Hudební Rozhledy

Trio Helix za časů korony

Milan Bátor | 06/20 |Horizont

Ondřej Štochl, Egli Prii a Tereza Horáková

V době koronaviru se ukázalo, jak vynalézaví, originální a kreativní jsou někteří hudebníci. Zajímavý koncert připravilo i pražské Trio Helix (7. 5.). Tento soubor není příliš známý, což do jisté míry konvenuje jednak s hudbou a jednak s určitou filozofií interpretace, kterou preferuje. Ta je založena na hledání vlastních názorů, kontaktu se současnými umělci a prezentací aktuálních děl skladatelů, kteří se vyjadřují jinak než konzumními a rutinními prostředky. Název tria Helix je metaforou, která odráží koncepčnost souboru i jeho zaměření.

Dramaturgie vychází z těsného propojení hraných děl s interpretací, ale i z mnoha dalších faktorů. Soubor založil a vede skladatel Ondřej Štochl. Za čtyři roky své existence (od roku 2016) Trio Helix provedlo řadu děl napsaných pro tohle netradiční obsazení (housle, viola, klavír). Mezi autory čteme jména jako Marek Kopelent, Peter Graham, Jan Ryant Dřízal, Albert Breier, Walter Zimmermann apod. Estetika Tria Helix se opírá o díla lyrického charakteru s důrazem na jejich barevnou i harmonickou složku. Nová díla často uvádí v kontextu s hudbou klasiků 20. století, zejména pak opět těch, kteří svým svébytným způsobem inklinují k spirituální či ontologické podstatě existence (Takemitsu, Pärt, Crumb, Silvestrov). K zakládajícím členům patří vedle Ondřeje Štochla i Tereza Horáková, od roku 2018 je klavíristou souboru Egli Prifti, který v této roli vystřídal Lucii Tóth. Soubor má svou koncertní řadu „Konvergence“ a vystoupil na podobně zaměřených festivalech v Čechách (Music Olomouc, ENH Brno, Hudební současnost Ostrava) i v zahraničí (koncertní řada Dresden Philharmonie, Wortklangraum Bonn, Pianodrom Tirana atd.).
Trio Helix má ve zvyku s posluchači komunikovat. A tak když to nešlo osobně, jednotliví členové tria alespoň pozdravili posluchače skrze obrazovku. Ondřej Štochl přitom přiblížil nejen dramaturgii, nýbrž i kontext, v němž se nyní společnost nachází: „Vybrali jsme kompozice, které nejvíc zapadají do dnešních dnů, kdy musí každý být sám se sebou nebo se svými blízkými. Kdy město podivně ztichlo, ze žádných restaurací a kaváren nezní reprodukovaná hudba. Nemáme kolem sebe zdaleka tolik hluku a tolik světel. Kdybychom to chtěli vzít trochu pozitivněji, máme možnost se zamyslet, uspořádat si myšlenky. Může to být ticho, které dráždí. Skryté, stlačené, emoce, která nás může bolet. Ale také ticho, které léčí, protože máme konečně čas si uspořádat, co si uspořádat potřebujeme.“
Jeho kolegyně houslistka Tereza Horáková poprosila posluchače o zpětnou vazbu a zdravice uzavřel pianista Egli Prifti, z jehož vět mi v paměti utkvělo přání „Nepřestat zpívat, nepřestat snít, nepřestat dělat umění.“
Nejprve zazněla kompozice Trio č. 2 německého současníka Arneho Sanderse. Je pro ni typická redukce hudebních prostředků a podstatná role ticha jako rovnocenné složky výrazu. Jako by její útlá hudební faktura evokovala určitou míru úzkosti, kterou lidé pociťují v uzavření a separaci, obezděni najednou sebou samými. Táhlé tóny ve smyčcích, nevypočitatelné intervaly, glissanda a akordické rozklady klavíru… Sandersova skladba i na skrovné časové ploše dokázala zaujmout a vyvolat určité psychické napětí, které ovšem nebylo nepříjemné.
Následovala Mikroludia Ondřeje Štochla. „Drobné skladbičky, prosté svým hudebním jazykem,“ popsala dílka svého kolegy Tereza Horáková. Vybraná mikroludia zaujala svou barevnou strukturou, s níž ovšem není primárně pracováno synesteticky. Dialogy houslí a klavíru jsou založeny na citlivém vnímání širšího spektra zvuků, než poskytuje základní melodicko-harmonická valence. Jejich struktura vyrůstá vždy z nápadu, naprosto intuitivně, nikdy ne šablonovitě. Štochlovy subtilní kompozice skrývají něco něžného. Něco, co zatají dech a současně vyvolá úžas. Jeho drobné kaleidoskopické portréty lze vnímat nejen v jejich sonorní čistotě, ale také jako jakési zrcadlení, intravenózní průhled do duševního mikrokosmu autora. Štochlovy pevné nároky na interpretaci a hloubavá, otevřená povaha patří k vzácným výspám současné klasické hudby.
Koncert Tria Helix uzavřela skladba Doteky milosrdenství brněnského skladatele Pavla Zemka Nováka, která je inspirována dílem Marie Faustyny Kowalské. Domnívám se ve shodě s názorem pianisty Priftiho, že jde o kompozici aktuální. Jako by v její hudbě zela rána, mystická stopa, kterou polská řeholnice přijala za vlastní. Zemkova Novákova hudební poetika se ovšem vyhýbá zjednodušujícímu výkladu, jeho skladba znázorňuje proces, v němž se odehrává mnoho vztahů. Má lapidární, narativní talent a psychicky vyostřenou dramaturgii.
Koncert patřil k nejzajímavějším, jež jsem v časech koronaviru slyšel. Na rozdíl od jiných, výdělečných, Trio Helix po nikom nic nechtělo. Pouze a jenom dávalo. Takový dar odmítnout je vyložený nerozum.

Nahoru | Obsah