Hudební Rozhledy

Jubilant Jiří Teml

Jaromír Havlík | 06/20 |Rozhovory

Jiří Teml

Není snadné stát se v oboru tzv. klasické hudby populárním skladatelem. A už vůbec to není samozřejmé. Od počátku 20. století, kdy se klasická hudba – mimo jiné i v důsledku procesu tzv. institucionalizace populární hudby – pomalu ale jistě dostávala z hlediska posluchačského zájmu a odezvy do pozice menšinové, exkluzivní, počet skladatelů, kteří se stali všeobecně známí a, sit venia verbo, masově oblíbení, povážlivě poklesl. Osobnosti, kterým se této „výsady“ dostalo zcela spontánně a bez pomocných mechanismů ideologických či mediálních manipulací, je málo, povážlivě málo. Nemám samozřejmě na mysli osvědčené a historií prověřené klasiky, nýbrž autory soudobé, tvořící v aktuální přítomnosti a pro aktuální přítomnost.

Jednu takovou osobnost bych v tomto článku rád připomenul. Je jí Jiří Teml a tento článek je pokusem o skromný medailónek ke skladatelovým nastávajícím 85. narozeninám. Teml je nositelem výše zmíněné výsady přímo par excellence, což mohu s čistým svědomím konstatovat. Jako hudební historik bych si současně měl položit i tu nejobtížnější a nejošidnější otázku – proč? Ale nepředbíhejme, na konci tohoto medailónku se pokusím i na ni alespoň předběžně odpovědět. Nejprve ale základní data a argumenty pro ono konstatování.
Jiří Teml představuje v české hudební kultuře osobnost nejen významnou svým skladatelským dílem, nýbrž i nesmírně zajímavou svými ne zcela standardními životními osudy. Rodák ze šumavského Vimperka (narozen 24. 6. 1935) řádným (rozuměj institucionálním) skladatelským studiem neprošel, ale nakonec si hudbu vybral jako životní povolání. V Temlově případě lze dokonce konstatovat, že i hudba si vybrala jeho – a byla to volba nejen oboustranně, nýbrž všestranně prospěšná. Teml ještě v době války osiřel – to mu bylo osm let – a vyrůstal v rodině svého staršího sourozence. To byl dobrý amatérský hudebník, který svého mladšího bratra zasvětil do elementárních hudebních dovedností. Teml se ovšem profesionálně vzdělal na obchodní akademii a začal svou životní dráhu jako úředník-ekonom.
Tehdy obvyklou „umístěnku“ dostal do Karlových Varů, města s rušným kulturním děním i slavnou hudební tradicí. Zde působil (a dodnes působí) Karlovarský symfonický orchestr, živý kulturní ruch byl nedílnou součástí provozu světoznámých lázní. Zde se Teml setkal s Bohumilem Duškem – významným hudebním teoretikem, který se příležitostně zabýval i hudební kompozicí. Docent Dušek (kterého jsem sám zažil jako vynikajícího pedagoga na pražské HAMU) sám komponoval a nesporně uvedl Temla i do základních tajů skladatelské profese. Dal Temlovi solidní základy v hudební teorii a dalších kompozičních dovednostech, a připravil ho tak pro dráhu profesionálního skladatele.
Mladý Teml začal v oblasti jazzu a moderní taneční hudby – aranžoval a sám jazzové skladby psal. Získal tím neocenitelné praktické zkušenosti, které v následujících letech s výhodou zužitkuje v obou svých základních „oborech“ – skladatelském a, řekněme, „upravovatelském“: stojí za připomenutí velké množství jeho úprav a adaptací zejména lidových písní a tanců z jeho rodného kraje, tedy západních Čech a Chodska. Zpravidla se uvádí, že Temlův skladatelský životopis zahajuje gershwinovsky laděná Mikrorapsodie pro klavír a orchestr, dílo devatenáctiletého autora (1954), které mu nahráli v brněnském rozhlase. S Mikrorapsodií i dalšími kompozicemi jazzového typu Teml začal dojíždět do pražského rozhlasu za významnou osobností tehdejší české populární hudby – tehdy se jí oficiálně říkalo estrádní hudba, méně oficiálně „velký nebo též symfonický populár“ – jménem Karel, umělecky ovšem Harry, Macourek (1923–1992). Macourek byl v rozhlase dramaturgem estrádní hudby a byl to on, kdo Temla seznámil se svým rozhlasovým kolegou, dramaturgem symfonické hudby a výtečným skladatelem Jiřím Jarochem (1920–1987). Setkání s Jarochem mělo pro mladého skladatele naprosto zásadní význam: získal od něho pevné základy klasických kompozičních technik a navíc i široký rozhled po historickém vývoji i současné situaci domácího i světového hudebního terénu. To vše Jaroch znamenitě ovládal a, ač se pedagogickou činností jinak nezabýval, uplatnil při vzdělávání svého soukromého žáka všechny znalosti a zkušenosti, kterých sám nabyl ve skladatelské třídě Jaroslava Řídkého, dnes již polozapomenutého skladatele, především však skvělého pedagoga (málokdo ví, že k mnoha Řídkého žákům patřil třeba i Marek Kopelent).
Studium u Jarocha mělo samozřejmě nestandardní podobu: Teml byl v té době stále zaměstnán jako úředník-ekonom v Karlových Varech a dojížděl k Jarochovi ve svém volném čase. Nestandardní byla i délka studia – protáhla se na více než 10 let. Na sklonku tohoto tovaryšského období vzniklo dílo, které mělo klíčový význam pro další Temlovy skladatelské osudy: varhanní Fantasia appassionata, napsaná v roce 1974 pro následující ročník interpretační soutěže Pražského jara, mu vynesla 2. cenu Českého hudebního fondu a uvedla nastávajícího čtyřicátníka ve všeobecnou známost. Vzpomínám si, že i já jsem poprvé zaostřil svou pozornost ke jménu Jiří Teml právě prostřednictvím tohoto znamenitého díla. Krátce poté, v roce 1976, Teml ukončil svou dosavadní úřednickou kariéru a zcela se začal profesně věnovat hudbě. Nastoupil jako hudební dramaturg v plzeňském rozhlase. Zde naplno rozvinul svou aktivitu skladatelskou, ale neméně intenzivně se věnoval i úpravám folkloru, který hrál ve vysílání i programové „výrobě“ v kulturním centru jedné z nejdůležitějších folklorních oblastí Čech důležitou a nezastupitelnou roli. V plzeňském rozhlase setrval do roku 1980 a poté přešel na stejnou pozici hudebního dramaturga do Československého rozhlasu v Praze, kde působil přes 20 let až do svého odchodu na odpočinek, ale i poté s rozhlasem spolupracoval externě.

