Hudební Rozhledy

Dostaveníčko u kláves - Cembalové dílny u nás I

Jakub Zahradník | 09/20 |Svět hudebních nástrojů

Nestává se často, aby se lidé vrátili k receptuře několik staletí staré, která byla takřka zapomenuta, a jí zcela nahradili technologii nedávnou, kterou by v podstatě zavrhli. To se přesně stalo v oblasti stavby cembal. Cesta k pramenům tzv. „staré hudby“ přinesla renesanci celé řady hudebních nástrojů. A tak se i pozapomenuté cembalo objevilo znovu na scéně, a sice ve svých původních podobách a tvarech. Zjistilo se totiž, že „moderní cembalo“, které se stavělo ve 20. století, neodpovídá estetice historicky poučené interpretace... Z důvodu vzácnosti původních nástrojů, uložených většinou v muzeích, vznikl hlad po jejich replikách. Na tomto místě je třeba uvést, že naše stať nazvaná zjednodušeně „Cembalové dílny u nás“ nepojednává pouze o dílnách ryze cembalových. V těchto dílnách se totiž často věnují i dalším typům historických strunných klávesových nástrojů. Těch dílen je u nás šest.

Pojďme si říci jen ve zkratce něco k typům těchto nástrojů, o nichž jsme zatím v minulých vyprávěních nepojednávali. Požádal jsem o jejich roztřídění cembalistu a varhaníka Tomáše Flégra a z jeho popisu vybírám, popřípadě doplňuji:
Klavichordy jsou zvláštní skupinou mimo cembalovou skupinu. Byly stavěny hlavně pro skládání, cestování a výuku. Rozdíl mezi nimi a cembaly je v tom, že cembala se rozeznívají trsáním trsátek umístěných v trsacích sloupcích, kdežto klavichordy úderem mosazných tangent připevněných napevno v klávesách. U cembal zní struna od kobylky ke kobylce, zatímco u klavichordů dotyk tangenty strunu zkracuje a současně ji rozeznívá, struna tak zní ke kobylce od místa dotyku tangenty. Pro snadnější představivost – je to podobné efektu, kdy člověk hraje na kytaru pouze levou rukou, bez vybrnkávání rukou pravou. Strunu lze u klavichordů tangentami přehradit nejen jednou, ale popřípadě i dvakrát, někdy i třikrát. Tomuto systému se říká klavichord vázaný. Znamená to, že lze někdy na jednu strunu jejím zkracováním zahrát dva až tři tóny, pak je v takovém nástroji méně strun než kláves. U tohoto typu nelze některé intervaly trylkovat. Volný klavichord (jedna tangenta na jednu strunu) vznikl v době vrcholného baroka. Zajímavostí hry na klavichord je, že jemným třesením kláves při jejich dotiskování lze zvuk ohýbat a vibrovat. Jakmile však tangenta odpadne od struny, tón přestane znít, všechny znějící tóny tedy musí hráč držet. Zvuk klavichordu je extrémně tichý, slyšitelný tak na 3 metry. Tangenta je mosazný plíšek ve tvaru obdélníčku nebo podlouhlého trojúhelníku. Intonuje se „hamrováním“ a jemným obrušováním bodu dotyku.

Nástroje cembalového typu mají struny buď vedené směrem od hráče (jako je tomu u klavírního křídla), pak jsou to clavicembala, zkráceně cembala (anglicky harpsichord, francouzsky clavecin), nebo vůči hráči příčně až diagonálně (zleva doprava), pak jde o kratší formy cembala zvané spinet nebo virginal.

