Hudební Rozhledy

Dny Bohuslava Martinů 2020

Markéta Jůzová | 02/21 |Festivaly, koncerty

Sir John Eliot Gardiner

Vzácným hostem letošního festivalu Dny Bohuslava Martinů a současně prvního adventního koncertu České filharmonie se stal britský dirigent Sir John Eliot Gardiner. Ke svátečnímu hudebnímu večeru 29. 11. 2020 byl do Dvořákovy síně Rudolfina přizván i mladý dirigent Ondřej Vrabec, první hornista ČF, který příležitostně vede zkoušky orchestru v zastoupení světových dirigentských osobností.

Společný program zaměřili na tvorbu českých skladatelů. Pod Gardinerovou taktovkou zazněla na programu díla Jana Václava Huga Voříška a Bohuslava Martinů. Ondřej Vrabec řídil skladbu Leoše Janáčka. Ze sólistů se večer představili Igor Ardašev a Ivo Kahánek, naši přední klavíristé.
Koncert se uskutečnil bez účasti veřejnosti a živě byl v režii Michaela Beyera přenášen stanicí ČT art a streamován na facebookové stránce ČF a jejích dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku byl dostupný jen prostřednictvím digitální platformy Takt1.

I když John Eliot Gardiner patří mezi světoznámé průkopníky autentické interpretace staré hudby a zakladatele těles Monteverdi Choir & English Baroque Soloists a Orchestre Révolutionnaire et Romantique, má ve svém repertoáru mnoho kompozic skladatelů z období 17.–20. století. Úspěšně se věnuje i dirigování oper, hostoval také ve slavných operních domech Evropy. Díla různých epoch kontinuálně nahrál v průběhu své závratné kariéry pro nejprestižnější labely. Stal se držitelem dvou cen Grammy a četných cen Gramophone Award. Obdržel mnoho ocenění nejen hudebních, ale i vysoce prestižních společenských.

Své pražské vystoupení s Českou filharmonií zahájil Symfonií D dur Jana Václava Huga Voříška. Jediné symfonické skladatelovo dílo z roku 1821 citlivě propojuje autorovu inspiraci ve stylech klasicistní hudby Ludwiga van Beethovena a raného romantismu Franze Schuberta. Sir Gardiner v rozhovoru s koncertními mistry ČF Janem Mráčkem a Václavem Petrem na ČT art zdůraznil, že dílo považuje za mistrovské. Orchestr řídil svými typickými, mnohdy velkými a rozvláčnými gesty. S radostnými emocemi na tváři vtiskl provedení energický tah, líbeznou lyriku a ostře atakovanou dramatičnost. Dílo gradoval precizně s hloubkou porozumění.

Dirigent Ondřej Vrabec, který řídil Českou filharmonii např. i na CD nahrávce se soudobou tvorbou britského skladatele Andrewa Downese, nastudoval pro sváteční večer Capriccio pro klavír levou rukou a dechový soubor Leoše Janáčka. Pozoruhodné komorní dílo komponované skladatelem na žádost invalidního klavíristy Otakara Hollmana zaznělo na premiéře 2. 3. 1928 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze i v jeho interpretaci a se členy České filharmonie řízené dirigentem Jaroslavem Řídkým. V Praze zahrál skladbu na koncertní křídlo zn. Steinway & Sons virtuózní klavírista Igor Ardašev. Uvolněnost v nasazení frází, akurátní odměřenost, zvuková plošnost a suché pojetí dodalo, bohužel, interpretům večera i provedení kompozice málo lesku.

Program vyvrcholil Sinfoniettou La Jolla pro klavír a komorní orchestr, H 328 Bohuslava Martinů. Skladbu z roku 1950, mísící francouzské, české a moravské vlivy s jazzovou hudbou, autor složil v Kalifornii na objednávku Hudební společnosti v La Jolle, kde byla ještě téhož roku premiérována. Sir Gardiner si ji společně s Voříškovou kompozicí sám zvolil pro pražský večer, jak řekl v rozhovoru s moderátorem Markem Ebenem pro ČT art. Kompozice byla uvedena také u příležitosti prosincového 130. výročí narození skladatele. Gardiner dílo nastudoval s velkým pochopením pro neoklasickou skladatelovu hudbu, vroucně, dojemně, technicky na výši v pestré šíři orchestrálních barev a instrumentálního výrazu. Virtuózní klavírista Ivo Kahánek, jenž se stal i s ohledem na situování nástroje do středu orchestru harmonickou součástí tělesa, byl vynikající. Sir Gardiner dovedl i řadu členů ČF ke skvělým výkonům. Koncert se konal za laskavé podpory Nadace Bohuslava Martinů.

