Hudební Rozhledy

Vzpomínka na dirigenta JUDr. Karla Vašatu

Marta Ulrychová | 10/20 |Studie, komentáře

Karel Vašata

Ačkoliv v uměleckém provozu není titulatura běžná, u dirigenta JUDr. Karla Vašaty si ji neodpustím, neboť pro umělce a celý personál plzeňského divadla existoval pouze „doktor Vašata“. Aniž by si to byl kdy vynutil či přál, nikdo ho jinak neoslovil. Narodil se v době (1915), kdy platilo pravidlo: nejdříve vystudovat něco pořádného, teprve poté se věnovat svým zálibám. Vztah k hudbě jistě zdědil podobně jako jeho dva bratři po otci, který na rodném Kladně řídil filharmonii a různá amatérská hudební sdružení. Karel se hudbě věnoval již v době studií právnické fakulty, a sice na pražské konzervatoři – pod vedením Václava Kličky se učil hře na harfu, u Pavla Dědečka dirigování.

Po dokončení studií hudba jednoznačně zvítězila. Před vypuknutím druhé světové války absolvoval jednoroční hospitaci v Národním divadle u Václava Talicha, na jejím počátku se však vrátil do Kladna, kde působil jako dirigent tamní operety. První úspěšný kontakt s plzeňským divadlem mu zajistilo pohostinské nastudování Lazebníka sevillského (1944). Trvalou spolupráci však mohl navázat až v roce 1948, poté co nasbíral umělecké zkušenosti jako dirigent Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1945–1947), pohostinskými vystoupeními na různých scénách, vedením symfonických koncertů i příležitostným působením v pražském rozhlase. První umělecký úspěch mu na plzeňské scéně přineslo nastudování opery Iši Krejčího Pozdvižní v Efesu (1949). Postupně byl kritikou i souborem oceňován jako plnokrevný hudebník a pohotový dirigent, schopný s kapelnickým přehledem obsáhnout široký operní repertoár. Takto se pod jeho taktovkou i v jeho nastudování na plzeňské scéně brzy objevila zásadní díla českého i světového repertoáru.
Na post šéfa opery byl dr. Vašata zvolen po odchodu Bohumíra Lišky do pražského Národního divadla (1967). Dokonalé obeznámení s problematikou divadelního provozu mu zajistila jednak jeho souběžná erudice právníka a hudebníka, jednak spolupráce se spolehlivými lidmi. V sólistickém ansámblu se mohl opřít o zkušené pěvce. Ještě v době jeho příchodu k nim patřili sopranistky Blanka Vecková, Libuše Bláhová, Věra Vlčková, mezzosopranistka Libuše Neubarthová, dále tenorista Zdeněk Jankovský, Miroslav Frydlewicz, Oldřich Černoch, Jiří Novotný, Jaroslav Hlubek, barytonisté Josef Hořický, Karel Křemenák, Josef Beneš, Jaroslav Kantor, od 60. let Vilém Míšek, basisté Zdeněk Harvánek a Jiří Berdych. Jako šéfem jím byly do ansámblu postupně angažovány sopranistky Marta Cihelníková, Taťána Bublíková, Alina Farna, Věnceslava Vystydová, v 70. letech Lilka Ročáková, Helena Buldrová, Karolina Hromádková, Alena Žáková, mezzosopránový obor výrazně posílila Iva Malinová. Z tenoristů Vašatovy éry připomeňme Jiřího Pavlíčka, Miloše Ježila a Dalibora Novotného. Svoji kariéru zde zahájili Jiří Fuchs, Zbyněk Brabec a Jan Janda, z barytonistů František Havelka, z basistů Karel Petr, Miloslav Podskalský, Oldřich Wieser a Aleš Hendrych. V obsazování rolí dr. Vašata vždy citlivě zvažoval hlasové možnosti každého pěvce, jemuž tak umožnil uhlídat si jeho vlastní obor.
Ačkoliv Vašata nastudoval vyjma Libuše všechny Smetanovy opery (některé dokonce dvakrát!), z Dvořákových Rusalku, Čerta a Káču a Jakobína (rovněž dvakrát), z Fibichova díla Bouři, Šárku a Nevěstu messinskou, z Janáčkových oper Její pastorkyni, Káťu Kabanovou a Z mrtvého domu, z díla Martinů Veselohru na mostě a Hry o Marii, v Plzni platil především jako odborník na italské opery 19. století. Velkou pozornost si zasloužilo jeho nastudování Dona Carlose (1952), Sicilských nešpor (1953), v plzeňské premiéře Aidy (1958), Dóžete benátského, na světových scénách známého pod názvem I due Foscari (1971), a Verdiho Falstaffa (1975). Se stejným zaujetím se věnoval i opeře francouzské (Offenbach, Gounod, Thomas), německé (Händel, Mozart, Beethoven, Weber, Wagner, Orff, Klebe, Matthus, Hense), především pak opeře ruské (Borodin, Čajkovskij, Musorgskij, Rimskij-Korsakov). Na svém kontě měl i několik československých premiér: Pauerovy Manželské kontrapunkty (1968), již zmíněného Verdiho Dóžete benátského (1971), Pskoviťanku Nikolaje Rimského-Korsakova (1972), Figarův rozvod Giselhera Klebeho (1969), Manželství je riziko Siegfrieda Matthuse (1973), Mladého lorda Hanse Wernera Henzeho (1974) či Daisi Zacharije Paliašviliho, kterou pak dirigent pohostinsky řídil i v operním divadle ve Tbilisi (1976). Mnohokrát dirigoval i v německé Geře, kam plzeňská opera pravidelně zajížděla od konce 60. let. Pod Vašatovou taktovkou byla v Plzni poprvé uvedena již zmíněná Verdiho Aida (1958), Juro Jánošík Jána Cikkera (1970), Pauerův Zdravý nemocný (1971) a Hry o Marii Bohuslava Martinů (1968). V počátku svého působení v Plzni, kdy se zde ustanovil jako samostatný soubor i balet, se dr. Vašata věnoval i tomuto oboru. Připomeňme jeho nastudování Prokofjevova Romea a Julie (1952), Beethovenova Prométhea (1954), Glierova Rudého máku (1958) či Učně čaroděje Miroslava Hlaváče a Lásku a smrt Jana Hanuše (1963).
Po Antonínu Bartákovi byl dr. Vašata v plzeňské opeře nejdéle působícím dirigentem. V průběhu let 1944–1979 uvedl rekordní počet 76 operních a 7 baletních inscenací.

Nahoru | Obsah