Klasické cembalo je buď jedno, nebo dvoumanuálové, byly pokusy postavit i třímanuálové. Více manuálů umožňuje zapojení více her, které jsou uváděny jako u jiných nástrojů ve stopách, a sice 16‘, 8‘, 8‘, 4‘ a 2‘, přičemž hra šestnáctistopá nebývá častá a dvoustopá je vysloveně raritní a netýká se celého rozsahu. Dvě osmistopé hry se liší brilancí (sólová a doprovodná). U moderních cembal jsou hry ovládány pedály, jinak se používají posuvné ruční systémy, popřípadě kombinace obou. Při dotazování se řady kolegů cembalistů, jaký je vlastně rozdíl mezi spinetem a virginalem, mi nebyl schopen dát jednoznačnou odpověď nikdo. Nějaký směr domněnkám dal konečně Petr Šefl, o němž bude dále řeč. Ten tvrdí, že „rozdíl je daný tím, že spinet má stejně jako cembalo jednu kobylku usazenou na količníku a druhou na resonanční desce, kdežto virginal má na resonanční desce umístěné kobylky obě“. Tudíž se tyto dva odlišné typy vzájemně liší i zvukově: cembalo a spinet jsou průraznější, kdežto virginal má zvuk hlubší, temnější. V tomto smyslu pak nejvzdálenějším typem virginalu od cembala či spinetu je virginal muselar (psaný též muselaar), který má klaviaturu vpravo. U něj dochází k trsání přibližně v polovině strun, jeho zvukový témbr je temný. Naopak nejbližším typem cembala k virginalu je tzv. virginalové cembalo typu Eisenach, Bachovo cestovní cembalo. Šefl dále vysvětluje: „Stejně jako u klavíru, tvůrci cembal neměli tu potřebu zařadit svá díla způsobem, jak se o to snažíme my dnes, někdy možná ani úplně netušili, co přesně vytvořili, a tak to nějak v rámci zvyklostí nazvali.“ Terminologie se proto překrývá ve všech literaturách. Ale podle Šefla my dnes můžeme přesně říci, že virginal se pozná například tím, že má různě dlouhé klávesy, aby dosáhly úhozové linie probíhající po diagonále, kdežto spinet je má všechny stejně dlouhé. S uvedeným rozlišováním nebudou někteří možná souhlasit, například Tomáš Flégr uvádí rozličné případy a přináší jednu zajímavou zmínku o tom, že vynálezcem spinetu byl zřejmě Giovanni Spinetti žijící v Benátkách na rozhraní 15. a 16. století. Smyslem tohoto článku však není tyto otázky zodpovědět.

Při hře na cembalo se stiskem klávesy vymrští vzhůru trsací sloupek (anglicky „jack“), v němž je zakotvené pružné trsátko, jež zavadí o strunu. Při spuštění klávesy dolů se trsátko dotkne struny svou zakulacenou reverzní stranou slabě znovu, načež na strunu dopadne dusítko umístěné ve sloupku nad trsátkem. Nejlepším materiálem na trsátka jsou brka ptáků – dravců. Prý nejlepší, ale nedostupná jsou brka kondorů. Používají se brka z racka, husy, labutě, páva, jinak také z orla, káněte, krkavce, čápa atd. Neosvědčila se trsátka z mosazi a rybích kostí. V současnosti se používá též delrin, což je bílá (nebo také černá) umělá hmota mající vhodné vlastnosti. Intonuje se obtížněji, ale je trvanlivější než brk. Pro zkušeného intonéra není problém ani intonace imitující nasazení brku. Nevýhodou delrinu je, že odlomí-li se, tón přestane hrát, kdežto u brku se materiál obrušuje, nasazení tónu není třeba ideální, ale hudbu lze dohrát. Do zcela typově odlišného moderního cembala 20. století se k vyluzování zvuku používá hrubá kůže jalovic. Mimo „hry“ čili rejstříky dané typem a tloušťkou strun najdeme u většiny cembal ještě rejstřík loutnový (nebo theorbový), který vzniká tlumením struny. Zřídka se setkáme s drnčivým rejstříkem arpicordium či rejstříkem nasard vyluzjícím nasální zvuk.
Typologicky se nástroje cembalového typu dělí na italské, vlámské a frankofonní. Uvažovaný univerzální německý typ, který by měl snad spojovat přednosti ostatních typů, neexistuje: Někdy se stavba blíží více francouzským typům, jindy vlámským a jindy italským. Ale v každém případě se rozlišuje cembalo renesanční, raně barokní, vrcholně barokní a pak klasicistní. Ve Francii končí historie cembala revolucí roku 1791, v Německu a Anglii se používalo ještě na počátku 19. století. Vlámské nástroje mají ušlechtilý základní tón, italské nástroje jsou jasné, obsahují hodně alikvot, francouzské jsou oslnivé, spojuje se v nich jasnost alikvot a ušlechtilého témbru intenzivních basů. Německé bývají uměřenější.

