Hudební Rozhledy

Letní slavnosti staré hudby

Helena Havlíková | 10/20 |Festivaly, koncerty

Pablo Kornfeld vystoupil v programu Meditatio

I když vstup Letních slavností staré hudby, největšího a nejdéle působícího festivalu svého druhu v Praze, do již třetího desetiletí své existence poznamenala epidemiologická opatření, organizátorky v čele s ředitelkou Josefínou Knoblochovou a hlavní dramaturgyní Janou Semerádovou flexibilně dokázaly program upravit, aniž slevily z vysokého renomé této přehlídky. Jednotlivé koncerty jsou pořádány v různých, vesměs památných a vzácných, sakrálních i světských pražských lokalitách. Provází je odborně kvalifikovaná, dobře uvážená a stylově i obsahově rozmanitá dramaturgie a stejně tak pojatá, historicky věrohodná interpretace. Domácí i zahraniční interpreti jsou vesměs mistry svého oboru a používají bud přímo originály historického instrumentáře, anebo jejich věrohodné kopie jakož i odpovídající techniku jejich ovládání.

V prázdninové části Letních slavností proběhlo v různých historických místech Prahy pět koncertů spjatých tématem 21. ročníku zaměřeným na „nobilitu“, ušlechtilost hudby a její proměny nejen jako oddechové zábavy dvorské společnosti, ale i její reprezentace, ba nástroje politiky a součásti panovnického majestátu. Téma mecenášství, podpory umění a zájmu vládnoucích vrstev o umění dostalo v aktuálním kontextu koronavirových omezení, které tak drasticky postihly kulturu, další nečekané konotace.

MEDITATIO: ZAHÁJENÍ S MOTETY DOBY LUDVÍKA XIV.

Zatímco Hudební festival Znojmo v hudební pantomimě Sen Michaela Haydna, soubor Musica Florea v Pergolesiho Služce paní a Loosově Opeře o komínku i českokrumlovská Barokní noc z restrikcí unikaly humorem, zahajovací koncert Letních slavností staré hudby 23. 7. (Meditatio) byl pojatý jako meditace. Jeho náplň tvořila duchovní moteta francouzských skladatelů druhé poloviny 17. století, jak zněla na dvoře Ludvíka XIV. – vedle Marka Antoina Charpentiera byla na programu díla u nás dnes prakticky neznámých skladatelů: Henryho Du Monta, Pierra Mélitona nebo Pierra Roberta.
Hned úvod koncertu s výběrem sedmi z deseti Charpentierových křehkých, kontemplativních i drásajících Postních meditací nabídl zamyšlení nad komorně a zároveň na způsob oratoria dramatizovaně pojatým pašijovým příběhem s „postavami“ Jidáše, Ježíše, Petra, Sluhy a Služky, který Charpentier uzavřel částí starozákonního příběhu Izákova obětování s obrazem nevinného beránka. Také další moteta především s mariánskými texty představila zvukově velmi „delikátní“ kompozice pro trojici mužských hlasů: typicky francouzský vysoký tenor nazývaný haut-contre, tenor a baryton za doprovodu continua obsazeného na koncertě violou da gamba, teorbou a varhanami.
Ona specifická vysoká tenorová poloha je doménou Vojtěcha Semeráda, který koncert také s hlubokým ponorem do stylu hudby a obsahu textů nastudoval. Vyrovnanou trojici s ním tvořili tenorista Ondřej Holub a barytonista Tomáš Král. Všichni mají velkou zkušenost s historicky poučenou interpretací staré hudby, kterou uplatnili v nádherně vyrovnaném zvuku a vypracování výrazových nuancí duchovních poselství. Zatímco vokální části koncertu vhodně stmelila i akustika kostela Panny Marie Na Slovanech, v instrumentálních skladbách, ve kterých se sólově uplatnili teorbista Jan Krejča, hráčka na violu da gamba Mélusine de Pas a varhaník Pablo Kornfeld, se virtuozita brilantně zahraných partů zvukově přece jen příliš slévala.

