Hudební Rozhledy

Musica Nova 2020

Petra Šuško | 02/21 |Festivaly, koncerty

Slavomír Hořínka

Ve dnech 20. – 22. 11. 2020 proběhl již 29. ročník Mezinárodní kompoziční soutěže zvukové tvorby MUSICA NOVA, kterou pořádá Společnost pro elektroakustickou hudbu pod záštitou České hudební rady, za podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hl. města Prahy. Letos poprvé proběhlo hodnocení i slavnostní vyhlášení výsledků výlučně distanční formou. Místo tradičního koncertu vítězů v adventním čase organizátoři festivalu zvolili prezentaci kompozic vítězů a finalistů ve formě tří streamovaných koncertů na oficiálním YouTube a Facebooku soutěže. Letos se také na tomto kanále odvysílal koncert přidruženého soutěžního projektu ČESKÉ UCHO, jenž se již sedm let věnuje naší nejmladší generaci ve věku od 8 do 20 let.

Úvodem

MUSICA NOVA je soutěž s dlouholetou tradicí a zaměřuje se na tzv. „sonic art“ – zvukové umění. Je rozdělená do dvou hlavních kategorií – čistě studiové zvukové tvorby (kategorie A) a tvorby s živě/live prováděnou složkou (kategorie B). Soutěž má již díky každoročnímu počtu soutěžících velké renomé i v zahraničí, kde je elektroakustická (dále jen EA) hudba rovnocennou platformou v rovině koncertní i akademické a pro možnosti její prezentace vznikla spousta speciálně určených poslechových prostor.

Mezinárodní odborná osmičlenná porota sestávající z předních odborníků v tomto oboru ve složení: Elizabeth Anderson (Belgie/USA), Rainer Bürck (Německo), Lenka Dohnalová, Pavel Kopecký, Rudolf Růžička (ČR), Juraj Ďuriš (SR), Pete Stollery a Peter Nelson (UK) vybírala z celkem 82 přihlášených soutěžních snímků od autorů ze 23 zemí celého světa. Nejvíce skladatelů bylo tradičně z USA, ČR, Velké Británie, Německa, Kanady, Japonska a Tchaj-wanu, ale dorazily i kompozice z Indie nebo z Portorika.
Oceněné skladby jsou pestrou mozaikou individuálních přístupů napříč kontinenty, styly i estetickými postoji, všechny skladatele pak spojuje vášeň ke zvuku jako primárnímu hudebnímu zdroji. Kreativita, originalita a samozřejmě také výsledná kvalita zpracování jednotlivých nahrávek jsou současně výchozím kritériem pro hodnocení poroty.

Zatímco live přenosy živých koncertů bývají často zvukově problematické a nemůžeme si je plnohodnotně užít, v případě elektroakustické hudby je to jinak. Ta je již od základů koncipována jako studiová nahrávka a její úspěšné provedení je podmíněno dokonalou zvukovou reprodukcí. Tu můžeme při pohodlí domácího poslechu částečně nahradit kvalitními sluchátky. Stream na YouTube kanále prezentující vítězné skladby, české i zahraniční finalisty soutěže, včetně vítězných prací nejmladší generace, pro který se organizátoři v čele s předsedou poroty Jurajem Ďurišem a manažerkou soutěže Lenkou Dohnalovou rozhodli, byl tou nejlepší možnou volbou za současných okolností pandemie COVID-19. Stream je ideální příležitostí k propagaci této hudby mezi širší okruh zahrnující i zahraniční posluchače z prostředí jak zúčastněných skladatelů, tak na ně napojených komunit EA hudby. Tradicí pro další ročníky by se tak určitě mohl stát živý koncert finalistů s paralelními online streamy. Aktuální čísla sledovanosti z výsledků vyhlášení na oficiálním FB profilu soutěže ukazují, že je o tuto formu prezentace vzrůstající zájem, neboť počet zhlédnutí koncertů pomalu roste průběžně i po jejich postupném odvysílání.
Přínosem je i možnost abstraktní vizualizace skladeb reagující na jednotlivé zvukové frekvence. To může v případě YouTube prezentace EA kompozic působit jako osvěžující element, zastupující roli živého hráče. Některým posluchačům tak třeba vizualizace nahrávky i pomůže k intenzivnějšímu prožitku skladby, někdy ale stačí nasadit jen abstraktní obraz bez nutnosti přímé reakce na zvuk v čase. Je třeba zdůraznit, že třebaže oko jako primární smysl převládá nad sluchem, musí se s vizualizací EA hudby nakládat nadmíru pečlivě a citlivě. Zde se tato problematika editorům koncertů z vítězných skladeb podařila výborně vybalancovat, ačkoliv soutěžní skladby kromě několika výjimek, obsahující grafickou partituru, videozáznam živého provedení nebo vlastní originální video, žádnou vizualizací neměly a ani s ní její autoři nepočítali.

