Hudební Rozhledy

Dostaveníčko u kláves - Chvála opravárenství

Jakub Zahradník | 07/20 |Svět hudebních nástrojů

Od dob nejstarších se veškeré opravy a ladění odehrávaly na privátní bázi. Místní stavitel klavírů byl současně i jejich „ranhojičem“. Nebylo neobvyklé, aby byl požádán například o zkrácení křídla: umístěním opřádaných strun (namísto strun prostých) se mohl takový nástroj zkrátit i o pár decimetrů. Možná odtud pochází německý výraz Stutzflügel – česky „polokřídlo“ (zkrácené křídlo). V druhé polovině 19. století bylo běžné, že se laděním pian zabývaly ženy. Bylo to považováno za pro ně vhodnou profesi. Od roku 1924 se u nás zavedlo systematické vyučování slepců pro tento obor v Deylově ústavu. Tradice nevidomých ladičů je silná u nás a v Anglii, kde mají dokonce vlastní ladičský svaz.

Klavírnický obor se následkem rozčlenění výroby pian ve fabrikách na jednotlivé operace rozdělil na stavbu a opravárenství. Pracovník v továrně se zabývá určitým počtem operací, které provádí sériově podle předem daných norem, a na něho navazují další. Kdežto opravář v terénu si musí umět poradit sám s neobvyklými řešeními různých typů všelijak starých nástrojů. Například věhlasný Josef Prach zdůrazňoval, že není klavírníkem, nýbrž stavitelem. Ovšem byl to člověk praxe (původně soukromý stavitel pian), který dokázal obsáhnout piano v celé jeho komplexnosti, prakticky i teoreticky. Jedním z posledních stavitelů tohoto druhu u nás byl, dle názoru Ferdinanda Rendla, Miroslav Tauchman. Na straně druhé – z opravářů, tedy ryzích praktiků, se v posledních dekádách vyčleňují restaurátoři. Tak pestrý je zkrátka dnešní svět.
Pojďme se ale věnovat vývoji opravárenství v našich zemích. Začneme v Praze. Dle doyena pražské „klavírničiny“ Oldřicha Znamenáčka (80) bylo po znárodnění v roce 1948 asi 100–150 místních menších výrobců a opravářů shromážděno pod „Družstvo výrobců hudebních nástrojů“ s ústředím v ulici Elišky Krásnohorské. Později se vše slučovalo do velkých družstev, a tak se nástrojaři dostali někdy v létech 1955–1956 pod podnik IGRA (rusky – „hra“, výraz souvisel s výrobci hraček, kteří zde byli zastoupeni také). Ředitelkou podniku byla svého času Marie Laštovičková, manželka generála a předsedy Národního shromáždění. Opravna konkrétně klávesových nástrojů byla umístěna v 1. patře domu ve Vodičkově ulici, na rohu s ulicí V Jámě, což byla původní provozovna Ferdinanda Rendla staršího. Klavírník Jan Janda (64) vzpomíná, že Ferdinand Rendl st. byl jakožto původní majitel sesazen z vedoucí funkce a nahradil ho na dva roky jeho otec, Vilém Janda (ročník 1909), který přišel do Igry spolu s klavírníkem Janouškem z továrny Dalibor v Zákolanech. (Vilém Janda ale již předtím sedm let pracoval pro první generaci Rendlů v jejich klavírním domě v Rytířské ulici.) Poté byl za vedoucího v Igře jmenován opět F. Rendl st., až do roku 1969, kdy ho nahradil Jaroslav Holeček, který se vyučil u Ferd. Schlögla v Praze. V Igře se také vyučil roku 1961, a následně 26 let pracoval, Ferdinand Rendl ml. (1942–2018). Mezi ním a panem Holečkem panovala zdravá rivalita. Dále zde působili například Zdeněk Bělobrádek, Vlastimil Brabenec, Tomáš Dražský, Vít Ondráček, Karel Průcha, Petr Seiml a další. Všichni tito tak zvaní „igráci“ v nových poměrech, po roce 1989, přešli do „soukroma“ a Ferdinand Rendl ml. ve své dílně vychoval mnoho klavírníků dnešní střední generace, jako je například Michal Bartovský, Daniel Vavrla, Ondřej Běhal (Jindřichův Hradec), Jiří Machát, Jan Machart, Tomáš Matoušek (Ostrava), Richard Baudisch ad., a to včetně svého syna Jana, jenž reprezentuje již 4. generaci slavného klavírnického rodu Rendlů působícího v Praze od roku 1911.
