Hudební Rozhledy

Dny nové opery ve znamení ne-oper

Helena Havlíková | 11/20 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Ratajova Nauka o afázii

Navzdory nepřejícím koronavirovým restrikcím se 5. ročník festivalu NODO / New Opera Days Ostrava / Dny nové opery Ostrava uskutečnil! Ani organizátoři ani účastníci ani diváci to nevzdali! Toto radostné konstatování podtrhuji se vším důrazem a velkým uznáním. Jakkoli ve zredukované podobě a s termínovým posunem z obvyklého konce června na 28. – 30. 8. 2020 k dosavadní bilanci NODO s více než dvaceti světovými nebo českými premiérami hudebního divadla přibylo letos pět nových inscenací.

NODO jako bienále (mezi Ostravskými dny v lichých letech) v roce 2012 uvedli v život Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského, a Petr Kotík, umělecký šéf Ostravského centra nové hudby. Synergicky tak propojili svou tvrdohlavou „umanutost“ soudobou hudbou. A je případné, že festival na letošní přehlídce českých a slovenských operních souborů OPERA 2020 získal cenu Výboru Jednoty hudebního divadla za výrazný počin v oblasti hudebního divadla.
NODO je jediný festival u nás, který se dlouhodobě věnuje výlučnému oboru soudobé opery. (Snažení Petra Kofroně o podobnou pražskou přehlídku současné opery OPERA NOVA v rámci pražského Národního divadla v roce 2018 a 2019 přes proklamace podpory novým vedením Pera Boye Hansena „tiše“ zmizelo.) NODO dokonce iniciuje nová díla – pro festival už napsali opery Martin Smolka, Petr Kotík, Petr Cígler nebo František Chaloupka. Výraznou platformu pro hledání současných podob komplexního žánru hudebního divadla ovšem představuje NODO i v mezinárodním kontextu.
Z původního programu zůstaly zachovány čtyři inscenace: Hibiki, Hibiki, vzhmoť! Marka Keprta, Svatba Any Sokolović, Nauka o afázii autorské dvojice Michala Rataje a Kathariny Schmitt a No. 50 (The Garden) Richarda Ayrese. Navíc ho obohatila slovenská produkce Miro Tótha Muž v skafandri.
Místy konání byly opět budovy pořádajícího Národního divadla moravskoslezského: Divadlo Antonína Dvořáka a Divadlo Jiřího Myrona, po jehož rekonstrukci přibylo ještě Divadlo „12“ (využité k filmové projekci scénického provedení Song Books I, II Johna Cage na NODO 2018). Tato tradiční místa rozšiřují prostory Dolu Hlubina, které rezonují s charakterem NODO lépe svým sitespecific prostředím. Koronavirem vynucenou, ale v tomto případě vítanou novinkou byla možnost sledovat přímé přenosy inscenací konaných v divadlech na internetu.
Jakkoli festival ve svém názvu nese slovo opera, pátý ročník ukázal, že pro soudobou hudební tvorbu je takové žánrové vymezení spíše zavádějící, zjednodušující a přinejmenším nepřesné. Ostatně sami autoři prezentovaných děl se takovému určení vyhýbají. Marek Keprt se v Hibiki uchyluje k termínu (ne)opera, Michal Rataj s Katharinou Schmitt zvolili pro Nauku o afázii podtitul hudebně-divadelní inscenace a Richard Ayres svou Zahradu definuje jako skladbu pro bas, ansámbl a soundtrack. Ana Sokolovič sice Svatbu označila jako jednoaktovou operu a Muž v skafandri Miro Tótha má podtitul multižánrová opera, ale jejich vymezení je třeba chápat velmi volně.
Snaha vtěsnat soudobé kompozice do tradičního chápání žánru opery by byla zbytečně svazující, nicméně zůstávalo zřejmé, že skladatelé a libretisté nemohou odolat „pokušení“ svá díla parametry opery poměřovat, často s pohrdlivým odsudkem její zastaralosti a s přesvědčením, že právě oni dosáhnou kýžené syntézy jinak. Opera v tradičním slova smyslu propojení sólistů případně sboru s orchestrem v příběhu scénicky ztvárněném na jevišti vlastně nezazněla žádná. Šlo o komorní performance různých podob hudebního divadla v časovém rozsahu kolem jedné hodiny. S jednotlivými složkami „gesamtkunstwerku“, použijeme-li termín spojovaný s Wagnerem, autoři zacházejí způsobem, který je demontoval, přeskupoval, vypouštěl, měnil jejich hierarchii, než aby je ve své komplexnosti syntetizoval nebo naplňoval. V Hibiki, Hibiki, vzhmoť! byla pětice sólistů součástí komorního orchestru a na scéně minimalisticky vystupovali beze slov dva činoherci a tanečnice. V Nauce o afázii je titulní představitelka, operní sólistka (Katalin Károlyi), postižena ztrátou řeči a její psychické pocity vyjadřuje hudební složka včetně ženského pěveckého kvarteta (Tiburtina Ensemble). Text ve formě mluveného slova je svěřen herečce coby zdravotní sestře (Ivana Uhlířová). Téměř beze slov je také performance Muž ve skafandru hudebně koncipovaná jako tři pásma instrumentální hudby. V Zahradě jeden sólista (skvělý basista Joshua Bloom) obsáhl party mnoha dalších, řekněme postav. Svým způsobem nejtradičnější zůstala kompozice Any Sokolović Svatba, určená ovšem pouze pro šestici sólistek bez orchestru.
