Hudební Rozhledy

Hvězdné nebe kvelbu zvaného Velká Lucerna

Vladimír Kouřil | 01/21 |Studie, komentáře

Leo Wright, Lucerna 1964 © foto Jan Tachezy

Už během swingové éry třicátých let a válečných let čtyřicátých se u nás rodila první garnitura nadšenců jazzem posedlých, z nichž se vyklubali příští publicisté a organizátoři. Pro svou snahu uspořádat jazzový festival ve složité poválečné a poúnorové době nenacházeli pochopení. Ve Francii a Belgii vznikly festivaly už koncem 40. let, varšavské Jazz Jamboree v roce 1959, v jugoslávském Bledu v roce 1960, nejslavnější festival v Evropě, ve švýcarském Montreux, vznikl až v roce 1967. Pro svět jazzu podstatný americký Newport Jazz Festival na Rhodes Islandu se zrodil roku 1954.


Polský a maďarský předvoj jazzového „Východu“
Parafrází pořekadla by se dalo říci, že jazzový festival se podařilo krkem státní kulturní ideologie a cenzury prostrčit až v roce 1962 v Karlových Varech. Ve dnech 24.–27. 5. tam Kulturní a společenské středisko města uspořádalo akci pod názvem Přehlídka jazzové hudby. Zahraničí zastupovaly výhradně soubory z komunistické říše – z NDR, Maďarska, Polska a Rumunska. Dále byly uspořádány tři diskusní přednášky pro veřejnost a zvlášť pro odborníky na téma z dnešního pohledu nepochopitelné: o „společenském významu jazzu“. Večer se konaly pod vedením basisty, vibrafonisty a zpěváka Jana Hammera jam session – ovšem pod názvem Mezinárodní schůzka hudebníků. Jelikož se budeme zabývat hvězdami světového jazzu, karlovarská nabídka nic takového nepřináší. Snad můžeme zmínit, že s Velebného SHQ tehdy ještě hrál barytonsaxofonista a flétnista Jan Konopásek, který za české barvy přece jen po emigraci určitou stopu v americkém jazzu zanechal. Z NDR přijel průměrný dixieland, z Rumunska nezajímavý Electra Osta. Ten podtitul jsem zvolil při vší úctě k československé rozvíjející se jazzové moderně, především kolem skupin Karla Velebného SHQ a Tria a Jazzového studia Luďka Hulana. Poláky na karlovarské přehlídce zastupovalo trio pianisty Stanislawa „Drąźka“ Kalwińského. Patřilo k silné generaci krakovských jazzmanů, k nimž přináležel také světoznámý replika klockor pianista a skladatel Krzysztof Komeda či trumpetista Tomasz Stańko – ten u Kalwińského měl své první profesionální angažmá. EP deska, kterou jim tehdy polská MUZA vydala, dodnes zní velmi svěže. V Panorámě paměti na ně Dorůžka vzpomíná takto: „Jejich neformální vystupování bylo spojeno s poselstvím: My jsme muzikanti a hrajeme to, co nás baví. Jsme rádi, když nás někdo chce poslouchat, ale pokud se vám to nelíbí, můžete si laskavě trhnout nohou… Pro československé publikum roku 1962 to bylo sousto zcela nestravitelné.“ Jejich hard bop byl odvázaný, z dnešního pohledu na něm nebylo nic popuzujícího. Maďarský pianista Atilla Garai (1931–2013) se stal významným zástupcem jazzu své vlasti. Ještě před návštěvou u nás působil v Ankaře s kytaristou Gáborem Szabo (1936–1982), který se po studiích na Berklee „zapomněl“ v USA a hrál s kapelou Chica Hamiltona, pak u Charlese Lloyda. Garai získal hlavní cenu karlovarského festivalu. První EP nahrál právě až po návštěvě ve Varech v Supraphonu, s vlastní rytmikou svoje skladby, v triu s našimi muzikanty, basistou Janem Arnetem a bubeníkem Vladimírem Žižkou ještě standardy Blue Skies a Walkin’ – obě dvě měl v repertoáru Miles Davis. Recenze Dušana Havlíčka v Rudém právu další ročník, který se měl jmenovat přímo 1. mezinárodní jazzový festival Karlovy Vary 1963, patřila k těm zásadním názorům, jež festival zamázly. Tento vystudovaný dirigent a hudební publicista byl muzikologem Ivanem Poledňákem označen za jednoho z nejhorlivějších dezinformátorů v kulturní politice 50. let. Tvrdošíjně odmítal nejen jazz, ale také hudbu ze Semaforu a samozřejmě rock’n’roll.

