Hudební Rozhledy

Dvořákova Praha 2020

Helena Havlíková | 11/20 |Festivaly, koncerty

Jan Mráček

PERNÍKOVÁ CHALOUPKA
I když hlavním cílem mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha je systematické uvádění díla Antonína Dvořáka a koncerty špičkových souborů i umělců na vrcholu jejich kariéry, už za předchozího uměleckého vedení Marka Vrabce se festival zaměřoval na nejmladší generace – umělců i publika: poskytoval jednak příležitost mladým talentům a zároveň pořádal rodinné dny svou programovou náplní zaměřené na děti včetně jejich aktivního zapojení formou workshopů. Současný umělecký ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon tyto linie ještě dále rozšířil programovou řadou Pro budoucnost jako platformou pro vystoupení mladých hudebníků, a pořádající Akademie klasické hudby se připojila k soutěži Českého rozhlasu Concertino Praga, jejíž tradice sahá až do roku 1966.

Rodinný program Dvořákovy Prahy letos obohatila Perníková chaloupka Jana Kučery. Tento zkušený skladatel (mj. opera Rudá Marie inspirovaná Tlučhořovými Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse a premiérovaná v roce 2015 na Nové scéně), zručný dirigent (mj. Prokofjevův Ohnivý anděl v Národním divadle moravskoslezském nebo Šostakovičovy opery Antiformalistický jarmark a Orango na Nové scéně) i klavírista ji napsal pro Dětskou operu Praha. Tento soubor se pod vedením Jiřiny Markové už více než dvacet let velmi záslužně specializuje nejen na uvádění oper s dětmi a pro děti, ale věnuje se i dalším aktivitám spojeným s operou. Skvělá je například dětská adaptace operního průvodce v knize Opera nás baví, což je i název šestnáctidílného televizního seriálu, na kterém se Dětská opera podílela.
Oper pro dětské interprety není mnoho – k nejznámějším dnes patří Brundibár Hanse Krásy s pohnutými okolnostmi vzniku v terezínském ghettu. Dětská opera si Brundibára udržuje na repertoáru od svého počátku, objela s ním kus světa a navázala mnohá přátelství s dětskými soubory ze zahraničí. Jiřina Marková proto oslovuje současné skladatele, aby pro její soubor vytvořili nové opery, operky či muzikály. Tak vznikly Rychlé šípy Evžena Zámečníka (jeho Ferdu Mravence má v současné době na repertoáru brněnské Národní divadlo), Bylo nás pět Pavla Trojana, Malí sportovci Eduarda Douši, Hry Jana F. Fischera nebo vtipné Miniopery (Budulínek, Karkulka, O dvanácti měsíčkách a Šípková Růženka) autorské dvojice Zdeněk Svěrák – Jaroslav Uhlíř. Další repertoár Dětské opery tvoří adaptace běžných oper (dětským interpretům přizpůsobená verze Smetanovy Prodané nevěsty coby /Vy/prodaná nevěsta) a různá hudební scénická pásma, např. koláž Mozartovo leporello nebo Oslí abeceda.
Kučerova novinka Perníková chaloupka po hudební stránce spadá spíše do muzikálového stylu s – v dobrém slova smyslu – „chytlavými“ melodiemi svižných písniček. V instrumentaci komorního orchestříku s klavírem, houslemi, kontrabasem, klarinetem, flétnou a bicími se hodily k vesele pojaté pohádce – stejně jako scéna „dvorního“ výtvarníka Dětské opery, malíře a ilustrátora Jiřího Votruby. Ve svém charakteristickém stylu s jasnými barvami, zvýrazněnými konturami inspirovanými pop artem, ale i s humorným nadhledem vytvořil základní prostředí – sednici, les a perníkovou chaloupku. Libretistka Ladislava Janků Smítková přehledně a pro děti srozumitelně v jednoduchých verších zdramatizovala verzi pohádky Boženy Němcové. Zlou macechu ovšem vynechala a nahradila ji milující maminkou, takže chudobný dřevorubec nenechá ze strachu před svou novou ženou v lese děti oklamané tlukotem přivázané palice, ale Jeníček s Mařenkou se „jen“ při svém dovádění během sbírání jahod ztratí. Libretistka ještě pohádku zarámovala postavou spisovatele (Michal Gregárek), který nad psacím strojem děti uvedl do radostí i strastí při psaní textů a rozehrál příběh veselou rytmickou písničkou, která sice neoplývá důvtipně pronikavými verši, ale jako otevírací song funguje: „V pohádkové zemi / v lese pod jedlemi / v kapradí a chvojí / malý domek stojí. / V domku žije dřevorubec / s dětmi, s ženou svojí. / Není neobratný / dřevorubec statný / seká neomylně / přesně a silně / stromy kácí, větve řeže / po celý den pilně.“ Podstatné bylo, že Ladislava Janků Smítková vytvořila textový základ pro sbory zajíců, kocourků, stromů i perníčků, při kterých si mohly zazpívat a zahrát i ty nejmenší děti. A principálka Dětské opery Jiřina Marková si pro sebe ponechala s notnou dávkou sympatické sebeironizace roli hrůzu nahánějící zlé Ježibaby, zatímco choreograf Dětské opery Josef Kotěšovský si zahrál hloupého a líného Ježidědka. Sympatie diváků získali v režii Terezy Petráškové šikovní Josefína Smítková a David Maxa jako Mařenka a Jeníček, ale i čtveřice pradlen, když těžkopádného Ježidědka honícího s mapou v ruce děti napálily svými mimoběžnými odpověďmi o pletí lnu. Což malí diváci v zaplněném jevišti Nové scény kvitovali s radostným povděkem.

