Hudební Rozhledy

Léto s Floreou

Jaroslav Someš | 09/20 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Z České opery o komínku

Úvodem
V polovině července uspořádala Musica Florea v rámci 18. festivalového cyklu Musica Florea Bohemia 2020 dvě představení na Letní scéně HAMU na nádvoří Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně. První z večerů, 16. 7., patřil opeře a byla v něm uvedena dvě kratší díla, Pergolesiho Služka paní (La serva padrona) a Česká opera o komínku (Opera bohemika de camino) od Karla Jana Loose. O dva dny později, 18. 7., následoval večer věnovaný tanci, provedení Beethovenova baletu Prométheovi lidé (Gli uomini di Prometeo). Inscenace se odehrávaly na prknech převozného divadla Florea Theatrum, replice barokního jeviště postavené na nádvoří (výtvarné a architektonické řešení Jiří Bláha a Václav Krajc). Přes proměnlivost počasí, nutně poznamenávající výkon orchestru, byla obě představení hojně navštívena a přijata s velkým ohlasem.

Byl zasloužený – v obou případech šlo o příjemný i zajímavý zážitek.

Pergolesi a loos
V prvním večeru působila kombinace dvou krátkých buffo oper trochu nesourodě. Obě díla sice spadají do 18. století a datem vzniku nejsou nijak daleko od sebe (Služka paní je z roku 1733 a Česká opera o komínku je ze třetí čtvrtiny 18. století). Jsou-li však postaveny vedle sebe, markantně si uvědomíme rozdíl mezi stylovou vytříbeností Giovanniho Battisty Pergolesiho a pololidovým charakterem Loosovy aktovky. Režisérku Magdalenu Švecovou vděčná zápletka Služky paní, vycházející ze scénářů commedie dell’arte, neinspirovala k výraznějšímu komediálnímu uchopení. Scénický tvar osciloval mezi standardním rozehráváním situací a náznaky stylizace. Ani převlek sluhy Vesponeho (mim Anton Eliáš) za útočného husara nevnesl do děje větší vzruch. A tak hlavní pozornost na sebe strhávalo hudební nastudování Marka Štryncla a solidní pěvecké výkony Evy Kývalové (Serpina) a Miloše Horáka (Uberto).
Paradoxně jeviště a spolu s ním i hlediště ožilo po přestávce při Loosově drobném dílku. Jeho vtipné libreto je sice psáno v češtině, ale má celý název latinský, Opera bohemica de camino a caementariis luride aedificato, což program večera přeložil jako Česká opera o komínku od kameníků špatně vystaveném. Existuje také jiná varianta českého názvu, Opera o komínku zedníky laškovně nakřivo postaveném, a právě v laškovném duchu se Magdaleně Švecové podařilo tuto miniaturu rozpohybovat a rozehrát. Základním šťastným nápadem bylo personifikovat „titulního hrdinu“, tedy špatně postavený komín, osobou mima (Anton Eliáš) ve vysokém cylindru, sedícího na tzv. štaflích. Stal se středobodem jevištního dění a svou úlohu zakončil parádním akrobatickým pádem. Pěvecky, ale i herecky v obsazení dominoval kontratenorista Jan Mikušek v altovém partu Přidavače (Caementarius). Jako jeho mistr Zedník (Murarius) mu úspěšně sekundoval Martin Javorský. V roli Domácího pána (Dominus) se znovu objevil Miloš Horák a v epizodě Děvečky (Puella) Eva Kývalová. K celkovému rozjaření přispěla i Musica Florea citlivým podáním lidové melodičnosti a tanečnosti Loosovy partitury.