AFFETI DELL´ANIMA

Julius Hůlek

Ze sedmi koncertů letošního 21. ročníku, rozprostírajících se od druhé poloviny července do první poloviny září, ten prostřední (3. 8.), odehrávající se pro nepřízeň počasí ve velkém sále trojského zámku namísto původně plánované zdejší zahrady, navíc ne náhodou připomenul atmosféru proslulých Versailles. Každý z festivalových koncertů je nadepsán poeticky přiléhavým názvem, tento pak charakteristicky Affetti dell´ anima. Ano, vyvolání žádoucích stavů duše, v tomto případě působením hudby, bylo nedílnou součástí barokní estetiky a souviselo s mnohostranným a dodnes zdaleka ne probádaným vztahem hudby a slova, zákonitostmi řeči, poetiky, rétoriky v souvislosti s hudebním výrazem, jehož těžištěm je melodika včetně rytmu a metra. A tak jako slovesný projev může provázet spontaneita přednesu, obdobně výkon hudební může být výrazově ozvláštněn improvizací daného obsahu. Tyto atributy, spolu se stylovým vymezením na oblast především italské a částečně německé barokní hudby 17. století v míře vrchovaté prostoupily již zmíněný koncert souboru Concerto Aventino vedeného Jakubem Kydlíčkem (zobcové flétny) a na pojednávaném koncertě zastoupeného dále Josefem Žákem a Jiřím Sychou (barokní housle), Věrou Kousalíkovou (barokní violoncello), Markem Kubátem (teorba, barokní kytara) a Lukášem Vendlem (varhanní portativ, cembalo). Večer se odvíjel od skladeb raného baroka, v posluchačské představě s možnými asociacemi vedoucími k paralele s výtvarným manýrismem, reprezentovaných jmény Salomone Rossi „Hebreo“, Jakob van Eyck, Marco Uccellini, Giovanni Antonio Pandolfi Mealli, Vincenzo Ruffo. Jestliže ráz první poloviny programu se střídavou dominací některých hráčů a nástrojů vedl spíše k zamyšlení, pak v jejím závěru propuklo nelíčené kolektivní veselí (Marco Ucellini: Aria quinta sopra La Bergamasca). Po přestávce expresivních a zvukomalebných afektů i efektů dramaticky přibývalo, počínaje imitačně doslovným i hudebně stylizovaným slavičím tlukotem (Jacob van Eyck: Den Nachtegal) a dostalo se až k výslovně ilustrativní nápodobě, ovšem hudební kompozicí a interpretací velice brilantní (Heinrich Ignaz Franz Biber: Sonata Representativa). Na závěr se naplno uplatnila spontánní muzikálnost hráčů spolu s jejich improvizačními dispozicemi, respektujícími ovšem stylové zákonitosti v „bitevně“ laděných motivech, oblíbených právě v hudbě 17. a 18. století. Příznačně je prezentovaly poslední dva celky nadepsané Affetti guerrieri – jednak Ricercar alla battaglia (improvizace na témata ze skladeb Giovanniho Bassana a Aurelia Virgiliana), jednak zpočátku svižně oslavná a posléze až folklorně temperamentní Sinfonia a 3 in C Johanna Josepha Fuxe.

KVĚTINA MILOSTI

Julius Hůlek

Večerem jednoho interpreta se stal koncert, jenž tomu právě pojednávanému předcházel, nazvaný Květina milosti (30. 7.). Protagonistkou byla sopranistka Hana Blažíková, která se studiu a věrohodné interpretaci staré hudby po léta cílevědomě věnuje a nehledě na své mládí je frekventovanou a nejen doma, ale i v zahraničí žádanou specialistkou především v oblasti hudby barokní a středověké. Tentokrát zaujala přednesem jednohlasého středověkého zpěvu, nadto z natolik specifické lokality, jakou je Pyrenejský ostrov. Vybraný zpěvní repertoár čerpala ze tří různých rukopisných pramenů z 13. až 14. století – nejpočetněji z Cantigas de Santa Maria, vzniklého v královském dvorském prostředí, pěti programovými čísly z Kodex Las Huelgas a konečně třemi skladbami z Llibre Vermell de Montserrat. Oba poslední odkazují na prostředí známých klášterů. Hudebně jsme většinou naslouchali zpěvnímu ztvárnění dobové formy galicijsko-portugalského jazyka hudebně-melodicky specifického a bohatěji utvářeného oproti středoevropské paralele téže doby. Jak z výrazové profilace, tak z pevně fixované intonace a adekvátní pěvecké techniky bylo evidentní, že interpretka má zpěvy dokonale zažité a nabízí jejich stylově přesvědčivý výklad. Její výkon provázela vítaná témbrová rozmanitost včetně jasných, dynamicky poněkud intenzivnějších pasáží ve vyšší poloze. Zvláštní pozornost si kromě toho zasloužila její hra na románskou harfu, jež byla opravdu „doprovodem“ sui generis. I ta významně a výrazně patří k její specializaci, jak prokázal jednak sólový přednes ojedinělých melodií pouze v instrumentální podobě, ale především vysoce poutavá instrumentální linie, již ad hoc vytvářela vynalézavou paralelu k melodii zpěvní. Nutno ještě připomenout tematiku, jež celý koncert ideově nezaměnitelně spoludefinovala, a tou je oslava mariánské úcty. Ta je transparentně charakteristická právě pro náboženské prostředí iberského a později i iberoamerického prostředí.

