Hudební Rozhledy

Salzburger Festspiele 2020

Markéta Jůzová | 10/20 |Zahraničí

Ausrine Stundyte (Elektra)

ÚVOD
Jubilejní 100. ročník Salcburských slavnostních her nabídl ve dnech 1.–30. 8. 2020 v osmi lokalitách centra rakouského rodiště W. A. Mozarta 110 kulturních akcí divadelních, filmových, hudebních, přednášky a výstavy. Návštěvníci a pracovníci festivalu museli mít zakrytá ústa i nos a v hledištích byli usazeni podle tzv. šachovnicového vzoru. Hrálo se bez přestávek. Mezi lidmi vládla nálada à la „Maškarní ples.“ Každá vstupenka nesla jméno účastníka, jichž bylo celkem 76 500 z 39 zemí. Tisk vstupenek a veškeré peněžní a rezervační transakce probíhaly jen online. Často docházelo k testování na nový koronavirus, hygienická opatření byla zpřísněna a tým byl posílen i lékaři. Diváci museli udržovat odstup jednoho metru a byli velmi disciplinovaní.

Prezidentka festivalu Helga Rabl-Stadler vyjádřila na sklonku srpna vděčnost, že se světoznámá přehlídka mohla uskutečnit. Poukázala na sílu umění a zdůraznila, že letos došlo k oživení postojů zakladatelů přehlídky Huga von Hoffmansthala, Maxe Reinhardta, Alfreda Rollera, Franze Schalka a Richarda Strausse z roku 1920, kteří se odvážně nadchli pro realizaci festivalového projektu v těžkém období poválečné krize. Také my prožíváme nelehkou dobu a uskutečnění plánovaných programů, byť v redukované verzi, a mnoho nezapomenutelných hudebních a divadelních zážitků prezidentka festivalu vnímala jako největší dárek ke 100. výročí Slavnostních festivalových her.

ELEKTRA S KRÁSOU EXPRESE

Slavnostní premiéra opery Elektra Richarda Strausse zahájila symbolicky jubilejní 100. výročí Salcburského festivalu. Do Skalní jezdecké školy zavítalo 1. 8. 2020 mnoho vzácných hostů z různých zemí. Tragické dílo o jednom jednání na libreto Huga von Hofmannsthala na základě jeho stejnojmenné divadelní hry z roku 1903, kterou v režii Maxe Reinhardta skladatel navštívil v Berlíně a inspiroval se ke složení nové opery, hudebně nastudoval rakouský dirigent Franz Welser-Möst s Vídeňskou filharmonií. Inscenování díla se ujal polský renomovaný režisér Krzysztof Warlikowski, který v roce 2018 debutoval na festivalu operou Hanse Wernera Henzeho The Bassarids.
Děj Straussovy opery je soustředěn na období, kdy byl po návratu z Trójské války (1260–1180 př. n. l.) zavražděn mykénský král Agamemnón svou manželkou Klytaimnéstrou a jejím milencem Aigisthem. Králova dcera Elektra začala být posléze posedlá mstou. Libretista Hugo von Hofmannsthal vycházel ve svém přebásnění i z tvorby starořeckého dramatika Sofokla, jenž ve své tragédii Élektra popsal psychologickou situaci Agamemnónových dcer trýzněných matkou v Mykénách. Richard Strauss zhudebnil psychodrama ženy na pokraji šílenství mistrovsky. Světová premiéra opery Elektra, op. 58, se konala 25. 1. 1909 v drážďanské Semperově opeře.
Krzysztof Warlikowski v Salcburku ve své moderní režii akcentoval nadčasová témata a zejména v emotivní rovině korespondoval jeho výklad s drásavou atmosférou opery. Pod taktovkou Franze Welsera-Mösta se expresivně a na mimořádně vysoké interpretační úrovni střídala ostrá moderna s opulentní pozdní romantickou hudbou.
Titulní roli Elektry zpívala litevská sopranistka Ausrine Stundyte ve své kariéře poprvé, postavu ztvárnila komplexně, křehce, hystericky i chladnokrevně. S krásou silného a sytého hlasového fondu vtiskla pěvkyně 10. 8. postavě vnitřní rozpolcenost. Scénografka a kostymérka Małgorzata Szczęśniak po dohodě s režisérem zasadila příběh Elektry do moderního světa s rysy realismu, symbolismu, naturalismu a teatrálnosti. Expresi podtrhla videa Kamila Polaka. Warlikowski před začátek opery vtěsnal ještě prolog Klytaimnéstry, kterou výborně ztělesnila německá mezzosopranistka Tanja Ariane Baumgartner. Na mikrofon přednesla monolog z Aischylova Agamemnóna. Despotické postavě dodala energii i vnitřní třes. Vražda krále tragédií neustále prostupovala. Průhledný lázeňský dům, ve kterém byl zabit, na scéně dominoval, stejně jako červeně potřísněné zdi. Litevská sopranistka Asmik Grigorian zpívala skvěle Chrysothemis, Elektřinu introvertní a vyrovnanější sestru. Oresta, syna Klytaimnéstry, ztvárnil velmi dobře australský barytonista Derek Welton, v posttraumatickém stavu prchl až před první řadu hlediště. Výborný německý tenorista Michael Laurenz ztělesnil Aigistha melancholicky. Koncertní sdružení sboru Vídeňské státní opery bravurně připravil sbormistr Ernst Raffelsberger, těleso disponovalo šíří dynamického spektra a perfektním souladem ve frázích s orchestrem. Role služek a sluhů všech sboristů vedl režisér niterně. Nadčasová témata Warlikowského inscenace rezonovala i s pietním aktem na Náměstí Maxe Reinhardta, kde bylo položeno 28 pamětních kamenů za oběti nacistické diktatury, umělce, kteří výrazně formovali Salcburský festival.
U příležitosti 60. narozenin byl Franz Welser-Möst v Salcburku oceněn za mimořádné výkony festivalovou ozdobnou sponou s rubínem. V létě byla vydána jeho autobiografie Als ich die Stille Fand (Brandstätter, Wien). V září se Maestro vrátil se Straussovou Elektrou v produkci Harryho Kupfera do Vídeňské státní opery, kde ji bude ještě dirigovat ve dnech 22., 25. a 29. 6. 2021.