Temlova skladatelská tvorba je až neuvěřitelně rozsáhlá (a to nepočítáme neméně vysoký počet jeho úprav, instrumentací, aranžmá skladeb jiných autorů). Zasahuje prakticky do všech žánrů operou počínaje (dětské opery Císařovy nové šaty podle Andersena, 2006; Kocour v botách, 2008 a dětský „muzikálek“ Čert a Káči aneb Peklo v pekle, 2011, vesměs na libreta Temlových osvědčených libretistů Jana Tůmy a Elišky Hrubé-Toperczerové) přes symfonická díla velkých forem (tři symfonie: I. Lidé a prameny, 1976, II. Válka s mloky, 1987, III. Kafka, 1998), nástrojové koncerty (dva houslové, 1979, 2020, tři varhanní, 1985, 1994, 2012, violoncellový 1980, hobojový 1993, cembalový 2008, pro cimbál 2004, pro lesní roh 1970 a řada dalších skladeb koncertantního typu), početnou tvorbu komorní a množství skladeb pro dětské interprety. Vedle autonomní, koncertní tvorby je Teml autorem velkého počtu scénických hudeb pro divadlo i pro rozhlas.
Dnes existující soupisy Temlova díla (Vlasta Bokůvková v Portrétech plzeňských skladatelů, 2008 a Olga Kittnarová v internetovém Slovníku české hudební kultury, poslední aktualizace 2014) jsou při své úctyhodné objemnosti stále ještě „pouze“ výběrové. Jsou v nich evidovány skladby dokončené k roku 2008 resp. 2011. Na tomto místě si můžeme dovolit aktualizační doplněk dovedený až k jubilejnímu roku 2020: je opět příznačně početný, svědčící o Temlově neochabující tvůrčí svěžesti a píli, je ovšem i pozoruhodný zaměřením. Čítá zhruba 40 skladeb, mezi nimi např. obrazně pohybová kompozice Kafka (2015), Koncert pro varhany a orchestr č. 3 (2012), Koncert pro housle a orchestr č. 2 „Biblický koncert“ (2020), 5. a 6. smyčcový kvartet (2014, 2018), komorní a vokální skladby různých forem a pro různá obsazení. Nápadný je zde vysoký počet skladeb s duchovním zaměřením, jmenovitě např. České mešní ordinarium, Roráty, Te Deum, Stabat Mater, Magnificat, Česká vánoční mše, Biblické příběhy pro varhany č. 1 a 2 a řada dalších.
Kompoziční styl Jiřího Temla je pevně zakotven v tradici, ale současně je otevřen směrem k moderním kompozičním směrům a technikám – aleatorika, témbrová hudba, seriální postupy. Jediná oblast, do které nezasáhl, je hudba elektroakustická, a to i přesto, že řadu let působil v plzeňském rozhlase, v jehož rámci, jak známo, existovalo proslulé studio elektroakustické hudby a Teml jako dramaturg nutně přicházel s touto hudbou od řady českých skladatelů často do styku. Uplatnění moderních postupů u něj nikdy není ortodoxní, nýbrž je s velkým zdarem, přirozeností, a tudíž i působivostí propojeno s klasickými kompozičními postupy. Toto mísení tradičních a netradičních postupů má řadu odpůrců, nicméně soudím, že je-li u pramene takovýchto kompozičních operací prokazatelná spontánní muzikalita, je i výsledek prokazatelně zdařilý a poslechově přesvědčivý. Skladatelská technika Jiřího Temla je zkrátka vytříbená, dokonale zažitá a uzpůsobená základní povaze jeho hudebního myšlení, jehož jádrem je v prvé řadě spontánní až živelná muzikalita, jakou známe od Dvořáka, Janáčka, Martinů, Ebena, Lukáše a dalších špičkových autorů.
