Hudební Rozhledy

Slavní umělci ve stínu hákového kříže - Podnikavá dívka

Robert Rytina | 02/21 |Studie, komentáře

Elisabeth Schwarzkopf

Betty kráčela po Karlově mostě a čas od času se zastavila, aby si tím báječným fotoaparátem, který dostala od jednoho ze svých berlínských milenců, zvěčnila nějaký zdejší malebný výjev. Město ji opravdu okouzlilo. To panoráma s katedrálou na kopci, řekla si, to je tedy vážně nádhera! Brzy si uvědomila, že by to chtělo i suvenýr v podobě jejího portrétu. Nejlíp u jedné z těch starobylých soch a samozřejmě s chrámem v pozadí. Kdyby vyrazila na procházku po Praze s děvčaty z operního souboru, s kterým tu bylyna hostování, určitě by se mezi nimi někdo, kdo by ji vyfotil, bez potíží našel. Ale Betty v berlínské Deutsche Oper žádná přátelství s kolegyněmi úmyslně nevyhledávala. Za prvé doufala, že se tam dlouho nezdrží, a za druhé z takových sólových toulek po městech už několikrát vytěžila různé zajímavé známosti...

Zastavila se u sousoší kalvárie s podivným zlaceným nápisem kolem ukřižovaného Krista. To je snad hebrejština, napadlo ji. Zvláštní, že tady německá správa něco takového trpí. Přestala se tím ale zabývat a rozhlédla se. Koho by tak mohla požádat o fotografii? Po mostě korzovaly manželské i milenecké páry, tu a tam byl vidět osamělý penzista, ale kam až oko dohlédlo, nevyskytoval se tady nikdo, řekněme, perspektivní. Betty si zaclonila oči před sluncem, stoupla si na špičky a zahleděla se směrem k Mostecké věži. Nečekala dlouho. Za chvíli už jasně identifikovala, že se k ní blíží docela pohledný muž v uniformě wehrmachtu. Někdo od SS by byl možná zajímavější, ale co se dá dělat. „Promiňte, pane důstojníku, mohu vás o něco požádat?“ Ne že by učenlivá Betty podle výložek nepoznala, co je oslovený muž zač. Byl to oberleutnant neboli nadporučík, patřil k polním zvěrolékařům a podle skrovné série vyznamenání absolvoval tažení do Polska. Ze zkušenosti ale věděla, že naivní oslovení „pane důstojníku“ od mladé pohledné slečny se většině mužů líbí. Na vojenského veterináře – proč vlastně musela potkat zrovna takovouhle nulu? – ale její našpulené rtíky zjevně žádný velký dojem neudělaly. „Přejete si, slečno?“ zeptal se, jako by ho Betty vytrhla z nějakých vážných úvah, ve kterých by raději pokračoval. „Myslíte, že byste byl tak laskav a udělal mi tady obrázek, kde bych byla vidět já a ta katedrála?“ Nadporučík přisvědčil, nechal si vysvětlit, co kde na fotoaparátu zmáčknout a obratem splnil profesionálně pózující Betty její přání. Když jí vracel aparát, přece jen se trochu usmál. „Umíte pózovat jako filmová hvězda,“ zalichotil jí. „Kdepak, jsem jen operní zpěvačka,“ odpověděla a pomyslela si, že důstojník je vlastně docela sympatický. „Hostujeme tady zítra a pozítří s Deutsche Oper, kde jsem v ansámblu. Zítra zpívám Gianettu v Nápoji lásky, a to je skoro jedna z hlavních rolí“. „Skoro,“ řekl jí na to a zasmál se nahlas. Kdo by si pomyslel, že se tenhle prasečkář vyzná v opeře, blesklo Betty hlavou a odvedla řeč jinam. „A co že právě nezaháníte Francouze a Angličany na západě do moře?“ „V Polsku, totiž Generálním gouvernementu, odkud jsem sem přijel na dovolenou, máme pořád dost práce, a něco mi říká, že jí bude brzy ještě víc... Zítra se tam, bohužel, zase vracím, takže vaši Gianettu si budu muset odpustit. Vůbec ale nepochybuji o tom, že tak půvabnou a sebevědomou dívku, jako jste vy, určitě čeká skvělá kariéra a že vás po válce uvidím třeba ve Wiener Staatsoper. Viďte, že mi dáte na památku svou fotografii s věnováním?“ Betty jich měla samozřejmě v kabelce celý štos. Sice s nimi šetřila a nedávala je každému na potkání, ale když jí ten zvěrolékař z východu složil takovou poklonu... „Ale jistě, moc ráda! Jak se prosím jmenujete?“ No, aspoň se budu mít čím chlapům z jednotky pochlubit, až se mě zeptají, jak jsem si to v Praze užil, řekl si o několik minut později už zase osamělý nadporučík, a znovu se zadíval na ateliérovou fotografii neobyčejně půvabné dívky s věnováním „Oberleutnantu Wolfgangu Hoffmanovi srdečně Elisabeth Schwarzkopf.“ Praha, 29. května 1940.

