Hudební Rozhledy

Vzpomínka na muzikologa Antonína Špeldu (1904–1989)

Marta Ulrychová | 08/20 |Studie, komentáře

Na konci minulého roku uplynulo již třicet let od úmrtí tohoto významného plzeňského pedagoga, regionálního badatele, hudebního kritika a organizátora hudebního života západních Čech. Narodil se roku 1904 ve Švihově v početné rodině místního poštmistra, reálné gymnázium navštěvoval v nedalekých Klatovech, ve studiích pak pokračoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde se věnoval matematice a fyzice. Měl štěstí, že jako student z nemajetné početné rodiny byl přijat do Hlávkových kolejí. Praha mu umožnila žít intenzivním kulturním životem. V tomto směru se o své svěřence staralo i vedení kolejí, když jim obstarávalo lístky na kulturní akce. Protože v té době měl Špelda za sebou jistou hudební praxi z klatovského pobytu, hojně tuto možnost využíval, navštěvoval koncerty a divadla.

Po ukončení studií (1927) vyučoval na plzeňských gymnáziích – zprvu na Masarykově reálném, po dvou letech na klasickém, po jeho zrušení v letech 1943–45 na dívčím reálném, poté na dívčím učitelském ústavu, a to až do doby založení plzeňské Pedagogické fakulty (1952), kde našel uplatnění na katedře fyziky, nejprve jako odborný asistent, v letech 1963–1973 jako její vedoucí. Zde pak působil až do svého odchodu do důchodu.
Od malička se věnoval hudbě. Základy houslové hry získané ve Švihově u tamějšího učitele a kapelníka mohl dále rozvíjet v Klatovech, tentokrát již pod vedením absolventa pražské konzervatoře, učitele Bohuslava Bouzka. Pod jeho vedením a díky několikahodinovému cvičení se jeho hra po technické stránce rychle rozvíjela, takže již jako třináctiletý mohl účinkovat v klatovském salonním orchestru. Brzy se svými spolužáky založil vlastní orchestr a smyčcové kvarteto. Podobně si počínal i v rodném Švihově. Během svých vysokoškolských studií na UK navštěvoval také přednášky Zdeňka Nejedlého a Otakara Zicha. Systematické studium hudební vědy mu však umožnila až poválečná léta (1946–48). V roce 1951 se pak učil dějiny hudby na Městské hudební škole Bedřicha Smetany.
Svoji dvojí erudici fyzika a hudebníka mohl Špelda posléze dobře využít ve svém zaměření na akustiku. Uplatnil ji při habilitaci v oboru experimentální fyziky na přírodopisné fakultě v Olomouci (1961). Na základě prací v tomto oboru postupně získal kandidaturu hudebních věd (1967), doktorát přírodních věd (1968), profesuru na dnešní Masarykově univerzitě v Brně (1969) a doktorát věd v Ústavu pro hudební vědu ČSAV (1970). Byla to právě Akustika (1955), Úvod do akustiky pro hudebníky (1958) a spolu s Jarmilem Burghauserem sepsané Akustické základy orchestrace (1967), tedy publikace, jimiž se zařadil mezi naše přední odborníky v tomto oboru. Posledně jmenovaná byla pod názvem Akustische Grundlagen des Orchestrierens. Handbuch für Komponisten, Dirigenten und Tonmeister vydána i v Regensburgu (1970). Z řady jeho učebních textů pro studenty vysokých škol připomeňme v této souvislosti také Geometrickou a fyziologickou optiku a fotometrii (1957), Laboratorní cvičení z fysiky (1958), Dějiny fysiky (1969), pro hudebníky pak Hudební akustiku pro posluchače filosofických a pedagogických fakult a Akademií múzických umění (1978).
Svým celoživotním působením a zájmy byl prof. RNDr. Antonín Špelda, DrSc. neodmyslitelně spjat s Plzní a západními Čechami, jehož hudební kultuře věnoval řadu studií a samostatných publikací. Své monografie z regionální hudební historie zahájil objemnou prací Dr. Antonín Dvořák a Plzeň (1941), která je zájemci o Dvořákovo dílo dodnes vyhledávána pro svoji přesnou faktografii. Kniha vyčerpávajícím způsobem mapuje vztah Plzně k Dvořákovi, skladatelovy návštěvy v Plzni, tamější uvádění jeho děl, včetně premiéry Svatebních košil, věnuje se též uvádění jeho děl na scéně Městského divadla. Je provázena pečlivě vypracovanými rejstříky, zahrnujícími data uvedení Dvořákových skladeb v Plzni od tohoto počátku až do 40. let 20. století. Další dvě monografie Špelda věnoval skladateli a sběrateli lidových písní Jindřichu Jindřichovi. Na počáteční Hudební dílo Jindřicha Jindřicha (1955), v němž se zaměřil především na Jindřichovu kompoziční a koncertní činnost, navazuje s dvacetiletým časovým odstupem Chodsko, domov můj (1975), kde vypráví o