Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba - Varhany jako mluvčí kamenouhelného dolu

Tomáš Pilát | 03/21 |Studie, komentáře

Tomáš Hisem © foto archiv Artcam Films

Prozatím ne kiny, ale online festivaly a internetovými platformami úspěšně putuje dokument režiséra Jindřicha Andrše nazvaný Nová šichta. Má několik atributů, které mu pomáhají ke slávě: skvělého hlavního hrdinu, střídající se zajímavá prostředí, skvělou práci kameramana, zvukaře a střihače, a humor. A nakonec, ale rozhodně ne v poslední řadě, úžasnou hudbu. O tu se postarala skladatelka – a dnes už i režisérka – Eliška Cílková. Film má na kontě několik cen, tou poslední je ocenění českých filmových kritiků. Několika významnými cenami se může pyšnit i Eliška Cílková. Jde o ocenění jak za hudbu, tak i práci s filmovým obrazem. Cílková je výraznou a mnohostrannou osobností kulturního života, od které se ještě jistě dočkáme spousty zajímavých počinů.

Ve snímku Nová šichta měla těžký úkol: zajímavě hudebně skloubit několik různých prostředí: uhelný důl, IT firmu, domov, hospodu a třeba i fotbalový stadion. Podařilo se. Komponistce k tomu přitom stačil pouze jeden hudební nástroj: varhany. Pomocí různých rejstříků přepíná hudba mezi rozličnými kulisami i náladami protagonisty. Tím je Tomáš Hisem, kterému po pětadvaceti letech pod zemí zavřou důl. Je tak nucen hledat uplatnění jinde, a zkouší to ve světě počítačů a programování. Není to jednoduché, ale nevzdává se. Chvíle naděje střídají okamžiky, kdy neví, jak dál, ovšem Tomáš si jde stále za svým. Důležité je, že má nadhled a umí se zasmát i sám sobě. V tomhle ohledu měl režisér na svého hrdinu štěstí.

Zásadní okamžik vzhledem ke vzniku hudby k dokumentu byla situace, kdy Eliška Cílková viděla dlouhý záznam natočený samotným Hisemem kamerou GoPro umístěnou na helmě. Šel dlouhé hodiny sám noční šachtou, buď v naprosté tmě nebo při svitu čelovky. „Byl to pro mě velice silný moment, uvědomila jsem si, jak dlouhá může být horníkova cesta hluboko pod zemí; přišlo mi to velice duchovní,“ vzpomíná. Svou hudbou se chtěla hlavní postavě co nejvíce přiblížit. Varhany se jí zdály jako ideální vyjadřovací prostředek. U finálního střihu už moc prostoru na změny délek scén nebylo, vytvořila tak hudbu na obrazy.

Varhany znějí v soundtracku filmu velebně, důstojně, a díky svým rejstříkům dávají současně možnost vyjadřovat různé atmosféry a nálady, včetně třeba ducha hlubinného uhelného dolu. „Když se použije flétnový rejstřík v nejhlubších polohách, neurčitě to hučí. Něco podobného zní i přímo v dole, takové neurčité hučení, které člověk možná nedokáže úplně rozpoznat. Jako u hlubokých tónů varhan. Současně jsem chtěla, aby bylo moje hudební vyjádření minimalistické. Při skládání hudby pro dokument je obzvlášť důležitá opatrnost. Je potřeba, abychom do filmu neroubovali emoci, kterou mít nemá,“ soudí Cílková.

S hloubkami a výškami varhanních píšťal pracuje promyšleně a působivě. „Hloubky používám v důlních scénách, v prvních fázích filmu. Snímek má samozřejmě i klasickou titulkovou hudbu, která má, řekla bych, normální melodii, podobně laděná hudba zní například i v sekvencích natáčených v cihlárně. A pak jsem pracovala se zvukovými plochami, které jsem vytvořila pomocí clusterů, tedy shluků tónů. Jsou to clusterové plochy plné barev, které dokreslují atmosféru. V tomhle rejstříku znějí až synteticky. Použity jsou například ve scénách, kde kouří komíny nad Ostravou,“ popisuje skladatelka svůj přístup ke komponování soundtracku k dokumentu.