Pojďme se však již vrhnout do historie výroby replik cembal a příbuzných nástrojů u nás. Na počátku těchto snah stál požadavek průkopnické osobnosti Pavla Klikara, který se proslavil Originálním pražským synkopickým orchestrem. Pro svůj soubor Musica antiqua Praha zaměřený na starou hudbu si Klikar přivezl na začátku 80. let z Anglie stavebnici cembala a hledal někoho, kdo by mu ji sestavil. Je to k nevíře, ale na této spolupráci se sešly hned všechny klíčové osobnosti, které založily „cembalářství“ u nás a v oboru působí dodnes! Jak na to dnes s hlasitým smíchem vzpomíná jedna z nich, František Vyhnálek: „S Jiřím Vykoukalem jsme u mě v Hovorčovicích dělali pro jistou hradeckou firmu truhlářské výrobky, aniž bychom tedy byli vyučení truhláři. Já mám strojní průmyslovku jako nástrojář, což se mi náramně hodilo, umím si vymyslet a vyrobit přípravky. Co je cembalo, to jsme netušili. Pavla Klikara za námi přivedl Petr Šefl a začali jsme slepovat tu jeho stavebnici dohromady. Klikar je velice náročný člověk a nebyl s výsledkem spokojen, takže jsme z toho mockrát museli vyndat resonanční desku, abychom začali znova vyrábět další, čímž jsme se hodně naučili. Šefl nás přitom dirigoval; on měl jako jediný odbornou anglickou literaturu, a když nastal problém, běžel do auta, kde ji vozil, aby zjistil, jak máme postupovat dál…“ Petr Šefl studoval hru na cembalo u profesorky Zuzany Růžičkové. Začal jí nástroje připravovat, aby se z něj nakonec stal špičkový intonér a ladič. Společná zkušenost tedy svedla dohromady tři velice rozličné osobnosti: Šefla, Vyhnálka a Vykoukala, aby přehodila výhybku jejich života. A byl u toho tehdy také Karel Poupě, velká postava našeho restaurátorství, s níž se setkáme ještě příště. U nás nebylo na koho navazovat, a tak komunikátor Šefl vyjednal stáž u Jürgena Ammera, který měl se ženou Renatou zavedenou cembalovou dílnu ve východoněmeckém Lipsku. Tam zajížděl jak Šefl, tak Vyhnálek a Ammer jim dával čím dál více samostatné práce. Pro oba to bylo životně určující, jak oba rádi vzpomínají. V té době odpadl od spolupráce samotářský Jiří Vykoukal, aby si vytvořil vlastní cembalovou dílnu v Hovorčovicích, jen o ulici dál od dílny Vyhnálkovy. Vykoukal vystudoval konstrukci nábytku a interiéru v SUPŠ v Praze 3 na Žižkově náměstí. Vyučil se také zámečníkem a pracoval v Leteckých opravnách Kbely a rovněž má maturitu ze SUPŠ sochařské a kamenické v Hořicích. Chtěl se stát sochařem, ale nevzali ho na vysokou školu, osudem se mu měla stát cembala. Nějaké zvláštní cíle si neklade: „Poptávka určuje produkci, stará muzika je dneska móda,“ vysvětluje. „Přijde zákazník a podle jeho požadavku se vyhledává typ nástroje. Světová muzea vydávají plány nástrojů, které lze zakoupit. Všichni staví podle předloh těch modelů, které krásně hrají. Například takový „Giusti“ (stavitel cembal Giovanni Battista Giusti – asi 1624–1693), který stojí v Mnichově. Tak se tam