Hudební Rozhledy

S Andou-Louisou Bogzou (nejen) o Krásových Zásnubách ve snu

Robert Rytina | 09/20 |Studie, komentáře

Anda-Louise Bogza

Pokud jste četli minulý díl tohoto seriálu, setkali jste se v něm s povídáním s manželi Janou a Václavem Siberovými. Oba vzpomínali na zajímavé tituly, uváděné ve Státní opeře Praha zhruba v poslední dekádě její samostatné existence, tedy v letech 2000–2011. Abychom byli spravedliví, vrátíme se teď v minulosti této operní scény ještě hlouběji do historie. Pozoruhodná díla, která lze označit jako „zapomenuté operní skvosty“, se tu totiž objevila už krátce po jejím vzniku na jaře 1992. Historicky prvním intendantem byl jmenován dosavadní šéf opery Smetanova divadla, režisér Karel Drgáč, který se kromě budování standardního repertoáru a funkčního souboru zaměřil i na uvádění raritních oper 20. století.

Každý, kdo tehdy Státní operu navštěvoval, si jistě vzpomene na okamžik, kdy měl v obsazení některé z inscenací štěstí na mladou, neobyčejně půvabnou a neobyčejně talentovanou členku souboru, jejíž jméno znělo českému uchu přinejmenším nezvykle. Soudím, že dnes už zná původem rumunskou sopranistku Andu-Louisu Bogzu každý český milovník opery. A protože Praha je pro paní Bogzu už desítky let domovem, lze o ní určitě hovořit jako o „naší“ přední operní pěvkyni. Můžeme na ni být právem hrdí: úspěchů, kterých zejména ve stěžejních rolích italského romantického a veristického repertoáru dosáhla nejen u nás, ale i na důležitých evropských operních scénách (Státní opera Vídeň, Semperova opera v Drážďanech, Bavorská státní opera v Mnichově, Veronská arena nebo Římská opera s dirigenty, jakými byli například Zubin Mehta či Fabio Luisi), rozhodně není málo.
Než ale Anda-Louise Bogza začala dobývat jeviště jako Tosca, Aida nebo Leonora v Trubadúrovi, nastudovala právě v Praze i několik rolí v dílech, která ve standardním repertoáru opravdu nenajdeme.