Filmovou hudbu nahrála na dva nástroje: tím prvním jsou varhany na pražské HAMU, druhým pak stroj v kostele Panny Marie Matky Ustavičné pomoci a svatého Kajetána, zvaného prostě U Kajetánů, v Nerudově ulici na Malé Straně. Žádné jiné zvuky Cílková v soundtracku nepoužila. Šla tedy jinou cestou než například Pavel Jan, který vytvořil hudbu a sound design k dokumentu režisérky Grety Stocklassy s názvem Kiruna – překrásný nový svět. I tady hrál důležitou roli důl, i když povrchový, a skladatel začal tím, že nahrával elektromagnetické vlnění, které se odtud šířilo. K tomu zkomponoval několik kompozic pro kirunské varhany. Ve volbě královského nástroje se tedy s Eliškou Cílkovou shodl. Jak vidno, varhany mají autoři hudby k dokumentům, a nejen dokumentům, v oblibě. Je to nástroj širokých možností a skladatelé jich rádi využívají. Ve filmech pak znějí zajímavě a když se zadaří, i přiléhavě k tématu a hrdinům snímku. Ve spojení s kvalitní zvukovou aparaturou v kinech to pak pro diváky bývá velký zážitek.

„Soundtrack filmu Kiruna – překrásný nový svět mám ráda, a to kvůli konceptu, který u něj autoři zvolili. My jsme ale pracovali s varhanami, a jiné, třebas přírodní zvuky jsme nenatáčeli a nepoužívali. Film jsem dostala už sestřihaný, zároveň byla doba karantény, byli jsme tedy omezeni dobou i určitými prostředky. Na hudbu byly čtyři, pět měsíců, chtěla jsem se tak dokonale soustředit na jednu věc a udělat ji pořádně. Zvlášť když už byl film hotový a na prodlužování sekvencí a scén nebyl prostor,“ vysvětluje sympatická umělkyně. A odvedla vynikající práci.

Do hlavního hrdiny, který prochází různými situacemi a hnutími mysli i různým prostředím, se tedy vciťovala přes varhany. A vcítila se. Snažila se Tomáše dokonale poznat a pochopit jeho chování a skutky. Začala přitom od píky. „Jeho výchozí situace, o které se ve filmu moc nemluví, mi připadá hodně duchovní. Tomáš měl původně studovat a práci by měl jinou, ale souhrou životních událostí se stal horníkem. Především proto, aby zabezpečil svoji rodinu, což zodpovědně dělal a dělá dodnes. Přišlo mi to duchovní jednak z hlediska jakési oběti, jednak z toho pohledu, že je takovou dobu v té práci sám se sebou. Podle mého názoru není úplně jednoduché být sám se sebou. Vzpomněla jsem si na lidi, kteří se nechávají na určitý čas, třeba i na týden, zavřít ve specializovaných centrech do tmy, a propojilo se mi to právě s Tomášem Hisemem,“ odkrývá Eliška Cílková své nitro.

Samotné nahrávání soundtracku k Nové šichtě bylo interpretačně, ale hlavně technicky a organizačně náročné. Kromě skladatelky a interpretky se na něm podíleli producentky Natália Pavlove a Augustína Micková, zvukař filmu Šimon Herrmann a Filip Blatný jako odborník na nahrávání varhan. Jmenovaný tým ovšem nechtěl zaznamenávat varhany klasicky, způsobem, jakým se nahrávají většinou. Jejich cílem bylo propojení clusterových ploch tak, aby vznikl syntetický, do jisté míry neurčitý zvuk. Na místě si pak se záznamem doslova hráli, zlepšovali ho, dováděli k dokonalosti. Zkoušeli třeba různé polohy mikrofonu a jeho vzdálenosti od nástroje. Skladatelka a interpretka se proto díky opakovaným cestám k varhanám něco naběhala a našlapala hodně schodů. „Neustále jsem běhala nahoru dolů. Něco jsme nahráli, běžela jsem dolů, poslechla si záznam, řekli jsme si: ne, zkusíme to jinak, posuneme mikrofon metr doprava. Zase jsem běžela nahoru, skladbu zahrála, a pak zase dolů poslechnout si, co zní líp. Tímhle způsobem jsme nahrávali. Filip Blatný z HAMU je vyškolený v tom, jak se přesně mají varhany nahrát; o to víc se mi líbilo, že se nebál s námi experimentovat a pomáhal,“ usmívá se Cílková.