Vedle Igry v Praze vzniklo ještě družstvo META se sídlem na Karlově nám. 24. Podle tamního někdejšího šéfa, klavírníka Tomáše Dražského (80), neměli slepci, kteří vycházeli z „Deyláku“, kde získávat praxi, a tak jeden z absolventů této školy, Radim Kudla, na sklonku 50. let vymyslel a uskutečnil plán založení odboru výroby při Svazu invalidů. Stalo se tak na Silvestra roku 1964, později se z toho zrodila Meta (ve smyslu „cíl“). Původní myšlenka byla, že dílna bude přímo v „Deyláku“, ale to nebylo možné z důvodu, že práce studentů se nesměla zpeněžit. V těch dobách byla již na „Deyláku“ péče o nevidomé rozšířena o péči o mládež s vadami zraku. V Metě našlo uplatnění více ladičů a klavírníků, přičemž vidomí zajištovali práce, které nevidomí zajištovat nemohli. Byli zde Jaroslav Křivohlavý, Miroslav Telecký, Štěpán Rožnovský, Stanislav Sajvera, Dmitrij Švec, Jiří Kašpárek nebo Pavel Liška, jehož synové pokračují v obchodě s opravnou na Vinohradech. A také tři zásadní pedagogické osobnosti Jan Melicher, Stanislav Plichta a Zdeněk Procházka (jenž sem přišel z Kolínské „pianovky“), kteří vynesli Deylovu ladičskou školu do výšin, na kterých bychom ji opět rádi viděli... V Metě působil také Tomáš Vaněk, který spravuje zajímavé neoficiální internetové stránky o dějinách „Deyláku“.
Meta s Igrou měly na základě prováděcího předpisu rozdělená pole působnosti. Zatímco pracovníci Mety ladili především ve školách, hotelích apod., Igra měla na starosti Pražské jaro, Rudolfinum, Obecní dům, Supraphon, FYSIO a další kulturní instituce. Jak shrnuje Tomáš Dražský, který prošel oběma provozy: „Neznám člověka, který se v Igře vyučil, že by na to ve špatném vzpomínal…“ – „A starý Ferdinand Rendl, to byl boží člověk“… uzavírá pan Dražský. Meta byla nakonec v létech 1986–1987 „rozmetána“, když každý, kdo byl zdráv, dostal výpověď. Pan Dražský potom na dlouhá léta zakotvil v Národním divadle, kde měl pronajatou dílnu.
Zatímco v Praze působila dvě výše uvedená družstva, o valnou část oprav hudebních nástrojů v zemi se staralo konsorcium Československé hudební nástroje (ČSHN) se sídlem v Hradci Králové. To se konstituovalo v roce 1958, když do sebe zahrnulo veškerou výrobu hudebních nástrojů v ČSSR. V průběhu let zřídilo opravny ve městech Plzeň, Česká Lípa, Liberec, Litoměřice, Hradec Králové, Olomouc, Bratislava, Žilina, Spišská Nová Ves a také v Jakubovicích poblíž Lanškrouna. Všechna další místa, kde se ještě nacházeli nějací ladiči nebo klavírníci, patřila pod komunální služby s výjimkou Brna, kde klavírníci spadali pod výrobnu dechových nástrojů, o čemž se zmíníme příště. Svou provozovnu tak měly například České Budějovice, Ostrava, Přerov, Frýdek-Místek nebo Hodonín. Jednotlivci mimo zmíněné podniky směli pracovat individuálně jen na základě povolení od MNV.

