Hudební Rozhledy

Slavní umělci ve stínu hákového kříže - Hinkelův seznam

Robert Rytina | 01/21 |Studie, komentáře

Zleva skladatel Hans Pfitzner a „hudební komisař“ Hans Hinkel © foto archiv

Richard Strauss už ve svém domě v Garmisch-Partenkirchenu (na který, jak s oblibou tvrdil, mu vydělalo „striptýzové vystoupení princezny Salome“) hostil mnoho důležitých mužů tohoto světa. Umělce, šlechtice, důstojníky, politiky... Malý hubený chlapík s pronikavým pohledem, který před chvílí usedl proti němu ke kávě, byl dalším takovým potentátem do sbírky. Kolik takových se tady ještě asi vystřídá... Skladatel si při pohledu na návštěvníka vzpomněl na jakési povinné předvánoční společenské setkání s ministrem Röhmem. Ten mu po pár sklenkách šnapsu zanotoval několik písniček, které si s oblibou zpívají jeho chrabří hoši z úderných oddílů SA. Jak že ta odrhovačka zněla? Bože, ať jsem slepej, ať jsem bit, jestliže ten skrček Goebbels nejni žid...

„Na co myslíte, pane doktore?“ zeptal se mužík v klubovce, jako by intuitivně vytušil, co se Straussovi honí hlavou. Starý muž sebou trhl.„Říkám si... Kolikrát se za můj život Německo změnilo. Téměř od základů! Zrovna nedávno jsem se na to téma bavil s panem ministrem Röhmem, který je toho názoru, že směr, který loni nastolil pan kancléř Hitler, je teprve začátkem jakési ještě mnohem větší revoluce...“Ministr propagandy Joseph Goebbels se přestal usmívat, položil šálek s kávou na stolek a naklonil se ke Straussovi o něco blíž. „Dám vám jednu soukromou radu, pane doktore. Se jmenovaným panem ministrem se stýkejte jen tehdy, budeli to nezbytně nutné, a pokud to nutné nebude, doporučuji jeho společnost nevyhledávat. To je vše.“ Ten hubeňour umí rozhodně působit přesvědčivě, pomyslel si skladatel a beze slov přisvědčil, že bere radu na vědomí. „Vraťme se ale k důvodu mé návštěvy,“ pokračoval opět s úsměvem Goebbels. „Můj hudební komisař, SS Gruppenführer Hinkel, mi ukázal dotazník o rasové čistotě, který jste s laskavostí sobě vlastní vyplnil. V kolonce Ručitelé správnosti údajů jste uvedl: Mozart a Wagner. Opravdu vtipné!“ Ministr propagandy šibalsky pohrozil ukazováčkem. „Ujišťuji vás, že ne každému by takové špásování s úřady prošlo, pane doktore, ale ve vašem případě jsem rozhodně rád udělal výjimku. Možná ten formulář bude jednou viset v muzeu!“ Muž s koňskou nohou se nad svým vtipem hýkavě rozesmál a Strauss se rozhodl k veselí loajálně připojit. Goebbels ale vzápětí opět zvážněl. „Přes veškeré výsady, které vám samozřejmě budu i nadále osobně garantovat, ale nezapomeňte, k čemu vás zavazuje nejen podpis na onom formuláři, ale především vaše funkce prezidenta Říšské hudební komory. Tedy – prosazovat pravou německou hudbu od pravých německých tvůrců!“ „Narážíte snad na něco, co tomu v mém případě odporuje, pane ministře?“ Návštěvník se zatvářil až znepokojivě stejně, jako když před chvílí mluvil o Röhmovi. Jako by rozhodoval o rozsudcích smrti, napadlo Strausse. Mimoděk se otřásl. „Opravdu se domníváte,“ začal Goebbels rozvážně, „že je nezbytné, aby libreto k vaší příští opeře psal ten rakouský žid Zweig?“„Ale – snad vás nemusím přesvědčovat o jeho talentu a schopnostech...“ Goebbels se pohodlně opřel a znovu se křivě pousmál. „A já snad nemusím přesvědčovat vás, že ten formulář, který jste podepsal, opravdu nebyla žádná nezávazná formalita. Ano, Německo se opravdu změnilo, pane doktore! Tak to prosím konečně vezměte na vědomí.“