Dvořákova Praha – Jan Kučera: Perníková chaloupka. Hudební nastudování Anna Novotná-Pešková, režie Tereza Petrášková, choreografie Josef Kotěšovský, scéna Jiří Votruba, kostýmy Eliška Poulová. První uvedení 5. 9. 2020, Nová scéna ND.

BEETHOVENOVSKÉ VYKROČENÍ COLLEGIA 1704 K MISSE SOLEMNIS

Missa solemnis byla letos včleněna do programu Dvořákovy Prahy jako součást beethovenovské řady, přidané coby pocta ke 250. výročí narození tohoto hudebního velikána. Vedle 9. symfonie s Ódou na radost tak zazněl na Dvořákově Praze i její duchovní protipól – velkolepé zhudebnění katolické liturgie s částmi Kyrie, Gloria, Credo a Sanctus Dei pro velký orchestr, smíšený sbor a čtveřici sólistů.
Sám Beethoven tuto mši považoval za vrchol své tvorby. Kompozici rozměrného, zhruba hodinu a čtvrt trvajícího díla, které vznikalo paralelně s 9. symfonií, věnoval mezi lety 1819–1823 také čtyři roky intenzivního bádání v oblasti teologie, liturgiky a duchovní hudby. Impulsem pro vznik slavnostní mše byla intronizace arcivévody Rudolfa Jana Habsburského, Beethovenova materiálního podporovatele a talentovaného žáka ve hře na klavír i komponování, olomouckým arcibiskupem. K datu této slavnosti v roce 1821 Beethoven však dílo, které svým pojetím nakonec přesahuje tento žánr, dokončit nestihl. Zazněla až roku 1824 v Petrohradu, aniž dnes víme, kde a zda kompletně, a tři části pod Beethovenovým řízením ve Vídni.
Původně měla Missa solemnis zaznít na Dvořákově Praze v provedení Johna Eliota Gardinera a jeho Orchestru revolučního a romantického, který se specializuje na dobově poučenou interpretaci hudby 19. století. Když na jaře vedení festivalu flexibilně, a jak se na podzim ukázalo, prozíravě zareagovalo na nouzový stav a uzavření hranic, aniž bylo zřejmé, jak se situace bude vyvíjet dál, do upraveného programu s mottem Češi hrají (nejen) Čechům byly pro Missu solemnis vybrány soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. Ty se ovšem zaměřují na hudbu baroka a starší. Třebaže Collegium 1704 nastudovalo například Olympiádu Josefa Myslivečka, která je ovšem pevně ukotvena v konvencích barokní opery seria, období vrcholného klasicismu dosud nebylo předmětem tak intenzivního zájmu tohoto souboru, jaký věnuje například Janu Dismasi Zelenkovi, Georgu Friedrichovi Händelovi nebo Johannu Sebastianu Bachovi. Jak potvrdil Václav Luks: „Pozdního Beethovena jsme ještě vlastně nikdy nehráli. Je to samozřejmě dáno i dispozicemi našeho ansámblu.“
Repertoárové přesahy souborů staré hudby jsou běžné, velmi často dokonce do soudobé hudby. A Beethoven v Misse solemnis hojně použil polyfonní strukturu, která je typická právě pro starší období, takže s ní mají „klasické“ soubory staré hudby značné zkušenosti. V tomto ohledu byla volba Collegia 1704 možná alternativa (podobně jako na Pražském jaru v roce 2019 Musica Florea a Collegium Floreum uvedly v chrámu Matky Boží před Týnem Mozartovu Korunovační mši C dur, KV 317 a Rekviem Des dur, op. 148 Roberta Schumanna). Otázku však lze klást nad velikostí obsazení, které bývá v Misse solemnis mohutné. A inspiraci pro historicky poučené nastudování možná prvním kompletním provedením ve skoro kuriózních skromných podmínkách v roce 1830 ve varnsdorfském kostele svatých Petra a Pavla nelze považovat za zcela relevantní. Pokud v případě jiného monumentálního mešního hudebního díla – Mše h moll Johanna Sebastiana Bacha, ale i Händelova oratoria Mesiáš Václav Luks přesvědčil o možnosti přechodu od romantizující pateticky obřadné interpretace ke komornějšímu pojetí, v případě Missy solemnis obsazení na poměry Collegia mimořádně početné nestačilo. Ve smyčcové sekci orchestru šestice prvních a druhých houslí a 25členný sbor přece jen postrádaly i při velmi promyšleném „dávkování“ dynamické škály vyvrcholení gradací co do zvukové intenzity, velebnosti i jásavosti tak, aby korunovala nejen slavnostní Hosana. Možná to zapříčinila i velmi rychlá, až zběsilá tempa, kdy se zejména transparentnost hlasů některých fug (Gloria dei patris a zejména Et vitam venturi saeculi) v akustice Rudolfina „rozmazaně“ slévala. A při těch nejvyšších nárocích, které můžeme na Collegium 1704 klást, nebyly vždy zcela dotažené konce frází, což v kmenovém repertoáru tohoto souboru nebývá.
Nicméně Collegia 1704 s Václavem Luksem v tomto interpretačně komplikovaném díle s prudkými hudebními zvraty prokázala svou muzikálnost, zkušenost s vyvážením zvukového poměru orchestru a sboru a své umění velkého rozpětí výrazu s vroucností kajícných modliteb a napětí dlouhých frází v pomalém tempu ve znělém pianissimu oproti hrozivé imitaci válečné vřavy.
Ze čtveřice sólistů s Luksovou koncepcí nejpřesvědčivěji souzněla sopranistka Simona Šaturová, jejíž zářivý soprán se v akustice Rudolfina krásně nesl, Václava Krejčí Housková zaujala hlavně barvou svého mezzosopránu, zatímco tenorista Jaroslav Březina a basista Jan Šťáva mířili spíše k opernímu pojetí.
Missa solemnis pro svou interpretační, ale i posluchačskou náročnost nepatří k Beethovenovým nejpopulárnějším dílům. Koronavirové okolnosti ovšem dodaly interpretačnímu experimentu s Collegiem 1704 v Beethovenově duchovním poselství další rozměr. A po dohodě s rodinou zesnulého režiséra Jiřího Menzela byla tato mše navíc věnována památce tohoto mimořádného umělce.

