Hudební Rozhledy

Kouzlo Deváté s Leonardem Bernsteinem

Miroslav Vilímec | 01/21 |Studie, komentáře

Leonard Bernstein při zkoušce na Žofíně, 1990 © foto Jaroslav Pondělíček

Vážení čtenáři, v několika článcích, jejichž úvodní díl máte právě před sebou, bych s vámi velmi rád sdílel dojmy ze svého dlouholetého působení v České filharmonii. Nejdříve bych však chtěl krátce osvětlit, jak tato myšlenka vznikla. V České filharmonii hraji jako houslista již od roku 1982. Tuto informaci jsem, bohužel, nezatajil v rozhovoru se šéfredaktorkou Hudebních rozhledů Hanou Jarolímkovou a tato „neopatrnost“ zapříčinila opakovanou výzvu: „To by bylo pro čtenáře určitě moc zajímavé, dozvědět se něco z historie přímo zevnitř orchestru!“ Dlouho jsem se tomu bránil, není jednoduché vynášet něco „zajímavého“ z kuloárů orchestru, v němž stále působím.

Posléze jsem kapituloval a slíbil jsem, že nějaké vzpomínky z dnes již skoro zašlých časů vydoluji. Nelze tedy ode mě čekat postřehy, týkající se doby nedávné či současné. Nebylo by to ani diplomatické, a navíc si myslím, že přitažlivější bude přiblížit něco z minulosti, která se nám stále více vzdaluje. Považuji se za pamětníka České filharmonie, počítám zde již svoji 39. sezonu. Celou řadu událostí ze života orchestru si vybavuji, jako by se udály včera. Přesto je těžké zpětně se orientovat v labyrintu vzpomínek a různých pocitů. Je jich mnoho, někdy se překrývají a obtížně se časově zařazují. Naštěstí se mám o co opřít díky až úchylnému zvyku, který mě provází už od dětství. Zatímco jiné děti ze základní školy snily o tom, že budou kosmonauty, rockovými hudebníky, závodníky Formule či jinými tehdy populárními hvězdami, já jsem měl skromnější cíle. Housle jsem považoval za nezbytný doplněk naší rodiny, o umělecké dráze jsem ale tehdy neuvažoval. Pečlivě jsem si však vedl deník, vystřihoval z novin články o tom, co mě zajímalo. Ukládal jsem výtisky mnoha tehdejších časopisů a mířil k ideálnímu typu archiváře, kterého baví probírat se ve starých záznamech. Tím jsem se nakonec nestal, housle zvítězily. Paralelně jsem však v šuplících a posléze i skříních zanášel byt všemi dostupnými dokumenty, pracovními plány, výnosy ředitelů, šéfdirigentů, zápisy z uměleckých rad. Mám se tedy čím inspirovat. Nechci ale psát filharmonickou encyklopedii, jen se náhodně dotknu drobných střípků, které se mi v paměti přednostně vynoří. Často jsem byl tázán, na které koncerty ze svého působení v České filharmonii vzpomínám nejvíce. Odpověď rozhodně nebyla lehká. Mnoho koncertů pro mě znamenalo velké emotivní zážitky, ať již místem konání, dramaturgií, výkonem dirigentů, sólistů či vlastními pocity při hře. Pokud však tazatele zajímaly především osobnosti dirigentů, mohl jsem odpovědět bez váhání a ani dnes bych na tom nic neměnil. Leonard Bernstein a Rafael Kubelík – to jsou dirigenti, pod jejichž taktovkou jsem měl možnost v České filharmonii hrát a díky tomu zažít jedny z nejšťastnějších filharmonických momentů. Jejich koncerty totiž zůstaly v mých paměťových buňkách zapsány nesmazatelně a do nejmenších detailů. Nechtěl bych se tímto hodnocením dotknout replicas audemars piguet ostatních mistrů taktovky. Hostování Leonarda Bernsteina a Rafaela Kubelíka však těžko může něco v novodobé historii České filharmonie překonat. Je to možná až trochu „unfair“ vůči skvělým výkonům jiných osobností. Bernstein i Kubelík totiž přišli k pultu České filharmonie po mnoha letech, přišli v emotivní porevoluční době, oba byli symbolem svobody, kterou jsme v té době s obrovským entuziasmem přijímali. Oba získali světovou slávu, obdivovali jsme jejich umění a nahlíželi jsme na ně přes pošmournou clonu totalitních let. Zdálo se takřka nemožné, že by tito vrcholní umělečtí reprezentanti z takzvaného „Západu“ přijeli do Prahy dirigovat. Stalo se a byl to opravdový zázrak. Samozřejmě by to nešlo beze změn ve východní Evropě, bez pádu berlínské zdi, bez naší sametové revoluce, bez návratu demokracie. Vytrysklé nadšení oba umělci vnímali a chtěli ho v Praze zažít společně s námi. Je to tedy trochu nerovná soutěž a přiznávám, že v mém pomyslném udělení prvních cen, a to zcela rovným dílem Bernsteinovi a Kubelíkovi, také tehdejší povznášející atmosféra přidala jejich koncertům značný počet bodů.