Skvělé Smetanovo trio

Rafael Brom

Smetanovo trio hrálo v rámci festivalu v Sále Bohuslava Martinů HAMU v Lichtenštejnském paláci ve čtvrtek 17. 12. 2020. Soubor přišel na pódium liduprázdné koncertní síně v sestavě Jan Talich – housle, Jan Páleníček – violoncello a Jitka Čechová – klavír. Kamera streamového přímého přenosu online nám naštěstí ohleduplně ani na okamžik neukázala pohled do sálu, byli jsme tedy osvobozeni od tísnivého pocitu prázdnoty a mohli jsme se cítit jako účastníci studiového natáčení. A navíc bez dozoru hudebního režiséra a mistra zvuku pilujících konečnou podobu snímku přerušováním a opakováním toku hudby. Trio vložilo do festivalového programu dvě díla. První byla kompozice s názvem Bergerettes Bohuslava Martinů, H 275. Pět skladeb pro housle, violoncello a klavír hrál soubor rozhodně nesčíslněkrát, a tak jsme byli, streamoví posluchači, v naprosto pohodlném a uvolněném rozpoložení svědky precizního výkonu. Trio umí originálně tlumočit autorův notový zápis. S léty interpretace nalezl soubor nejvýstižnější podobu zjevení emočního náboje jak milostně a nostalgicky znějícího melosu Vysočiny, tak sveřepě smýkaných repetovaných not hned ve druhé části cyklu Allegro con brio. A v tomto krátkém oddílu došlo rovněž k nádherné smírné proměně tempa a výrazu. Bylo tomu tak v celém cyklu a perfektně realizovaný princip vyváženého kontrastu naplnil jak každou část, tak vzájemný vztah jednotlivých vět. Andantino bylo zároveň vlídnou útěchou a balzámem na úmornou prodlevu této nepřející doby a finální Moderato nastolilo v mysli klid. K potvrzení uvolněné atmosféry rozhodně přispělo provedení druhé skladby koncertu – Klavírního tria e moll „Dumky“, op. 90 Antonína Dvořáka s důvěrně známými charakteristickými prvky kompozičního slohu skladatele, které Smetanovo trio až hýřivě rozdávalo. Jejich nástroje se barevně a zvukově obdivuhodně shodnou. Proměny tempa byly jednoduše skvostné, dynamika, agogika a souborová hra excelentní. Jakož i interpretační osobitost každého z tria. Aniž bych vyzdvihoval kvalitu nástrojů, soudím, že Jitka Čechová obohatila klavír v Sále Martinů o mimořádnou noblesu, a navíc violoncello Jana Páleníčka usvědčovalo autora z mimořádně intimního vztahu k tomuto nástroji. Barva a tón houslí Jana Talicha má chytlavou kvalitu ve spodním rejstříku a ve výškách spíše dominuje. Bylo objevné, také díky technickým kvalitám přenosu, bezprostředně vnímat proměnu v souboru na postu houslisty. Profesionálně dokonalé zvukové zpracování přenosu zvýhodnilo každého posluchače. Oproti běžnému sledování koncertu z většiny sedadel auditoria, kdy se většinou nedostává jednoho úhlu poslechu, jsme měli stoprocentní poslech, stejný jaký má mistr zvuku. Dostalo se nám tedy vzácného okamžiku, kdy jsme současně slyšeli všechny nástroje a přitom každý zvlášť, což byl opravdu nevšední zážitek a nepochybuji, že to vhodně přispělo ke krásnému prožitku výtečného provedení koncertu. Děkuji všem, kteří se na tom podíleli.