Salzburger Festspiele 2020 – Richard Strauss: Elektra. Hudební nastudování Franz Welser-Möst, režie Krzysztof Warlikowski, scéna a kostýmy Małgorzata Szczęśniak, sbormistr Ernst Raffelsberger, Koncertní sdružení sboru Vídeňské státní opery, Vídeňská filharmonie. Premiéra 1. 8. 2020, psáno z reprízy 10. 8. 2020.

ANDRIS NELSONS ZAHÁJIL FESTIVALOVÉ ORCHESTRÁLNÍ KONCERTY

První orchestrální koncert na letošních Salcburských festivalových slavnostech patřil Vídeňské filharmonii, která 7. 8. 2020 vystoupila ve Velkém festivalovém domě. Již před zahájením slavnostního večera mnozí návštěvníci projevili radost, že světoznámý orchestr bude řídit renomovaný litevský dirigent Andris Nelsons. Mladý Maestro v jednačtyřiceti letech úspěšně poprvé nastudoval i program Novoročního koncertu 2020. Nahrávky s Vídeňskou filharmonií ze Zlatého sálu Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni vyšly u labelu Sony Classical. Současný kapelník orchestru lipského Gewandhausu a šéfdirigent Bostonského symfonického orchestru je držitelem tří nejprestižnějších cen Grammy a má exkluzivní smlouvu s labelem Deutsche Grammophon.
Podle dlouhodobých festivalových plánů měl A. Nelsons v Salcburku dirigovat Symfonii č. 3 d moll Gustava Mahlera a řadu orchestrálních koncertů měl zahájit Mariss Jansons (14. 1. 1943 – 30. 11. 2019), ale program byl po čase i kvůli koronavirové pandemii změněn na Mahlerovu Symfonii č. 6 a moll „Tragickou“. Symbolická volba velkolepé kompozice z let 1903–1904 vystihla aktuální společenskou atmosféru.
V první větě Allegro energico, ma non troppo. Heftig, aber markig akcentoval Nelsons značně robustně pochodový rytmus a orchestr postrádal vrstevnatost. Nutno dodat, že symfonie disponuje neobyčejně intenzivní a koncentrovanou fakturou a má rozšířené obsazení s xylofonem, celestou, pastýřskými zvonky, řehtačkou a kladivem. Když trumpetová sekce přednesla velmi měkce a naléhavě stěžejní motiv, proměnila se nálada při změně akordu A dur na a moll. Krásně vyzněla idylicko-pastorální pasáž se sóly hornisty Ronalda Janezice, koncertního mistra Volkharda Steudeho, flétnisty Karla-Heinze Schütze a klarinetisty Daniela Ottensamera. Rozvíjející se drama začalo posléze postupně získávat vzrušující efekt i v kontrastním rozehrání partitury. Ve druhé větě Scherzo. Wuchtig se zaskvěl hobojista Martin Gabriel. Nelsons však ve svém pojetí vsadil na melodičnost a táhlejší zatěžkanost. Ve třetí větě Andante moderato dosahoval orchestr již nádherné vrstevnatosti, síla znění byla jemná s vnitřním tahem a korunovaná hezkými sóly již zmíněných hráčů, jejichž interpretace vyzněla až komorně. Čtvrtá věta Finale. Sostenuto – Allegro moderato – Allegro energico prošla velkou krásou gradace.
V dlouhé děkovačce vyzdvihl Maestro dvakrát Ronalda Janezice, který je již osmadvacet let sólohornistou Vídeňské filharmonie. Interpret má ostatně i skvostné nahrávky pro label Deutsche Grammophon. Slavnostní večer byl završen dlouhými ovacemi vestoje.

