Hudební Rozhledy

Ozvěny koronaviru: La Putyka na plátně, Pražské jaro v rádiu a písničky v nemocnici

Tomáš Pilát | 06/20 |Studie, komentáře

Rosťa Novák ml. a Rosťa Novák st. ve filmu Na krev

Koronavirová doba mění zaběhnutá pravidla. Potkalo to i filmy. Někteří producenti nechtěli čekat na znovuzpřístupnění kin a navěsili své snímky na web, jiní svá díla alespoň internetově premiérovali a symbolicky je tak poslali mezi lidi. Nutno říct, že mnohé snímky tak zhlédlo o poznání víc zájemců, než kdyby byly k vidění pouze v kině. V minulém čísle Hudebních rozhledů jsme psali o hudebním filmu Makanna, tentokrát se budeme věnovat dokumentu o novocirkusovém souboru Cirk La Putyka, a hlavně jeho protagonistech Rosťovi a Vítkovi Novákových.

Připomeneme si taky, kudy letos za festivalem Pražské jaro, a podíváme se do špitálu za nemocnými písničkami.
Začínáme u La Putyky. Ne že bychom se vypravili do hospody; po nedávné internetové premiéře půjdeme do kina, potažmo do divadla. Dokumentární film režiséra Erika Knoppa nazvaný Na krev měl původně sledovat tři roky práce a cestování věhlasného divadelního souboru zaměřeného na takzvaný nový cirkus od chvíle, kdy získal stálou scénu v holešovické tržnici v Praze. Z filmu ale postupně vystupovaly, a nakonec hrají nejdůležitější roli historické souvislosti vzniku company, báječná rodinná tradice a protichůdné, ovšem skvěle se doplňující osobnosti zmíněných bratrů. Ti jsou příslušníky osmé generace věhlasného loutkářského rodu Kopeckých, navíc jejich rodiče provozovali doma za totality bytové divadlo. Tuhle příslušnost mají bratři v krvi, vedle neutuchající energie a kreativity je ovlivňuje právě tahle „rodová zátěž“. Bráchové si ji uvědomují a ona je hybatelem jejich konání. Rosťa s Vítkem jsou bytostní divadelníci („Rosťovy sny jsou bezbřehé a Vítek mu je všechny plní,“ říká Knopp), i když se s rodinnou tradicí vypořádávají po svém. Dělají si „svoje“ umění. Loutkoherectví se nevěnují, ale například se vztahem k dědečkovi se vypořádali v jedné ze svých inscenací. A v dokumentu je jedna silná scéna, kdy se Rosťa Novák nepokrytě dojímá nad dopisem, který od dědy před léty dostal. Dokument Na krev je upřímným, poučným a současně zábavným filmem. I díky muzice, která ho doprovází.
Napsat hudbu k novocirkusovému představení není lehké, a stejné to je i u muziky k dokumentu o souboru nového cirkusu. U Cirku La Putyka se těchto povinností chopil Jan Balcar. Je dvorním skladatelem company, většinu jejích inscenací doprovází právě jeho hudba. Erik Knopp tak měl hned jasno, koho požádá o hudební doprovod ke svému filmu – a vyplatilo se! „Honza je, nebojím se říct, geniální skladatel, který si navíc s Rosťou Novákem skvěle rozumí a umí naprosto dokonale vytvořit hudbu přesně na jeho myšlenky,“ vysvětluje režisér. „Ve fázi střihu jsme pro dokreslení patřičné atmosféry používali písničky z představení. Když jsem pak jednotlivé sekvence pustil Honzovi, všechno hned pochopil a za týden složil muziku pro celý film,“ dodává. Muzika k dokumentu skvěle sedí. A bonbónek: závěrečnou píseň snímku, která je z představení Cirku La Putyka s názvem ADHD, zpívá moderátorka České televize Zuzana Tvarůžková.
Režisér si s hudebním skladatelem povídal o každé scéně zvlášť. „Moje původní představy byly spíš popové, ale Balcar mě pokaždé, když přišel se složenou muzikou, přesvědčil, že jeho kompozice jsou přiléhavější, že k filmu dokonale sedí a přesně přetlumočí to, co chceme sdělit. Honza má pro hudbu neuvěřitelný cit,“ chválí režisér. S nadějí pak dodává, že pro svůj příští film, pokud bude mít příležitost ho točit, si ke spolupráci přizve zase Balcara. A opět mu nechá v zásadě volnou ruku, jako u snímku Na krev. „Samozřejmě jsem si přál, aby se skladatel přizpůsobil tématu a hudebně přiblížil ducha filmu, ale jinak jsem kompozice nechal na něm. Jeho nápady byly často lepší než ty moje původní. Já se v tvůrčích disciplínách, které film doprovázejí, snažím příliš neprosazovat. Mám sice nějaké představy, ale ty nemusejí být vždycky v pořádku. Honza složil muziku pro mnoho inscenací Cirku La Putyka, lidi ze souboru osobně dobře zná, koneckonců sám je jeho členem. Skutečně jsem mu tedy nechal volnou ruku a on to zvládl naprosto skvěle. Okamžitě věděl, jaká hudba bude pro jakou scénu nejvhodnější, a současně hned pochopil, co jsem jednotlivými sekvencemi dokumentu chtěl říct,“ nechává Knopp nahlédnout do své a Balcarovy tvůrčí kuchyně. Díky jejich symbióze je film i hudebně kvalitní. Muzika netrčí, ale dokresluje. Pro filmově-hudební doplnění atmosféry divadelních produkcí nebo některých scén ze soukromí protagonistů dokumentu je velmi důležitá a v podání Jana Balcara své poslání dokonale naplňuje.