LILIUM MEZI TRNÍM

Julius Hůlek

Mnohé z toho se pozdějšími vlivy dostalo i do střední Evropy včetně kultury barokních Čech 17. století. Nemůže být dokladu výmluvnějšího, než jakým je zpěvní sbírka Adama Václava Michny z Otradovic charakteristicky nazvaná Česká mariánská muzika a vytištěná v pražské jezuitské koleji v Klementinu roku 1647. O skvělou realizaci písní z této sbírky, jež více jak z poloviny vyplnila program dalšího koncertu Letních slavností s názvem Lilium mezi trním (6. 8.), tentokrát se souborem Collegium Marianum, se opět zasloužila Hana Blažíková. Teprve v poslechu melodií stylově na rozhraní modality a dur-mollového cítění a najmě takto zhudebněného českého textu jsme si mohli dobře uvědomit a spoluprožít, jak pěvkyně chápe a citlivě vyvažuje deklamaci daného básnického textu, takže jako by některých pro Michnu tak charakteristických metricko-rytmických diskrepancí ve vztahu slova a hudby ani nebylo. Kromě již výše zmíněných výrazových kvalit pak ve srovnání s převážně meditativním rázem španělského výběru dala u Michny průchod radostnému výrazu, někdy i mírnému dramatismu, nápadněji vynikla i dualita kompaktní kantability a slabičné důraznosti. Opět tu byla zřejmá pečlivě uvážená pěvecká traktace textu.
Ovšem kromě toho, že zásluhou H. Blažíkové jsme vyslechli zcela nový okruh Michnových písní, než jaký je v menší míře jinými uskupeními obvykle nabízen, nutno rovnoměrně vyzvednout aktuální instrumentační kvalitu úprav, neboť Michnova Mariánská muzika byla ve své době publikována jen ve vokální podobě. Opět se i v tomto ohledu zúročila interpretační zkušenost spolu s badatelskou aktivitou Collegia Mariana a výslednicí byla stylově věrohodná a přesvědčivá, od písně k písni a od skladby ke skladbě kreativně individualizovaná a proměnlivá tvář hudby namnoze čtyři století staré. Retrospektivou směrovanou vedle Michny také k instrumentální hudbě jeho současníků, ekvivalentní dobovému manýrismu, interpretačně provázeli Jana Semerádová (flétny, umělecká vedoucí), Lenka Torgersen (barokní housle), Vojtěch Semerád (barokní housle, barokní viola, tenor), Hana Fleková (viola da gamba), Kateřina Ghannudi (trojřadá barokní harfa), Ján Prievozník (violon), Jan Krejča (teorba), Filip Hrubý (varhanní pozitiv). Z většinou čistě instrumentálních programových položek, prokládaných Michnovými písněmi, postupně zazněly vesměs sonátové skladby autorů Alessandra Grandiho, Heinricha Ignaze Franze Bibera, Vincenza Albriciho, Stefana Landiho, Giovanniho Battisty Fasola a Samuela Capricorna. Právě díky převážně michnovskému koncertu jsme tak spolu s nimi mohli zažít dílčí vrchol Letních slavností staré hudby dříve, než skončily ...

Nahoru | Obsah