RICCARDO MUTI A VNITŘNÍ KRÁSA BEETHOVENOVY DEVÁTÉ SYMFONIE

U příležitosti oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena zazněla ve Velkém festivalovém domě v den rakouského státního svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.) skladatelova nejslavnější Symfonie č. 9 d moll, op. 125. Mimořádné klasicistní dílo „S Ódou na radost“ na text básně Friedricha Schillera nastudoval italský Maestro Riccardo Muti s Vídeňskou filharmonií. K finální vokální části byl přizván sbormistr Ernst Raffelsberger a Koncertní sdružení sboru Vídeňské státní opery.
Na zemské výstavě „Velké světové divadlo – 100 let Salcburských slavnostních her“ v Nové rezidenci (25. 7. 2020 – 31. 10. 2021) se uvádí, že Muti během devětačtyřiceti let dirigoval 270 vystoupení a byl zařazen mezi nejvytíženější dirigenty festivalové historie. Na jaře plánoval ve Vídeňské státní opeře hudebně nastudovat operu Così fan tutte W. A. Mozarta, kterou měla režírovat jeho dcera Chiara Muti. Z důvodu koronavirové pandemie však byla premiéra 22. 5. 2020 zrušena. V sezoně 2020/2021, kterou již převzal ve světoznámém vídeňském divadle Bogdan Roscić po bývalém řediteli Dominiqueovi Meyerovi, současném intendantovi Teatro alla Scala, premiéra této produkce již nefiguruje.
S rozmanitou paletou gest a něžným úsměvem na tváři vtiskl Maestro Muti Beethovenově symfonii hluboké pojetí, které bylo prodchnuto organickým růstem hudební krásy. Ve vnitřním dramatu díla nechal dirigent i v temných pasážích dominovat oslnivé tónové výšky, světlé barvy, svítivost a lyrickou malebnost orchestrálních sól. Úžasné sólové výkony přednesli koncertní mistři Rainer Honeck a Albena Danailova, flétnista Karl-Heinz Schütz, pikolistka Karin Bonelli, hobojista Martin Gabriel, fagotista Štěpán Turnovský, klarinetista Matthias Schorn a hornista Ronald Janezic. V nádherné celistvé mnohovrstevnatosti provázené neustálým jemným a pevným tahem nechal dirigent svěžím způsobem vyniknout hravost a vtip. Mimořádně měkké sekce napříč orchestrem dosahovali v interpretaci nejen maximálně širokého spektra barev a dynamiky, ale i intenzity korunované přesnou a jasnou artikulací frázování.
Ve finále „S Ódou na radost“ se zaskvěli litevská sopranistka Asmik Grigorian, francouzská mezzosopranistka Marianne Crebassa, albánský tenorista Saimir Pirgu a kanadský basbarytonista Gerald Finley. Koncertní sdružení sboru Vídeňské státní opery přispělo výborně, niterně i honosně ke slavnostní atmosféře, kterou završilo publikum ovacemi vestoje s mnoha silnými výkřiky „Bravo“.

ELĪNA GARANČA A CHRISTIAN THIELEMANN CTÍ VYSOCE ROMANTICKOU HUDBU

I když Vídeňská filharmonie nemá ve svém vedení post dramaturga, její programy bývají zpravidla velmi úzce hudebně, muzikologicky, historiograficky a společensky provázány. Z pohledu koncepce se mohou stát i vzorem pro mnohé jiné orchestry. Do Velkého festivalového domu zavítal 21. 8. 2020 německý Maestro Christian Thielemann, jenž ke koncertu se světoznámým tělesem pozval po dohodě s vedením Salcburských slavnostních her k sólovému vystoupení proslulou zahraniční pěvkyni, která zpívá v nejprestižnějších koncertních síních a operních domech světa. A podle očekávání, lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča společně s dirigentem a orchestrem festivalové publikum nadchla.
Pěvkyně vokálně zazářila hned v úvodní skladbě Richarda Wagnera Wesendonck Lieder, WWV 91 (Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové) v orchestraci Felixe Mottla. Romantické písně Anděl, Stůj tiše, Ve skleníku, Bolesti a Sny zpívala s úžasnou technikou a krásou barev ve všech polohách. Zasněně, s vnitřním uchopením deklamace textu zvýraznila neokázale, ale velkolepě obsah díla s jeho pointami. Orchestr s Maestrem, jenž je i držitelem Ceny Richarda Wagnera udělované lipskou nadací R. Wagnera, jí byl vynikajícím partnerem.
Ke standardním repertoárovým dílům Vídeňské filharmonie patří Symfonie č. 4 Es dur, WAB 104 „Romantická“ Antona Brucknera. Thielemann s poněkud strnulou mimikou, ale kreativní paletou gest z díla vytvořil v interpretaci architektonický klenot. Anton Bruckner, stoupenec Wagnerova díla, v této symfonii klade sice velké nároky na percepční schopnost posluchače, ale dirigent jeho monstrózní dílo návštěvníkům koncertu vroucně a subtilně zpřístupnil, a to zejména s ohledem na organický růst témat a provázanost motivů. Vícevrstevnaté celky ozvláštnili hráči krásou v komorním znění. V první větě Allegro molto moderato rozehrál dirigent s orchestrem nádherný hymnus na oslavu přírody s něžnými lyrickými místy v dřevěné a žesťové sekci, ve druhé větě Andante quasi allegretto nechal elegické melodie a úzkostné pasáže ponořit v měkkosti znění do jasu, v němž zněly nádherně smyčce. Ve třetí větě Scherzo (Vivace non troppo) akcentoval romantickou malebnost a ve čtvrté větě Finale – Allegro moderato v dramatické hudbě delikátně kombinoval drsnost a jemnost výrazu na nejvyšší instrumentální úrovni.
Při dlouhé děkovačce vyzdvihl Thielemann orchestrální sólové hráče, z nichž velký potlesk sklidili hornista Ronald Janezic, hobojista Sebastian Breit, flétnista Karl-Heinz Schütz, fagotistka Sophie Dervaux a trumpetista Stefan Haimel. Ovace stojícího publika byly neutuchající.