Beethoven – baletní skladatel
Že Ludwig van Beethoven napsal jen jednu operu, Fidelio, se všeobecně ví, že zkomponoval také jen jediný balet, ví málokdo. Dílo vzniklo v roce 1801 ve Vídni z podnětu italského tanečníka Salvatora Vigana, který k němu také napsal libreto.
Nazval je Gli uomini di Prometeo, v německém překladu Die Geschöpfe des Prometheus oder Die Macht der Musik und Tanz, česky tedy Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance (op. 43). Námět Viganò čerpal ze starořeckých bájí, Titán Prométheus tu však není krutě trestaným vzbouřencem proti bohům, nýbrž nositelem životodárného světla a ohně a stvořitelem prvních lidí. Takové pojetí odpovídalo doznívajícím idejím osvícenectví, zejména rousseauovské filozofii. Beethovenova partitura obsahuje předehru a šestnáct hudebních čísel. Při premiéře dílo vzbudilo pozornost a navzdory tomu, že se původní libreto nezachovalo, bývalo příležitostně uváděno. V Praze se poprvé objevilo na scéně Národního divadla v choreografii Augustina Bergera v roce 1912 a naposled v roce 1957 v choreografii Luboše Ogouna s Františkem Halmazňou v titulní roli (vždy pod názvem Prométheus). Dramatičnost děje byla přitom posilována o výjevy s upoutaným Prométheem, jak je známe z Aischylovy tragédie.
V roce 2016 se muzikoložka, choreografka a režisérka Helena Kazárová se svým Hartig Ensemblem ujala nového nastudování ve spolupráci s Musikou Floreou. Letošní provedení bylo tedy obnovenou premiérou v rámci oslav beethovenovského jubilea. Podle poznámek v partituře i podle dobových zpráv se Helena Kazárová pokusila rekonstruovat původní libreto a po stránce choreografie nastudovat balet historicky poučenými prostředky. Tomu odpovídá výtvarné řešení scény (Jiří Bláha) a kostýmů (Roman Šolc) a samozřejmě hudební provedení orchestrem Musica Florea v čele s Markem Štrynclem. Z partitury je znát, že je to ještě raný Beethoven, v řadě čísel je stále cítit vliv klasicismu, ale energické pasáže signalizují nadcházející skladatelovu novou tvůrčí etapu a ukazují na příbuznost se Symfonií č. 2, vzniklou jen o něco později. V předehře se přímo objevuje téma ze Symfonie č. 1 a ve finále baletu motiv, který pak známe z Eroiky.
Balet je dvouaktový; 1. dějství je kratší a je vlastně jen expozicí (Prométheus ohněm oživuje dvojici prvních lidí). Situace jsou často řešeny mimicky, což odpovídá stylu Salvatora Vigana, který on sám nazýval „choreodrama“. Výraznější taneční prostor má na začátku jen postava bůžka Pana (Ladislav Beneš). Ve 2. dějství přivádí Prométheus (Václav Janeček) dvojici prvních lidí (Radka a Adam Zvonařovi) na Parnas před boha Apollóna (Kryštof Šimek) a prosí, aby v nich Múzy probudily city a myšlenky. Zde už dochází na větší plochy tanečních čísel; k nejvýraznějším z nich patřily sólové výstupy Euterpé (Barbora Fišerová), Terpsichory (Anna Slaninová), Melpomené (Michaela Bartlová) a bohyně Minervy (Veronika Brzková). První lidé, Muž a Žena, projdou i poznáním nutnosti odvahy a boje a nevyhnutelnosti smrti a zasvěcení do tajemství života zakončí v Bakchově jeskyni. Až když je dějově všechno vyřešeno, rozvine se jejich velké taneční dueto. Teprve tady dostali hostující členové Baletu Národního divadla, manželé Zvonařovi, plnou příležitost uplatnit lyrickou krásu a eleganci svého výrazu. Režijně balet uzavřela nápaditá pointa – na scéně se objevila dvojice dětí, nových stvoření.
Orchestr Musica Florea, dlouhodobě programově usilující o interpretační původnost, v obou večerech na Letní scéně HAMU opětovně úspěšně spojil své síly se sólisty a soubory jdoucími stejnou cestou. Připomněl základní dílo italské buffy i půvab české pololidové barokní opery a k beethovenovskému výročí oživil skladatelův málo známý balet – to je slušná bilance dvou letních večerů.

Musica Florea Bohemia 2020 – Giovanni Battista Pergolesi: La serva padrona (Služka paní) a Karel Jan Loos: Opera bohemica de camino a caementariis luride aedificato (Česká opera o komínku od kameníků špatně vystaveném). Dirigent Marek Štryncl, režie Magdalena Švecová, scéna Jiří Bláha, kostýmy Markéta Štormová, Musica Florea. Jediné představení 16. 7. 2020, Florea Theatrum, Letní scéna HAMU.

Musica Florea Bohemia 2020 – Ludwig van Beethoven: Gli uomini di Prometeo (Die Macht der Musik und Tanz / Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance). Dirigent Marek Štryncl, režie a choreografie Helena Kazárová, scéna Jiří Bláha, kostýmy Roman Šolc, Musica Florea a Hartig Ensemble. Jediné představení 18. 7. 2020, Florea Theatrum, Letní scéna HAMU.

Nahoru | Obsah