Hudební Rozhledy

Henryk Mikolaj Górecki: Na pomezí brutality, retrospektivy a víry

Milan Bátor | 10/20 |Studie, komentáře

Henryk Mikolaj Górecki

Dodnes je někdy vnímán jako autor jedné skladby. Symfonie č. 3 v roce 1976 obletěla doslova celý svět. Jak je to však s dalšími skladbami tohoto významného polského autora, který bývá jedním dechem zmiňován s Pendereckim a Lutosławskim? Díla Henryka Góreckého vzbudila úžas na Varšavském podzimu už v roce 1958, kdy mu bylo pouhých 25 let. Během svého života zkomponoval okolo sedmi desítek skladeb. Patří stále k živému odkazu polské potažmo světové hudby?

Henryk Górecki (1933–2010) měl neveselé dětství. V pouhých dvou letech přišel o matku, po níž zdědil hudební talent, a nová rodina na jeho city a přání nebrala příliš ohled. Rané vzpomínky na maminku a melancholie ho pronásledovaly celý život. V šesti letech chlapec prodělal čtyři operace a během 2. světové války mu v Dachau zahynul jeho milovaný dědeček. Když na jeho hudební talent začali poukazovat lidé z okolí rodiny, otec konečně svolil a Henryk začal hrát na housle u místního učitele, který jej zasvětil do tajů hudby i prvních kompozičních pokusů. Později vstoupil na gymnázium a pedagogickou hudební školu v Rybniku. Na koncerty mladý Górecki jezdíval do přirozeného kulturního centra, nedalekých Katovic. V roce 1955 začal studovat vysokou hudební školu v Katovicích u Boleslawa Szabelského, který se mu stal druhým otcem. Oba chovali hluboký obdiv k hudbě Karola Szymanowského (1882–1937), proto je pochopitelné, že se rané skladby Góreckého inspirovaly folklorními idiomy. Druhou typickou polohou mladého autora byly postromantické a vypjaté nálady blízké Rachmaninovovi a Skrjabinovi, které vyvrcholily jeho Klavírním koncertem.
Góreckého tvorbou se od počátku vine téma matky; její památce jsou věnovány už Tři písně, op. 3. Zajímavou kompozicí z dob studií je Sonáta pro klavír, op. 6 (1956). Její zvuková brutalita, asymetricky zdeformovaná struktura a disonantní shluky tónů se odvolávají k Bartókovi, ale nezapřou již rysy hledání vlastní osobitosti. Górecki v klavírní sonátě na půdorysu tří vět dosáhl umění výstavby: motivicko-tematická práce nepostrádá invenci ani výbornou intuici.
Téměř současně s klavírní sonátou vznikly orchestrální Písně o radosti a rytmu, op. 7. Dílo má nekonvenční orchestraci i formu. Otevírá je preludium a toccata, doprostřed díla skladatel situoval sólově komplikovaný klavírní part. Nejpozoruhodnější je však tematická jednota, kterou reprezentuje drobná intervalová sekvence prostupující celým dílem. Směrodatnou zkušenost pro Góreckého znamenal festival Varšavský podzim, který se krátce po svém zrodu stal epicentrem nové polské hudby. Górecki se jej zúčastnil poprvé v roce 1956, o dva roky později už jeho skladba Epitaf, op. 12, zabodovala v programu vedle Čtyř esejí Tadeusze Bairda (1928–1981) a Smuteční hudby Witolda Lutosławského (1913–1994). Byla to velká událost polské hudby, kterou hodnotil polský muzikolog Bohdan Pociej (1933–2011) jako objev skladatelského talentu.
Epitaf je pro Góreckého zlomové dílo. Vznikl za využití volné seriální techniky, kterou reprezentuje první hexachord. Dílo otevírají perkuse, k nimž přistupují smyčce a žestě. Téma ženského sboru evokuje dávný chorál, který je svým instrumentálním okolím v nečekaných melodických kontextech postupně destabilizován. Není od věci připomenout, že Epitaf je také prvním dílem skladatele, který řeší prostorové uspořádání účinkujících. V roce 1959 Górecki dokončil symfonii. Symfonie č. 1, op. 14, je jeho první velké symfonické dílo. Górecki si v něm stanovil ambiciózní úkol: rozhodl se pozměnit svůj „styl“ a použít nové hudební prostředky. Proto je Symfonie č. 1 poměrně avantgardním experimentem a svého druhu testem, usilujícím o naplnění tradičního žánru radikálním obsahem. Dílo má klasickou čtyřvětou koncepci, v níž jsou konfrontovány dvě síly netradičně situovaných instrumentálních skupin. Symfonie vyniká obrovskou zvukovou razancí – akordy o dvanácti tónech jsou jen jedním z poznávajících znamení. Instrumentální linky jsou zubaté a mají mimořádnou rytmickou složitost, která se prudce láme v chorální třetí větě. Finále přináší především nezvyklé bohatství barev v perkusích s četnými aluzemi na podhalanský folklor.