Koncert vítězů

Na koncertě vítězů odvysílaném 11. 12. zazněla jako první v pořadí vítězná skladba A kategorie „Abwesenheit“ (Absence) od britského skladatele a renomovaného profesora kompozice zvukové tvorby Johna Younga, která svým názvem odkazuje k Beethovenově klavírní sonátě. Tato akusmatická skladba (tj. určená k vícekanálové reprodukci) byla vytvořena pro speciální koncertní akusmatický prostor – Acousmonium ve Vídni. Jestli se dá hovořit u EA hudby o virtuozitě, zde ji můžeme slyšet v krásně vycizelované a precizně vystavěné, bohaté a přitom jemné sónické struktuře, používající digitální filtraci. Kromě zvuků evokujících artefakty či atmosféru Beethovenovy doby je zde také použito mnoha zvuků přírody (zejména zpěv ptáků), postupně s neznatelnými nuancemi vybočujícími do abstrakce. Autorovi jde především o vytváření nových barevných a emocionálních světů za pomoci každodenních zvuků. Jaká škoda, že tuto skladbu nemůžeme slyšet v multikanálu, i tak je stereo verze výjimečně prostorově bohatá.

David Holland (UK) za svou kompozici First Rituals získal ve stejné kategorii čestné uznání. Jak sám uvádí, význam a interpretace zvuků mohou být ovlivněny jejich transformací a manipulací v kontextu skladby. Skladba má dvě části, kdy zcela konkrétním zvukům z první části (pánve, lahve) je dán v části druhé nový sakrální a mystický význam. Naopak zvuky primárně uměle vytvořené často imitují přírodní zvuky – slyšíme zde například téměř autentický zvuk mořského příboje nebo zvuk vrtulníku. Autor si zde hodně hraje s metalickými zvuky a za pomoci reverzní editace rafinovaně pracuje se zvukem ve stereu a s celkovou dynamikou skladby, což působí na posluchače velmi napínavě.

Jako třetí v pořadí a současně vítěz B kategorie se představil etablovaný kanadský tvůrce Gilles Gobeil se svou poctou kultovní Vesmírné Odyssee režiséra Stanleyho Kubricka v kompozici Sentinelle pro altsaxofon a elektroniku. Nahrávka obsahuje také video ve formě originálně výtvarně zpracovaného záznamu jednotlivých audiostop. Hudebně je linka saxofonu v naprosté symbióze s elektronikou, ačkoli nástroj hraje živě a do EA stopy neustále vstupuje. Zvuková jednota je docílena zejména multifonikou a poměrně tichou hrou v extrémních nástrojových rejstřících. Elektronika používá podobně jako ve skladbě Davida Hollanda mnoho přírodních zvuků (ptáci), které jsou zřejmě velkým inspiračním zdrojem již od dob Oliviera Messiaena. Celková koncepce skladby je založena na kontinuální spektrální ploše, složené z různobarevných a současně jemných vrstev, měnících se zejména díky postupnému filtrování.

Čestné uznání ve stejné B kategorii získala skladba mladého Brazilce Levyho Oliveiry Mysteries of the Unseen, která pracuje s živým komorním ansámblem (klavír, klarinet, housle, violoncello) a jeho elektronickou mutací. Ta je vytvořena převážně ze samotných nasnímaných zvuků jednotlivých nástrojů, ale je velmi zdeformována, neboť pracuje převážně s dozvuky, repeticemi a částmi jejich přirozené zvukové škály v již zahraném tónu. Samotný hudební zvukový materiál vychází z určitého tonálního výběru a to se odráží i v EA vrstvě, která postupně svými častějšími vpády ovládne „živý“ soubor formou jakéhosi rozkladu a dekonstrukce tónu – nositele původního významu.