Pražská premiéra
Našlo se několik pro stranu spolehlivých jmen, která zaštítila konání 1. mezinárodního jazzového festivalu v Praze (zkratka MJFP, také IJFP – International Jazz Festival Prague) za ročník neuskutečněný v Karlových Varech. Dobrá věc se podařila a ve dnech 28. 10.–1. 11. 1964 se mohlo v sále Velké Lucerny hrát. Předcházely tomu ale ještě problémy dramaturgie, neboť ideologický dohled vyžadoval převahu kapel ze socialistických zemí nad těmi z kapitalistických. To se stane nadčasovým nárokem. Samostatnou kapitolou se zdviženým ukazováčkem měla být účast Američanů. Z důvodu finančních byl soubor tehdy osmadvacetiletého zpěváka D. „Baby“ Douglase sestaven výhradně z finančně dostupných muzikantů momentálně působících v Evropě. To se ukázalo jako skvělý tah, neboť už od dob swingových odjížděla řada vynikajících Američanů na čas se usadit do Evropy. Mívali k tomu někdy důvody existenční, jindy jim imponovalo vstřícné evropské publikum. Hvězdou Douglasovy skupiny byl altsaxofonista a flétnista Leo Wright (1933–1991). V té době působil v Západním Berlíně, v USA měl za sebou angažmá u Charlieho Minguse, Dizzyho Gillespieho, Kennyho Burrela, Blue Mitchela, Lala Schifrina, Jacka McDuffa, A. C. Jobima či Tadda Damerona. Nejrozsáhlejší diskografii má Wrigt právě s Gillespiem z let 1960–63, hráli spolu pak ještě v roce 1970. Ze Švédska k nám přijel u nás dobře známý trumpetista Benny Bailey (1925–2005). V Evropě v letech 1962–1971 nahrával s mezinárodním Kenny Clarke/Francy Boland Big Bandem amerického bubeníka a belgického pianisty, v němž vedle několika Američanů hráli přední evropští jazzmani z několika zemí. Mezi tím se Wright často vracel k účinkování do USA. Jeho hru ctili trumpetisté Gillespie i Davis, zemřel v Amsterodamu. Další hvězdou byl pianista Kenny Drew (1928–1993), který v té době působil v Paříži a v Kodani, kde také zemřel. V 50. letech hrál po boku otců bebopu včetně Lestera Younga či Charlieho Parkera. Hraje na slavném albu Blue Train Johna Coltranea, nejrozsáhlejší diskografii má se saxofonistou Dexterem Gordonem, s nímž nahrával v letech 1955–1985. V Evropě natočil s dánským kontrabasistou Nielsem-Henningem Ørstedem Pedersenem v triu tucet alb (1982–1993), najdeme jej na deskách mnoha amerických hvězd, například Sonnyho Rollinse, Jackie McLeana. Kytarista André Conduanto (1935–2014) pocházel z karibského ostrova Guadeloupe.
V roce 1957 se odstěhoval do Paříže, kde hrával s orchestrem La Cigales s americkými muzikanty, hostoval s pianistou Errollem Garnerem. Kolem roku 1962 se přestěhoval do Stockholmu, kde se setkal s dalšími Američany včetně Lea Wrighta, s jehož kvintetem hrál v roce 1964. Další jeho štací bylo šest let v Západním Berlíně, kde si v jednom klubu zahrál s kapelou Herbieho Hancocka. Posledních patnáct let života působil na Guadeloupe, kde vedle hraní učil mladé muzikanty. Se skupinou přijel ještě druhý zpěvák, Clarence „Candy“ Green (1929–1988), patřící spíše k bluesové scéně, od konce 50. let zpíval celá tři desetiletí v Evropě, hlavně ve Skandinávii a ve střední Evropě. Pro supraphonské LP Ozvěny jazzového festivalu Praha 1964 nazpíval skladby Dobbing the Red Fox, Yesterdays a vlastní My Blues. LP je celé věnováno Douglasově partě, ten si na desce zazpívá Ain’t Mishbehavin’, celý soubor ještě zahrál jako instrumentálku I Can’t Get Started. Závěr alba patří Pražskému dixielandu, hrajícímu skladbu pianisty souboru Zdenka Čamrdy Blues For Festival 1964, s hostujícími sólisty Leem Wrightem (altsaxofon) a Zdeňkem Pulcem (trombon).

