Hudební Rozhledy

Film o kapele, která chce ještě něco doříct

Tomáš Pilát | 02/21 |Studie, komentáře

Dunaj

River movie Dunaj vědomí rozčeřila vlny nejen Dunaje, ale i českého filmu a české hudby. Zaznamenává totiž důležitý okamžik na scéně alternativní muziky u nás: znovuobnovení kapely, která svého času patřila k nejvýraznějším představitelům československé nové vlny. Vlastně tenhle comeback iniciuje. Jádro sdělení tedy zní: Dunaj se dal znovu dohromady a hudební dokument Dunaj vědomí byl u toho. Sláva.

„Nápad, že bych s kamerou sledoval členy skupiny, jak se na lodi plaví po Dunaji na festival v Banátu, mi nejdřív připadal příliš přímočarý, a tím vlastně pitomý. Opustil jsem ho, ale nakonec se k němu vrátil. Ukázal se jako zásadní, a myslím, že to bylo dobře,“ popisuje začátek úvah o snímku režisér David Butula. A začal u pramene. Skupiny i řeky. Záběry, ve kterých jsou členové skupiny u pramene veletoku, jsou opravdu působivé. Působivých sekvencí je ale ve filmu mnohem víc. Ať jde o vyvolání ducha zemřelého frontmana kapely Jiřího Kolšovského přes staré syrové demonahrávky nebo původní combo ze začátků skupiny, úvahy protagonistů filmu o stárnutí a smrti, zkoušení na lodi nebo vzpomínky zakládajících a prvních členů Dunaje, včetně Ivy Bittové. Poznámka ke zmíněnému vyvolávání ducha takřečeného Kolšáka – Vladimír Václavek ho vybubnovával na lodi plující do Banátu, a když se mu to podařilo, režisérovi suše sdělil: byl to sumec. Režisér si pak vypůjčil podvodní záběry sumce, které natočil kameraman Petr Vejslík. Hudební film je tak zajímavě doplněn záběry z hlubin, a ty skvěle dotvářejí místy šamanskou atmosféru snímku.

„Esence kapely Dunaj byl její duch,“ zazní ve filmu. Je jedno, kdo z muzikantů to pronesl, kaž- dopádně dokument dokazuje, že je to pravda a že nebude jednoduché vytvořit něco, co by se mu dnes přibližovalo. Když už se kapela rozhodla, že bude ve své činnosti po dvaceti letech pokračovat, bylo nutné najít ducha nového. Film dokládá, že se to daří. Vlastně se to začalo dařit už na lodi a pak během koncertu na banátském festivalu. Souznění hudebníků se vrátilo, i když na jiné úrovni. Logicky – dvacet let udělalo se členy kapely své. Hlavní ovšem bylo, že toho ducha najít chtěli. Že překonali animozity, a, jak ve filmu říkají, byli připraveni dosáhnout souznění svých eg; nechtěli soutěžit a vzájemně se přebíjet.

Za těch dvacet let odluky šel každý svou cestou a dosáhl na ní úspěchů a uznání – ať jde o Vladimíra Václavka, Josefa Ostřanského, Pavla Fajta nebo Pavla Koudelku. Nemají tedy potřebu vzájemné soutěživosti, i když určité napětí mezi nimi stále je. Na druhou stranu je to na nové tvorbě znát. Jak ve filmu zazní, tehdy si s muzikou a jejím vyzněním nebo přijetím tolik nelámali hlavu, dnes o všem mnohem víc přemýšlejí, což je, možná paradoxně, brzdí. Shrnuto: tehdy šlo o ducha, dnes jde zase o ducha, ale kvalitativně úplně jiného. Důležité je, že ho hudebníci chtějí hledat.

