Hudební Rozhledy

Slavní hudebníci za šachovnicí

Miroslav Vilímec | 06/20 |Studie, komentáře

Sergej Prokoev u klavíru

První díl svého zamyšlení nad poměrně častými případy, kdy se hudebníci věnovali šachové hře, jsem otevřel slavným zápasem houslisty Davida Oistracha s klavíristou a skladatelem Sergejem Prokofjevem. Těmto osobnostem patřila v minulém pojednání většina prostoru, přesto se tam nedostaly všechny zajímavosti o Prokofjevově šachové činnosti. Na jeho výhru s pozdějším mistrem světa Capablankou tedy nyní navazuji, a to Prokofjevovým skalpem dalšího šachového mistra světa.

Partie je z téhož roku jako vítězství nad Capablankou, tedy z roku 1914. V té době na šachovém stolci mistra světa ještě kraloval jakýsi Eduard Lasker, kterého z trůnu o sedm let později sesadil právě José Raoul Capablanca. K výkvětu šachových velmistrů, kteří se účastnili v roce 1914 silně obsazeného turnaje v Petrohradě, patřil i mladý ruský šachista Alexandr Aljechin. Ten v konečné tabulce turnaje obsadil třetí místo za vítězným Laskerem a druhým Capablankou, k titulu mistra světa se dostal až v roce 1927, když porazil svého předchůdce Capablanku. Aljechin, rovněž skvělý šachista, sehrál během svého účinkování v Petrohradě celou řadu simultánek, partie s Prokofjevem je však podle zápisu situována do Moskvy. Však právě tam byl Prokofjev členem místního šachového klubu, kde se partie sehrála zřejmě jako exhibiční Aljechinovo představení. Partie je totiž označena v šachové historii jako „Blindfold odds game“, což znamená, že Aljechin ji sehrál naslepo, bez sledování šachovnice. Aby předvedl své ekvilibristické kousky, nechal si navíc Aljechin ze své sestavy figur odstranit dámského jezdce. Geniální šachista měl tedy pro slepý boj takřka holé ruce, kdežto „hobby-šachista“ disponoval vynikajícím přehledem po bojišti a celým jízdním šikem navíc. Záměrně oslabený Aljechin při těchto kaskadérských výstupech jistě efektně zvítězil s mnoha soupeři, na Prokofjeva však nestačil. Následoval tvrdý pád z výšky šachového majestátu, když se hudební skladatel nezalekl, chytře využil soupeřův handicap a jasně vyhrál.
Zde si dovolím malou odbočku. Aljechin totiž o mnoho let později vystoupil v simultánce proti mnoha soupeřům v Praze. Této exhibice se aktivně účastnil náš skladatel, též zanícený šachista, Viktor Kalabis, jehož houslový koncert jsem provedl v Praze s orchestrem Pražských symfoniků i Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. S Kalabisovou manželkou, slavnou cembalistkou Zuzanou Růžičkovou, která mi tuto informaci sdělila, jsme se snažili zápis partie dohledat. Bohužel se to nepodařilo, takže výsledek partie mi zůstal neznámý.
Zpět ale k Prokofjevovi. Zatímco byly dvě výhry s pozdějšími mistry světa, Capablankou a Aljechinem, spíše mediálním bonbónkem a nutno říci, že byly umožněny nesoustředěností jednoho a záměrným handicapem druhého soupeře, najdeme v databázi i partie, ve kterých Prokofjev vyhrál regulérně a po vlastním, velmi kvalitním výkonu. Patří k tomu např. partie z roku 1924 s dalším skladatelem, předním představitelem francouzského impresionismu Mauricem Ravelem (1875–1937). Ve skladatelském souboji lze vysoce oceňovat Prokofjevovu svěží hru tak jako efektní vítězný závěr. Taktéž je známa Prokofjevova partie s Ravelovým žákem, francouzským skladatelem Mauricem Delagem (1879–1961), patrně z roku 1937. Jméno tohoto umělce není u nás příliš známo, větší zvuk má v zahraničí. Komponista a klavírista Delage vystudoval v Paříži, na svých cestách navštívil také Indii, která ho v některých skladbách ovlivnila. Patrné je to především ve Quatre poèmes hindous, skladbě, kterou mimochodem zcela nedávno uvedl London Symphony Orchestra pod taktovkou Sira Simona Rattla. Zmíněnou partii proti Delagemu sehrál Prokofjev černými figurami znamenitě a kombinací s obětí své dámy uštědřil soupeři působivý matový závěr.
Přátelské šachové souboje skladatelů a dalších umělců nám v zápisech partií Prokofjeva nezůstaly jako jediné. Kromě již popsaných vítězství nad Capablankou a Aljechinem byl Prokofjev soupeřem i dalších renomovaných šachistů. S vítězem turnaje v Petrohradu z roku 1914 a mistrem světa Emanuelem Laskerem sehrál Prokofjev partii při simultánce v Paříži v roce 1933, její zápis je též uveřejněn v archivu internetového Chessgames. Tuto partii Prokofjev prohrál. Při stejné příležitosti během turnaje v Paříži se Prokofjev utkal také s věhlasným velmistrem Savielym Tartakowerem. S ním hrál Prokofjev dokonce dvakrát, v první partii se mu podařilo zvítězit, druhou zremizoval. Prokofjev také ve svých zápiscích právě o těchto partiích píše s velkou hrdostí. Simultánky se konaly ve slavném Café de la Régence. Po skončení první partie se prý Prokofjev velmistra otázal, zda mu může ukázat chybu, díky které zvítězil. Tartakower odvětil: „Já jsem neudělal žádnou chybu, jednoduše vy jste hrál dobře!“ Sám Tartakower pak uveřejnil v novinovém článku z roku 1934 pozici, ve které předvedl Prokofjev ve vyrovnané koncovce studiový obrat a partii vyhrál.
A zde si dovolím oslovit čtenáře Hudebních rozhledů, kteří mají ponětí o šachové hře a její notaci. Následující pozice, v níž Prokofjev šachového velmistra přehrál, za to určitě stojí. Uchýlím se tedy k odborné šachové notaci: Bílý – Pa2, b3, c2, d3, e4, h3, Vf6, Kg4, černý – Pa6, b5, c6, c7, g5, h6, Vd6, Kd4. Bílý (Prokofjev) zahrál 1. Vxd6+ a následovalo 1...cxd6 2. Kh5 d5 3. exd5 cxd5 4. Kxh6 Kc3 5 Kxg5 Kxc2 (5...d4 6. Kf4 Kxc2 7. Ke4 atd.) s pozicí, ve které Prokofjev rozhodl partii skvělým tahem 6. d4! Tartakower ve svém komentáři přidal Prokofjevovi za tento tah dva vykřičníky na znamení skvělého tahu, protože po lákavém 6. h4 Kxd3 7. h5 d4 8. h6 Kc2 9. h7 d3 10. h8D d2 atd. bílý nevyhraje. Po 6. d4!! však následovalo 6...Kd3 7. h4 Kxd4 8. h5 Ke3 9. h6 d4 10. h7 d3 11. h8D d2 12. Dh5! (12. Da1 nebo 12. Dh1 Ke2 k cíli nevede) 12...Kd3 13. Dd1 s výhrou bílého. Jde skutečně o ukázku vynikající šachové erudice Sergeje Prokofjeva, kterou ocenil sám velmistr Tartakower. Věřím, že se mezi čtenáři Hudebních rozhledů alespoň několik šachistů najde. Těm, kterým je bez znalosti šachové notace předchozí zápis nesrozumitelný, se za jeho uvedení v tomto článku omlouvám.
Ve svém reprezentativním souboru partií „Best Games“ se však přední světový šachista Tartakower touto partií s Prokofjevem „nepochlubil“. Zařadil tam jinou partii s Prokofjevem, a sice z následujícího roku 1934, též z pařížské simultánky. Je to pochopitelné, v ní totiž slavný Tartakower nad Prokofjevem konečně vyhrál. Také tato partie je uveřejněna v přehledu partií na Chessgames.