K tomuto – nebo podobnému – náhodnému setkání na Karlově mostě sice možná nikdy nedošlo, ale kdo ví? Pravda je každopádně taková, že jedna z nejzářivějších operních hvězd druhé poloviny 20. století, německá sopranistka Elisabeth Schwarzkopf (1915–2006), se ve svých pětadvaceti letech se souborem Deutsche Oper z Berlína v Praze skutečně ocitla. V budově dnešní Státní opery zpívala 30. 5. 1940 Gianettu v Nápoji lásky a o den později i První šlechtickou sirotu v Růžovém kavalírovi. Dalo by se říci, že to byly role odpovídající jejímu věku, zkušenostem i postavení v divadle, do kterého ji jako sólistku přijali teprve v roce 1938. Jenže mladá Elisabeth byla stejně talentovaná jako ctižádostivá. S druhořadými rolemi v divadle, které tehdy co do věhlasu značně zaostávalo za berlínskou Státní operou, se rozhodně nehodlala smířit déle, než to bude bezpodmínečně nutné, a také pro to leccos udělala.

Se zpěvaččinou kariérou měla od počátku zásadní spojitost politická situace v Německu. V ro- ce 1933 se ujali moci nacisté a Elisabethin otec, přesvědčený sociální demokrat, musel opustit místo ředitele školy v braniborské Chotěbuzi. Aby nebyla protinacisticky exponovaná rodina v relativně malém městě tolik na očích, odstěhovali se Schwarzkopfovi do Berlína, kde hodlali vést pokud možno nenápadný život. Sedmnáctiletá dívka stála před rozhodnutím, zda se věnovat medicíně, nebo zpěvu, ale nakonec zvítězila druhá varianta a Elisabeth byla přijata ke studiu na Berliner Hochschule für Musik. Celkem nepřekvapí, že se tady stala členkou ANSt, neboli Ligy nacistických studentů – vstup do organizace tohoto typu byl pro ni patrně více méně povinný. Co už je ovšem námětem k zamyšlení, je skutečnost, že se Schwarzkopf stala nejméně na jedno funkční období v rámci školy v ANSt předsedkyní... Znamenalo to důkaz její oddanosti novým německým pořádkům, nebo šlo jen o vypočítavý tah, který jí měl zajistit lepší budoucnost?

Do Deutsche Oper byla každopádně přijata hned po prvním předzpívání a jako více než slibné zpěvačky se jí tady coby mentoři ujali vynikající koloraturní sopranistka Maria Ivogün a její manžel, špičkový klavírista Michael Raucheisen. Mimochodem – oba horliví nacisté. Kromě bezpochyby důležitých uměleckých rad manželé Elisabeth přesvědčili také o tom, že požádá-li si o členství ve straně NSDAP, bude mít její kariéra mnohem snazší průběh.

V roce 1940 byla stranická legitimace Schwarzkopf oficiálně udělena, a spolu s ní se pěvkyně v Deutsche Oper brzy dostala k prvooborovým rolím.

Od té doby se ale traduje i změna jejího vztahu k divadelní disciplíně – začala vynechávat zkouš- ky, chodila pozdě na představení a spoléhala na to, že odznak s hákovým křížem na klopě jí takové chování přirozeně umožňuje. Narazila až ve chvíli, kdy pro jedno galapředstavení Straussova Netopýra nedostala slíbenou roli Adély a musela se spokojit s úlohou Idy. Rozzuřená Elisabeth se za těchto okolností odmítla produkce účastnit a ředitelství divadla ji obvinilo ze „sabotáže v době války“. Jednalo se o skandál takového rozsahu, že jeho důsledky ohrožovaly i osud Elisabethina otce, který sloužil v řadách wehrmachtu na východní frontě. Jenže tou dobou už měla Schwarzkopf celou řadu vlivných přímluvců, mezi které možná patřil i samotný ministr propagandy Joseph Goebbels. Zpěvačka si také napravila reputaci řadou koncertů pro vojáky na frontě i pracující v Říši. Na konci roku 1942 jí pak bylo umožněno předzpívat dirigentu Karlu Böhmovi, který byl jejím hlasem natolik okouzlen, že jí okamžitě nabídl angažmá ve vytoužené Vídeňské státní opeře.