GRANDIÓZNÍ KONCERT KISSINA, DUDAMELA A VÍDEŇSKÉ FILHARMONIE

Vedení Salcburských festivalových her připravilo v jubilejním roce řadu vrcholných hudebních zážitků, v závěrečných dnech se přiblížila v krátkém časovém odstupu konfrontace koncertů Berlínské a Vídeňské filharmonie. Rakouský orchestr připravil pro posluchače výjimečný program.
Venezuelský hvězdný devětatřicetiletý dirigent Gustavo Dudamel, dlouholetý hudební a umělecký ředitel Losangelské filharmonie a Symfonického orchestru venezuelské mládeže Simóna Bolívara, řídil v roce 2017 Novoroční koncert Vídeňské filharmonie. Velmi angažovaně se postavil vůči koronavirové pandemii: moderoval nový rozhlasový pořad ze svého obývacího pokoje v Los Angeles, hovořil o svých zážitcích a pouštěl posluchačům hudební ukázky společně se svou manželkou a moderátorkou Maríou Valverde. V Hollywood Bowl vystoupil s Losangeleskou filharmonií a Mládežnickým orchestrem Los Angeles pro benefiční projekt Global Goal: Unite for Our Future.
Další salcburský program ve své řadě zahájila 27. 8. Vídeňská filharmonie s Gustavem Dudamelem ve Velkém festivalovém domě Koncertem pro klavír a orchestr č. 1 Es dur Ference Liszta. Sólistou večera byl ruský fenomenální osmačtyřicetiletý pianista Jevgenij Kissin, jehoÏ klavírní umûní je dokumentováno na více než padesáti CD, z nichž řada je ověnčena četnými cenami, mezi nimiž nechybí nejvyšší ocenûní Grammy, ECHO Klassik, Edison, Diapason d’Or a Grand Prix de la Nouvelle Académie du Disque. Lisztovo mistrovské romantické dílo, jež účinně propojuje volnou formu symfonické básně s typem virtuózního instrumentálního koncertu, obdařil Kissin na klavír zn. Steinway & Sons oslnivou brilancí, leskem tónomalby v každém detailu, velkou grácií v dramatických a lyrických pasážích s efektním odstíněním barev, dynamiky a úhozu. Zářnou interpretaci korunovala energická a strhující souhra s orchestrem. Bravo a ovace ve stoje byly již samozřejmostí, publikum jásalo a Kissin přidal bravurně romantický Valčík Des dur, op. 64/1, „Minutový valčík“ Fryderyka Chopina.
Večer završila Vídeňská filharmonie velkolepým dílem Pták Ohnivák Igora Stravinského. I když se v koncertních síních běžně uvádí baletní suita, Dudamel se rozhodl zahrát na jubilejním ročníku festivalu originální verzi baletu bez choreografie. V historii dílo po premiéře v pařížské Opeře roku 1910 zaznamenalo úspěch a stalo se jedním z nejproslulejších tvůrčích počinů skladatele. Dudamel vtiskl kompozici s orchestrem magii barev a okázalou svěžest výrazu. V délce sedmačtyřiceti minut s radostným energickým zápalem Maestro přitažlivě gradoval rytmické napětí, melodické linie a strhující tempa. Interpretační klenot hudby 20. století ocenilo publikum vestoje opět bouřlivými ovacemi.