Dobově vyspělá Evropa
Hlavní cenu festivalu měl dostat trombonista ze západního Německa Albert Mangelsdorf (1928–2005). To ideology festivalu popudilo, požadovali reciproční ocenění souboru z východního Německa. Nakonec se situace s cenami rozmělnila, vznikla řada zbytečných ocenění včetně nejoriginálněji okostýmovaného souboru, což získal soubor z Lagosu, dokonalý propadák festivalu. Na Mangelsdorfa zbyla cena Ústředního výboru Československého svazu mládeže – určitě to ocenil. Stal se jedním z nejvýznamnějších evropských sólistů, hrával i s Američany a byl důležitým představitelem evropského free jazzu. V Praze hrál v obsazení Günter Kronberg (alt sax), Heinz Sauer (tenor sax) a Günter Lenz (kontrabas). Za virtuózní hru byl oprávněně oceněn maďarský kontrabasista Aladar Pege, který nahrál během festivalu pro Supraphon se svým kvartetem singl. Vřelého přijetí se vzhledem k velké popularitě domácí dixielandové a historické swingové scény dostalo také britskému souboru klarinetisty Ackera Bilka, jehož popularita se opírala o hitové skladby předmoderního období jazzu. Rovnou z varšavského Jazz Jamboree k nám přijelo kvarteto klarinetisty Rolfa Kühna, toho času žijícího v emigraci v NSR. Hrál s bratrem z „Východu“, pianistou Joachimem Kühnem, v doprovodu Poláků Tadeusze Wójcika (basa) a Andrzeje Dąbrowského (bicí). Joachim v roce 1968 bratra na Západ následoval. Byl hlavním sólistou v projektu Michaela Gibbse Jazzphony No. 1 Europeana (2005), v téže době začal spolupracovat s hráčem na úd Rahibem Abou Khalilem, založil trio s Majidem Bekasem a Ramonem Lopezem. S nimi syntetizoval podněty mimoevropské hudby s free jazzem a k pianu si ještě přidal hru na altsaxofon. Tehdy pražské publikum ještě zcela nedocenilo účast Poláků. Přitom v kvintetu pianisty Krzysztofa Komedy hrály hned další dvě osobnosti, jež dosáhly světového ohlasu. Trumpetista Tomasz Stańko (1942–2018) se stal skutečnou relojes imitacion hvězdou světového jazzu a svou kariéru uzavíral vlastním New York Quartetem, obklopen současnými muzikanty první americké ligy. Komeda (1931–1969) se během krátké kariéry avantgardního jazzmana zapsal na mezinárodní scéně také jako autor filmové hudby, zemřel v Los Angeles, kde také napsal hudbu pro Polańského slavný film Rosemary’s Baby. V Komedově kvintetu hrál na tenorsaxofon Michał Urbaniak, pro něhož se posléze hlavním nástrojem staly housle. S nimi pomocí elektroniky experimentoval natolik, že po odchodu do USA si jej všiml i Miles Davis a přizval ho jako sólistu do skladby Don‘t Lose Your Mind na album Tutu (1986). A na prahu evropské proslulosti byl kapelník vlastního kvinteta, saxofonista Zbigniew Namysłowski, který si stvořil vlastní styl ovlivněný hudebním folklorem polského Podkarpatí. Pro vyhladovělé československé publikum, které se do Lucerny sjíždělo z celé republiky, byl tento festival slibným začátkem a opravdovým svátkem.

Nahoru | Obsah