Zmínil jsem již partii, kterou prohrál Prokofjev s někdejším mistrem světa Emanuelem Laskerem při jedné ze simultánek během velmistrovského turnaje v Paříži v roce 1933. Mezi šachisty měl však vynikající jméno i další Lasker, Eduard (1885–1981!). Tento „druhý“ Lasker působil po své emigraci z Německa v USA, byl zřejmě jen jmenovcem mistra světa, i když se v šachové historii někdy zmiňuje vzdálenější příbuzenský poměr. Pro nás je však podstatné, že s ním Prokofjev též sehrál partii. Pochází z roku 1922, je opět uveřejněna na Chessgames s označením „offhand“. S jistotou se neodvažuji tento pojem přesně přeložit. Může to být označení pro partii hranou volně, jen při příležitosti nějakého turnaje, nikoliv v jeho rámci. V šachovém kontextu to ale může znamenat i hru „bez rukou“, tedy zřejmě naslepo, což bych předpokládal především u Laskera. Prokofjev hrál bílými figurami, partie je zajímavá ostřejší kombinační přestřelkou. V závěru se však pozice obou soupeřů vyrovnaly a skladatel se mohl těšit z dalšího svého úspěchu – z remízy s jedním z předních šachistů první poloviny 20. století.
Na Prokofjeva v roce 1954, rok po jeho smrti, vzpomínal ve svých pamětech i další šachový mistr světa Michail Botvinnik. Píše, že hrál s Prokofjevem několikrát a vážil si jeho šachových kvalit, především chytré útočné hry. Prokofjev prý hrál velmi energicky, méně ho bavila obrana. Botvinnik také píše, že se Prokofjev účastnil turnaje v Moskvě v roce 1936, ve kterém vedle Botvinnika účinkoval i Capablanca. K oběma měl Prokofjev blízko, fandil mladému sovětskému velmistrovi, Capablanca byl zase jeho osobní přítel. Prokofjevovou „účastí“, kterou zmiňuje Botvinnik, se zřejmě myslí pouze umělcova přítomnost při turnaji či účast v přidružených simultánkách. Ve finálovém žebříčku turnaje Prokofjevovo jméno totiž nefiguruje. O několik měsíců později se dělil Botvinnik s Capablankou o prvenství na turnaji v anglickém Nottinghamu. Po turnaji se prý Botvinnik pochlubil Capablankovi telegrafickou gratulací od Prokofjeva, okamžitě však toho zalitoval, protože se Capablanca velmi rozesmutněl. Za čas však přišel José Raoul rozzářený a sděloval zase on Botvinnikovi, že dostal od Prokofjeva stejný telegram, byť jemu přišel trochu později.
Je tedy vidět, že na Prokofjeva nevzpomínali jen umělci, byl velmi oblíben i mezi šachisty a úzké vztahy ho vázaly dokonce k několika mistrům světa. Tím uzavírám kapitolu o Prokofjevovi a v příštím díle bych se již chtěl věnovat některým osobnostem ze vzdálenější historie.

Nahoru | Obsah