Performancím dominovala amplifikace, nejen elektronické hudby, ale i hry na nástroje a zpěvu. Zvukové spektrum rozšiřovaly i konkrétní zvuky (v Hibiki spojené s pitím nebo sekáním dřeva), Ayres používal předtočené soundtracky a nejrůznější hudební citace a zvukomalbu. Dalším typickým prvkem letošních kompozic na NODO, kromě Svatby, byla rezignace na melodii v tradičním pojetí a na sevřenější strukturu formy. Hudba v podobě pásma různě dlouhých ploch se rozeznívala a přestávala způsobem, že kdyby byla nějaká část vypuštěna, nejspíš by to nikdo (včetně autora) nepoznal.
Nad pěticí uvedených kompozic lze také zobecnit, že se autoři vyhýbali příběhu ve smyslu rozsáhlejší fabule. Propracovanější zápletku kromě Zahrady vlastně neměla žádná z uváděných performancí. Autorům „stačila“ situace, teze. Náměty byly ovšem velmi různorodé a mnohé z nich svým způsobem „atraktivní“: Svatba je sledem předsvatebních obřadů a rituálů ukotvených v srbské lidové tradici. Hibiki je nad tématem prémiové japonské whisky nesourodou směsicí příkazů a rčení. Muž ve skafandru je na hodinu roztažené sci-fi tápání kosmonauta na opuštěné planetě Zemi. Jinou sci-fi vizí, či spíše pohádkou je Zahrada, v níž hledání smyslu života uzavře pradávná bakterie, když v několika větách shrne miliardy let vývoje planety Země a nicotnost člověka na ní. A jiné hledání smyslu, v tomto případě řeči a ticha, nad tématem afázie zpracovali Michal Rataj a Katharina Schmitt.
Celkově však překvapilo, jak námětem, atmosférou, náladou a vyzněním převažovaly vážné, spíše smutné až depresivní látky. Humor, natož legrace, případně satira jako úhel pohledu na zvolená témata chyběly. Autoři i inscenátoři se brali příliš vážně – s výjimkou Zahrady, ve které hlavně díky nejrůznějším citacím dětských písniček, barokní monodie nebo kabaretních songů a zvukomalbě probleskl humor, ba i bizarní groteska.
V dnešní době je hlavně klasická opera poznamenaná nejrůznějšími režisérskými výklady a aktualizacemi. Na NODO roli režiséra často přebíral autor díla nebo se režisér stával integrální součástí týmu. Výjimkou byla opět Svatba, kde režijní koncepce Jiřího Nekvasila a kostýmy Marty Roszkopfové výrazně napomohly pochopení dnešního pohledu na fragmenty rituálů. Scénickou podobu Muže ve skafandru na NODO zásadně určil industriální prostor kompresorovny ostravské šachty, byť za cenu diváckého diskomfortu.
I když po jednom poslechu dosud neuvedených kompozic bez nahlédnutí do partitury převažuje spíš pocit než analytičtější zhodnocení, velké uznání zaslouží interpreti. Bylo zřejmé, že si dovedou poradit i se specifickými způsoby hudebního zápisu, často vzdálenému standardní notaci, a že dělají vše pro to, aby diváky o prováděném díle přesvědčili. Vysokou úroveň interpretace, pro NODO s rezidenční Ostravskou bandou typickou, tentokrát ještě umocnilo hudební nastudování Zahrady Brunem Ferrandisem a především zcela mimořádný výkon šestice zpěvaček, které ještě jsou nebo nedávno byly studentkami Fakulty umění Ostravské univerzity a působí „jen“ ve sboru ostravské opery, pod vedením Jurije Galatenka ve Svatbě.
Reakce publika, komunity, kterou NODO na minoritní žánr soudobých operních experimentů postupně nabalilo a ve které převažují mladí, byly většinou vstřícné. Je škoda, že stále chybí prostor pro diskusi s autory a interprety po zhlédnutí produkcí, jak ho s úspěchem začaly praktikovat jiné festivaly.
Podle Petra Kotíka se festival pokouší nalézat díla a umělce, kteří zápolí s otázkami dneška a snaží se ve své práci toto úsilí autenticky zrcadlit. A má pravdu v tom, že festivalové performance zanechávají víc otázek než odpovědí. Pro mě těch nezodpovězených zůstalo tentokrát příliš. A nenašla jsem ony objevy a zážitky, které mě tolik obohatily a nadchly v předchozích ročnících, ať už to byla kafkovská opera Salvatora Sciarrina La porta della legge nebo Ligetiho smršť emocí beze slov v Aventures, Ayresovo vtipné melodrama V Alpách, Xenakisova Oresteia, ale především opera Martina Smolky Sezname, otevři se! a první uvedení mikrointervalové opery Aloise Háby Přijď království Tvé. Letošnímu ročníku ovšem dominovalo zásadní poselství: Být normální v nenormální situaci vyžaduje odhodlání a odvahu. Nenechme si je vzít.