VÝJIMEČNÝ DANIEL BARENBOIM I WEST-EASTERN DIVAN ORCHESTRA

V rámci modifikované a razantně redukované nabídky jubilejní světoznámé přehlídky vystoupil v řadě Hostující orchestry ve Velkém festivalovém domě West-Eastern Divan Orchestra, který 16. 8. 2020 řídil jeho zakladatel a dirigent Daniel Barenboim. Původně byly v plánu dva koncerty tělesa, z nichž jeden večer měl zaznít pod taktovkou Lahava Shaniho, nového šéfdirigenta Izraelské filharmonie.
Orchestr založil Daniel Barenboim společně s palestinským literárním vědcem Edwardem Saidem v roce 1999. Těleso tvoří převážně mladí arabští, íránští, izraelští, španělští a turečtí hudebníci, jejichž složení se generačně proměňuje. West-Eastern Divan Orchestra přispěl významně na Blízkém východě ke sbližování znepřátelených zemí. Stále podniká po světě turné, natáčí CD a DVD. Na Salcburském festivalu debutoval v roce 2007. Jeho repertoár je pestrý s širším zaměřením na komorní, operní a symfonickou hudbu.
Svůj letošní festivalový koncert otevřeli hosté Siegfriedovou idylou pro komorní orchestr, WWV 103 Richarda Wagnera, která symbolizovala ukázku z tvorby skladatele, jenž nebývá ze společenských a politických důvodů na Blízkém východě kladně přijímán, ale Barenboim jeho díla odvážně do programů zařazuje. Dirigent řídil symfonickou báseň zpaměti a orchestr hrál dílo krásně vrstevnatě, s řadou výjimečných sól a těžištěm hloubky ve smyčcích. Ke Komorní symfonii č. 1 E dur pro 15 sólových nástrojů, op. 9 Arnolda Schönberga si Maestro již vzal partituru a skladbě vtiskl pojetí plné respektu k moderně a expresionismu. Působivě akcentoval specifika typicky rozšířené harmonie. Dynamickému a barevnému spektru nechyběl jas. Mnozí hudebníci se usmívali a hráli s radostí.
Ve skladbě Mémoriale pro flétnu a osm nástrojů Pierra Bouleze oslnil publikum brilantní Švýcar Emmanuel Pahud, dlouholetý sóloflétnista Berlínské filharmonie, který má na svém kontě již čtyřicet alb exkluzivně nahraných pro label EMI/Warner Classics. Tektonicky, rytmicky a výrazově nesmírně náročné soudobé dílo, které všichni interpretovali z not a ve stoje, efektně vyznělo v kompaktnosti a v proměnlivých náladách plných svěžesti. Velká fuga B dur, op. 133 Ludwiga van Beethovena, která završila koncert v úpravě Daniela Barenboima z roku 2020 pro smyčcový orchestr, byla přednesena s citem a pochopením pro styl skladatele. Dirigent řídil dílo zpaměti a orchestr hrál vestoje jak při Boulezově skladbě. Přednesu dodali společně silnější intenzitu prožitku. A na závěr se postavili i návštěvníci, kteří zahrnuli hudebníky dlouhými ovacemi.

LESK A VŘELOST BERLÍNSKÉ FILHARMONIE S KIRILLEM PETRENKEM

Po slavnostním zahajovacím koncertě v Berlíně odcestovala Berlínská filharmonie společně se svým šéfdirigentem a uměleckým šéfem Kirillem Petrenkem na Salcburské festivalové hry, kde ve dnech 29. 8. a 30. 8. publiku představila v rámci hostujících orchestrálních těles dva zcela rozdílné programy. Nejdříve provedla ve Velkém festivalovém domě díla Arnolda Schönberga a Johannese Brahmse a posléze skladby Ludwiga van Beethovena a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, sólistou závěrečného večera byl ruský klavírista Daniil Trifonov. Hostování tělesa na Salcburském festivalu trvá od roku 1957 a jeho návraty na proslulou světovou přehlídku jsou pravidelné.
Před osmačtyřicetiletým ruským dirigentem Kirillem Petrenkem, jenž má i rakouské státní občanství, se letos otevřela druhá sezona vedení Berlínské filharmonie, v letech 2013–2020 zastával post generálního hudebního ředitele Bavorské státní opery. Maestro s bohatými zkušenostmi dirigování oper v nejprestižnějších operních domech světa v klasické hudbě rád upřednostňuje díla 20. a 21. století a vede i edukační projekty v Karajanově akademii v Berlíně.
Se stejným programem, jaký zazněl na zahajovacím koncertě sezony Berlínské filharmonie, vystoupil tento orchestr v Salcburku 29. 8. 2020. Hráči na pódiu seděli v jedenapůlmetrovém rozestupu jako v Berlíně, kde se museli řídit přísnými restriktivními opatřeními proti koronaviru. Koncert otevřeli komorní skladbou Arnolda Schönberga Zjasněná noc, op. 4 (verze pro smyčcový orchestr 1943). Programové dílo inspirované básní Richarda Dehmela řídil Petrenko s radostí. V kompozici expresivně rozjasnil lyrická místa a romantické nálady prodchnul vřelostí. Interpretace s rysy virtuozity mnohých hráčů měla i jemný melancholický patos. Orchestr dociloval nádherného barevného spektra v dynamice a úžasného jednolitého zvuku s kovovým leskem.
Provedení romantické Symfonie č. 4 e moll, op. 98 Johannesa Brahmse v Berlíně, den před konáním salcburského koncertu, bylo pro Kirilla Petrenka debutem. Monumentální dílo z roku 1885 však uchopil mistrovsky ve skvělé hloubce struktury kompozice. Zvýraznil v krásné orchestrální interpretaci melancholii, elegii, baladické, humorné i romantické momenty a umocnil ostře dramatické napětí. V mnohých pasážích zněl orchestr zvukově semknutě jako jeden hráč. Jeho mnohovrstevnaté pojetí s citlivým respektem k partituře působilo majestátně, tempově a rytmicky velmi efektně.
Z hráčů nejvíce vynikli v kráse sól koncertní mistr Noah Bendix-Balgley, violoncellista Bruno Delepelaire a klarinetista Wenzel Fuchs. Koncert korunovali posluchači vestoje ohlasy „Bravo, bravo, bravissimo“.