Pro dokument modifikoval Balcar některé původně divadelní písně. Šlo o to, aby byly filmovější, aby z plátna zněly lépe. Divácké vnímání je přece jenom v divadle a v kině odlišné. I reprodukční technika zvukově zaplňuje jinak prostor v divadle a jinak v biografu. A specifická situace vzniká ve chvíli, kdy je hudební těleso přímo na scéně. Tohle všechno měli Knopp s Balcarem na zřeteli.
Jak se upravuje divadelní píseň pro film? „Skladatel někde přidával, někde ubíral. Tu třeba nechal jenom nějaké tóny, onde zase jen rytmus z původní melodie. Scény skutečně cítil, věděl, jaký pocit z nich má vyzařovat, a tomu muziku přizpůsobil,“ vysvětluje režisér, jak komponista upravoval svoje vlastní díla. Šlo o důmyslné přearanžování původních kusů s dodáním jakési filmové hudební přidané hodnoty. Knopp přiznává, že doposud žádný podobný tvůrčí proces nezažil. „Bylo to pro mě poučné,“ usmívá se. „Z původně cirkusácké hudby vytvořil Honza filmový pop. Tedy pop v uvozovkách, který vlastně, jak jsem o tom už mluvil, popem není, přestože jde o hudbu, která může oslovit a líbit se velkému spektru lidí. A přitom je to umění, hudba, která má melodiku. Taková se v dnešní době hned tak nevidí. V současnosti autor udělá nějaký beat, bez melodie, a do něj už se ani nezpívá, ale mluví. A když se zpívá, tak kakofonicky. Honza stále drží linii velkého skladatele, umělce, tvůrce melodií. To je nádherné,“ rozplývá se Erik Knopp nad Balcarovou prací.
Sám režisér se ve svých teenagerovských letech chtěl živit muzikou. Během osmi let prošel jako bubeník třemi hudebními skupinami. „Pak jsem ale zjistil, že v těch kapelách vlastně nejsou skladatelé, a já taky nejsem skladatel, takže to pro mě ztrácelo význam. Navíc, když jsem pak nastoupil jako student na vysokou školu a začal dělat krátké filmy, už mi na kapely ani nezbýval čas,“ vzpomíná. Dnes má bubny ve skříni. Jak říká, v bytě – kvůli sousedům – na ně moc hrát nemůže. Zato ale zabrnká občas své malé dceři na kytaru. „Moc se jí to líbí, je z toho nadšená, takže to pak hodně baví i mě. Sem tam si zahraju i na klávesy, u tohoto nástroje jsem ale absolutní amatér,“ popisuje Erik Knapp svoje současné hudebně-interpretační aktivity. Jako posluchač má rád melodickou muziku různých žánrů od funky přes bigbít až k rocku, a poslouchá i klasiku. Podle situace, nálady a duševního rozpoložení.
Dnes ho ale nejvíc zaměstnávají filmy. Film Na krev ho stál hodně úsilí a sil. Přiznává, že to pro něj bylo těžké, ale hodně se naučil. „Když děláte film o chytrém člověku, nemůžete ho manipulovat do něčeho, co chcete vy. Musíte se mu po léta přizpůsobovat – tedy pokud film točíte několik roků, jako já snímek Na krev. A to je velice vyčerpávající. Přizpůsobujete se jeho náladě, myslíte na to, co se právě děje a jak by mohla situace vypadat během následujících minut, hodin a dní. Navíc cítíte, že původně sledovaná osoba sleduje vás. Ví, co točíte, hodnotí to. Tohle všechno je opravdu náročné,“ vybavuje si režisér svoje pocity a stavy vyčerpání. I proto teď pošilhává po filmu hraném. Je to ostatně, jak přiznává, jeho celoživotní sen. Co se týče financí, plánuje spíše nízkorozpočtový snímek, s penězi na velkofilm nepočítá. Na otázku, jestli do svého nového filmu obsadí bratry Nováky, odpovídá: „Možná ano. Rosťa by moc chtěl hrát ve filmu, ale režiséři ho obsazují málo. Za to, že mi pomohl natočit dokument, bych zase já rád pomohl jemu a nechal ho zahrát si v nějakém pořádném filmu. Pokud budu mít tu příležitost,“ doplňuje.
Jako člověka charakterizuje sám sebe jako plachou bytost, která má z lidí velkou trému. I proto nakonec uvítal internetovou premiéru svého filmu. Snímek byl přenášen z pražského kina Lucerna, kde byli jenom tvůrci snímku a moderátor večera Saša Michailidis. Ten uváděl i poprojekční besedu, během které tvůrci odpovídali na otázky přišedší písemně na filmový premiérový web. Všechno přenášely kamery přímo do počítačů v obývácích zájemců. A pozor: prodalo se přes šest set lístků! To je obrovský úspěch, obzvlášť na dokument. „Vzhledem ke svojí plachosti jsem nakonec uvítal, že na premiéře nebyli diváci. Sál kina Lucerna je krásný, i když je prázdný, bez koronavirových omezení bychom se sem s premiérou nikdy nedostali. A hlavně mi z duše spadl obrovský kámen, že se toho všeho po pěti letech konečně zbavuji, že je moje práce na filmu završená. Nejsem zvyklý pracovat na něčem takovou dobu. Teď film konečně uvidí publikum a doufám, že se mu bude líbit,“ oddechl si po premiéře režisér filmu Na krev Erik Knopp.

