Hudební Rozhledy

Marek Štilec a nové nahrávky Fibicha, Nováka, Foerstra a Vranického

Hana Jarolímková | 06/20 |Rozhovory

Setkání s dirigentem Markem Štilcem nad právě dokončeným kompletem nahrávek orchestrálních děl Zdeňka Fibicha (1850–1900) se v době opatření souvisejících s nemocí COVID-19 uskutečnilo „bezpečně“ prostřednictvím online rozhovoru po e-mailu. Hudební rozhledy se již dříve několikrát věnovaly velmi podrobně dílu Zdeňka Fibicha, od jehož úmrtí letos uplynulo 120 let. Tehdy jsme také s dirigentem Markem Štilcem hovořili o projektu, který byl v samotném počátku. Marek Štilec měl před sebou náročný úkol a projekt – natočit komplet orchestrálního díla tohoto autora pro společnost Naxos. To se psal rok 2012. Nahrávka Symfonie č. 1 a dalších děl získala řadu mezinárodních ocenění, orchestrální dílo Zdeňka Fibicha se dostalo díky distribučním mechanismům společnosti Naxos i díky moderním digitálním platformám do širokého světového kontextu.

V těchto dnech vychází na pátém kompaktním disku společnosti Naxos poslední část cyklu nahrávek orchestrálního díla Zdeňka Fibicha – jeho Symfonie č. 3 e moll, Předehra k opeře Šárka, předehra k třetímu aktu opery Bouře a Smuteční pochod z opery Nevěsta messinská.

