Hudební Rozhledy

Don Carlo s Annou Netrebko v Drážďanech

Robert Rytina | 08/20 |Zahraničí

Když jsem v loňském roce publikoval na stránkách Hudebních rozhledů recenzi na Wagnerovy Mistry pěvce norimberské z Velikonočního festivalu v Salcburku, připojil jsem k ní jako obvykle informace o operní produkci, připravované na následující ročník. Osterfestspiele 2020 jsem tehdy v dobré víře uvedl takto: „Přehlídku budou 4. a 13. dubna rámovat představení Verdiho Dona Carla v pozoruhodném balení: čtyřaktové verzi díla bude předcházet nově zkomponovaný Prolog z pera soudobého skladatele Manfreda Trojahna. Taktovky se pochopitelně ujme opět Christian Thielemann, zatímco režie bude svěřena Veře Nemirově. V hlavních rolích se mají objevit Yusif Eyvazov jako titulní hrdina a dále Anja Harteros (Alžběta), Ekaterina Semenchuk (Eboli), Franco Vassallo (Rodrigo), Ildar Abdrazakov (Filip) a Carlo Colombara (Velký inkvizitor).

Našince určitě potěší i jméno mladé slovenské sopranistky Slávky Zámečníkové (známe ji zejména jako Sophii v inscenaci Werthera v pražském Národním divadle) v úloze Tebalda. Za zmínku pak ještě určitě stojí, že se produkce téměř okamžitě po své salcburské premiéře přesune do Semperovy opery v Drážďanech, kde Anju Harteros nenahradí v roli Alžběty nikdo menší než Anna Netrebko.“ Jak už dnes víme, ani v Salcburku, ani v Drážďanech nakonec Don Carlo světlo světa nespatřil kvůli opatřením proti koronavirové nákaze. Premiéra kompletně nazkoušené inscenace je momentálně připravena na 10. duben 2021, z původně slíbeného obsazení se však na jaře do Semperoper nechystá nikdo. Dirigentem by měl být Paolo Arrivabeni a v hlavních rolích figurují jména Tomislava Mužka, Hibly Gerzhmavy, Eleny Maximovy, Alexeje Markova, Reného Papeho nebo Alexandrose Starvrakakise. Přestože se i tak jedná o úctyhodnou sestavu renomovaných umělců, nelze se zbavit smutku, že bez hvězdné dvojice Anna Netrebko – Yusif Eyvazov, pro něž měl být navíc salcbursko-drážďanský Don Carlo debutem v rolích, už se nebude jednat o událost s tak hvězdnou aurou, jakou slibovala být.
Koncem letošního června se však podařilo vedení Semperovy opery nad těmito ranami osudu alespoň částečně zvítězit. Aktuální uvolnění přísných hygienických ustanovení umožnilo otevřít divadlo pro tři sta třicet diváků na představení. To sebou přineslo poněkud dobrodružnou myšlenku pokusit se uvést neuskutečněný projekt ve formě, jakou aktuální pravidla dovolí. Nabídnout návštěvníkům plnohodnotnou inscenaci se standardně obsazeným orchestrem a sborem, pozvat většinu z původně nasmlouvaných sólistů ale samozřejmě možné nebylo. Přesto tu stále ještě zůstávala hodnota, schopná přivábit publikum do divadla všem příkořím navzdory. Anna Netrebko a Yusif Eyvazov měli chuť si zazpívat Alžbětu a Carla stůj co stůj, takže se uvolili k účinkování na čtyřech koncertních provedeních opery ve dnech 19.–22. 6. 2020.