Pražské jaro letos na webu, v rozhlase a televizi
Během opatření proti koronavirové epidemii, nařízeného omezení pohybu venku a zákazu shromažďování více osob, trávila značná část obyvatel Česka více času u rozhlasu a televize – a mnozí u toho jistě zůstanou. Zmíněná média také nahrazují zrušené festivaly, navíc mají výhody v možnosti zařazování skvělých srovnávání, například interpretací stejných děl různými umělci. Přesun z plenéru na internet, do rozhlasu a na televizní obrazovky zaznamenal i letošní ročník Pražského jara. Český rozhlas Vltava a Česká televize otevřely své archivy, a tak se k posluchačům a divákům dostávají i pořady, na které by si jinak museli třeba delší dobu počkat. Z přímých přenosů (vedle rádia a televize se do nich zapojují i festivalové internetové stránky) tak vznikají další zajímavé dokumenty. Některé z nich by se možná ani nenatáčely, takže teď budou přístupné mnohem širšímu počtu zájemců. Nemluvě o možnosti kdykoliv je reprízovat. Navíc díky přenosové technice se festivalu mohou účastnit i umělci ze zahraničí, kteří osobně kvůli koronavirovému uzavření hranic do Prahy přijet nemohou. Jedno číslo: Český rozhlas Vltava nabídl posluchačům v přímém přenosu sedm z jedenácti festivalových koncertů! Ne že by rozhlasový éter nebo televizní vysílání nahradilo zážitek z koncertní síně, rozhodně ale letos festival zachraňují. Buďme tedy rádi za technické možnosti současnosti a vstřícnost veřejnoprávních médií ke kultuře, v tomto konkrétním případě k renomovanému a ve světě proslulému festivalu Pražské jaro.