Pojďme se nyní podívat do tehdejších opraven ČSHN, zejména s ohledem na náš hlavní zájem – klavírnictví. V Plzni bylo na co navazovat. Podle klavírníka Václava Čepického (68) byla plzeňská opravna na dobré úrovni, prakticky bez reklamací. On sám do ní nastoupil v roce 1967 a zastihl zde klavírníky bratry Aloise a Josefa Baldovy, původem z Vysočiny, z nichž jeden dělal ještě u místního stavitele pian Franze Hájka. Josef Balda dříve také sestavoval piana z komponentů pod svým jménem. Dále zde byl ladič Václav Ježek, který dříve pracoval u dalšího plzeňského stavitele pian, Antonína Zemana, v Sedláčkově ulici. Potom Jaroslav Zakl, původem z Hradce Králové, jehož otec Alois se u firmy PETROF zabýval samohrajícími piany. Jaroslav Zakl byl od roku 1935 vedoucím prodejny PETROF na Moskevské, dnes Americké třídě, až do roku 1964, kdy byl přeřazen do opravny. Ta měla ve Škroupově ulici, proti kinu Elektra (dříve také Moskva), kancelář, kde se přijímaly zakázky. Tam úřadoval vedoucí, pan Ježek, s účetní. Za kanceláří se nacházel sklad náhradních dílů. Průjezdem se prošlo do zadního traktu, kde sídlila opravna asi na 200 metrech čtverečních, a v ní, krom osob výše již zmíněných, tu pracovali klavírník Josef Center (dnes 73), Zdeněk Kocum (66), syn Jaroslava Zakla Lubomír (64) a později Jiří Voves (64), který sem přišel z Liberce. Z dalších profesí tu byl pan Štekl přes kytary a housle, pan Trousílek, jehož otec byl stavitelem heligonek, pan Blažek přes harmoniky a kytary, pánové Paleček, Endršt a Červený, kteří opravovali dechové nástroje, a jeden čas pan Panuška na kytary a housle. Později sem přibyli ještě lidé z Karlových Varů – Josef Voborník a krátce Jan Schierl. Po panu Ježkovi byli postupně vedoucími pan Procházka z VHJ (Výrobně hospodářské jednotky) ČSHN a pan Bílek vyučený nástrojařině v Kraslicích. Tyto informace mi poskytli V. Čepický, Z. Kocum a L. Zakl.
Jako první v nové době, po roce 1989, tento podnik opustil Zdeněk Kocum, který si v rodných Klatovech zřídil prodejnu při cestě do Německa. Z jeho tří synů mu pomáhá nejstarší Jan (38), vyučený v Hořovicích na akordeony, a s klavírními mechanikami Pavel (35), vyučený v PETROFU. Václav Čepický po odchodu z opravny rok dělal zahraniční servis u Petrofů, potom začal podnikat v rodných Skočicích u Přeštic.
Po roce 1990 byla plzeňská opravna ve Škroupově ulici zrušena. Někteří zbylí opraváři se pak v létech 1994–1996 společně přemístili do Martinské ulice. Byli to Lubomír Zakl, jeho synovec Jan, Josef Center a Karel Štekl. To vydrželo do roku 2009. Syn pana Zakla, Lubomír Zakl ml. (39) v rodinné tradici pokračuje – pracuje jako opravář pro klavírní dům Jana Drnka.