Přijetí Góreckého Symfonie č. 1 na Varšavském podzimu se rovnalo šoku, tak inovativní hudební jazyk od něho nikdo nečekal. Ačkoli bylo dílo vnímáno především v rovině experimentu, posloucháno dnes s odstupem desetiletí jeví se jako dílo hluboké umělecké hodnoty. Góreckého experimentování pokračuje i v 60. letech, vyvíjí se a zajímavým způsobem proměňuje. Směřuje k expresivitě, hutnější textuře a extrémním zvukovým kontrastům. V centru naší pozornosti stojí dvě skladby: Muzyka Staropolska, op. 24 (Staropolská hudba, 1969), je založena na protikladu břeskných fanfár baterie žesťových nástrojů, v opozici k nim stojí jemně nařasené smyčce ve ztišených, záhadných metamorfózách. Fundamentálním principem skladby jsou mezní situace mezi oběma složkami, přičemž podstatnou roli zde hraje ticho jako napětí mezi střety obou nástrojových skupin. Orchestrální Muzyka Staropolska má tragický charakter, evokující archetyp zašlé slávy Polska, které je ilustrováno v ryčné pulzaci žesťů, aby bylo vzápětí ironizováno prizmatem současnosti a vědomím zdrcujících proher a národních tragédií 20. století. Další důležitou kompozicí Góreckého je Canticum Graduum, op. 27 ze stejného roku. Skladba vyrůstá z jednoho strukturního tvaru, který je rafinovaně gradován a jemně variován. Górecki zde doslova bičuje posluchače vřavou kakofonních souzvuků v burcující dynamické síle. Přesto v závěru dochází k jakémusi povlovnému smíření.
V dalších letech se Górecki podobně jako jeho polští kolegové posunul od brutální zvukovosti a konstrukčních aspektů k mírnému zjednodušování výrazových prostředků. Tuto tendenci reprezentuje jeho 2. symfonie „Kopernikovská“, op. 31 z roku 1972 pro soprán, baryton, sbor a orchestr. Dílo je psáno k oslavě 500. výročí narození slavného astronoma a má neobvyklou podobu. První věta je souhrnem progresivních a experimentálních tendencí, druhá věta naopak reprezentuje styl budoucnosti a ohlašuje hudbu plnou mystiky a rozjímání. Přibývá religiózních motivů a témat, jakož i folklorních inspirací. Během pátrání po prastarých lidových melodiích skladatel narazil na píseň Kampak se mi poděl, synáček můj milý z opolské oblasti. Tohle lamento matky nad ztrátou syna, který zahynul v povstání, stálo u zrodu 3. symfonie – nejslavnějšího díla Góreckého, které bylo dokončeno v roce 1976 pod názvem Symfonie žalozpěvů, op. 36 pro sólový soprán a orchestr.
Gigantickou 1. větu Góreckého opusu magnum tvoří dosud neslýchaný obrovitý kánon, který vyrůstá z pouhých tří tónů e-fis-g. Až později skladatel s radostí shledal, že velkopáteční píseň Ó, to Ježíš umírá z církevního zpěvníku Jana Siedleckého rovněž zahajují tóny e-fis-g. Třetí symfonie je pevně zakotvena v hudební tradici, ač je její výraz a textura v té době něčím zcela novým. Hlavní téma je rozvíjeno přirozeně, se sladkobolnou slovanskou zpěvností a každý nový hlas nastupuje o kvintu výš než předchozí. Poté, co Górecki dospěje k sonornímu znění osmihlasého kánonu, kolosální hymnická mantra vrcholí vnitřní redukcí hlasů v unisonu. Ve 2. větě použil skladatel text nápisu vytesaného Helenou Błażusiakównou na zeď gestapáckého vězení „Palace“ v Zakopaném. Ke slovům připojil vlastní melodii, doplněnou jemnými orchestrálními akordy plnými aluzí na tradiční tonální a modální kombinace. 3. věta symfonie je založena na přímém citátu lidové písně z období slezských povstání (1919–1921). Je to nářek matky, která přišla o syna v bitvě, tentokrát Góreckým vyjádřenou v podobě klidné ukolébavky překypující lítostivým steskem. Při premiéře kritiky i diváky autorovo maximální zjednodušení výrazu zaskočilo, ale současně byli uhranuti úžasnou gradací, emocionalitou a koncentrací „spirituality“, která z díla vyzařovala. Důraz na posvátnou funkci hudby zde má archetypální dimenzi. Intenzitou dramaturgie se Třetí symfonii ve své době mohly rovnat pouze skvělé symfonie Giji Kančeliho. Co dál? Už nikdy Górecki nenapsal dílo tak mohutné a silné. Dílo, které by se setkalo s takovým bezprecedentním ohlasem doslova po celém světě. Možná to bylo proto, že skladatel vstoupil do služeb politiky, akademické obce a katolické víry. Jeho