Marek Keprt: Hibiki, Hibiki, vzhmoť!. Dirigent Petr Kotík, režie Petr Odo Macháček, scéna a kostýmy David Bazika. První uvedení 28. 8. 2020, Divadlo Antonína Dvořáka.

Ana Sokolović: Svatba. Dirigent Jurij Galatenko, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová. Česká premiéra 28. 8. 2020, Divadlo Antonína Dvořáka.

Michal Rataj / Katharina Schmitt: Nauka o afázii.
Kompozice a hudební vedení Michal Rataj, text a režie Katharina Schmitt, scéna Pavel Svoboda, světelný design Zuzana Režná, kostýmy Patricia Talacko, zvuk Matěj Šenkyřík. První uvedení 29. 8. 2020, Důl Hlubina – BrickHouse.


Miro Tóth: Muž v skafandri. Režie Jan Komárek, scéna a kostýmy Lenka Kucháreková, světla Jan Komárek, zvuk a elektronika Miro Tóth, video Miro Tóth, Viera Čakányová. Česká premiéra 29. 8. 2020, Důl Hlubina – Kompresorovna.

Richard Ayres: No. 50 (The Garden). Dirigent Bruno Ferrandis, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová. Česká premiéra 30. 8. 2020, Divadlo Jiřího Myrona.

Nahoru | Obsah