Garmisch-Partenkirchen, jaro 1934
Jakkoliv je dialog, který jste si právě přečetli, zcela smyšlený, mohl se docela dobře odehrát i ve skutečnosti. Ostatně, inspirací pro tuto fabulaci byly zcela autentické fotografie, na nichž skladatel Richard Strauss (1864–1949) debatuje s německým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem (1897–1945) nebo s ministrem bez portfeje Ernstem Röhmem (1887–1934). Celý tento apokryfní rozhovor má za úkol především představit specifické období let 1933–1945, kdy v Německu a později i ve velké části Evropy vládla do té doby zcela bezprecedentní diktatura. Zasáhla tehdy do osudů desítek milionů lidí a stála i za rozpoutáním nejničivějšího válečného konfliktu v dějinách. Někde daleko za utrpením prostých lidí na frontě, za terorem v okupovaných zemích i v samotném Německu a za hrůzami vyhlazovacích a koncentračních táborů se nacházely i malé, ale mnohdy o nic méně dramatické osudy těch, kterým byl osudem nadělen umělecký talent. Nacismus, stejně jako každá jiná totalita, dbal svědomitě o to, aby ho umělci patřičným způsobem oslavovali a pomáhali udržovat při životě. Ti věrní byli odměňováni a prosazováni na výsluní (přičemž míra jejich talentu v tom mnohdy hrála jen minimální roli), ti druzí byli různým způsobem umlčováni. Když přišli v lednu roku 1933 nacisté k moci, začalo být brzy jasné, jak si nový kancléř Adolf Hitler a jeho věrní nové Německo představují, kdo v něm má své místo a s kým se už rozhodně nepočítá. Jistým specifikem tohoto režimu bylo jen minimální pokrytectví. Od začátku se netajil svým autoritářstvím, vyhroceným nacionalismem, opovržením k demokratickým praktikám, antisemitismem jako součástí oficiální ideologie a militantními záměry. Umělci museli učinit osudové rozhodnutí, zda budou za těchto podmínek v zemi žít a pracovat (a tím pádem novému zřízení chtě nechtě sloužit), nebo zda Německo opustí a zkusí štěstí za jeho hranicemi. Nehledě na dvě další a zcela extrémní možnosti. Tedy zda se režimu postaví a budou tak riskovat vše včetně života svého a svých blízkých, anebo – zda ho nadšeně přijmou za svůj a dají se zcela do jeho služeb…V příštích dílech tohoto seriálu budeme sledovat příběhy skladatelů, dirigentů, pěvců a dalších hudebníků, kteří v Německu a jím okupovaných zemích zůstali a vesměs netoužili po ničem jiném než věnovat se své profesi. Téměř nikdo z nich nezůstal po zkušenostech s „hnědým morem“ bez šrámů na duši i na těle. Už zmíněný Richard Strauss, jeho kolegové Hans Pfitzner, Carl Orff, dirigenti Wilhelm Furtwängler, Eugen Jochum, Herbert von Karajan, pěvkyně Elisabeth Schwarzkopf, dědicové bayreuthského titána Wolfgang a Wieland Wagnerovi… Ti všichni a mnozí další byli v rámci poválečné denacifikace vystaveni konfrontaci se svými skutky i svým svědomím. Jak bychom se ale v jejich kůži zachovali my? Všimněme si například blíže dvou jmen, která zazněla v úvodním rozhovoru dvojice Strauss – Goebbels. Zmíněný ministr Ernst Röhm byl v létě roku 1934 v rámci krvavé vnitrostranické čistky nazvané „Noc dlouhých nožů“ zatčen a vzápětí popraven. Jak vidno, ani příslušnost k nejužšímu vedení mocenského aparátu tedy v rámci systému nezaručovala bezpečí. Podobné zkušenosti měli koneckonců i někdejší bolševičtí vůdci v Sovětském svazu a o nějakých dvacet let později se