zajedete podívat a snažíte se postavit co nejlepší repliku. Když děláte nějaký nástroj opakovaně, tak už můžete přijít na to, co vylepšit a čas nakonec všechno prověří,“ objasňuje kus tajemství této profese pan Vykoukal. „Hodně pro nás udělala muzikoložka z Českého rozhlasu Michaela Freemannová se svým mužem Davidem. Byli zaměřeni na starou hudbu a zvali sem cembaláře, varhanáře, vedle svých pořadů organizovali i semináře, nebo zájezd do dílen v zahraničí.“ Jiří Vykoukal dle svých slov opravy nástrojů dělá jen nerad. Kolik postavil replik, neví. Snad asi 50, nic si nepíše. Jeho nástroj stojí v historickém divadle krumlovského zámku, další má Josef Kšica, Ondřej Marek..., vypočítává.
František Vyhnálek přestavbami a přístavbami původně skromného domu v Hovorčovicích vytvořil solidní zázemí nejenom své dobře prosperující firmě, kterou dnes již předal svému synu Martinovi (40), ale také dalším lidem, kteří jí prošli. První vlastní repliku postavil František Vyhnálek v roce 1987 pro Jaromíra Tůmu: cembalo typu „Eisenach“ z roku 1715. „Pracoval jsem na něm horečně a spal asi dvě hodiny denně. Takový nástroj pak chtělo už tolik lidí, že jsem nebyl schopen poptávku uspokojit,“ tvrdí. Pan Vyhnálek měl ale štěstí. Našel ideálního spolupracovníka v Pavlu Jouzovi (56), o němž říká: „Je odtud z Hovorčovic, vyučil se v Bytové tvorbě, dostal se ke starým machrům, kteří ho naučili dobře truhlařinu. Byli jsme tak sehraní, že jsme ani nemuseli mluvit…“ Zvukovou kulisu za ně obstarávali obří papoušci v šesti voliérách před okny, kteří jsou koloritem dílny. Ta sestává v přízemí ze strojové truhlárny a prostoru, kde Pavel Jouza staví korpusy, a pokračuje v prvním patře, kde se Martin Vyhnálek zabývá resonančními deskami, kobylkami, strunami a mechanikami. Nachází se tu též světnice zamýšlená jako koncertní salonek, kde působil tři roky Paul McNulty. Dokončovacími pracemi je pověřen Filip Dvořák, intonér, ladič a cembalista, který se rovněž zabývá servisem. Stará se o cembala na HAMU, Pražské konzervatoři nebo v Hudebním gymnáziu na Žižkově. Výtvarnou stránkou (malbou) se zabývají restaurátor Michal Tomek a Miluše Poupětová, manželka zmíněného Karla Poupěte. Jen za éru Vyhnálka-otce se v dílně postavilo přes 100 cembal, která se nalézají všude možně po světě. Firma nemá ani internetové stránky. Z toho je vidět, že výrobky se prodávají samy. František Vyhnálek to komentuje slovy: „Jestliže od nás má vzejít pořádný nástroj, je na to třeba čas. Okolní aktivity nestíháme. Vystavovali jsme také v Bruggách (na světové přehlídce cembalových dílen – pozn. aut.), kde se na nás Zápaďáci koukali skrz prsty až do chvíle, kdy světový hráč a dirigent Jory Vinikour začal hrát na našeho ,Francouze‘. A najednou se kluci zápaďácký chtěli kamarádit,“ vykládá s pobavením muž bystrých očí František Vyhnálek. Více už toho dnes nestihneme. Ale příště se podíváme do dalších cembalových dílen.

Nahoru | Obsah