SLAVNOSTNÍ KLAVÍRNÍ RECITÁL MAESTRA BARENBOIMA

Dramaturgická řada Koncerty sólistů nabídla 19. 8. 2020 ve Velkém festivalovém domě recitál Daniela Barenboima, jenž slavil na den přesně 70 let své kariéry a 55 let spolupráce se Salcburským festivalem.
Slavnostní koncert otevřel Maestro Sonátou pro klavír č. 31 As dur, op. 110 Ludwiga van Beethovena. Pozdní skladatelovo dílo z roku 1821 přednesl s dramatickým espritem a meditativně. Vřele procítil zpěvnost melodií a pasáže s fugou naplnil vnitřní silou.
Stěžejním programem jeho recitálu se však stalo 33 variací na valčík Antona Diabelliho, op. 120 Ludwiga van Beethovena. Skladatelova monumentální kompozice z let 1819–1823 bývá společně s Goldbergovými variacemi J. S. Bacha řazena k vrcholům variačního žánru repertoáru klávesových nástrojů. Pozoruhodná je v tomto díle velká analytická hloubka, s níž klasicistní génius přistoupil ke zpracování Diabelliho valčíku. Strukturálně a výrazově je skladba zpestřena četnými ostrými dynamickými, harmonickými a rytmickými kontrasty. Beethoven do díla zahrnul i odkaz na tvorbu J. S. Bacha a W. A. Mozarta. Barenboim dokázal zprostředkovat posluchačům různé nálady. Humor, křehkost, lyriku, napětí, něhu, radost i dramatické vzrušení. Jeho interpretace byla srdečná a zněla velmi barvitě. Maestrův výkon však nebyl zcela brilantní. Některé virtuózní pasáže zahrál krásně, jiné s řadou nepřesností. Používal častěji uvolněný úhoz, který se místy neblaze promítl do agogiky a kvality znění v tónomalbě. Svou hrou tak zapůsobil na posluchače především emocionálně.
Prezidentka SF Helga Rabl-Stadler po skončení programu gratulovala Danielu Barenboimovi k výročím, vyzdvihla kontext jeho již 87. vystoupení na Salcburském festivalu, vyjádřila přání 100. koncertu Maestra v rodišti W. A. Mozarta na slavné letní přehlídce a děkovala mu za významný umělecký a kulturně politický přínos. Na doprovodné statické pódiové projekci mohli návštěvníci recitálu sledovat současně s proslovem prezidentky i různé fotografie z Barenboimových vystoupení v Salcburku, dokonce si mohli prohlédnout i snímek z jeho debutu v sedmi letech v rodném Buenos Aires. Za velkých ovací publika Maestro rád zavzpomínal na chvíle, kdy v Salcburku po skončení dirigentského kurzu u Igora Markevitche v roce 1952 hrál na spinet Mozartovu hudbu na koncertě v sále Mozartea. Poté se překvapivě a vtipně omluvil za drobnosti, které mu na recitálu při hraní Beethovenových děl nevyšly, a slíbil, že bude do svého 100. koncertu na Salcburském festivalu cvičit. Závěr plný dojetí. Dlouhými a bouřlivými ovacemi vestoje ocenili posluchači světovou legendu.
Dodejme, že ve Dvořákově síni Rudolfina završí Daniel Barenboim recitálem 12. 12. 2020 osmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného.

