráda někdy zazpívala v dalších světových operních domech. Velký sen je pro mě Vídeňská státní opera. Možná mířím hodně vysoko, ale člověk by si měl dávat velké cíle. A i kdyby zůstalo jen u Drážďan, pořád budu ráda, že mohu hezké role zpívat právě v jednom z nejvýznamnějších evropských divadel. Ráda bych také vystrčila růžky na festivalech v Čechách i v zahraničí. Jeden z mých snů je přibližovat operu co nejširšímu publiku a trvale mu dokazovat, že se tohoto žánru nejen nemusí bát, ale může si ho báječně užívat a radovat se z něj.
    No a v osobní rovině? Samozřejmě bych ráda jednoho dne založila rodinu, ale zatím s tím nespěchám. Tak uvidíme!

    Nahoru | Obsah