Nastudováním této „kompromisní verze“ Dona Carla byl pověřen dirigent a klavírista Johannes Wulff-Woesten, který v Semperoper zastává funkci vedoucího hudební přípravy. Z Verdiho monumentální partitury vznikl pod jeho rukama asi devadesátiminutový výběr pro sedm sólistů, stejný počet sborových zpěváků a osm hudebníků. Těmi byli tři hráči na smyčce, tři na dechové nástroje, hráč na harmonium a sám Wulff-Woesten u klavíru. Právě kombinace zvuku klavíru a harmonia měla podle informací v programu navodit atmosféru Rossiniho Malé slavnostní mše, kterou Verdi obdivoval a která měla v Paříži premiéru (1863) jen několik let před zdejším prvním uvedením původní francouzské verze Dona Carla (1867). Vznikl tak opravdu jakýsi „Malý slavnostní Don Carlo“ pro 330 šťastných návštěvníků, jimž se podařilo sehnat vstupenky na jedno ze čtyř představení. Do divadla bez funkční pokladny i kiosků s občerstvením byli návštěvníci s elektronickými vstupenkami vpouštěni pouze s nasazenými rouškami, jež směli sejmout až na svých místech v hledišti. V něm si mnoho z nich připadalo viditelně trochu osaměle… Například v přízemí byla vždy celá řada prázdná, za ní následovala řada, v níž dvojice diváků byla od té další oddělena dvěma prázdnými místy, za nimi se nacházela další zcela prázdná řada a tak dále. Jak vidno, běžná měřítka tedy na uvedenou událost rozhodně uplatňovat nelze. I kdyby se jednalo o podnik z uměleckého hlediska jakkoliv pochybný, publikum bylo zjevně rozhodnuté si několikaměsíční půst bez živé kultury patřičně užít.
Jenže právě z uměleckého hlediska se nakonec jednalo o zážitek víc než pozoruhodný. Anna Netrebko předvedla ze svého partu královny Alžběty za daných okolností maximum: duet s Carlem „Io vengo a domandar“, romanci „Non pianger, mia compagna“, kvartet s Eboli, Posou a Filipem, dramatickou scénu s Eboli, velkou árii „Tu, che le vanitá“, závěrečný duet s Carlem „É dessa!“ a celou závěrečnou scénu opery. O jejím pěveckém pojetí role bylo tedy možné si udělat poměrně plastickou představu, a nezbylo než litovat, že po herecké stránce šlo o ztvárnění jen náznakové (a respektující povinné odstupy od ostatních kolegů na jevišti). Vokálně je dnes Netrebko nepochybně na role z vrcholných Verdiho oper excelentně připravena. Určitě je tomu tak i díky mimořádné ukázněnosti a trpělivosti, s níž úlohy tohoto typu do svého repertoáru zařazuje. Jako Alžběta předvedla svůj charakteristicky bohatý a ve všech polohách jistý hlas, k němuž v posledních letech přibyly hloubky téměř mezzosopránových kvalit. Díky zpěvaččinu ušlechtilému zevnějšku a uměřeně užívaným hereckým prostředkům nebylo těžké uvěřit, že pro nešťastnou španělskou královnu, váhající mezi povinnostmi a láskou, má zpěvačka dokonalé pochopení. V přirozeně gradujícím večeru to pak byla především stylově a dramaticky ukázkově interpretovaná Alžbětina stěžejní árie „Tu, che le vanitá“ (kterou mělo pražské publikum možnost slyšet už na loňském podzimním koncertě Anny Netrebko, Yusifa Eyvazova a Christophera Maltmana v Obecním domě), jež se stala přirozeným vrcholem večera. Myslím, že sopranistka dala tímto výkonem jednoznačnou odpověď na otázku, proč si chtěla zazpívat svou novou verdiovskou úlohu i v tak nekomfortních podmínkách, jaké postkoronavirová Semperoper mohla momentálně nabídnout. Mimochodem, uvedená árie je i součástí CD Anny Netrebko s prostým názvem Verdi z roku 2013. V té době se slavilo nejen dvě stě let od skladatelova narození, ale zároveň pěvkyně s rolemi v dramatických Verdiho operách teprve začínala. Po sedmi letech se ukázalo, že jako Lady Macbeth, Jana z Arku i Leonora v Trubadúrovi má rozhodně co nabídnout, a mám za to, že její Alžběta se k těmto nesporným úspěchům jistě brzy zařadí také.