Jindřichově dětství, studiích, jeho umění klavírního doprovazeče a improvizátora. Pojednává též o založení Muzea Jindřicha Jindřicha v Domažlicích a jeho bohatých sbírkách. Je politováníhodné, že dvě verze objemné monografie (původní, čítající 800 strojopisných stran, a zkrácená v počtu 418 stran) věnované plzeňskému pedagogovi, sokolskému činovníku, sbormistru a skladateli Hynku Pallovi (1837–1896), uložené v Archivu města Plzně, dosud nenašly svého vydavatele. Pro dnešní badatele velmi cennou příručkou zůstává jeho Čtvrtá desítka HOOS (1948), mapující čtyři desetiletí hudebního života, počínaje vznikem Hudebního odboru osvětového svazu v Plzni, s nímž jsou spojeny počátky symfonického orchestru.
Permanentní pracovní styk s plzeňskými umělci a zájem o významné osobnosti minulosti Špeldu inspirovaly k medailonům a portrétům, tvořícím kapitoly knih Západočeští skladatelé (1977) a brožury Plzeňští skladatelé (1977), přinášející charakteristiku devětadvaceti plzeňských skladatelů a čtyř západočeských skladatelů žijících v časovém rozmezí od 1. poloviny 19. století do současnosti, dále pak na ni navazující knihy Západočeští skladatelé v Roce české hudby 1984 (1984). Sem můžeme řadit i útlou brožuru Plzeňská éra Bohumíra Lišky (1955–1984; statistický přehled Liškou uvedených děl k ní sestavil člen orchestrálního sdružení Karel Bicek), jakož i objemnější reprezentativně pojatou publikaci Plzeňský rozhlasový orchestr (1982), vybavenou doprovodnými rejstříky. Najdeme v ní abecední seznam všech skladatelů uvedených na koncertech PRO v letech 1946–81 spolu s daty a názvy skladeb. V kapitolách o dějinách orchestru je pečlivě sledován nárůst hráčů, jmenovitě je zachyceno jeho obsazení v roce 1963. Kniha Slavní plzeňské opery (1986) je věnována významným osobnostem, jejichž umělecký život byl buď dočasně anebo natrvalo spjat s plzeňskou operní scénou (skladatel Stanislav Suda, pěvci Karel Burian, Karel Berman, dirigent B. Liška aj.). Faktograficky velmi cennou zůstává brožovaná publikace Koncertní umělci Plzně a Plzeňska 1780–1988 (1988), zahrnující klavíristy a hráče na smyčce. Na sklonku svého života Špelda rozpracoval i přehled hráčů na dechové nástroje, jeho rukopis však zůstal, bohužel, nedokončen.
Znalost plzeňské hudební historie Špelda zúročil jednak v třídílných Dějinách Plzně (1967–1981), zpracovaných v redakci Václava Čepeláka, jednak v Průvodci hudební Plzní (1960) a na něj navazující Hudební Plzni 1960–1982 (1985), z nichž první kniha je pojednána jako hudební topografie, druhá jako historický přehled. K topografickému způsobu uchopení hudební historie se Špelda vrátil v Hudebním místopisu Klatovska (1974) a Hudebním místopisu Domažlicka (1977), které jsou dnes cenným zdrojem informací o významných osobnostech hudebního života působících nejen na profesionální úrovni, ale i v oblasti amatérského muzicírování. Ve spolupráci s literárním historikem Viktorem Viktorou vznikla útlá publikace zámek Lužany – hudba a literatura (1976), v níž spoluautor pojednává o pobytech slavných skladatelů, hostů mecenáše Josefa Hlávky (Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Českého kvarteta i pozdějšího předsedy IV. třídy Československé akademie věd Josefa Bohuslava Foerstra aj.). Špelda je rovněž autorem některých hesel tehdejšího Československého hudebního slovníku osob a institucí (1963–1965).
Obdivuhodná byla Špeldova angažovanost nejen v hudebním životě Plzně, ale v celém západočeském regionu, počínaje moderováním koncertů včetně pořadů pro mládež přes práci ve výborech regionálních a celostátních organizací až k jeho činnosti hudebního kritika. Postupně působil ve Sdružení pro komorní hudbu a hudebního odboru Osvětového svazu, v Plzeňském hudebním kruhu, dále v hudební komisi při odboru kultury Městského národního výboru v Plzni, ústředním výboru Československého svazu skladatelů a koncertních umělců, konečně pak v jeho krajské organizaci (1973–76 na postu předsedy a 1976–81 místopředsedy). Špelda měl rovněž podíl na založení plzeňského Kruhu přátel hudby (1963), festivalu Smetanovské dny (1981) a plzeňské pobočky Společnosti Antonína Dvořáka. Jako redaktor hudebního vysílání v letech 1946–47 stál u vzniku Plzeňského rozhlasového orchestru (předchůdce dnešní Plzeňské filharmonie) a elektroakustického studia.