Nejdříve zmíním hostování Leonarda Bernsteina. Tento všestranný umělec, dirigent, skladatel, klavírista i moderátor vzdělávacích pořadů se těšil nezměrné popularitě, kterou si i u nás mohli hudbymilovní majitelé satelitů vychutnávat u svých televizorů. Bernstein, autor West Side Story, ale i charismatický dirigent vážné hudby byl nejenom uměleckou autoritou. V šedivé atmosféře totality byl také vnímán jako jeden z výrazných symbolů světa za uzavřenou hranicí. O to víc nám byl blíže, když těžiště své činnosti přesunul ze Spojených států do nedaleké Vídně. Odtud se daly chytit na televizních stanicích např. skvělé interpretace Mahlerových symfonií. Tato hudba ideálně odpovídala jeho uměleckému naturelu. Umožňovala mu plně uvolnit tvůrčí potenciál, radovat se z každého drobného detailu. Těm, kdo se někdy cítí hudbou přesyceni nebo jsou v nějakém depresivním rozpoložení, doporučuji zhlédnout prosvětlený závěr 2. symfonie Gustava Mahlera v Bernsteinově provedení. Ano, někdy směřuje až k vypjatým gestům. O teatrálnosti ale mluvit nemůžeme, protože každá reakce na hudbu skutečně vychází z jejího obsahu. Bernstein si tento obsah přivlastňuje, prožívá jej osobitě a velmi intenzivně. Působí při tom však se spontánní volností a nelze jinak než jeho emocím uvěřit. Povznášející je gradace, kterou před koncem zmíněné symfonie Bernstein obrovským tahem i svým vizuálním ztvárněním stupňuje k vrcholu. Přitom to nebyla jen Mahlerova hudba, kterou Bernstein posluchače fascinoval. A tento idol Ameriky a posléze celého západního kulturního světa měl najednou přijet k České filharmonii! Já jsem byl tehdy nadšen. Myslím si však, že i pro kolegy, otrlé po letité práci s různými dirigenty, to byla více než inspirativní zpráva. Jak ale bude Bernstein vycházet s orchestrem? Jak bude pracovat, detailně či v hrubých obrysech? Bude nepříjemný při zkouškách? Však znali kolegové mnoho dirigentů, kteří byli, již z nutných předpokladů pro toto povolání, velmi odměřenými až protivnými despoty. Těmto otázkám se dostalo odpovědi již na první zkoušce, ke které došlo 30. května roku 1990 v sále na Žofíně. Bernstein se svým početným týmem, který se staral o jeho pohodlí, včetně nezbytné posilující láhve whisky, vstoupil do sálu a my s napětím čekali, co se bude dít. Okamžitě jsme zjistili, že nepřišel žádný „ramenatý“ povýšenec. Přišel naopak menší, bělovlasý muž s bříškem, v pruhovaném námořnickém tričku, které při zkouškách vystřídal za volnou, hadrově splývající mikinu. To ještě nic neznamenalo. Nedává nám slavný umělec netradičním oblečením najevo, že si pravý Mistr může prakticky všechno dovolit? Když ale přišel před orchestr, vzal taktovku a začal Beethovenovu 9. symfonii před námi ve všech svých záchvěvech prožívat, šly veškeré postranní úvahy stranou. Společně jsme tvořili hudbu. Toto jednoduché slovo jsem zde použil záměrně. Netvořili jsme