FENOMENÁLNÍ ANNA NETREBKO V CANTO LIRICO S VÝJIMEČNÝM YUSIFEM EYVAZOVEM

V dramaturgické linii Canto Lirico zpívali na jubilejním Salcburském festivalu sopranistky Anna Netrebko a Sonya Yoncheva, mezzosopranistka Cecilia Bartoli a tenoristé Juan Diego Flórez a Yusif Eyvazov. Řada Písňové večery byla redukována jen na dva koncerty a patřila tenoristovi Benjaminu Bernheimovi a barytonistovi Matthiasi Goernemu.
Program nejkrásnějších scén a duet z operní tvorby Petra Iljiče Čajkovského si mohli návštěvníci poslechnout 25. 8. v podání hvězdného pěveckého a manželského páru. Nejžádanější ruská sopranistka světa Anna Netrebko a výjimečný ázerbájdžánský tenorista Yusif Eyvazov si připravili pro Salcburský festival árie a duety z oper Piková dáma, Evžen Oněgin a Jolanta. Ve Velkém festivalovém domě je doprovodil Mozarteum Orchester Salzburg, který řídil Michail Tatarnikov.
Z opery Piková dáma, op. 68, zazněla na úvod předehra, která předznamenala, jaká je devíza mladého jedenačtyřicetiletého dirigenta. I do dalších skladeb vnášel Tatarnikov šíři pojetí a typický ruský esprit, podpořený v interpretaci táhlými melodiemi, častým vibratem a dramatickým patosem. Jeho ruce s taktovkou byly často doširoka rozpřažené a v pohybech do výšky velmi rozvláčné. Ve scéně s ústředním duetem Lízy a Heřmana „Přestaň, prosím tě!“ z 1. dějství opery byla k opernímu výstupu hraběnky přizvána i mladá nadějná velmi dobrá maďarská mezzosopranistka Szilvia Vörös. Pěvecky i herecky famózní Netrebko rozehrála part Lízy po velké ploše koncertního pódia. Yusif Eyvazov po jejím boku podal výborný, vnitřně procítěný výkon.
Romantické a dobře interpretované Růžové adagio z 1. dějství baletu Spící krasavice, op. 66 bylo hudebně tanečním překlenutím k opeře Evžen Oněgin, op. 24, v níž dominovali Anna Netrebko v árii Dopisové scény Taťány z 1. dějství a Yusif Eyvazov v árii Lenského „Kde jste, kde jste, kam odešly jste asi?“ ze 2. dějství. Netrebko s úchvatnou silou intenzity hlasu a četnými malebnými odstíny sytých barev publikum velmi nadchla. Eyvazov dodal Lenskému věrohodný charakter a citové rozpoložení s krásou temnějšího hlasu, v technice ovšem nedociluje tak delikátní kreativity jako Anna Netrebko, která je fenomenální.
Po Polonéze ze 3. dějství opery Evžen Oněgin byl mimořádný komorní večer uzavřen vynikajícím duetem Jolanty a Vaudémonta „Tvé mlčení je nepochopitelné“ z opery Jolanta, op. 69. Publikum ocenilo pěvce dlouhými ovacemi vestoje. Kdo by si rád poslechl pěkné duety hvězdného pěveckého a manželského páru, může si obstarat jejich společné album Romanza, vynikající je i CD Verismo, k němuž Netrebko manžela přizvala. Obě exkluzivní nahrávky vydal prestižní label Deutsche Grammophon.

IGOR LEVIT A MISTROVSKÉ BEETHOVENOVY SONÁTY

Jedním z vrcholů letošní dramaturgie Salcburských slavnostních her u příležitosti 250. výročí narození skladatele Ludwiga van Beethovena byla nabídka osmi večerů konaných v Domě pro Mozarta ve dnech 2.–21. 8. 2020, v jejíž koncertní řadě nazvané Beethovenův cyklus přednesl zpaměti mladý fenomenální pianista Igor Levit dvaatřicet skladatelových klavírních sonát.
Skromně působící třiatřicetiletý interpret pochází z Nižného Novgorodu a od roku 1995 žije v Německu, kde je v současnosti profesorem na své bývalé alma mater, Vysoké škole pro hudbu, divadlo a média v Hannoveru. Přede dvěma lety se stal nejmladším držitelem ceny Gilmore Artist Award a stal se rovněž Instrumentalistou roku, kterého tradičně vyhlašuje Královská filharmonická společnost ve Velké Británii. Klavírista je zván k programům do proslulých koncertních síní a má za sebou i úspěšné evropské turné s Vídeňskou filharmonií. V září 2019 vydal kompletní nahrávku Beethovenových klavírních sonát u prestižního labelu Sony Classical, s nímž má delší dobu exkluzivní smlouvu.
Z Levitových osmi koncertů cyklu jsem navštívila v Salcburku jeho šesté vystoupení 15. 8., kdy na programu zazněla stěžejní Beethovenova díla: Klavírní sonáta č. 15 D dur, op. 28 („Pastorální“), Klavírní sonáta č. 16 G dur, op. 31/1, Klavírní sonáta č. 13 Es dur, op. 27/1 („Sonata quasi una fantasia“) a Klavírní sonáta č. 14 cis moll, op. 27/2 („Měsíční svit“). Interpret hrál na nástroj zn. Steinway & Sons.
Jeho přístup ke skladbám byl nesmírně precizní, výsostně analytický a ve znění provedených děl mimořádně krystalický. Klavírista velmi pečlivě zvažoval artikulaci tónů, intenzitu, pedalizaci, přesnost souzvuků, tónomalbu v širší škále a vedení témat a motivů ve vzájemném dialogu a toku gradace hudby. Mezi skladbami volil kratičké pauzy na úklon k publiku, z pódia odešel až po oficiální části, což bylo v rámci celého náročného programu obdivuhodné. Hrál neokázale a introvertně. Po čase se zdál být jeho přístup k dílům předvídatelný. Jeho technická virtuozita se snoubila s brilancí a poněkud suchým promyšleným perfekcionismem. Koncert s ovacemi vestoje, ale i s pozvolna odcházejícími posluchači ze sálu završil přídavkem soudobého kusu Dreams, Pt. 1: III. „A Mensch“, který složil jeho americký kamarád Frederic Rzewski. Niterné melodické dílko s velkým rozsahem na klaviatuře a s vlivy jazzu zahrál již emotivněji.
Igor Levit se představí poprvé v Praze 7. 11. 2020 ve Dvořákově síni Rudolfina. Jeho recitál je zařazen do programu nabídky Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a koná se ve spolupráci s Klavírním festivalem Rudolfa Firkušného.