BEETHOVEN A SUK V PODÁNÍ ČESKÉ FILHARMONIE

Markéta Jůzová

Třináctý ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha nabídl publiku Dvořákovy síně Rudolfina 10. 9. 2020 program z děl Ludwiga van Beethovena a Josefa Suka. Česká filharmonie, rezidenční orchestr festivalu, skladby nastudovala se svým hlavním hostujícím dirigentem Jakubem Hrůšou.
U příležitosti 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena zazněl na programu skladatelův Klavírní koncert č. 4 G dur, op. 58. Martin Kasík, pedagog Pražské konzervatoře a AMU, přistoupil k dílu s respektem. Skladba komponovaná v letech 1804–1807 disponuje krásným efektem sólového partu, jenž připomíná svým charakterem velkou improvizaci, zejména v první větě Allegro moderato. Provedení kompozice vtiskl interpret již od počátku jiskřivý esprit a posluchače přitažlivě vtáhl do svého pojetí. Dramatické druhé větě Andante con moto dodal emocionální napětí a působivě rozehrál part v dialogu s Českou filharmonií. Ve třetí větě Rondo, jež je bohatá na virtuózní pasáže, které se prolínají s velkolepostí orchestrální Beethovenovy hudby, umocnil Martin Kasík ve výstavbě díla sugestivně jeho gradaci. Při pohledu na orchestr, potěšení ze hry se zářným úsměvem bylo nejvýraznější u výborného koncertního mistra Jiřího Vodičky. ČF podala pod taktovkou dirigenta Jakuba Hrůši velmi dobrý výkon. Kasík si zvolil symbolicky přídavek z díla Humoresky, op. 101, B. 187 Antonína Dvořáka, ze kterého zahrál sedmou větu Poco lento e grazioso velmi radostně.
Protože v současnosti je kompletní orchestrální dílo Josefa Suka prioritním nahrávacím projektem Jakuba Hrůši a České filharmonie, byla uvedena raná skladatelova Symfonie č. 1 E dur, op. 14. S ohledem na festivalovou dramaturgii se jednalo o tvorbu autora, jenž byl zetěm A. Dvořáka a v jehož hudbě je citelný i Dvořákův vliv. V díle z let 1897–1899 akcentoval dirigent typické energické, lyrické a zpěvné pasáže a interpretaci vtiskl poutavou dramatičnost.
Jakub Hrůša, který je současně šéfdirigentem Bamberských symfoniků a hlavním hostujícím dirigentem londýnské Philharmonia Orchestra, se stal za rok 2020 laureátem Ceny Antonína Dvořáka.
Na koncertě byla zachována kapacita max. počtu 1000 posluchačů ve Dvořákově síni. Publikum bylo rozděleno do dvou sektorů „přízemí“ a „balkon“ a vedoucí štáb technicky zajistil, aby se posluchači koncertu z obou skupin v areálu nesetkali. Nicméně navzdory rychle se plošně šířícímu koronaviru návštěvníci ve frontách u šaten či o pauze u barů neprojevovali ani tu minimální snahu udržovat mezi sebou rozestupy. Salcburský festival realizoval letos všechny programy bez přestávek, u nás se vláda s tímto nařízením dost opozdila a v současnosti jsou zrušeny koncerty úplně...

