Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Jevgenij Mravinskij

Alena Sojková | 08/20 |Studie, komentáře

Napsat, že Jevgenij Alexandrovič Mravinskij (22. 5. 1903 St. Petersburg – 19. 1. 1988 Leningrad) patřil k největším ruským dirigentům, by bylo nehorázné klišé. On byl největším ruským dirigentem! Umělec, který premiéroval šest Šostakovičových symfonií (Pátou, Sedmou a Osmou, kterou mu navíc skladatel dedikoval, Devátou, Desátou a Dvanáctou) i díla svých současníků (například Mjaskovského) a který vedl několik desetiletí (od roku 1938 do své smrti v roce 1988) Leningradskou filharmonii, takřka vůbec nehostoval v zahraničí bez svého orchestru. Jednou z výjimek byly koncerty na Pražském jaru v letech 1946 a 1957, kdy dirigoval Českou filharmonii.

Mravinskij pocházel ze šlechtické rodiny, kde se velmi ctily mravní principy, vůle, pracovitost a vzdělání. Jeho teta Jevgenija Konstantinovna Mravina byla ceněnou operní sólistkou Mariinského divadla, druhá teta Alexandra Michailovna Kollontajová, která vystudovala ekonomii a statistiku v Londýně a přiklonila se k bolševismu, zase významnou revolucionářkou a první ženou na světě v diplomatických službách. Nejprve působila v Norsku, poté ve Švédsku, kde se zasloužila o zachování neutrality Švédska za druhé světové války.

Botanika, nebo hudba?
Mravinskij od dětství projevoval ohromný zájem o jazyky a přírodu. Velmi dobře se orientoval v literatuře a dalších humanitních vědách. Po studiích na gymnáziu, které absolvoval v roce 1920, se rozhodl pokračovat ve studiu botaniky a zoologie na Přírodovědné fakultě Státní univerzity v Petrohradě. Přestože tato studia nedokončil, protože se záhy obrátil výhradně k hudbě, po celý život přírodu potřeboval, hledal v ní klid i tvůrčí řešení. Kvůli studiu hudby na Leningradské konzervatoři neobětoval pouze hlubší vzdělání v přírodních vědách, ale i sportování – býval vynikajícím běžcem. Ostatně – lze říci, že na oltář dirigování položil i své studium kompozice. V této souvislosti je zajímavá jeho poznámka o vlastních skladatelských schopnostech: „Pochopil jsem, že k tomu, abych se stal velkým skladatelem, mi schází ještě špetka talentu.“
Když v roce 1918 zemřel jeho otec, našel mladý Jevgenij práci v zákulisí Mariinského divadla. Od roku 1921 tam pracoval jako korepetitor baletu. Na Leningradské konzervatoři Mravinskij studoval dva obory – kompozici u Vladimira Ščerbačova a dirigování u Nikolaje Malka a Alexandra Gauka. S Malkem si příliš neporozuměl, traduje se, že rok výuky byl obapolným trápením. Malko prý nedokázal odhalit Mravinského výrazný dirigentský talent, nebyli schopni se sblížit. Po odjezdu Malka do zahraničí přestoupil do silné Gaukovy třídy. Mravinského spolužáky byli Alexandr Melik-Pašajev, Jevgenij Mikeladze, Nikolaj Rabinovič, Ilja Musin a další budoucí velké osobnosti. Studia na Leningradské konzervatoři dokončil v roce 1931 a téhož roku na podzim debutoval u Leningradské filharmonie. V letech 1932 až 1937 provedl s tímto orchestrem na čtyřicet koncertů.

