Hudební Rozhledy

Prázdná Státní opera plná zpěvu

Jaroslav Someš | 06/20 |Události

Dana Burešová jako Libuše

Říkává se, že múzy mlčí, když řinčí zbraně. Naše letošní zkušenost dokazuje, že si zbraně mohou dát klidně pohov a múzy může umlčet i docela malinkatý a pouhým okem neviditelný virus. Znenadání si přijde (přijede? přiletí?) a rázem uzavře všechna divadla, koncertní sály, kina, knihovny, muzea, galerie a výstavní síně. Hlad po kultuře pak mohou naštěstí sytit aspoň knížky, které máme doma, případně různá CD a DVD, a především televize a internet. Česká televize tedy v posledních týdnech sáhla do svých archivů a objevila tam mnoho polozapomenutých inscenací, filmů i dokumentů. Zprostředkovávala různá zajímavá setkání a novinky přinášela pohotově, často i za cenu předem neplánovaných změn v programu. K takovým překvapením, avizovaným jen několik dní dopředu, patřily i oba benefiční koncerty České filharmonie, vysílané přímým přenosem z pražského Rudolfina, pochopitelně bez diváků. První koncert, který proběhl 28. 3., měl ryze komorní charakter, druhý, konaný 25. 4., už měl pestřejší obsazení a podílel se na něm i soubor Collegium 1704. Výtěžek z veřejné sbírky, která v rámci tohoto projektu Pomáháme s Českou filharmonií proběhla, byl určen na pomoc postiženým nemocí COVID-19.

Jen pět dní po druhém z těchto večerů vysílal program ČT art přímý přenos dalšího benefičního koncertu, tentokrát ze Státní opery Praha. Sólisté Opery Národního divadla a Státní opery v něm vystoupili na podporu krizové telefonní Linky seniorů, provozované společností Elpida. Linka je nedocenitelnou pomocí pro věkovou kategorii, kterou koronavirová krize ohrožuje nejvíc. Denně linka vyřídí i několik set dotazů. Už proto nesl operní koncert, sestavený z děl českých a cizích skladatelů, příznačný název Ve zpěvu hledejme úlevu. (Škoda, že právě duet z Dvořákova Jakobína, z nějž parafrázovaný citát pochází, v programu nezazněl.) Celý večer byl jedním z pohotových projektů, kterými se i naše špičková umělecká tělesa, jako Česká filharmonie nebo právě Národní divadlo a Státní opera, zapojují do celospolečenských akcí na pomoc postiženým současnou koronavirovou krizí.
Atmosféru večera ozvláštňoval nezvyklý pohled na prázdné hlediště a chybějící potlesk po jednotlivých číslech. Na jevišti stály jen tři klavíry, u nichž se v průběhu večera vystřídali čtyři doprovazeči, Alexandra Borodulina, Zdeněk Klauda, Marian Levický a Kateřina Bachmannová, všichni samozřejmě s rouškami na ústech. Po výtvarné stránce program provázely jen jednoduché, ale vkusné světelné změny. Režisér přenosu Adam Rezek spolu s kameramanem Filipem Havelkou v zajímavě volených záběrech zpřístupňovali televizním divákům krásy interiéru Státní opery, teprve nedávno znovu otevřené po několikaleté rekonstrukci. Moderátorkou večera byla Martina Preissová, v úvodu promluvil umělecký ředitel Opery ND a SOP Per Boye Hansen. Při sestavování programu sledoval dramaturg Ondřej Hučín dvě hlediska – jednak optimistickou notu, tak potřebnou v atmosféře krize, jednak pozvánkový výhled do repertoáru příští sezony. Spojení těchto hledisek se odrazilo v pestrosti výběru.
Večer zahájily dvě ukázky ze Smetanovy Prodané nevěsty, duet Jeníka a Kecala v podání Pavla Černocha a Jiřího Sulženka a scéna Mařenky a Vaška, se kterou si doslova vyhráli Jana Sibera a Josef Moravec. Následující tři čísla byla připomínkou 100. výročí narození scénografa Josefa Svobody, k němuž se ND a SOP vrací remakem jeho výprav k Tosce a Donu Giovannimu. Tosčinu árii „Visi d’arte“ přednesla Anda-Louise Bogza. Bravurou, s jakou Jiří Brückler zvládl „šampaňskou“ árii, jako by si o roli Dona Giovanniho přímo řekl. A v podání Adama Plachetky, Jiřího Sulženka a Kateřiny Kněžíkové zazněl výstup Giovanniho, Leporella a Elvíry ze začátku 2. dějství Mozartovy opery. Tady stálo možná za úvahu, nenašla-li by se v „opeře oper“ vděčnější scéna.
Pozvánkou na cyklus děl českých skladatelů, který má Národní divadlo údajně v plánu, byla árie Prince z Dvořákovy Rusalky, ve které se vrátil na jeviště Pavel Černoch. Připravovanou novou inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové avizovalo Kátino vzpomínání, v němž zazářila hlubokým prožitkem Alžběta Poláčková. Máme se nač těšit! Bizetův Escamillo byl po Janáčkovi trochu ostrým střihem, ale basbarytonové podání Adama Plachetky této roli slušelo (také Carmen se má v příští sezoně dočkat v ND nového nastudování). Další dvě ukázky spadaly do projektu Musica non grata, který chce připomínat skladatele perzekuované v dobách fašismu. Začínající nadějná sopranistka Tereza Štěpánková zazpívala píseň Sbohem a šáteček od Vítězslavy Kaprálové a Svatopluk Sem vlastenecky laděný monolog Švandy z Weinbergerovy opery Švanda dudák. Tento titul patřil k premiérám, plánovaným už na letošní jaro, které však musely být kvůli krizi odsunuty. Duchovní rozměr dodalo večeru jeho finále. Nejprve Štefan Margita přednesl s velkou kultivovaností a vroucností Schubertovo Ave Maria a na úplný závěr Dana Burešová modlitbu Libuše ze stejnojmenné Smetanovy opery. Prosba k bohům „Můj národ vezměte v ochranu svou“ vyzněla jako motto celého večera.

Nahoru | Obsah