JAN MRÁČEK A JAKUB HRŮŠA S ČESKOU FILHARMONIÍ

Julius Hůlek

Obě díla, která zazněla společně zkraje druhé poloviny festivalu na koncertu České filharmonie s dirigentem Jakubem Hrůšou (14. 9.), jsou tradičnímu publiku vcelku dobře známá, avšak opětovné uvedení každého z nich bývá svého druhu svátkem. V případě Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 61 Ludwiga van Beethovena jsme se o tom mohli znovu přesvědčit zejména vyrovnaným a také vynikajícím výkonem sólisty Jana Mráčka. Mráček byl evidentně dobře připraven, a proto v naprostém klidu, decentně, ale přesvědčivě vstoupil „do hry“. Tato dynamicky jaksi nenápadná, avšak do potřebné míry razance posléze rozvinutá východiska měla své jedinečné kouzlo a byla vkusně uplatňována v celém rozsahu skladby. Už v první větě se s bezpečnou intonací v pravý čas dokázal včlenit a také nápadněji vymezit vůči orchestrálnímu plénu. Vedle kvalitní intonace byla flexibilní práce s dynamikou vůbec jeho silnou stránkou a svůj převažující, spíše jemný přístup si dokázal v konfrontaci s orchestrem prosadit. To platí i pro bezpečné vedení kantilény v rámci druhé, volné věty. Intenzivní zaujetí právě prezentovanou hudbou dokáže účinně přenést ve zdravé napětí, s jakým posluchači jeho výkon sledují. Techniku předvedl s bezpečnou jistotou včetně koncentrovaných škál, běhů, figurací a naprosto čistých dvojhmatů i akordiky, kadence zdaleka nepůsobily dojmem obligátní exhibice. Třetí věta, odstartovaná až překvapivě kontrastním attacca, byla v součinnosti se zdravě dramaticky vyznívajícím orchestrem a díky neumdlévající Mráčkově iniciativě prodchnuta i v rychlém tempu výrazem žertovného veselí. Nutno ocenit dirigentovu iniciativní pozornost, jakou sólistovi průběžně věnoval, i proto vzájemná spolupráce naplnila žádoucí a hodnotný efekt. Koncepčně jasný a důsledný sólistův nadhled naprosto přesvědčil a sklidil zaslouženou odezvu publika.
Odkazu Josefa Suka věnuje Jakub Hrůša soustavně velkou pozornost a je s ním důvěrně obeznámen. Přesvědčivě to bylo znát na celkové profilaci Symfonie c moll Asrael, op. 27, díla tragického svou inspirací i obsahem, motivovaného odchodem autorových nejbližších, manželky Otilie a tchána Antonína Dvořáka. Hrůšův výkon byl úctyhodný už tím, že ten hodinový monument dirigoval zpaměti. Důvěrná znalost partitury a pohotová, přímo blesková orientace byla patrná každým okamžikem a s neúnavnou intenzitou nasazení po celý čas. Tím pádem se mohl soustředit nejen na komplexní dějový obrys jednotlivých vět, ale především předvídavě a pohotově ad hoc tvarovat a navzájem vyvažovat jednotlivé nástrojové sekce jakož i jejich kombinace, a budovat tak partikulární i obsažnější dějový průběh pětivěté skladby. Imponující byly uvážlivě odstupňované gradační plochy, kouzlo tenounkých nástupů a vyznění frází, ale také prudké kontrasty a mocná vzepětí, to už v první větě. Bylo právě na Sukovi poutavé a ilustrativně názorné sledovat vytváření náladové atmosféry, například zrovna hned ve druhé větě dojem osudové odevzdanosti, tentokrát nikoliv distinkcí, nýbrž mj. i „propletením“ nástrojových sekcí. Právě profilace jakési „polyfonie“ instrumentačních celků měla ve výsledném tvaru přímo tektonický význam. V brilantním výkonu orchestru by bylo nadbytečné vyzvedávat kvalitu jednotlivých skupin i jednotlivých sól, všichni byli výteční. Co do jistoty neúnavné zvládání dynamiky, právě tak výrazově excelentní hymnická velebnost v závěru Asraela korunovaly jedinečný vklad dirigenta Jakuba Hrůši posvěcený výkonem České filharmonie a věnovaný nesmrtelnému dílu Josefa Suka.