o tom přesvědčili i jejich komunističtí následovníci v zemích východního bloku. Můžeme se tedy divit, že v takové atmosféře ti mnohem méně významní pocítí strach a přizpůsobí se potřebám režimu, protože jim nejde o nic menšího než o život? Daleko větší vina než na ty svedené navíc padá na jejich úmyslné svůdce. A tady je třeba se zaměřit na jméno číslo dvě: Johanna Heinricha „Hanse“ Hinkela (1901–1960), funkcionáře nacistické strany NSDAP, vysokého ministerského úředníka a člena jednotek SS v nejvyšší dosažené hodnosti gruppenführer. Pokud si pod kulturní politikou Hitlerovy třetí říše představíme na prvním místě Josepha Goebbelse, stojí Hinkel na pomyslné druhé příčce. Po vydání zákona ze 7. 4. 1933, který zakazoval židům vykonávat zaměstnání ve státních institucích, musely ze svých míst odejít i tisíce umělců, úředníků či pedagogů z operních divadel, orchestrů a hudebních škol. O to, kým je nahradit, se starala takzvaná Říšská kulturní komora prostřednictvím „státního komisaře pro hudbu“, jímž byl právě Hans Hinkel. V celém Německu nesměl vykonávat funkci v oficiálních hudebních institucích nikdo, kdo nevyplnil jeho dotazník o rasové čistotě, ideologické spolehlivosti a dosaženém vzdělání. Od roku 1935 zastával tento nedostudovaný politolog z univerzit v Bonnu a Mnichově i funkci „zvláštního komisaře pro kulturní osobnosti“, v níž měl za úkol především „očistit německou kulturu od zbývajících židovských vlivů a elementů“. Za zmínku stojí i Hinkelův rodinný život: v roce 1938 se rozvedl se svou první manželkou kvůli zpěvačce Anitě Spada-Kambeck, která působila v souboru berlínského divadla Scala. Ta se ale v roce 1939 ocitla kvůli svým údajně protirežimním výrokům na několik týdnů v koncentračním táboře Ravensbrück. Odsud se dostala až na přímluvu samotného Goebbelse, jenž pak v roce 1942 nechyběl ani na její svatbě s Hinkelem. Další z paradoxů života v totalitním režimu… V témže roce jmenoval Goebbels Hinkela do prestižní funkce vedoucího filmového oddělení ministerstva propagandy, později se stal ředitelem Říšského filmu a zároveň zástupcem ředitele Říšské kulturní komory. O mnoho výš už se zkrátka ve vedení kulturních institucí Hitlerova Německa dostat nešlo. Loajální Hinkel za to také sloužil režimu až do posledního dechu: ke konci roku 1944 nadšeně přihlížel soudním řízením se skutečnými i domnělými atentátníky na Hitlera, a ještě na jaře 1945 odeslal na frontu více než polovinu mužských zaměstnanců německých filmových studií. A co se stalo s Hansem Hinkelem po válce? Američané, kteří ho zajali, v podstatě ocenili jeho úřednické schopnosti, protože se jim spolu s ním dostalo do rukou i více než čtvrt milionu pečlivě vedených osobních svazků německých umělců… Právě podle nich postupovali po válce v procesu jejich denacifikace. V témže procesu byl mimochodem sám Hinkel klasifikován pouze jako drobný pachatel a potom, co si ve Varšavě odseděl pětiletý trest za „loupeže polského kulturního dědictví“, se směl vrátit do Západního Německa. Tady se v roce 1956 znovu oženil a o čtyři roky později zemřel. Jméno Hinkel už dnes zná jen málokdo. Podpisy Strausse, Pfitznera, Orffa či Furtwänglera se však se na jeho rasových formulářích a místopřísežných prohlášeních o věrnosti Říši jako nesmazatelné skvrny vyjímají dodnes…

Nahoru | Obsah