Hudební Rozhledy

Editorial 10/20

Hana Jarolímková | 10/20 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
neúprosná veličina, kterou čas zvláště v životě lidském nesporně představuje, nás – aniž bychom si to mnozí stačili zcela uvědomit – dovedla opět k poslední třetině roku. Letos poznamenaného již několikrát v minulých úvodních slovech k našemu časopisu zmiňovaným, v mnoha ohledech složitým obdobím.

Je vcelku neoddiskutovatelnou skutečností, že po turbulentních událostech prvních desetiletí minulého století, počínaje I. světovou válkou, přes ničivou epidemii španělské chřipky, po ní ekonomickou krizí dvacátých a třicátých let a nedlouho poté dalším celosvětovým konfliktem, jehož přímým důsledkem bylo rozšíření světového komunismu, jsme prožili následující etapu tohoto století v relativním klidu. Byť i ono relativní je zcela na místě. I tuto dobu naplňovaly ne vždy zcela pozitivní ekonomické, vojenské a politické momenty. Ale přece jen…
Jedinou stálicí, jako i v mnoha jiných historických obdobích, byla a v současnosti stále je – jako ostatně vždy – kultura. A právě některé momenty hudebního života, jež si připomínáme zrovna v letošním měsíci jelení říje (bohužel ani ta příroda nefunguje tak, jak by měla) jsou nejen zajímavé, ale svým způsobem i přelomové.
Za jednu z těch po mém soudu vskutku významných událostí lze považovat tu, k níž došlo 26. října 1965 v Londýně. Tehdy dodnes vládnoucí a ve své zemi stále velmi respektovaná panovnice Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Alžběta II. (nar. 1926), vyznamenala členy hudební skupiny Beatles (1962–1970) pod vedením Johna Winstona Lennona (1940–1980) prestižním Řádem Britského impéria. Tento ve své době doslova revoluční akt vzbudil (zcela logicky) naprosto protichůdné emoce. Příznivci skupiny byli nadšeni, druhá část veřejnosti (zejména ocenění hrdinové z II. světové války) byla doslova otřesena. Došlo to až tak daleko, že dva nositelé řádu jej na protest proti skutečnosti, že byl udělen hudební skupině, navíc ani ne tělesu klasické hudby, vrátili. John Lennon to okomentoval pro něho vcelku typickým vyjádřením: „Spousta lidí dostala medaili za to, že zabíjela jiné lidi, ty naše jsou za to, že jsme je bavili“. Dnes už je situace podstatně jiná. Hudba, nejen Beatles ale i dalších skupin 20. století (Rolling Stones, Queen, Bee Gees, Erasure, z našich např. Olympic apod.), se mezitím svým způsobem stala klasikou, a nositeli anglického vysokého královského vyznamenání, popřípadě francouzských národních řádů rytířských jsou – mimo umělců (Jean Paul Belmondo), vědců a dalších – i hudebníci typu Eltona Johna (nar. 1947) –, a většinu lidí (pokud jim toto ocenění přímo nepřejí) to zanechává vcelku bez negativních emocí.
Pokud se ještě vrátíme k ústřednímu tématu našeho úvodníku, tak snad jen připomenutí – i John Lennon (druhé křestní jméno nepoužíval) se narodil v říjnu, a sice devátého tohoto měsíce a již zmíněného roku 1940. A konečně závěrem ještě jedna kuriozita spjatá se vzpomenutým oceněním Beatles a našimi zeměmi. Hudba královské gardy zahrála při jeho slavnostním předávání Humoresku Antonína Dvořáka (1841–1904).
Opět se tudíž ukazuje, že historie, ať již politická, kulturní či jiná, není pouze učitelkou života, jak věděli už staří a moudří Římané (a já to ráda připomínám), ale propojuje minulost i současnost nejen v čase, ale i v prostoru. Kéž bychom to měli vždy na paměti. Obávám se, že na to velmi často – ke své škodě – zapomínáme.
Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Nahoru | Obsah