  • Jaká je hudba Fibichovy Třetí symfonie?
    Myslím, že velmi výmluvně o tomto díle hovoří Jaromír Borecký, když tuto symfonii v Národních listech z roku 1899 nazval „monumentálním dílem, jehož úspěch je zadostiučiněním odstrkovanému skladateli“. To mi přijde jako velmi výmluvné.
  • Jedná se tedy o hudbu monumentální nebo pompézní?
    Určitě ne. Fibich je už hned od první věty pravým romantikem. Jako by se zde potvrzovala nejvíce teze Vladimíra Helferta („největší nejčistší hudební romantik“). Rozvíjí hned od první věty Allegro inquieto tak trochu neklidné pocity, jakousi obavu a možná až neklidné nálady, naplněné obavami, které se „perou“ s momenty odhodlání, aby je vzápětí nahradilo opět váhání, a celá věta má jen zdánlivě uklidněné vyústění.
    Druhá věta, Allegro con fuoco, přináší lyricky rozezpívanou kantilénu, vzrušení, ale i momenty naprostého klidu a šťastného spočinutí. Fibich byl velkým melodikem a melodická invence byla jeho silnou stránkou. Žertovné Scherzo vivo e grazioso je plné veselí a hudebního humoru. Věta čtvrtá, závěrečná Allegro maestoso, je spíše rozverná, bujará a naplněná až překypujícím optimismem. Možná je obrazem Fibichova vnitřního vítězství, pocitu vnějšího zadostiučinění – což je samozřejmě spíše subjektivní úvaha vyplývající ze studia jeho celého díla.
  • Takové Nálady, dojmy a upomínky...
    Zcela určitě. Spojitost klavírního cyklu Nálady, dojmy a upomínky s Druhou i Třetí symfonií je obecně známá věc. Pro mne je Fibichova hudba jako krajina – najdeme v ní klidné bystřiny českých potoků, letní spočinutí na zápraží tichých lesních samot, i pestrý rej lidové hudby. Stejně ale i momenty heroické, dramatické, snad jako z operních jevišť. Sklíčenou atmosféru hradních zřícenin i hudbu majestátní (tady bych opravdu použil výrazu monumentální), která svým výrazem sahá až k vrcholkům alpských štítů.
  • Zdeněk Fibich a Alpy?
    Myslím, že je fér si přiznat, že ačkoliv Fibich patří k hlavním zjevům české národní hudby a představitelům vrcholného romantismu, jeho rodinné kořeny sahají i do Rakouska a sám Fibich se věnoval alpské turistice snad každé prázdniny. Jeho druhou vášní pak byl sběr motýlů...
  • Svou Třetí symfonii však Fibich v Alpách nenapsal...
    To máte pravdu... Vznikala naopak v krajině značně odlišné. Tato symfonie je spojena především s létem 1898, kdy Fibich pobýval v Třebestovicích u Sadské. Tedy nikoliv uprostřed alpských velikánů, ale uprostřed Polabské nížiny. Jistě sehrálo určitou roli, že Zdeněk Fibich byl tehdy v rekonvalescenci po spále, a vycházky tak pro něj byly jistě v tomto prostředí méně náročné.
  • Dá se dnes navštívit místo, kde Symfonie č. 3 vznikala?
    Bohužel, nedá. Sám jsem se do Třebestovic vypravil a snažil se místo vzniku Symfonie č. 3 najít. Podařilo se mi tam složitě se doptat na stavení, kde Fibich pobýval, neboť to měnilo několikrát majitele. Dům však prošel zásadní rekonstrukcí, nic autentického již tedy nelze nalézt. Snad jen perličkou zůstává, že Anežka Schulzová, která s Fibichem na místě pobývala, bydlela v jiném domě než Fibich sám...
  • Jistě narážíte na jejich milostný poměr, který byl pro Prahu konce 19. století doslova senzací. Vraťme se však k premiéře 3. symfonie...
    Přesně jak říkáte, tato kapitola Fibichova života by určitě vydala na samostatný rozhovor, ostatně hodně se již o této záležitosti napsalo a určitě se k ní bude ještě řada odborníků, muzikologů nebo i lovců senzací a skandálů vyjadřovat. Vraťme se však k jeho Symfonii č. 3 e moll. K premiéře došlo 7. března 1899, a to na koncertě České filharmonie. Dirigoval sám Fibich a úspěch díla byl jistě pro něho zadostiučiněním, v té době mu navíc zbýval už jen zhruba rok a půl života. O symfonii se v té době zajímal i dirigent Hans Richter, kterému je dílo věnováno, a také Oskar Nedbal, který je krátce po premiéře provedl v Berlínské filharmonii.
  • Jednalo se tedy o poslední Fibichovu symfonii?
    Víme, že po dokončení této symfonie začal pracovat ještě na symfonii A dur, která měla být hudebním obrazem Alp, jež Fibich často navštěvoval, jak už jsem uvedl. Zůstala však pouze ve skicách. Škoda, světová hudba mohla mít další vyznání skladatele milujícího hory, vedle Vítězslava Nováka a Richarda Strausse.
  • O co jste se nejvíce při této nahrávce snažil, srovnával jste i referenční snímky? Kterých si nejvíce vážíte?
    Při studiu jistě nelze opomenout vynikající nahrávku tohoto díla Karla Šejny z roku 1962. Ostatně Šejnu považuji za jednoho z nejvýznamnějších a nejlepších českých dirigentů. Pak musím zmínit samozřejmě nahrávku Gerda Albrechta. Obojí s Českou filharmonií. Na Gerda Albrechta mám i velmi osobní vzpomínku, studoval jsem u něho několik let před jeho odchodem. Velmi mně konvenovala jeho snaha objevovat neotřelý český repertoár.
  • Jaká je hudba Zdeňka Fibicha, jaký k ní máte osobní vztah?
    Pro mne je Fibich především ryzím romantikem, mužným lyrikem, ale i velkým dramatikem.
    Jeho tři symfonie mají většinou velmi složitou strukturu, která jako by vycházela z klavírních miniatur, kde je i forma tvořena jakýmsi sledem jednotlivých drobných útvarů, tvořících však homogenní celek. I to je pro interpretaci nesnadné. Myslím, že právě lyrismus jsem se snažil vždy akcentovat.