V tu chvíli ovšem v životě Elisabeth Schwarzkopf začalo poněkud tajemné období, kdy zcela zmizela z koncertních i divadelních jevišť. Konkrétně se jednalo o celý rok od dubna 1943 do dubna 1944. Co se vlastně s mladou a oslnivě krásnou pěvkyní, které se právě splnil životní sen, v inkriminované době přihodilo?

Pokud bychom měli věřit zpěvaččinu neoficiálnímu životopisci Alanu Jeffersonovi, byla Elisabeth v té době milenkou mimořádně odpudivého nacistického válečného zločince Hanse Franka, neomezeného vládce většiny okupovaného polského území. Přerušení kariéry vysvětluje Jefferson tím, že byla Schwarzkopf s Frankem těhotná a porodila mu nemanželské dítě. Přestože sopranistka tuto teorii později vyvrátila a její autor pro ni nikdy nedokázal shromáždit přesvědčivé důkazy, objevuje se nařčení o mileneckém vztahu Elisabeth Schwarzkopf s jedním z architektů holocaustu dodnes.

Okolnosti Elisabethina zmizení z hudební scény byly patrně o dost prozaičtější. Zpěvačka onemocněla na přelomu let 1942–43 tuberkulózou, a údajně to byli opět Ivogün s Raucheisenem, kdo jí pomohl zařídit léčení v prvotřídním sanatoriu ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Podle skladatele Hanse Pfitznera, který jako dirigent se Schwarzkopf v průběhu války několikrát spolupracoval, držel nad sopranistkou v léčebně „ochrannou ruku“ jiný vysoce postavený nacista, který měl být i jejím milencem. Jednalo se o dolnorakouského gauleitera Huga Juryho, civilním povoláním lékaře se zaměřením na výzkum a léčbu turberkuózy...

Jestliže je tato informace pravdivá, nepodléhejme klamu, že Jury byl ve srovnání s Frankem v podstatě kultivovaný lidumil. Právě naopak: tento rodák z Moravské Radiměře byl členem NSDAP už od roku 1931 a od anšlusu Rakouska v roce 1938 zastával v této části říše výhradně nejvyšší funkce. Byl zastáncem nutnosti fyzické likvidace Židů, Romů a osob s mentálním postižením. V roce 1943 povýšil v rámci SS až do generálské hodnosti Obergruppenführera a z této pozice se až do roku 1945 podílel na plnění Himmlerova rozkazu evakuace vězňů z koncentračních táborů na území Rakouska, aby nepadli do rukou spojenců. Ještě 15. dubna tuto „evakuaci“ realizoval rozkazem postřílet téměř padesát vězňů v kremžské věznici, načež 8. května 1945 spáchal ve Zwettlu sebevraždu. Vraťme se však k Elisabeth Schwarzkopfové. Ta sice na jaře 1944 po úspěšném vyléčení přece jen nastoupila ve Vídeňské státní opeře, ale její radost netrvala dlouho. Všechna divadla na území Říše byla uzavřena, takže se sopranistka opět uplatnila jen na koncertech pro vojáky a dělníky. Samotný konec války pak i se svou matkou strávila v bezpečném závětří u přátel blízko jezera Attersee v Salcbursku.

Zbytek příběhu už je dostatečně známý. V roce 1946 objevil Schwarzkopfovou ve zničené Vídni anglický hudební producent Walter Legge, který z ní následně pomohl udělat nejen světovou hvězdu, ale stal se i jejím manželem. A Elisabeth Schwarzkopf díky němu obdržela britské občanství, takže jí později královna mohla propůjčit i šlechtický titul...

Když se dnes vysloví její jméno, většina milovníků opery si okamžitě vybaví ušlechtilou tvář a s ní spojené nedostižné nahrávky Maršálky v Rosenkavalierovi, Elvíry v Donu Giovannim ne- bo řady písňových cyklů německé hudební literatury. Ve stínu této věčné slávy leží ale i její minulost v nacistickém Německu a příslušnost k NSDAP. Schwarzkopf tuto skutečnost buď zcela popírala, nebo následně bagatelizovala slovy: „Vstoupit do strany byla tehdy nutnost, něco jako nynější povinnost vstoupit do odborů.“

Co k tomu dodat? Snad jen tolik, že osud někdy dokáže postavit člověka před rozhodnutí, jejichž tíhu si pak nese sebou až do konce života. Ne každému je dáno se s vlastní minulostí důstojně vyrovnat, a právě toto je dar, jehož se, bohužel, jedné z největších pěvkyň operních dějin patrně nedostalo...

Nahoru | Obsah