„Zásadní bylo, že se po letech byli ochotni setkat a dát zase dohromady. Se vším dobrým i špatným, co to tenkrát přinášelo, a taky s mytickou postavou Jiřího Kolšovského, který tomu všemu dával rozměr a bez něhož by to všechno nedosáhlo těch výšin, do kterých se kapela dostala. Asi z toho důvodu kapela už po jeho smrti odmítala hrát. Já jsem je pak trochu vmanipuloval do situace, kdy se po dvaceti letech sešli a souhlasili s onou dobrodružnou a nepohodlnou cestou lodí do Rumunska,“ přiznává David Butula a pokračuje: „Podmínky byly skutečně dost nekomfortní, omezený prostor, různé cestovní komplikace, jeden zakopával o druhého, vyhnout se bylo složité. A ono je to nevytočilo! Byl jsem skoro až nešťastný, čekal jsem, že se něco odehraje a budu mít k dispozici dramatický materiál, ale oni byli všichni laskaví a ohromně v pohodě. Pro mě jako dokumentaristu to, alespoň v tomhle ohledu, bylo skoro až kontraproduktivní,“ směje se. „Díky tomu se dali dohromady a vlastně znovu vznikli. Uvědomili si, že právě tohle složení a v jistém smyslu i jejich nedostatečnosti skládají tento celek do něčeho výjimečného. Cítili, že chtějí ještě něco doříct,“ dodává režisér.

Na lodi se hodně zkoušelo a jen tak hrálo, sem tam i pro pobavení okolních plavidel, ale hlavně kvůli nacvičení repertoáru na koncert v Banátu. Svou roli tu sehrálo taky už zmíněné památné combo, které samozřejmě pamatuje i Jiřího Kolšovského. Do záběru se filmařům připletlo hned na začátku natáčení a snímkem prolíná, jak David Butula říká, jako alter ego – starého Dunaje i Kolšovského. „Kolšák už tu není, ale zároveň svým způsobem pořád je. Napadlo mě na lodi nechat do comba přes mikrofon proudit zvuky větru, který ohlašoval bouřku, a ten praskavý zvuk docílil toho, že tam najednou Kolšovský byl. Pak se toho velmi autenticky zhostil dvorní textař Dunaje Karel David – a vzniklo něco velmi silného. Aspoň pro mě,“ vyznává se režisér. Mimochodem – bouřka nakonec nepřišla a combo muzikanti později věnovali Volkmaru Miedtkemu, u kterého v Německu před čtvrtstoletím nahrávali své poslední studiové album.

Dunaj vědomí je hudebním dokumentem, i když někteří diváci v něm mohou možná čekat muziky o něco víc. Práce s hudbou a její skloubení s natočenými filmovými sekvencemi byly složité a provázely je četné debaty s dramaturgem, producenty i koproducenty snímku. „Měl jsem představu o spoustě skladeb, které jsem ve filmu chtěl mít, třeba Na jih,“ vysvětluje Butula. „Považoval jsem ji za zásadní a s touhle myšlenkou celý film vznikal. Nakonec ve filmu není. Totéž se týká dalších kompozic, které jsem pokládal za důležité a významotvorné, ale do filmu se přesto nedostaly. Mohou za to jednak disputace s dramaturgem Janem Gogolou mladším, jednak se střihačkou Hanou Dvořáčkovou. Té musím vyseknout hlubokou poklonu, nebýt jí, film by nikdy nebyl takový, jaký je. Hanka strávila obrovské množství času sledováním hrubého materiálu, a z toho jsme pak rýžovali momenty, které do filmu prošly. Film je dlouhý necelou hodinu a půl a spolu s archivy jsme měli k dispozici sto padesát hodin materiálu! Spoustu scén bych tam rád měl, ale film by byl dlouhý a pro diváky těžko ,ukoukatelný‘. Pro některé je možná těžko ,ukoukatelný‘ už teď,“ vysvětluje režisér dokumentu. S hudbou, která „prošla“, ale pracuje promyšleně. I ta, která zůstala, zastává významotvornou funkci a nese další roviny ukazovaných příběhů.

Hudbu nahrával Ladislav Mirvald, zvuk stříhal Jiří Kubík. David Butula si je nemůže vynachválit. Zajímavé je i prolínání historických sekvencí a nahrávek s těmi současnými. Tyhle přechody dávají dokumentu náboj a ukazují, na co dnes Dunaj může navazovat. „Občas jsem bouchal do stolu nějaký rytmus, taky jsme si vytvářeli různé pomůcky, abychom se strefili, a vždycky to bylo hlavně intuitivní. V postprodukci to pak kluci doladili a dosadili na ta správná místa. Základní myšlenky jsme ale zrealizovali už ve střižně, hlavně s Hankou Dvořáčkovou. A tam přišly i ty přechody z historie do současnosti,“ nechává Butula nahlédnout do tajů tvůrčího procesu dokumentu.