A televize ještě jednou, tentokrát pro děti
V době koronavirových omezení a karantén vysílala Česká televize znovu i oblíbený a podařený cyklus Písničky doktora Notičky. Jeho autorem je frontman skupiny Chinaski a příležitostný herec Michal Malátný. Jak potvrzuje, k dětem má blízko. „Tvorba pro děti pro mě není nic nového, věnuju se jí už dlouho. Seriál Písničky doktora Notičky vnesl do naší práce pro nejmenší zase něco nového, za což jsme byli moc rádi. Příležitost mít v České televizi pořad pro děti je skvělá věc a neodmítá se,“ pochvaluje si. Z jeho spolupráce s televizními dramaturgy vznikl cyklus sedmiminutových pořadů se značnou stylizací, pestrými kostýmy a kulisami, a samozřejmě plných hudby. „Jsem tu pan doktor, kterému vždycky zaťuká na dveře nějaká písnička s tím, že má problém,“ popisuje muzikant schéma seriálu, a pokračuje: „Já jí pomůžu a vyléčím ji. Na začátku každého dílu vždycky zazní nějaká klasická píseň, tak, jak ji známe z dětství, a my ji potom upravíme, předěláme, pomůžeme jí od toho problému.“
Léčebným procesem u pana doktora prošla spousta lidových písní. Jeden příklad. V písničce Běží liška k Táboru pospíchá liška s pytlem zázvoru ke zmíněnému městu, jenže před Táborem zakopne a zázvor se jí vysype. Ježek sice původně pospíchá, že jí pytel rozpíchá, když ale vidí situaci, naopak pomůže oddenkové koření sesbírat. Zvířátka si vzájemně pomohou a zázvor do Tábora donesou spolu.
Vedle televizní obrazovky najdou zájemci o léčení písniček všechny díly cyklu i na i-vysílání České televize.
Michal Malátný si v reálu jako doktor nepřipadá, lékařem je jenom coby muzikant. A, jak říká, vyléčil by i některé písničky, které napsal pro kapelu Chinaski. „Vlastně asi většinu,“ usmívá se. „Když občas slyším naše písně v rádiu, sem tam je něco falešně, navíc za ta léta jsou některé písničky úplně jinde. Na pódiu je zpívám jinak, a tak bych je dnes i jinak natočil. Určitě bych věděl, jak,“ je si jistý a přidává příklad: „Třeba slova Jaký si to uděláš, takový to máš v refrénu písně První signální bych předělal takhle: Jaký si to uděláš, takový to máš, pokud to uděláš rychle.“
Trefné, že?

Nahoru | Obsah