Poslední dvě skladby v tomto streamu zastupují české vítězné snímky. Zde je nutné doplnit, že součástí soutěže je vždy i speciální české kolo. 1. místo v kategorii B obsadil Slavomír Hořínka s kompozicí Murmurings, jejíž nahrávka je současně autentickým živým videozáznamem z premiéry v prostorách Anežského kláštera v Praze. Pro ten byla skladba koncipována a opět v základním zvukovém obrazu uslyšíme lesní ptačí zpěv (a také hmyz), tentokrát v kombinaci s amplifikovaným akordeonem. Skladba je současně akusmatická i ambisonická, což se projevuje v rozmanitém směrování zvuku z reproduktorů směrem k posluchačům sedícím v kruhu okolo obou performerů (skladatel manipulující live electronics složku a hráč na akordeon). Hudba zní jak multikanálově, tak se odráží všemi směry v prostoru chrámové síně. Zvukový, zrakový i smyslový zážitek ještě zintenzivní zvuk klapek či měchu akordeonu nebo expresivní tóny vysokého rejstříku. Skladba má poměrně dramatický i dynamický vývoj, i když pracuje většinou s tichými plochami.

Solo in solo? Soni Vetché pro sólovou flétnu a EA stopu, oceněné 2. místem ve stejné kategorii, je naopak velmi jasnou hudební konstrukcí pracující cíleně a velmi zdařile se sluchovou iluzí. Skladba na principu minimal music kombinuje několik melodicko-rytmických patternů flétnových samplů, které se postupně vrství, loopují, prolínají, zpožďují a vzájemně kombinují. Skladatelka využívá delay, odlišné zvukové prostředí, a tím také definuje part „živé flétny“, která syrově vstupuje do přednastaveného zvukového obrazu flétnových pasáží – někdy s nimi splyne, někdy se jejich role i zvukový prostor zamění, někdy z prostoru flétnistka zvukově vystoupí jinam, někdy naopak elektronika vytváří iluzi reálného zvuku. Autorka pracuje často také s dynamikou, poněkud méně už s celkovým rozmístěním jednotlivých melodických vzorců a jejich vývoji ve stereofonním zvukovém obraze. Nicméně princip iluze je zdařile podpořen i vizualizací pracující s optickou iluzí, která umocňuje základní koncept a záměr kompozice.

Koncert, věnovaný zahraničním finalistům

Další, v pořadí druhý streamovaný koncert soutěže 18. 12. byl věnován dílům všech zahraničních finalistů. V kategorii A jako první skladbu pod názvem De rerum natura prezentuje Kanaďan s irskými kořeny Rodney DuPlessis. I u tohoto autora jsou výchozím zvukovým materiálem zvuky přírody a jejich umělé imitace (např. oheň a voda). Staví je do nezvyklého zvukového vývoje a konfrontace s námi očekávatelnými fyzikálními projevy. Skladba je výrazně dramatická a liší se tak svou povahou od děl kontemplativních.

Řek Apostolos Loufopoulos je ve své kompozici Cracks of time, reflektující ruiny imaginárního domu skrze čas, velmi zvukově podobný předchozímu Du Plessisovi, používá ale více reálných zvuků a také klavír. Podobnost je jak ve zvukových zdrojích, tak v poměrně dramatickém vývoji kompozice. Navíc používá ostré zvukové předěly a výraznou dynamiku, a to zejména v destruktivních plochách. Při poslechu má posluchač pocit až filmově hororového nádechu a vytváří si iluzi opravdového domu podléhajícího různým zkázám a příběhům lidí v něm. Mystický prostorový zvuk je několikrát přerušen konkrétními reáliemi, iluze strachu a hrůzy přetrvává až do konce skladby.

Vliv pandemie COVID-19 na tvorbu můžeme vypozorovat z programového prohlášení dalšího finalisty irsko-kanadského původu Jamese O’Callaghana. Jeho kompozice s názvem „In“ byla původně psána na zakázku pro komorní sexteto a elektroniku. Jednotlivé sólové party byly flexibilně nastaveny ve variabilní realizaci. Skladba si hraje s akcí a reakcí a pracuje s pauzami, což je sympatické a jiné v kontextu ostatních kompozic. Můžeme se pouze domnívat, zda elektronickou složku suplují místo nástrojů například použité zvuky z ulice. V kompozici je použita poměrně velká škála materiálu rozdílného charakteru i původu.

Další zastupitelkou finalistů skladeb čisté elektroniky je Angličanka Louise Rossiter, která ve skladbě Synapse uvádí jako inspirační zdroj jeden z futuristických obrazů vědce Fritze Khana z r. 1939 s názvem: „Je nervový systém elektrickým systémem?” Podařilo se jí velmi efektně a naturalisticky evokovat náladu obrazu, ačkoliv ten není během koncertu vizualizován. Posluchač je rychle vtažen do imaginárního zvukového prostředí nervového aparátu, ve kterém probíhá simultánně spousta dramatických i nezřetelných fyzikálních procesů. Skladba je velmi sugestivní a rytmická a používá výhradně syntetický materiál.