K dispozici přitom měl i opravdové rarity, třeba kazetu, na které Kolšovský jenom s kytarou zpívá jakousi svahilštinou budoucí písně. Tyhle demonahrávky předal Jiří Kolšovský textaři Karlu Davidovi, a to i s osobními vtipnými a, dnes bychom řekli, nekorektními poznámkami a oslovováním textaře. Samozřejmě v dobrém. „Uvědomil jsem si, že tenhle přechod z toho, co se rodí a je ještě totálně neuchopené, k té – řekněme – čisté formě, kterou známe z koncertů a nahrávek starého Dunaje, je silný moment. Fascinovaly mě i Kolšákovy promluvy na té kazetě. A na základě toho psal David texty! To je přece ohromné,“ uzavírá filmař kapitolu věnovanou hudební stránce svého dokumentu Dunaj vědomí.

Vlastně ne tak docela. Vraťme se ještě k už několikrát zmiňovanému koncertu v Banátu. Ve filmu z něj není mnoho, člověk by asi čekal víc, obzvlášť, když se zpočátku tváří jako jeden z vrcholů filmu. Vrcholem nakonec není, nicméně má ve snímku důležitou, možná až existenciální roli. Právě po něm se kapela rozhodla pokračovat. Záběrů z něj si divák moc neužije – jednak (opět) vzhledem k výsledkům debat s dramaturgií a taky koprodukující Českou televizí, jednak kvůli těžkostem, které vystoupení provázely.

„Koncert byl výborný, ale měl problémy, začaly se tam dít různé věci. Vladimírovi praskla struna, pak přišly další nepříjemnosti, z toho pak pramenily i těžkosti pro zvukaře. Vystoupení mělo nástup, pak mu trochu spadnul řemen, ale postupně se do něj muzikanti zase naplno dostali. Naštěstí lidé v publiku šli s nimi, všechno velmi intenzivně vnímali, byly tam cítit obrovské emoce. Gró diváctva totiž tvořili ti, kteří ještě zažili Dunaj v nejlepších letech a na jeho vystoupení se těšili jako na vrchol festivalu. S hudebníky všechno naplno prožívali, až se dostávali do jakéhosi transu,“ vyobrazuje režisér atmosféru banátského koncertu Dunaje. Tohle všechno podle jeho slov členy kapely nakoplo. „Kdyby to tam lidi jen tak odzívali, těžko by měl večer takový švunk, jaký měl,“ dodává Butula. A Dunaj by možná nepokračoval.

Ve filmu se objevují sekvence i z dalších vystoupení skupiny, především v Brně, možná zbytečně dlouhá (a zbytná) je pasáž věnovaná vystoupení Dunaje s kapelou Tata Bojs. „To bylo přání dramaturgie a televize. Tata Bojs jsou prý českým divákům srozumitelnější než třeba skupina Young Gods, která je ovšem pro Dunaj zásadnější. Měl jsem natočený skvělý rozhovor s bubeníkem Young Gods Bernardem Trontinem a taky záznam jejich koncertu, na který se Václavek v Brně dívá. Do filmu se ale tyto pasáže nedostaly, přednost dostali zmínění Tata Bojs. Význam Young Gods pro Dunaj nikdo ze zodpovědných spolutvůrců našeho filmu nevnímal,“ lituje Butula.

Kapela Dunaj v současné době chystá dva gramoprojekty. V brzké době vyjde dvojalbum Dunaj Reloaded 1988–1996, které připomene písničky z dob největší slávy skupiny. Současně hudebníci s velkou vervou připravují novou studiovou desku se zcela novými kompozicemi. Určitě se máme na co těšit. Nebude to sice ten starý dobrý Dunaj, ale Dunaj ano. Do muziky i textů se vkrádají letité zkušenosti, elán, náboj a hlavně odhodlání ovšem zůstávají. V jednu chvíli se dokonce uvažovalo i o soundtracku z dokumentu. „Během plavby jsme natočili spoustu záznamů, které jsou jedinečné tím, že je na nich slyšet vrčení lodního motoru. Nahrávky tak mají zvláštní, neopakovatelnou kulisu. Tyhle materiály visí ve vzduchu a čekají,“ opatrně upozorňuje David Butula.

Film Dunaj vědomí by si soundtrack zasloužil, důležitější ale je, že vůbec vznikl. Je z něj cítit, že byl točen se zanícením a láskou k tématu i jeho protagonistům. Za to patří Davidu Butulovi a všem jeho spolupracovníkům dík.

Nahoru | Obsah