Jiří Teml je typ umělce nesmírně poctivého, opravdového, pohotového a pracovitého. Jeho pohled na svět, na člověka i na umění je, dalo by se říci, zdravě střízlivý, věcný – rozhodně to není pohled nějakého emočně rozviklaného romantika. Jeho umělecký vývoj probíhal pozvolna (připomeňme relativně dlouhá léta studijní a tovaryšská) a nebyl to vývoj překotný: skladatel prostě s rozvahou sobě vlastní a spolehlivým uměleckým instinktem rozšiřoval své vyjadřovací prostředky o nové techniky, postupy i materiálové prvky, aniž tím svou hudbu odřízl od hlubokých kořenů evropské hudební tradice. Vždy se tak dělo a děje s ohledem na povahu nástroje, na povahu interpreta, na základní parametry formy a žánru, na účel, který má dílo splnit – a to vše samozřejmě s ohledem na tvůrčí představu, obsah, který má dílo vyjádřit a zprostředkovat posluchačům. Poněkud zprofanovaný „ohled na posluchače“ tak přichází jaksi samovolně, s tou typickou temlovskou střízlivostí a samozřejmostí, aniž je kdovíjak předem deklarován. A tady je vhodné navázat na konstatování z úvodu tohoto textu: právě tak, jako si Jiří Teml s hudbou byli vzájemně souzeni a od počátku se cíleně hledali a našli, i vztah Temlovy hudby a jejich posluchačů je přirozeně vzájemný, je to vztah nenuceného hledání a nacházení. Proto má hudba Jiřího Temla tolik příznivců a obdivovatelů jak mezi interprety, tak i mezi posluchači.
Dostávám se konečně alespoň k předběžnému pokusu o odpověď na otázku „proč?“, kterou pro jistotu formuluji jako „proč asi?“: napadá mě srovnání popularity hudby Jiřího Temla s popularitou tvorby jeho generačních vrstevníků – Zdeňka Lukáše (1928–2007) a Petra Ebena (1929–2007), s nimiž Teml tvořil jakousi symbolickou trojici vyvolených. Ale nejen vyvolených, nýbrž i zasloužilých. Styčných bodů v tvorbě uvedených osobností objevíme hned několik: je to v prvé řadě celková četnost a žánrová rozmanitost jejich díla, přičemž klíčové postavení zde nejspíš zaujímá tvorba pro varhany a pro děti a nápadně vysoký podíl tvorby s duchovním zaměřením. Duchovní hudba neměla v našem kulturním ovzduší až do pádu totality na růžích ustláno, a přesto vznikala – a dnes už bez zábran vzniká – na vysoké umělecké úrovni. To jsou oblasti, které mají vcelku přirozeně ve společnosti širokou rezonanci a na popularitě autora se podílejí bezpochyby velmi silně (připomeňme např. širokou popularitu Josefa Bohuslava Foerstra právě skrze jeho tvorbu sborovou a duchovní). Významnou roli zde nesporně hraje i intenzivní a všestranný zájem o folklor. Toto jsou po mém soudu oblasti, na které se tvorba v ostatních oborech docela samozřejmě a nenuceně napojuje.
Temlova tvorba je v nejlepším slova smyslu přitažlivá napříč generacemi: on, dnes příslušník generace seniorů české hudby, je atraktivní nejen pro své vrstevníky, nýbrž i pro ty mladé a nejmladší, kteří jeho hudbu hrají a zpívají – a kteří o ní dokonce píší i teoretická pojednání. Mezi diplomními a disertačními spisy absolventů univerzitní muzikologie i uměleckých oborů na příslušných vysokých školách uměleckého typu najdeme dnes pozoruhodné diplomní a disertační spisy. Z těch relativně nejnovějších uvádím alespoň doktorské práce – Moniky Knoblochové o Temlově tvorbě pro cembalo a Jany Jarkovské o jeho tvorbě pro flétnu a s flétnou.
V roce svých pětaosmdesátin je Jiří Teml stále plný síly a tvůrčího elánu. V prvních měsících letošního roku stihl už dokončit dvě rozsáhlá díla, Divadelní hudbu pro smyčcové kvarteto a „Biblický koncert“ – Koncert č. 2 pro housle a orchestr. Jeho píli a elán mu právě tak závidím, jako upřímně přeji.

Nahoru | Obsah