  • Úvodem bych se rád zeptal, jak se přihodilo, že jste se ještě v rámci svých hudebních studií ocitla v Praze, a co předcházelo vašemu angažmá v souboru Státní opery Praha.
    Vystudovala jsem zpěv a hru na klavír a cembalo na Konzervatoři George Eneska v Bukurešti. Ve studiu jsem pak pokračovala na pražské Akademii múzických umění. V Československu, respektive v České republice, jsem pak už zůstala, protože jsem se tu provdala – manžel byl inženýrem a zároveň uměleckým fotografem. Ke studiím na HAMU bych každopádně ještě ráda doplnila, že jsem tu s velkou chutí nastudovala sopránovou roli v opeře, se kterou se v divadlech také často nesetkáme. Jednoaktovku Hlas lesa (1935) Bohuslava Martinů se strašidelným loupežnickým příběhem podle libreta Vítězslava Nezvala jsem si v úloze Nevěsty moc užila! V rámci studijního programu jsem se zabývala také jeho operou Slzy nože (1928). Ještě ve čtvrtém ročníku jsem pak debutovala jako Micaëla v Carmen na jevišti Janáčkovy opery v Brně, a pak už přišla nabídka ze Státní opery Praha.
  • Ve Státní opeře Praha jste působila prakticky od jejího vzniku. Hned v prvních letech jste tu dostala velké role – Jenůfu v Její pastorkyni, Violettu v Traviatě, Micaëlu v Carmen nebo Leonoru v Trubadúrovi. 24. března 1994 jste se však podílela i na novodobé premiéře Zásnub ve snu (Verlobung in Traum, 1933) skladatele Hanse Krásy. Uvedení tohoto díla je dodnes považováno za jeden z umělecky a dramaturgicky nejpřínosnějších projektů z ředitelské éry Karla Drgáče. Jak na inscenaci této opery, v níž jste účinkovala v roli Siny, vzpomínáte?
    Produkce Zásnub ve snu byla velmi úspěšná, měla výborné kritiky a sklidila velký ohlas. Jednalo se o koprodukci s divadly v Mannheimu a ve Washingtonu, kde byla sice uvedena s jiným pěveckým obsazením, ale jak jsme se dozvěděli, tak rovněž u německého a amerického publika vzbudila nadšené reakce. Autorem hudebního nastudování byl Israel Yinon, vynikající dirigent, na kterého mám jen ty nejlepší vzpomínky. Inscenaci režíroval sám pan ředitel Karel Drgáč, scénografii vytvořil Rainer Sinell. O uvedení ve Státní opeře Praha se tehdy velmi zasadil dramaturg dr. Pavel Eckstein, který byl pamětníkem první produkce Zásnub ve snu z roku 1933. V obsazení odvedli vynikající výkony Helga Wagner, Antonie Denygrová, Krzysztof Moleda, Rudolf Constantin nebo Jaroslav Horáček. Sina byla hlavní ženskou postavou a její ztvárnění vyžadovalo ode mne jako od interpretky schopnost dramatického a lyrického projevu zároveň. Nebyl to snadný úkol, ale znamenal pro mě po všech stránkách velký přínos – interpretačně, emocionálně a samozřejmě hlavně hudebně. Obsah díla, jeho strukturu nebo využití melodických témat v sólových partech, to všechno jsem považovala a dodnes považuji za nesmírně zajímavé.
  • Myslíte, že by si Zásnuby ve snu zasloužily návrat na divadelní jeviště? A měla byste vy sama chuť se k nim nějakým způsobem vrátit?
    Pro mě je role Siny v mém srdci i ve vzpomínkách stále živá... Ano, Krásova opera by se určitě měla objevovat v repertoáru význačných operních domů a je jen škoda, že tehdejší zájem o inscenaci nezpůsobil trvalejší životnost díla v Čechách i v zahraničí. Určitě je ale dobře, že při letošním znovuotevření Státní opery po rekonstrukci zazněla na lednovém galakoncertu ze Zásnub ve snu alespoň krátká scéna jako připomínka skutečnosti, jak je tato opera pro historii divadla důležitá.
  • Vraťme se ještě k izraelskému dirigentovi Israelu Yinonovi. Ten se v Praze znovu objevil v roce 1997, aby zde ve třech představeních provedl koncertní verzi opery Pavla Haase Šarlatán (1938). Nahrávku z tohoto nastudování následně vydala společnost DECCA. Čím byli pro vás Šarlatán a vaše role Roziny?
    Všichni jsme byli tenkrát plni entuziasmu a ohromné energie! Dopoledne jsme přímo na jevišti nahrávali, večer jsme pak pro publikum zpívali v repertoárových představeních. Hudba Šarlatána byla relativně náročná, ale moje postava Roziny měla sympaticky komický rozměr a v celém díle byla po hudební i dějové stránce velmi výrazná. Dirigent Israel Yinon nás všechny opět inspiroval k tomu, abychom odvedli co nejlepší výkony. Je mi moc líto, že už pan dirigent mezi námi není; v roce 2015 zemřel přímo během dirigování koncertu ve švýcarském Lucernu. Bylo mu pouhých padesát devět let…
  • Roku 1994, kdy jste se objevila v Zásnubách ve snu, vás ale čekala ještě jedna zajímavá premiéra. Divadlo uvedlo novou inscenaci opery Proces (Der Prozess, 1953) v té době ještě žijící skladatelské legendy Gottfrieda von Einem. Vystoupit v úloze „Slečny B.“ byl jistě nevšední zážitek, navíc za přítomnosti samotného skladatele…
    Proces měl pražskou premiéru 29. října a skutečně se jí zúčastnil sám pan von Einem, který dva roky na to zesnul, takže to byl opravdu historický a nezapomenutelný okamžik! Dirigentem byl Ivan Pařík, režii měl opět Karel Drgáč, jenž vytvořil i scénu, kostýmním výtvarníkem byl Josef Jelínek. Hlavní – a velmi obtížný – sólový tenorový part zpíval vynikající Eugen Procter. Ani můj sopránový part Slečny B. (Burster), ale nebyl zrovna jednoduchý, a navíc jsem ho musela nastudovat v poměrně krátkém čase. Odměnou mi ale pak bylo setkání se skladatelem a jeho osobní gratulace…
  • V dalších letech vás pak nejen v Praze, ale i na mnoha dalších našich i zahraničních scénách čekaly především velké role v oblíbených dílech italských autorů. I v tomto repertoáru se ale dá nalézt jedna rarita – pro inscenaci opery Nerone (poprvé uvedena 1924) Arriga Boita opět ve Státní opeře Praha jste nastudovala roli Asterie. Oslovila vás něčím jak tato úloha, tak sama opera?
    Rozhodně to byla netradiční zkušenost: z Boitova díla jsem znala do té doby jen Mefistofela a o Neronovi, který byl uveden až po autorově smrti, jsem věděla jen z literatury. Na konci roku 1998 byla tato opera uvedena v české premiéře v nastudování Jiřího Mikuly, režii Orlanda Montése de Oca a na scéně Šimona Cabana. Na inscenaci si vzpomínám jako na rozhodně zajímavý titul, který obsahoval mnoho cenné a objevné hudby.
  • Na závěr bych vám rád položil stejnou otázku, na jakou se ptám většiny osobností, s nimiž si v rámci tohoto seriálu povídám. Máte nějaké oblíbené neznámé či pozapomenuté operní dílo, které máte ráda, nebo byste v nějaké jeho inscenaci ráda vystoupila?
    Těch, které mám ráda, je určitě hodně. Myslím například, že by se mělo věnovat více pozornosti opeře rumunského skladatele Georga Eneska Oedipe (1931). Je to opravdu hudebně výjimečné dílo, které po dějové stránce zpracovává prakticky celý život krále Oedipa a patří podle mého názoru mezi největší opery 20. století. Oidipovské téma je určitě velmi silné – moc si proto vážím i zpracování Igora Stravinského v oratoriu Oedipus Rex (1927). Z antických příběhů mě zaujala také Egyptská Helena (1927) od Richarda Strausse a skutečný skvost je i Vestálka (1807) Gaspara Spontiniho.
    Jako zpěvačka mám velmi ráda Louisu (1896) Gustava Charpentiera – jedná se o nádhernou operu, z níž by měli posluchači znát víc než jen slavnou árii „Depuis le jour“. Z díla Umberta Giordana jsem mnohokrát zpívala Maddalenu v jeho slavném Andreovi Chénierovi, ale zatím se mi vyhnula titulní úloha v jeho neméně krásné Fedoře (1898). Právě to je role, kterou bych chtěla v budoucnu zpívat!

    Nahoru | Obsah