pevné zakotvení v tradici polské sakrální hudby je vždy provázáno s polským folklorem. S oblibou využívá pomalá tempa, kontrapunktu, typické jsou průzračné harmonické postupy a minimalisticky úsporné řazení hudebních myšlenek. Umělecky přesvědčivou reakcí na totalitní praktiky bylo skladatelovo Miserere, op. 44 (1981). Půlhodinové dílo je věnováno městu Bydhošti, v kterém se tehdy odehrávaly střety mezi odborovým hnutím Solidarita a policií. Je příznačné, že k provedení nedošlo, bylo odloženo na neurčito. Postupem času v Góreckého hudbě přibývá repetitivních schémat a kvazicitátů staré hudby (středověká organa), vlastních melodií v kontextu citátů z Chopina, Beethovena aj.
Górecki napsal také velké množství vokálních a sborových skladeb, v nichž přesvědčil svým neomylným citem pro zvukovou barvu a krásu lidských hlasů. Tři ukolébavky, op. 49, jsou ukázkou neoromantického směřování skladatele. Po bouřlivých letech přichází návrat k tradici, tendence, kterou pozorujeme i u dalších velkých mistrů. Góreckého dílo má v té době stále velkou pozornost a oblibu jak posluchačů, tak zvučných interpretů. Smyčcový kvartet č. 2, op. 64, je opatřen beethovenovským podtitulem „Quasi una fantasia“ a nahrál ho slavný Kronos Quartet. Přibývá duchovně exaltovaných skladeb jako Totus Tuus, op. 60, věnovaný poctě papeže Jana Pavla II. Hlubokou až mysticky žitou víru měl Górecki společnou s Olivierem Messiaenem i Wojciechem Kilarem. Tuto linii reprezentují Kyrie, op. 83, a Duchovní písně, op. 84.
Stáří Henryka Mikolaje Góreckého bylo provázeno útrapami a těžkými zdravotními obtížemi. Premiéra 4. symfonie, která se měla konat v Londýně, byla pro jeho onemocnění zrušena. Skladatel zemřel 12. 11. 2010 v Katovicích na zdravotní komplikace provázející plicní infekci. Jen měsíc před smrtí obdržel nejvyšší polské vyznamenání – Řád bílé orlice, který mu osobně předala manželka tehdejšího polského prezidenta Anna Komorowská. 13. září 2013 byla odhalena busta umělce na Grunwaldské třídě v Katovicích a Góreckého jméno přijala Slezská filharmonie v Katovicích.
Ačkoli bývá v díle Góreckého zmiňováno jako vrcholné období to počínající 3. symfonií, domnívám se, že stejně pozoruhodné, ne-li zajímavější, je právě ono rané, experimentální a bouřlivé období hledání originální hudební sémantiky. V momentě, kdy totiž Górecki v 3. symfonii našel svůj výrazový vrchol, současně pochopil, že po této cestě dál kráčet nelze. Také proto se k tvorbě 4. symfonie odhodlal až po více než 30 letech. Dílo nakonec dokončit nestačil, podle jeho pokynů jej dotvořil Góreckého syn Mikolaj, díky němuž byla symfonie poprvé uvedena v roce 2014.
4. symfonie má v podtitulu jméno polského skladatele Alexandra Tansmana (1897–1986) a přináší po letech vyplněných spíše religiózní a duchovní hudbou značné překvapení! Objevují se v ní typické znaky Góreckého dávné expresivity: mohutná zvukovost, zahušťování akordů disonantními tóny, monotónnost i ostře lomená dramaturgie. Úvodní orchestrální introdukci střídá gnómická, ponurá hudba s výraznou úlohou perkusí. Výkřiky varhan působí jako rány bolesti a přichází znenadání jako volání na onen svět. Je to dílo plné děsivého odhodlání a mučivé bolesti, dílo, které je vzdáleno romantizujícím a, přiznejme, i mírně patetickým prvkům přechozích let. Možná v jeho syntaxi někteří najdou odpovědi na vlastní trápení. Všechno je zde totiž nemilosrdně obnaženo až na dřeň. Každopádně je Góreckého hudba svědectvím neobyčejného hudebního talentu, který stojí za to objevit a poznat v jeho celistvosti, nikoli pouze výběrovým studiem nejznámějších skladeb.
Výstižně osobnost a hudbu Henryka Mikolaje Góreckého charakterizoval uznávaný hudební publicista a kritik Jan Hocek: „Goreckého hudba je pro mne amalgámem těch nejniternějších emocí. Minimem výrazových a kompozičních prostředků dosáhl tento tvůrce maximálního emočního účinku. Z avantgardních postojů ostrohranného, ostnatého mládí doputoval sice k moudré dospělosti (protože v jeho případě se o stáří nedá hovořit), ke smíření, ale nesmiřitelnost se zlem mu zůstala. Doputoval k pokoře, ale nikoli ke slepotě, doputoval k hlubokému smutku, ale nikoli ke kýči. A to je v hudbě to nejtěžší.“

Nahoru | Obsah