Opouštíme Plzeň a zavítáme dnes ještě do Pardubického kraje, a sice do obce Dolní Čermná – Jakubovice, 6 km od Lanškrouna v okrese Ústí n. O. Zde se podařil rodině Červenků opravdu husarský kousek: zřídit na zelené louce v rámci socialismu rodinný podnik. Jeho zakladatelem byl Jarmil Červenka, ročník 1924, který nastoupil v roce 1940 do učení u Josefa Lídla v Brně. Za války byl totálně nasazen. Po ní pracoval pro klavírnickou firmu Carl Buchta, Brno, která byla v té době již v nucené správě. Později se přestěhoval do Lanškrouna, odkud pocházela jeho manželka, a odtud do nedalekých Jakubovic. V roce 1957 nastoupil do opravny pian v Hradci Králové. Poté, co prodělal tuberkulózu, nemohl již dojíždět do Hradce, a na to konto mu byla v roce 1962 v bývalém hostinci v Jakubovicích zřízena opravna, která o dva roky později přešla pod ČSHN. Měřila celých 12 metrů čtverečních! Mezitím tři z jeho šesti dětí nastoupily do učení – Jiří na elektro (kytary, varhany, zesilovače…), Milan na klavíry v Jiříkově a Ivan v Hořovicích na harmoniky. Opravna umístěná právě v těchto končinách se prokázala velmi životnou pro široké spádové oblasti na pomezí Čech, Moravy a s přesahem na Slovensko (oprava elektrofoniky). A tak se vedení ČSHN rozhodlo vybudovat ve vsi budovu novou, o rozloze 400 metrů čtverečních, která se tím stala snad největší opravnou hudebních nástrojů v republice. Stavba započala roku 1972 a byla dokončena roku 1974 v Akci Z (forma výpomoci na práci zdarma). Na provozu se podílela vedle Jarmila Červenky také jeho žena Vilemína a zmínění tři synové. V roce 1976 přibyl další pracovník přes elektrofonické nástroje, Josef Beneš, o rok později klavírník Miroslav Doležel a později další, Stanislav Špinler. Dále Ondřej Kubový přes housle, cella, mandolíny a sourozenci Maivaldovi přes dechové nástroje. Tyto informace mi poskytl Miroslav Doležel (67), který sem nastoupil po studiu na odborné průmyslovce v Kraslicích, i po vyučení mechanikem klávesových nástrojů v Hradci Králové (a krátké praxi v „pianovce“ v Moravském Krumlově). A připojil i několik perliček: Mezi opravnami se soutěžilo v kvalitě. Přehled přes to měl Ing. Pařízek, který seděl na ústředí a sledoval tabulky a grafy. V Jakubovicích byla vytvořena v duchu doby BSP (brigáda socialistické práce), která si dala hrdě do zástavy jméno Josefa Pracha. Pan Prach opravnu dokonce skutečně navštívil a „pokřtili to“ spolu. Každý rok se 6. 6. opékal beran. [Světe, div se – v den chystání tohoto článku, kdy jsem s M. Doleželem o tom hovořil, bylo shodou okolností právě 6. 6.!] Zvali se všichni z opraven v republice a z hudebních prodejen v širokém dalekém okolí – hrála se muzika až do rána, přijelo vždy 30–40 lidí.
Po roce 1989 se celá síť těchto provozoven rozpadla a z opravářů šel každý za svým štěstím. Ještě asi pět let se v Jakubovicích opravovaly klavíry. Rodina Červenků nakonec provoz odkoupila, nechala zbourat příčky a zaměřila se na restaurování varhan, flašinetů a harmonií, které vykonává pod názvem Červenka a syn dodnes. Miroslav Doležel, jehož matka byla Němka, odešel v lednu 1990 pracovat do Salcburku. Později vedl opravnu pian ve městě Kempten, kterou koupili čeští emigranti, s nimiž se znal. Vedl střídavý život – tři týdny v Německu, týden na dílně doma. Po tamních volbách zhruba v roce 1995 museli všichni „gastarbeitři“ pracující na povolení v zemi skončit, což mu vyřešilo dilema, kde zůstat. Pokračovatelem rodinné klavírnické tradice Doleželů v Lanškrouně je jeho syn Radim (43).
Dokončení příště

Nahoru | Obsah