Leningradská filharmonie
Šéfdirigentem Leningradské filharmonie se Jevgenij Mravinskij stal v roce 1938 po vítězství ve Všesvazovém dirigentském konkurzu. Inaugurační koncert se konal v říjnu 1938 a Mravinskij se představil díly Mozarta, Musorgského, Chačaturjana a především Šostakovičovou Pátou symfonií.
Orchestr ho dobře znal, začátek spolupráce však byl dosti těžký. Mravinskij musel po svém nástupu čelit odporu starších členů proti nově zaváděným pořádkům a zejména přísné disciplíně a náročným zkouškám. Bylo třeba nesmírné trpělivosti, aby se v takové atmosféře dirigent nejen udržel, ale i prosadil své představy. Uvědomme si, že v té době byl Mravinskij nejmladším členem kolektivu! Je však spravedlivé říci, že Mravinskij se mohl opřít o mladší členy orchestru, kteří mu byli nakloněni. Ke generační obměně orchestru došlo až po válce, kdy starší muzikanti odešli do důchodu a orchestr posílili muzikanti, kteří zůstali v Leningradě nebo se vrátili z fronty.
Mravinskij proslul jako nekompromisní dirigent, který požadoval od orchestru přísné plnění svých požadavků. Kromě hudebních nároků vyžadoval Mravinskij po hudebnících přísnou disciplínu, vidinu dosažení stanoveného cíle a uplatňoval také neustálou kontrolu. Někteří autoři jeho styl dokonce popisují jako autokratický a brutální. I obecně známý repertoár před koncertem procházel s orchestrem na mnoha zkouškách, při nichž připravoval interpretaci děl do posledního detailu. Jeho dirigentský styl byl velmi úsporný, vystačil s minimálním gestem, často dirigoval bez taktovky. Jeho nastudování byla prostá patosu a sentimentalismu, vynikala pochopením pro symfoničnost, technickou precizností, subtilní barevností a burácivou dramatičností.
V roce 1940 byla Leningradská filharmonie evakuována na Sibiř do Novosibirsku. Cesta vlakem trvala dva týdny a byla velmi nebezpečná, protože procházela bombardovaným územím. V Leningradě zůstalo jen pár hudebníků, kteří s pomocí dalších – tzv. koncertních brigád Baltského frontu – v roce 1942 provedli onu památnou premiéru Šostakovičovy Leningradské symfonie s druhým dirigentem Leningradské filharmonie Karlem Eliasbergem. Evakuovaný orchestr hrál nejen v Novosibirsku – v nemocnicích, vojenských objektech, ale zajížděl i do dalších sibiřských měst. Zajímavá byl volba repertoáru. Zpočátku místní činovníci na filharmoniky naléhali, aby zvolili lehčí známější repertoár, protože publikum ve městě, kde dosud nepůsobil stálý symfonický orchestr, nebylo zvyklé na vážnou hudbu. Obávali se, že koncerty nepřitáhnou pozornost publika. Mravinskij to kategoricky odmítl a rozhodl se uvádět programy, které na posluchače vznášely vysoké nároky. Tak v Novosibirsku a dalších městech zněla hudba Čajkovského, Beethovena, Mozarta, Glinky, Rimského-Korsakova i Brahmse. A samozřejmě Šostakoviče. V době evakuace se uskutečnily premiéry Šostakovičovy Sedmé a Osmé symfonie a dalších současných sovětských autorů. Během tří let orchestr na Sibiři uskutečnil 538 koncertů, které navštívilo kolem čtyř set tisíc posluchačů. Navíc orchestr odehrál přes dvě stě koncertů v roz hlase. Do Leningradu se orchestr vrátil v září 1944.

Významná premiéra
21. listopadu 1937 se uskutečnila premiéra Páté symfonie Dmitrije Šostakoviče, pro Mravinského osudová. Celá sezona byla věnována 20. výročí Říjnové revoluce, vyvrcholením však byla nová symfonie Šostakoviče. Mravinskij nikdy předtím Šostakovičovo dílo nedirigoval. V 60. letech na to vzpomínal: „Dosud nemohu pochopit, jak jsem se mohl osmělit přijmout takový úkol. Kdybych před takovým úkolem stál dnes, velmi bych se rozmýšlel a myslím, že bych ho nakonec odmítl. Vždyť v sázce byla nejen má reputace, ale – a to bylo mnohem důležitější – osud nového, dosud neznámého díla. Myslím, že mě omlouvá to, že jsem byl mlád a nedokázal jsem domyslet všechny okolnosti, které z mého rozhodnutí přijmout tuto práci vyplývaly.“
Šostakovič o dlouholeté spolupráci s Mravinským řekl: „Nejblíže jsem k Mravinskému měl v době naší společné práce nad mou Pátou symfonií. Musím přiznat, že nejdříve jsem trochu váhal nad jeho metodami. Zdálo se mi, že se někdy příliš zabývá podružnostmi a jindy zas věnuje velkou pozornost detailům. Myslel jsem si, že to neodpovídá celkovému záměru. Ale pak jsem pochopil, že nad každou hudební myšlenkou Mravinskij přemýšlí a ode mě požaduje odpověď, aby si potvrdil svůj postupně budovaný názor. Viděl jsem, jak vážně se Mravinskij touto prací zabývá a že se neopájí slávou. To, jak byla Pátá symfonie přijata, byla především zásluha Mravinského.“

Mravinskij v Praze
Mravinskij dirigoval tuto symfonii osmadevadesátkrát, kromě jiného i na Pražském jaru v roce 1946. V zahraničí hostoval jen výjimečně, zahraniční zájezdy uskutečňoval takřka výhradně, jak už bylo zmíněno, se svým orchestrem. Praha měla to privilegium, že zde vystoupil na festivalu Pražské jaro 1946 na dvou koncertech s Českou filharmonií. Na obou večerech uvedl Pátou symfonii Dmitrije Šostakoviče a Prokofjevovu Druhou suitu z baletu Romeo a Julie. Na prvním koncertu byl sólistou David Oistrach, který provedl Čajkovského houslový koncert, a na druhém klavírista Lev Oborin s Chačaturjanovým klavírním koncertem. Do Prahy přijel Mravinskij s Leningradskou filharmonií v roce 1947 a provedli Osmou symfonii Dmitrije Šostakoviče. V Praze se tato symfonie hrála již dříve, ale nezaujala. Nyní bylo pražské publikum nadšeno a tuto symfonii zcela přijalo. Navíc jí pražské uvedení otevřelo cestu do světa, protože svědkem tohoto vystoupení byli i zahraniční kritici. V roce 1955 se vydali Leningradští znovu do Prahy a kromě hlavního města se představili i v Brně, Ostravě a Bratislavě. Českou filharmonii dirigoval Mravinskij na Pražském jaru znovu v 1957, roku 1967 Leningradská filharmonie hostovala na Pražském jaru potřetí a tentokrát Mravinskij na prvním ze dvou koncertů předvedl, jak chápe skladby Mozarta, Bartóka, Debussyho a Honeggera.