K POCTĚ JIŘÍHO MENZELA

Markéta Jůzová

Programovou řadu Pro budoucnost uzavřel na 13. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha program klasických a soudobých děl orchestru Česká sinfonietta, který řídil jeho zakladatel, hornista a dirigent Radek Baborák.
V den konání koncertu 18. 9. 2020 ve Dvořákově síni Rudolfina se konalo již od dopoledních hodin ve foyeru veřejné rozloučení s oscarovým režisérem Jiřím Menzelem, který zesnul 5. 9. ve věku 82 let. Dvořákova Praha se k pietě připojila záhy po sdělení smutné informace v médiích a již 7. 9. věnovala jeho památce po dohodě s rodinou režiséra provedení duchovní skladby Missa solemnis, op. 123 Ludwiga van Beethovena v podání orchestru Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem, se sborem Collegium Vocale 1704 a s kvartetem sólistů (recenze na str. 9). Radek Baborák se rozhodl slavnému filmovému tvůrci věnovat večerní provedení koncertu W. A. Mozarta, který byl Menzelovým oblíbeným skladatelem.
Po krátkém Baborákově proslovu k publiku otevřel orchestr Česká sinfonietta svůj program Koncertem pro lesní roh a orchestr č. 3 Es dur, KV 447 W. A. Mozarta. Sólového klasicistního partu se zhostil hornista Radek Baborák niterně, virtuózně a s noblesou. Ve své dvojroli sólisty i dirigenta, připomínající dobovou běžnou praxi za skladatelova života, si vedl skvěle. Orchestr hrál dobře v souhře i dynamické výstavbě díla a s citem pro styl. Ačkoliv tištěný program na úvodních stranách v přehledu děl večera diváky připravil na třetí Mozartův hornový koncert, Ondřej Šupka ve svém doprovodném textu v názvu skladby uváděl čtvrtý skladatelův hornový koncert. Podobné nesrovnalosti v odborných informacích pro posluchače se ovšem v prezentaci festivalu stávat nesmí. Výjimečnou výzvou pro interpretaci soudobé hudby se stala pro hudebníky nejen česká premiéra díla Sinfonietta „La Petite Joie“ Ondřeje Brouska s výraznými sólisty, harfistkou Ivanou Švestkovou Dohnalovou a klavíristou Miroslavem Sekerou, ale i Koncert pro barytonsaxofon a orchestr Jana Kučery uvedený v pražské premiéře se sólistkou Kateřinou Pavlíkovou. Obě skladby navzdory postmodernímu vlivu s charakteristikou míšení hudebních žánrů a inspirace hudbou minulých epoch jsou pro posluchače přijatelné, mají svou melodickou líbeznost i hloubku a dirigent Radek Baborák je obě s orchestrem poutavě zpřístupnil.
Program uzavřela Symfonie č. 1 D dur, op. 25, „Klasická“ Sergeje Prokofjeva a Česká sinfonietta se neoklasicistního díla zhostila pod taktovkou Baboráka se ctí.
Plánované festivalové „Aftertalks – setkání s umělci po potlesku“ bylo z pietních důvodů zrušeno. Na závěr symbolicky zazněla Suita z oscarového filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky v úpravě Jiřího Temla zkomponovaná na témata hudby Jiřího Šusta.

Nahoru | Obsah