Miroslav Sekera a čeští autoři s Ferencem Lisztem

Ivana Bažantová Jandová

Záznam ze Sálu Martinů pražské HAMU uchoval „jakoby“ veřejný koncert Miroslava Sekery z 18. 12., rovněž pořádaný v rámci festivalu Dny Bohuslava Martinů a streamovaný na webových stránkách Nadace Bohuslava Martinů). Slůvko jakoby je třeba vnímat tak, že nedochází k přenosu energie a komunikace s posluchačem. Takový koncert je vlastně závažná generální zkouška. Některému interpretovi tak odpadne míra trémy, je třeba zvyklý na studiové nahrávky, jinému tato „bezkontaktnost“ okleští výkon právě o tu tvůrčí atmosféru. V případě klavíristy Sekery možná kontakt chyběl, ale interpretovo nasazení výkonu nic neubralo. Říká se „umění je cesta do duše“. Aby se tato cesta mohla uskutečnit, jsou k tomu potřeba některé předpoklady – kvalitní oduševnělé dílo, oduševnělé interpretační ztvárnění a otevřená duše na příjmu. První dva byly splněny, o třetí jsem se pokusila. Na programu byl Janáček, Liszt, Martinů a Smetana.
Nejvíce mne oslovil Janáček a Smetana. Na Sonátě es moll 1. 10. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka jsem byla zaujata celkovým přístupem k dílu, ústrojným tvarováním a navazováním jednotlivých, i těch nejmenších myšlenek, motivků či figur nebo ztvárněním kontrastů v pohybu, v něžné i vzrušené plošce i delší frázi. Zvukovost se mi jevila plastická, každý z tónů je domyšlen, pohlídán, sčasovky plynou, neruší, jen v určitých okamžicích se do nich vložila závažnost sdělení. Krásná práce se středními hlasy, dialog a plynulé přelévání souvztažných motivků. Podtržen byl impresionistický zvuk. Druhá věta Smrt na mne zapůsobila jako skutečné filozofické zamyšlení i vzpomí- nání. Interpret využil tóninové proměny, naléhavosti vypjaté části za velkého tahu až k důraznému opakování tématu a jeho vlnitému zklidnění.

Neméně pozoruhodně zazněly skladby Bedřicha Smetany. Koncertní etuda gis moll, op. 17 „Na břehu mořském“ vyzněla ve své poetičnosti, aniž by ztratila tah a v názvu proklamovaný koncertní lesk. V pravý okamžik se vzedmula do vrcholové plochy, po níž následovalo vzpomínkové klidné opadnutí. Oblíbená Přívětivá krajina z cyklu Črty, op. 5 potěšila sluch i duši. Závěrečnou skladbou se stala Skica pro klavír Macbeth a čarodějnice. Smetana podotkl už u Richarda III., že každý si může v hudbě představovat, co uzná za vhodné, hudba se nemůže vázat na doslovný přepis literárního podkladu. Obtížné dílo technicky i hudebně, s minimem pokynů v klavírním partu ale pod rukama klavíristy vyprávělo příběh silný a srozumitelný, stalo se dramatickou freskou. Závěr koncertu velkolepý.

Střed umělcova programu tvořily skladby Ference Liszta. Hudebně vděčná Koncertní parafráze z opery Rigoletto Giuseppa Verdiho byla skvěle zvukově ztvárněná a vyvážená mezi krajkami pasáží všeho druhu a jimi okrášlujícími hlavními motivy. Technickou erudici a úhozové mistrovství bylo třeba i pro interpretaci Transcendentální etudy č. 12 „Chasse-Neige“, hrávané někdy dosti divoce. Sólista ji pojal se vkusem a se zvukovou vyvážeností. Nejméně mě zaujala transkripce tématu z Requiem W. A. Mozarta Lacrimosa. Pro Dny BM byly do programu vybrány i skladby Martinů z cyklu Etudy a polky Polka in F, Polka in A a Etuda in F. Polka in F se mi zdála poněkud rozpačitá, i když s důrazem na rytmičnost, zbývající dvě skladby se vydařily, měly dostatek rytmiky, artikulace, vtipu i dramatičnosti kde třeba a celkově úsporný pedál.

Za daných podmínek to byl koncert vydařený. Předvedl oduševnělý vhled interpreta do díla skrze jeho klavíristické umění, které je skladbám plně ve službách, bez snahy o vnější okázalost.

Nahoru | Obsah