Poslední finalistkou kategorie A je Belgičanka Annette VanDe Gorne se svou skladbou Autumn inspirovanou stejnojmennou básní, složenou ze čtyř částí – tzv. „her“. Skladba zprvu evokuje přírodní scenérie, ve své zvukové transformaci používá výhradě mechanických zvuků, které doslova víří zvukovým prostorem v efektních dramatických vlnách a proudech, postupně se redukujících filtrací v první části. Ve 2. části se pak můžeme imaginárně ocitnout na jakési letištní ploše díky zvukovým vlnám ve formě turbulencí a zvuků letadel. 3. a 4. část jsou také jasně koncepčně ohraničeny jak názvy, tak odpovídajícími zvuky, zde zaujmou zejména ve 4. části rozpoznatelné samply indického sitáru. Autorka disponuje velmi originální a specifickou formou výrazu, jednotlivé části ale navzdory kontrastnímu materiálu působí kompaktně a sugestivně.

V kategorii B, začleňující do elektroniky živou performanci, jsou prezentovány dvě skladby. První je velmi sugestivní surrealistická sónická kompozice Through the Looking Glass pro soprán a elektroniku od mladé Australanky Andrey Gutteress, která se inspirovala sociálním tématem dětského strachu a očekáváním životních událostí. Sólový part pracuje formou koláže ve formě útržkovité řeči i expresní vokální linky. Skladba je zvukově i proporčně výborně vystavěná a disponuje svým vlastním originálním videem.

Polák působící v USA Krzysztof Wolek uzavírá druhý koncert svou orchestrálně EA kompozicí Spin, jejíž název (rotace, točení, otočka…) reflektuje zvuk pohybující se kolem posluchačů a počítá s prostorovým multikanálovým zvukem. Klastrová povaha materiálu orchestru kontrastuje se světem elektroniky a jejích ploch, které se nenápadně připojují k orchestru. Postupně stojí vedle sebe oba světy jako různé elementy a nakonec elektronika zvuk orchestru pohltí. Skladatel pracuje s elektronikou jako s rovnocenným hudebním partnerem orchestru, budující dramatickou linii hudební formy.

Koncert s díly českých finalistů

Třetí koncert 27. 12. byl věnován ostatním českým finalistům soutěže a představil celkem tři autory. Kompozice Kde se vzala hudba? Michala Beneše evokuje reakci vesmíru a země. Ve zvukovém pozadí skladby jsou zakomponovány hudební reminiscence různých stylových období ve formě zkreslených a filtrovaných vrstev – je zde použita orchestrální hudba, religiózní zpěv nápěvu Santa Maria, syntetická mutace známého Bachova Menuetu z knížky pro A. M. Bachovou i např. estrádní cirkusová hudba. To vše je propojené do kontinuální mystické plochy.

Další autor, zvukový designer Tomáš Pernický ve svém Tribute to Tandzin Gjamccho, který je dedikován dalajlámovi u příležitosti jeho 85. narozenin, používá rozmanitý hudební i nehudební materiál, skladbu ohraničuje civilní imitací tibetského hrdelního zpěvu. Kompozice je zvukově velmi hutná, tempově se mění a je vyvážena koncepčně i výrazově, ačkoliv je vytvořena z nepřetržitého zvukového kontinuálního proudu. Velkou roli zde má materiál v podobě samplů smyčcových nástrojů využívající alikvotní řady a jemné hry v krajních neznělých polohách včetně skřípavých pazvuků. Ty pak v kontextu použitých okolních EA vrstev nabývají punc mystiky. Autor velmi pomalu a systematicky buduje dlouhou plochu.

Závěrečná skladba koncertu Requiem pro Babku od Kamila Remeše používá především podprahového syntetického podkladu. Celá kompozice je zastřešena ženským vokálem orientálního nádechu, nepravidelně se v čase opakujícím, ale vždy používajícím stejnou frázi. Plocha je velmi statická, ambientní, ačkoliv se občas téměř neznatelně promění. Po nějaké době chápeme elektroniku pouze jako doprovodnou a uklidňující harmonizující hudební vrstvu ke zpěvu, který se neustále nepravidelně vrací, zřejmě stejně jako vzpomínka na milovaného psa, jemuž je skladba věnována.

Nahoru | Obsah