fráze, netvořili jsme dynamiku, neřešili jsme zkracování či prodlužování délky not, nepátrali jsme po autentickém zápisu autora. Prostě jsme hráli. Bylo to zvláštní. Pamatuji si, že Bernstein při zkouškách téměř nezastavoval, nemluvil, přesto všechno řekl, a hlavně – všechno zaznělo tak, jak jsme to společně s ním ve stejný moment cítili. Bernstein nám dokonce vnutil své pojetí, se kterým by za běžných okolností mohl člověk i polemizovat, včetně neobvykle pomalého tempa volné věty. Pamatuji se také na jednu „nedirigentskou“ pozici Bernsteina při zkoušce s hlavou, položenou na partituře. Probíhalo nám tehdy hlavou: Je Bernstein unavený? Zamyslel se nad hudbou? Vnořil se do partitury, aby se telepaticky spojil s Beethovenem? Byla to jen na efekt vypočtená „póza“? Trvalo to jen okamžik. Za chvíli se hudební génius opět energicky a beze slova chopil taktovky. Takových osobitých a nečekaných projevů bylo při zkoušce mnoho, s Bernsteinem prostě nemohla pozornost orchestru ochabnout. Až hypnotizující schopnosti Bernstein plně projevil, když jsme měli hrát pomalou větu Adagio. Začal ji dirigovat, po několika taktech spustil ruce a pomalým krokem mířil doprostřed žofínského sálu, přitom nás stále pozoroval. Orchestr hrál sám, neuvěřitelně koncentrovaně, jakoby v transu. Něco se chvělo ve vzduchu a výsledkem byla naprosto vzorová interpretace včetně replique montre souhry a jednotného cítění. To jsem za celou dobu filharmonického působení nezažil. Takovou sílu má osobní charisma. Bernstein po nějakém čase zvedl ruku, přerušil nás a pomalým krokem se k orchestru blížil. Bylo hrobové ticho a napjaté očekávání verdiktu. Bernstein přišel k dirigentskému pultu, obě ruce zvedl k ústům a poslal orchestru uznalé políbení. „Bravo! Bravo! Není třeba zítra zkoušet!“

Po volném dni jsme absolvovali už jen generální zkoušku a koncert, v němž Bernsteinovo sako zkrášlila revoluční placka OF. Koncert ve Smetanově síni Obecního domu s prezidentem Václavem Havlem v lóži byl jedinečný, nikdy předtím ani potom jsem necítil tak silné poselství této symfonie. Možná nebyl Bernsteinův Beethoven v Praze jeho objektivně nejpreciznějším provedením. Stal se zde ale symbolickou pochodní světla a svobody, kterou tehdy společnost po temných časech získala zpět. V prosinci 1989 oslavil Bernstein ještě jeden historický mezník ve vítězné revoluci proti totalitě, a to stržení berlínské zdi, před jejímiž troskami uvedl také Beethovenovu Devátou. V době pražského koncertu však už byl, bohužel, vážně nemocen a o svém neodvratném konci věděl. Koncert s Českou filharmonií tak byl jeho posledním vystoupením v Evropě. Na americkém zájezdu České filharmonie na podzim roku 1990, několik měsíců po pražském koncertu, jsme v New York Times četli smutnou zprávu – Bernstein is dead... Nejen svou „Devátou“ před třiceti lety se ale pro mě stal nezapomenutelným!

Nahoru | Obsah