  • Jak vypadá celkově komplet pěti kompaktních disků, který jste touto nahrávkou Symfonie č. 3 dokončil?
    Jsem přesvědčen o tom, že dosavadních 5 CD přineslo velké množství objevů, vždyť řada skladeb byla v rámci tohoto kompletu natočena historicky poprvé. Například hudbu k tehdy velmi populárním živým obrazům a další skladby. To je, myslím, z hlediska obrazu Fibichovy orchestrální tvorby, která žije jen v určitém výběru nebo soustředění na populární melodii Poemu v množství úprav, velmi důležité.
  • Protagonisty tohoto kompletu zůstávají Český národní symfonický orchestr a Janáčkova filharmonie Ostrava.
    Jsem velice rád, že jsem mohl spolupracovat s oběma těmito skvělými tělesy. Právě česká romantická hudba je pro české symfonické orchestry erbovním repertoárem, a ačkoliv řadu nahrávaných a dlouho nebo vůbec neuváděných děl nikdo z hudebníků jistě před naší nahrávkou hrát nemohl, jejich porozumění této hudbě je téměř okamžité.
  • Byly nějaké problémy, s kterými jste se při nahrávání setkal?
    Myslím, že ne, snad jen jedna věc byla trochu složitější. Většinou jsme nahrávali z velmi starých, někdy až velmi obtížně čitelných notových materiálů. Některé byly ještě z 19. století a plnily funkci spíše jakéhosi primárního pramene, někde byly dokonce v partech ještě dobové, ale velmi „zajímavé“ muzikantské poznámky. Pokud bych měl hovořit za orchestrální dílo Zdeňka Fibicha, určitě by si zasloužilo moderní, alespoň praktické edice, když už nehovoříme o edicích kritických.
  • Chystáte se i na ostatní díla Zdeňka Fibicha nebo zase na další autory?
    Zdeňka Fibicha teď momentálně na určitý čas opustím, ale ve vodách české hudby zůstávám. Již na podzim 2019 jsme začali natáčet s Moravskou filharmonií Olomouc a v budoucnu i s Janáčkovou filharmonií Ostrava díla Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstra. Myslím, že by tak mohl vzniknout unikátní „národní triptych“ kompletní nahrávky orchestrálních děl trojice Fibich – Foerster – Novák opět pro společnost Naxos. Novákova Jihočeská suita a symfonická báseň Toman a lesní panna vyjde již v prosinci tohoto roku. Je to opravdu fascinující práce.
  • To vypadá na velmi náročný a dlouhodobý úkol.
    Ano a jsem tomu rád. Velice si vážím důvěry společnosti Naxos a možnosti realizovat takto obtížné a komplexní projekty. Je to i propagace a pomoc české hudbě a jejímu obrazu v zahraničí, kde je rozšířena představa, že českou hudbu tvoří jen Dvořák a Janáček, případně Martinů a Smetana.
  • V nedávné době však vyšel váš první kompaktní disk u významného německého vydavatelství CPO.
    Ano, jedná se o mimořádné CD se skladbami Michèla Yosta, jednoho ze zakládajících zjevů francouzské klarinetové školy. Nahrávku jsme realizovali s komorním orchestrem Kurfalzisches Kammerorchester z Mannheimu a se skvělou německou klarinetistkou Susanne Heilig. S tímto orchestrem mne spojuje již dlouholetá spolupráce. Jsem rád, že i zde tento projekt vyústil v pokračování. Další CD (tentokrát s hudbou mannheimských a českých mistrů) je právě ve fázi postprodukce. Na CD vyjdou části opery Alessandro nell’ Indie Ignaze Holzbauera a Jana Antonína Koželuha, bratrance slavnějšího vídeňského Leopolda Koželuha. Oba autoři napsali tuto operu na stejné libreto Pietra Metastasia. To bude velmi zajímavé srovnání.
  • Když se řekne Mannheim, každému přijde na mysl „Mannheimská škola“, a tudíž hudební klasicismus. Ten je již delší dobu i vaší repertoárovou doménou...
    Je pravda, že v posledních letech se tomuto období věnuji intenzivně. Dokonce jsme s kolegy v roce 2019 založili nový orchestr Wranitzky Kapelle, který se touto epochou hodlá zabývat co nejvíce do hloubky a důkladně. Pro jeho sídlo jsme symbolicky zvolili Novou Říši – rodiště bratrů Vranických – a orchestr by měl být složen nejen z českých hudebníků, ale i z našich rakouských kolegů. A v Rakousku už orchestr dvakrát vystupoval, a jakmile to podmínky, které jsou v současnosti velmi složité (začátek dubna – karanténa a zatím ne zcela jasné předpovědi, kdy bude možno znovu koncertovat doma i v zahraničí), dovolí, budeme zde vystupovat znovu.
  • Jistě tak narazíte i na problematiku dobově poučené interpretace...
    Ano, je to jistě obsáhlé téma k diskuzi. Mně se moc líbí, že zatímco v oblasti symfonické hudby sledujeme jakousi „globalizaci“ orchestrů a jejich zvuku, tyto soubory jdou opačnou cestou a přinášejí pestrost ve výrazu, tempech, ornamentice a dalších interpretačních aspektech. Je skvělé, že tato bohatost, o které můžeme číst z dobových traktátů, se do dnešního světa vrací.
  • Stejně jako tvorba českých mistrů 18. století, jejichž díla uvádíte na kompaktech i koncertech zpět do života v rámci projektu Češi ve Vídni.
    To je pravda, podařilo se nám realizovat již řadu CD s tvorbou Leopolda Koželuha, vyprodukovali jsme množství nových notových materiálů získaných z rukopisných fondů Českého muzea hudby i z dalších evropských archivů. Uskutečnili jsme spolu s Komorní filharmonií Pardubice i s orchestrem Wranitzky Kapelle řadu zajímavých koncertů. V oblasti natáčení projekt pokračuje tvorbou Pavla Vranického. Padesátka jeho symfonií je rozhodně výzvou, on je skutečně osobností, která je přemostěním vídeňské symfonie mezi generací Mozartovou a Beethovenovou. Myslím, že publikum doma i v zahraničí čeká řada překvapení a objevů.

    Nahoru | Obsah