Vlastně tak vznikala nejen hudba, ale soundesign filmu vůbec. Ostatně – podle některých autorů, například už zmíněného Pavla Jana, se tyhle činnosti (obzvlášť u dokumentu) hodně prolínají. A co se týče vytváření oněch synteticky znějících neurčitých zvuků? Člověk si možná vzpomene, jak například Václav Trojan před mnoha lety tvořil filmové ruchy hudbou za pomoci specificky použitých hudebních nástrojů nebo rovnou celého orchestru. Podobně se ve filmech rodily i akusticky vytvářené „elektronické“ zvuky. Tvořivost některých komponistů filmové hudby dosáhla v těchto směrech obdivuhodného mistrovství.

Rozhodně ovšem neplatí, že by pro Elišku Cílkovou nebyla důležitá melodie. Jak sama říká, pokládá ji za zásadní, přičemž není snadné s ní dobře pracovat. V případě Nové šichty nicméně režisér Jindřich Andrš a střihač Lukáš Jenčík vyžadovali od skladatelky v její hudbě co největší minimalismus. „A pak jim zase chyběly ty melodie,“ prozrazuje skladatelka. Do míst, kam se hodily, se tak melodie zase přidávaly. Týkalo se to například hudebních ploch, které doprovázejí titulky dokumentu. „Jinak jsme se ovšem klonili spíše k tomu minimalismu, a podle mého názoru to ve snímku sedí. Je zajímavé, že čím jsem starší, nebo to přišlo se zkušeností s dítětem, tím víc se mi minimalismus líbí. V současnosti píšu novou skladbu – a taky ve stylu minimalismu,“ vyznává se Eliška Cílková.

Mluvili jsme o akustickém nahrávání hudby k filmu Nová šichta. Na soundtracku zůstala v zásadě v takové podobě, v jaké byla zaznamenána. Elektronické samply či míchačky zasahovaly do konečné podoby filmové muziky minimálně. Skladatelka to přibližuje: „V případě tří tracků jsem hudební plochy více vrstvila prostřednictvím protoolů, zkoušela jsem si víc kombinací. Přece jenom jsme byli časově omezeni, všude kolem koronavirus, a hodně jsem pracovala doma. Ale ty melodie, které ve filmu znějí, byly nahrány čistě živě. Ráda pracuju s takzvanou musique concrète,“ poodhaluje skladatelka svůj tvůrčí přístup.

Jak dodává, s režisérem (a životním partnerem) Jindřichem Andršem se na použití hudby v dokumentu většinou shodli. Jenom párkrát se stalo, že sama cítila hudbu i v místech, kde ji Andrš a střihač Lukáš Janičík necítili. „Navrhla jsem nějaké možnosti, většinou se jim líbily a souhlasili. Pak jsem ještě dodala sadu skladeb s tím, že je mohou použít v kterémkoliv místě filmu a třeba si je i přestříhat. A oni to udělali. Co se se týká filmové hudby, mělo by být na režisérovi, jakou a kde ji ve snímku nasadí. Spokojený s výsledným tvarem musí být především on. Když píšu skladbu pro nějaké interprety, nikdy bych si nenechala líbit, kdyby někdo z nich z jakýchkoliv důvodů cokoliv škrtal. U filmu je to ale přece jenom jiné,“ říká Eliška Cílková, autorka hudby k dokumentu Nová šichta.

Její soundtrack právě vychází jako album, je dostupný na důležitých hudebních platformách: Spotify, iTunes, Apple Music a Amazon. „Samotnou by mě nenapadlo tenhle soundtrack vydat. Od té doby, co jsem rodič, nechávám věci plynout tak, jak přicházejí do života, na ničem nelpím a nic moc neplánuji. Teď ale začínám uvažovat, že by si něco podobného možná zasloužily i moje předcházející soundtracky,“ podotýká skladatelka skromně. Držme palce, ať jí to vyjde.


Info:

Eliška Cílková studovala skladbu v Praze (Akademie múzických umění), ve Vídni (Universität für Musik und darstellende Kunst) a v New Yorku (Columbia University). Její tvorba byla hojně prezentována v Česku i v zahraničí. Získala několik ocenění (cena AHUV, cena Musica Nova, Czech Press Photo Video). Recenze některých skladeb vyšly například v The New York Times nebo v oxfordské publikaci Experimental Music Since 1970 od Jennie Goatschalk a v dalších periodikách a publikacích. Natočila ceněný dokument Pripyat Piano.

Nahoru | Obsah