Klíčoví autoři
Kteří skladatelé byli Mravinskému nejbližší? Na prvním místě jsou zmiňováni Čajkovskij, Beethoven a Šostakovič, následují Mozart, Wagner, Bruckner, Brahms, Prokofjev, Stravinskij. Čajkovskij byl Mravinského první hudební láskou, které zůstal věrný po celý život. Jeho nahrávky Čajkovského s Leningradskou filharmonií jsou dodnes považovány za referenční. Čajkovského Pátou symfonii dirigoval „téměř 100x“, Šestou zhruba sedmdesátkrát. Často se též vracel k Prokofjevově kantátě Alexander Něvský. Zajímavé je, že totéž se nestalo s autorovou Klasickou symfonií, kterou uvedl pouze jednou ve 30. letech. Často však dával Druhou suitu z baletu Romeo a Julie.
V 60. letech včlenil Mravinskij do svého repertoáru i největší světové autory 20. století jako Honeggera, Hindemitha, Bartóka. Podle autora jeho biografie V. Fomina ho k tomu podnítil jeho mladší kolega Gennadij Rožděstvenskij. Podle kritiky i na tomto poli patřil k největším interpretům.
Pokud jde o Brucknera, projevil se i tu Mravinskij jako vizionář, protože v té době byl jediným sovětským dirigentem, který Brucknera uváděl (na sklonku 30. let představil leningradskému publiku jeho Čtvrtou symfonií „Romantickou“). Jestliže v Brucknerovi se Mravinskij našel okamžitě, nedá se to jednoznačně říci o Mozartovi. Zpočátku se zabýval hlavně jeho instrumentálními koncerty a operními předehrami, později – v 50. letech – našel zajímavý přístup i k Mozartovým symfoniím. Zejména Jupiter byl v jeho podání skvělý. Ostatně, o tom svědčí i nadšené přijetí jeho interpretace Mozarta ve Vídni.
Poslední Mravinského koncert se uskutečnil 6. 3. 1987. Dirigent tehdy naposledy uvedl Schubertovu Osmou symfonii a Brahmsovu Čtvrtou symfonii. Zemřel v lednu 1988 ve věku 84 let.
Mravinskij působil dlouho na Leningradské konzervatoři (od roku 1963 tu byl profesorem) a vychoval zajímavé dirigentské osobnosti. Mezi jeho žáky patřili například Valerij Gergijev, Neeme Järvi, Mariss Jansons či Jurij Těmirkanov. Jansons byl od roku 1973 Mravinského asistentem, posléze druhým dirigentem Leningradské filharmonie. Přesto se Mravinského nástupcem stal po jeho smrti Jurij Těmirkanov, který vede Leningradskou filharmonii dosud.

Jak ho viděl Richter
Cenné jsou postřehy Svjatoslava Richtera, který navštívil koncert Leningradských filharmoniků 27. 1. 1972 ve Velkém sále konzervatoře v Moskvě. Na programu byly Šostakovičova Šestá symfonie, Stravinského Apollon Musagète a Čajkovského Francesca da Rimini. „Dlouho jsme čekali, než přijede do Moskvy Jevgenij Alexandrovič se svým orchestrem. Jevgenij Mravinskij je nepochybně náš nejlepší dirigent; bylo to jasné hned po dirigentské soutěži, která se konala v Moskvě koncem třicátých let. Vzpomínám si na jeho provedení Lisztových Preludií, všichni konkurenti tehdy vedle něj vybledli (mezi jinými Rachlin, který ze sebe vydal to nejlepší, i Ivanov, který měl jediný skutečný úspěch s předehrou Romeo a Julie). Mravinskij a Šostakovič jsou pro sebe jako stvořeni. Je radost zase slyšet 6. symfonii v této nesrovnatelné a ohromující interpretaci! Potom Stravinského Apollon, provedený se vzácnou elegancí a klasickou přísností. Čajkovskij (kterého jsem už slyšel z desky) nebyl vůbec dobrý. Orchestr hřmotil, ale hudbu nepochopil; dojem zklamal. Je to ovšem dílo krásy, která mate… Mravinskij vypadá unavený a velmi zestárl… Ani on neměl snadný život,“ poznamenal si tehdy Svjatoslav Richter.

Nahoru | Obsah