BRILANTNÍ KLARINETISTA DANIEL OTTENSAMER

Oslnivý komorní závěr Salcburských slavnostních her patřil řadě Camerata Salzburg, v níž soubor Camerata Salzburg přizval k nastudování programu dva excelentní Rakušany. V Domě pro Mozarta 30. 8. řídil těleso Manfred Honeck, dlouholetý hudební ředitel Pittsburghského symfonického orchestru a držitel Grammy.
Před koncertem si Maestro v kuloárech rád zavzpomínal na počátky své profesionální kariéry. Než se totiž vydal na dráhu dirigenta, zastával osm let pozici violisty Vídeňské filharmonie. A v době, kdy s tělesem koncertoval, narodil se v roce 1986 jeho kolegovi Ernstu Ottensamerovi (1955–2017), sóloklarinetistovi světoznámého orchestru, syn Daniel. A nyní, po dlouhé životní etapě, bylo pro Manfreda Honecka dojemné, že Camerata Salzburg hostí na Salcburském festivalu mladého renomovaného sólistu, kterého zná od dětství. Daniel Ottensamer je ovšem již od roku 2009 sóloklarinetistou Vídeňské filharmonie, na svém kontě má alba pro Sony Classical a Classic Concert records a se svým otcem a bratrem Andreasem i společné CD „Clarinotts“ pro Deutsche Grammophon. M. Honeck a D. Ottensamer se tak setkali na koncertním pódiu ve velmi srdečné atmosféře.
Program nejdříve otevřela v soustředěném a ve zvukově ponurém Honeckově pojetí meditativní skladba Cantus in memoriam Benjamin Britten, kterou složil Arvo Pärt pro smyčcový orchestr a zvon v roce 1977. Strukturu této nevšední kompozice, při jejímž komponování použil skladatel specifickou minimalistickou techniku zvanou tintinnabuli, odkryl Honeck s velmi vytříbeným smyslem pro detail.
Proslulý Koncert pro klarinet a orchestr A dur, KV 622 W. A. Mozarta přednesl Daniel Ottensamer brilantně a procítěně. Skladbu také natočil s Paulem Goodwinem a Mozarteumorchester Salzburg pro label Sony Classical. Poslední instrumentální dílo skladatele z roku 1791, původně komponované pro basetový roh, hrál Ottensamer v Salcburku na německý mistrovský klarinet Johanny a Otty Kronthalera. V první větě Allegro jsem si vybavila nahrávku jeho otce Ernsta pro label Decca se Sirem Colinem Davisem a Vídeňskou filharmonií, jejichž provedení bylo rovněž krásné a virtuózní, ale navíc klidně dýchalo v přechodu frází. V druhé větě Adagio a třetí Rondo: Allegro již Daniel Ottensamer interpretaci vtiskl nádhernou zpěvnost, velmi pestrou škálu výrazu a maximální šíři dynamiky s mnoha nuancemi. Zaujal i jeho skvělý dialog s orchestrem. Publikum ocenilo sólistu nesmírně dlouhými ovacemi vestoje. Koncert uzavřela skladba Metamorfózy, studie pro 23 sólových smyčcových nástrojů, op. 142 Richarda Strausse. Maestro Honeck nejvýznamnější instrumentální dílo skladatele z jeho sklonku života v temných pasážích rozsvítil a akcentoval barevnou sílu hudebních proměn.

Nahoru | Obsah