Hudební Rozhledy

Madama Butterfly v inscenaci Anthonyho Minghelly

Karla Hofmannová | 11/20 |Zahraničí

Asmik Grigorian – Cio-Cio-San

Ve Vídeňské státní opeře se nepoddávají strachu z koronavirové nákazy a jako první premiéru v nové, nejisté sezoně uvedli legendární inscenaci Pucciniho opery Madama Butterfly v režii Anthonyho Minghelly. Inscenaci, která měla premiéru v Metropolitní opeře v roce 2006 a byla obnovena v roce 2016 a která se záhy dostala do povědomí operních fanoušků přenosem z MET do kin. Tehdejší skvělé výkony Kristiny Opolaïs a Roberta Alagni si již možná diváci nevybaví, ale zcela určitě jim zůstala v paměti podoba nádherné loutky, poněkud připomínající Hurvínka, s nesmírně milým a odzbrojujícím výrazem, voděné třemi zakuklenými postavami.

Stejnou inscenaci, samozřejmě s jiným obsazením, uvedli v září 2020 na scéně Vídeňské státní opery. Za realizací inscenace stojí jako režisérka a choreografka japonská manželka v roce 2008 zesnulého A. Minghelly, Carolyn Choa. Tanečnice a choreografka, spoluautorka inscenace, bděla nad poctivě dodrženou původní předlohou a nad pravdivostí příběhu. Byla zachována i minimalistická scéna Michaela Levina s posuvnými horizontálními stěnami a půvabnými tradičními kostýmy Han Feng. Autory loutky a její režie je Blind Summit Theatre.
Hlavním nositelem charakteru inscenace je jistě orchestr pod vedením současného, od 1. 9. designovaného hudebního ředitele Philippa Jordana. Je to zkušený šéfdirigent například Berlínské státní opery, operního domu ve Štýrském Hradci, Pařížské opery či Vídeňských symfoniků. Jeho energie, kterou dával do představení, nenechala nikoho na pochybách, že vyžaduje stoprocentní výkony. Orchestr vedl k širokodechým frázím a vrcholné dynamice, což se ne vždy potkávalo s možnostmi sólistů, někteří měli problémy orchestr ve fortissimu překonat. Jediná, které to nedělalo žádný problém a byla stále nad orchestrem, byla představitelka Cio-Cio-San.
Inscenace je vskutku hodná uchovávání, čistá, puristická, historicky vypovídající především svými kostýmy a představováním starobylých zvyků, včetně závěrečného rituálu. Ten je pojatý monumentálně a zasahuje diváka právě svojí ilustrativností, použitím obrovských kusů červené látky, vlající kolem Cio-Cio-San. Hra sama začíná už před předehrou, obraz loutkovodiče a Japonky s rudou stuhou a Pinkerton, který komunikuje s Gorem o podmínkách svatební smlouvy i s konzulem a Cio-Cio-San, která je představována jako loutka. Zde je vlastně obsaženo všechno, co bude následovat. Dál už je to o krásné Pucciniho hudbě a o výrazu a kráse hlasů jednotlivých představitelů rolí. Provedení vévodila samozřejmě představitelka Cio-Cio-San, mladá litevská sopranistka z Vilniusu, Asmik Grigorian. Krom půvabu a pravdivého hereckého výkonu, který i otrlého profesionála dojal k slzám, okouzlovala publikum neobvykle přirozeným, čistým a nosným sopránem. Střední a spodní poloha se nesla přirozeně bez jakékoli námahy a přechod do vysokých poloh byl lehký a otevřenost a barevnost tónů uchvacovala. Byla to nejlepší představitelka Cio-CIo-San, jakou jsem dosud slyšela a viděla. Jejím partnerem v roli Pinkertona byl britsko-italský tenorista Freddie de Tommaso. Jeho hlas je příjemný, spíš tmavěji zbarvený, ale nosnost ve forte byla utlumována snahou překonat orchestr. Je i herecky dobře vybaven a postavu Pinkertona ztvárnil pravdivě. Suzuki představovala francouzská mezzosopranistka Virginie Verrez. Příjemný, plný a nesoucí se hlas, pokora a realistické herectví, to vše jí pomohlo k vynikajícímu výkonu. Konzul Sharpless byl představován ruským barytonistou Borisem Pinkhasovichem z Petrohradu. Příjemná barva, herecká uhlazenost i vystupování mu pomohly vytvořit pravdivou a sympatickou postavu. Jako Goro vystoupil Andrea Giovannini z Boloně. Nevelký hlas, zato vynikající herecké schopnosti, mráz nahánějící intrikán. Kate Pinkerton měla v inscenaci poněkud větší part, než se obvykle uvádí. Zpívala ji rakouská mladá pěvkyně Patricia Nolz, a přestože neměla příliš prostoru k předvedení hlasového materiálu, zhostila se role s grácií a profesionalitou, kterou teprve získává v operním studiu vídeňské opery. Členem operního studia je rovněž Stefan Astakhov, mladý německý barytonista, který se výborně zhostil role Prince Yamadoriho. Ti, kdo nebyli vidět a poznat, a přesto předvedli největší kus herecké práce, byli tři loutkovodiči, kteří dokázali jemnými pohyby probudit dřevěného chlapečka k životu a dojmout jím publikum.
Vídeňská státní opera uvedla na začátek sezony skvělou inscenaci, kterou je záslužné uchovat. Nemohli ji však, bohužel, předvést plnému sálu. Hygienická opatření způsobila, že mezi diváky byly mezery a obsazeno bylo tedy asi jen 50 % sálu. Všichni v rouškách a všichni i ve foyeru s plnou zodpovědností k možné nákaze.

Wien, Staatsoper – Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Hudební nastudování a dirigent Philippe Jordan, inscenace Anthony Minghella, režie a choreografie Carolyn Choa, scéna Michael Levine, kostýmy Han Feng, loutkorežie a design Blind Summit Theatre/Mark Down & Nick Barnes, světla Peter Mumford, sbormistr Martin Schebesta, Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. Premiéra 7. 9. 2020, psáno ze 3. reprízy 13. 9. 2020.

Nahoru | Obsah