Závěrem bych se ráda vrátila k jeho reflexím plzeňského hudebního dění, konkrétně ke Špeldově činnosti hudebního kritika. Zatímco jeho odborné studie tiskly sborníky a odborné časopisy (Hudební věda, Minulostí Západočeského kraje aj.), recenze koncertů a divadelních představení zveřejňoval plzeňský denní tisk (Pravda aj.), tak i celostátní odborné časopisy včetně Hudebních rozhledů. Dnešní badatelé tak mají do jisté míry usnadněnou práci již tím, že jako neúnavný hudební recenzent Špelda nevynechal snad jediný koncert symfonické či komorní hudby. Se stejným zájmem sledoval i výkony amatérských těles. Jeho důslednost dnes napomáhá rekonstruovat hudební život v západočeské metropoli tak, jak se odvíjel v pravidelných intervalech: Špeldovy kritiky zahrnují pondělní komorní koncerty Československého svazu skladatelů a koncertních umělců, čtvrteční koncerty Kruhu přátel hudby či Plzeňského rozhlasového orchestru, sobotní a nedělní operní premiéry či slavnostní představení v Divadle J. K. Tyla, to vše v průběhu více než čtyřiceti let. Texty měly pravidelnou strukturu – počínaje podrobnou analýzou výkonu orchestru přes sóla a sbor Špelda na prvním místě hodnotil hudební nastudování, práci dirigenta a celého souboru, poté věnoval pozornost režii, výpravě, jakož i celkové koncepci a jejímu přínosu jak pro růst souboru, tak i pro plzeňské publikum. Pročetla jsem mnoho jeho textů, v nichž zásadně chyběla zdrcující ironie dnešních recenzentů. Pisatel uměl ocenit a povzbudit, znal domácí soubory a ležel mu na srdci jejich umělecký vývoj. Pro eventuální výtky, vždy provázené věcným zdůvodněním, nacházel adekvátní formu nepostrádající noblesu. Na tyto kritiky se vždy čekalo s netrpělivostí, a ať se v kuloárech mluvilo jakkoliv, každý čekal na Špeldův verdikt, což podtrhuje fakt, že se kritikova osobnost u umělců a plzeňské veřejnosti těšila všeobecnému respektu. Nesmíme také zapomenout, kolik lidí z řad publika si pana profesora pamatovalo jako svého pedagoga, ať již z období svých gymnaziálních let, návštěvy hudební školy či později z Pedagogické fakulty. Špeldovo jméno v Plzni znamenalo mnoho, což nakonec dobře pochopili i nově přicházející mladí ambiciózní interpreti, pokud někteří z nich měli pocit, že je Špeldova kritika poškodila. Jelikož tento článek měl být především vzpomínkou, nikoliv encyklopedickým heslem, dovolím si být na závěr poněkud osobní. Měla jsem to štěstí, že si mne pan profesor vybral jako tajemnici pro nově založenou pobočku Společnosti Antonína Dvořáka. Bylo to v roce 1988, tedy rok před jeho odchodem. Odnášela jsem jeho strojopisné texty průvodních slov koncertů do plzeňské tiskárny, poté opět jejich korektury. Spolehlivost, pracovitost a přesnost pana profesora ve mně budily hluboký respekt. Také jsem si uvědomila jeho hlubokou lásku k Antonínu Dvořákovi, jemuž věnoval svoji první knihu (dedikoval ji památce svého otce) a na něhož pomyslel i na sklonku života, když se zasadil o vznik plzeňské pobočky mající propagovat Dvořákovo dílo.
Minuciózní přesnost a důslednost ve Špeldově způsobu zpracování jednotlivých témat lze přisoudit vlivu exaktních věd, které studoval a jimiž se po celý život zabýval, jeho vnímavost, cit, obětavost a hlubokou lásku k rodnému kraji v něm naopak jistojistě zasela hudba. Tyto pro někoho snad nespojitelné protipóly tak formovaly jeho osobnost, která se nám dnes s odstupem času jeví jako vzácná a nenahraditelná.

Nahoru | Obsah