Zpěvaččin manžel a poslední dobou už téměř nepostradatelný jevištní partner, ázerbájdžánský tenorista Yusif Eyvazov, předvedl v titulní roli velmi ukázněný a sympatický výkon. Jeho hlas sice působí voluminózně a objemně především v hloubkách a ve výškách zní stále poněkud ostře, nicméně především v obou duetech s Alžbětou vložil do svého partu skutečný cit a pěveckou pokoru. Zejména první dvojzpěv „Io vengo a domandar“ tak zazněl díky bezesporu upřímnému emocionálnímu nasazení obou protagonistů jako opravdové milostné vyznání. V Eyvazovově případě se rozhodně jednalo o úctyhodnou vokální i představitelskou kreaci, stejně jako tomu bylo i u ruské mezzosopranistky Eleny Maximovy v úloze Eboli. Pěvkyně, dnes už známá z většiny velkých operních scén z rolí typu Carmen, Dalily nebo Charlotty, má už z Verdiho princeznou z Dona Carla četné zkušenosti. Proto předvedla kromě vokálních kvalit i herecky patrně nejvýraznější výkon večera – v duetu s Alžbětou „Pietà! Perdon!“ a následné árii „O don fatale“ Maximova naprosto ovládla jeviště. V dubnu 2021 má ztvárnit Eboli i v plánovaném scénickém uvedení, a nepochybuji, že v této podobě bude její pojetí role ještě působivější.
Zbývající umělci na scéně pocházeli ze sólistického ansámblu divadla. Předpokládám, že o jejich výběru pro tento projekt rozhodovala často jejich momentální dostupnost a ochota se ho zúčastnit. Jinak bych totiž jen těžko našel opodstatnění pro angažování mladého barytonisty Sebastiana Wartiga do role Rodriga, markýze z Posy. Drážďanský rodák a jinak platný člen souboru a pozoruhodný interpret mozartovských rolí k vrcholnému Verdimu zjevně ještě nedorostl. V duetu s Donem Carlem i terzettu „Che mai pretendi dir“ nebylo Wartiga vedle Eyvazova a Maximovy téměř slyšet, a velmi matně vyzněla i árie „O Carlo, ascolta“. O poznání lépe si vedl renomovaný německý bas Tilmann Rönnebeck, který svým znělým hlasem naprosto profesionálně zazpíval vstupy Krále Filipa včetně slavného monologu „Ella giammai m’amò“. K slibným talentům v řadách sólistů a členů Mladého ansámblu Semperoper pak jistě patří i řecký basista Alexandros Stavrakakis (Mnich) a japonská sopranistka Mariya Taniguchi (Tebaldo). Oba ve svých krátkých výstupech prokázali nevšední pěvecké kvality, stejně jako tři dámy a čtyři pánové ze Sboru Saské státní opery, připravení sbormistrem Janem Hoffmannem.
Hodinu a půl dlouhý koncert odměnili diváci nadšením a aplausem tak bouřlivým, jak jen nadšeně a bouřlivě mohl znít potlesk 330 diváků v obřím hledišti Semperovy opery… Radost z možnosti „být u toho“ viditelně převážila nad smutkem, že ještě chvíli potrvá, než se bude hrát (nejen v Drážďanech) hudební divadlo opět bez kompromisů. V podobné formě koneckonců začne v Semperoper i sezona 2020/2021. Po dobu měsíců září a října zde zazní výhradně operní produkce v podobně redukované podobě, koncertně a bez přestávky. V sérii představení pod názvem „Semper Essenz“ bude možné takto navštívit Lazebníka sevillského, Eugena Oněgina (v obou se má objevit i naše mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, a to v rolích Rosiny a Olgy), Únos ze serailu, Madama Butterfly či Tosku (s Kristinou Opolaïs v titulní úloze). A ať už si o představeních zkrácených oper s pěvci, které od jejich kolegů děli minimálně metr a půl dlouhý rozestup, myslíme cokoliv, buďme za ně rádi. Čas, kdy na ně budeme vzpomínat jen jako na nutný mezistupeň na cestě k normálnímu divadlu, provozovanému i navštěvovanému lidmi beze strachu z nákazy zákeřnou chorobou, je už určitě blízko…

Dresden: Semperoper – Giuseppe Verdi: Don Carlo. Koncertní výběr z opery. Aranžmá, hudební nastudování a klavír Johannes Wulff-Woesten, sbormistr Jan Hoffmann, dramaturgie Kai Wessler. Premiéra 19. 6., psáno z reprízy 20. 6. 2020.

Nahoru | Obsah