Hudební Rozhledy

Vladimír Sommer. Ročník jedenadvacet

Jaromír Havlík | 03/21 |Studie, komentáře

Vladimír Sommer © foto archiv Vladimíra Sommera

Dne 28. února jsme si připomněli 100. výročí narození Vladimíra Sommera. Vladimír Sommer byl významný český skladatel – což pro jistotu připomínám těm, kdo o tom až doposud (nebo už opět) nevědí. Do titulu tohoto článku jsem si vypůjčil název kdysi (a dnes už opět ne) velice známého románu Sommerova vrstevníka Karla Ptáčníka (1921–2002) Ročník jedenadvacet. To samozřejmě není náhoda: ročník 1921 byl svým způsobem prokletý: v roce 1942 ho tehdejší protektorátní ministr školství a osvěty Emanuel Moravec velkoryse věnoval Říši na nucené práce v německých zbrojovkách. Paradoxní shodou okolností jim právě v tomto roce bylo jedenadvacet a šlo většinou o studenty, kterým nacisté zavřeli vysoké školy. Pokud vím, Ptáčník a Sommer jinak mnoho společného neměli (Sommer samozřejmě znal Ptáčníkovu úspěšnou románovou prvotinu z roku 1954), oba ovšem postihla pracovní povinnost totálního nasazení, což přirozeně nemohlo zůstat bez odezvy na jejich další lidské i umělecké nasměrování…

U Sommera to všechno ale začalo už dřív: narodil se v Dolním Jiřetíně na Mostecku, který byl po mnichovské dohodě připojen k Říši. Po vzniku protektorátu byl, ještě v Sudetech, krátkodobě internován a odloučen od své vroucně milované matky. Na tuto životopisnou „drobnost“ později při vzpomínkách na své mládí často vzpomínal, což svědčilo o mimořádně silném citovém poutu mezi matkou a synem (otec mu zemřel už v dětství). Naštěstí se oba „vypuzenci“ ze Sudet šťast- ně shledali v Praze. V těžkých počátcích se jich ujala proslulá YMCA, která mladíka ošatila a jemu i matce obstarala ubytování.

Po různých komplikacích spjatých s odchodem z rodiště do protektorátu odmaturoval na gymnáziu, ale jeho zájmy směřovaly především k hudbě: byl talentovaný houslista a, jak se o něco později ukázalo, i skladatel. Ucházel se úspěšně o konzervatoř do houslové třídy Bedřicha Voldana a jen o málo později vstoupil do skladatelské třídy Karla Janečka. Leč v roce 1942 na něj taktéž dolehla kletba ročníku jedenadvacet. Tentokrát měl ale štěstí: praktiky totálního nasazení disponovaly řadou výjimek a úlev, především zdravotních: Sommer se tehdy léčil na tuberkulózu, a byl tudíž povinnosti odchodu na práce v německých zbrojovkách zproštěn, přesněji byla mu uložena náhradní činnost: nastoupil do výrobního družstva Dorka, vzniklého na samém počátku protektorátu (1940) na podporu rozvoje lidové umělecké výroby, která se provozovala převážně v domácnostech – ale hlavně byla uznána jako náhradní způsob výkonu pracovní povinnosti pro některé příslušníky „ročníku jedenadvacet“.

Vladimír Sommer na to později se svým příznačným humorem vzpomínal jako na „báječný švindl“, kdy za vydatného přispění maminky zhotovoval doma různé užitkové a dekorativní předměty ze slámy nebo lýka. Přitom měl arci dostatek času na cvičení na housle a komponování skladatelských úloh pro Karla Janečka. V houslové i skladatelské třídě konzervatoře krátce po skončení války absolvoval.

Ve studiu skladby následně pokračoval na nově založené Hudební fakultě AMU u Pavla Bořkovce. V roce 1947 přišla nabídka na studium v zahraničí: takto tehdy odešel např. brněnský Jan Novák do USA k Bohuslavu Martinů, Sommerův vrstevník Karel Husa do Paříže k Honeggerovi. O studium u Honeggera měl zájem i Sommer: poznal se s touto významnou skladatelskou osobností osobně v Praze; protože mluvil dobře francouzsky, dělal Honeggerovi v době jeho návštěvy na Pražském jaru v roce 1947 průvodce. Studiu u Honeggera však učinil přítrž únorový komunistický převrat, a tak Sommer nakonec ukončil svá skladatelská studia ve třídě Pavla Bořkovce na HAMU v roce 1950. Svou hlubokou náklonnost k Honeggerovi později vyjádřil českým překladem jeho spisu Je suis compositeur, který vyšel v Supraphonu v roce 1967 pod názvem Jsem skladatel.

Sommer na sebe upozornil jako výrazná skladatelská osobnost už svým absolventským koncertem: v orchestrálním oboru absolvoval Koncertem pro housle a orchestr (pro připomenutí, sólový part hrál na absolventském koncertu tehdy ještě houslista Milan Škampa), v komorním oboru pak Smyčcovým kvartetem, první verzí později zásadně přepracovaného, respektive s využitím původního materiálu zcela nově zkomponovaného I. smyčcového kvartetu d moll. Sommerův absolventský koncert nenabídl tehdy prakticky povinnou součást skladatelských absolutorií (stačí nahlédnout do matriky HAMU z těchto let), totiž masovou píseň nebo kantátu. Možná, že se mu započítala Kantáta o Gottwaldovi ještě z dob studií, kterou mu v listopadu 1949 provedla Česká filharmonie. Skladba v typickém střihu socialistického realismu byla součástí povinného studijního penza a po zásluze zapadla. Na několik masových písní došlo o něco později: nejznámější z nich je píseň s poněkud nešťastným názvem Hej, Stalinovci! Ta byla po určitou dobu naopak velmi oblíbená, hojně se provozovala různými mládežnickými soubory a její nápěv s textem a kytarovými značkami byl dokonce masově šířen ve formátu pohlednic posílaných z brigády. Kolem této písně dodnes panuje jedno velké nedorozumění, k němuž se ještě vrátíme níže.

Sommer vystřídal v průběhu 50. let několik spíše krátkodobých zaměstnání. Záhy po absolutoriu mu byla nabídnuta umělecká aspirantura na HAMU. Jako školitele však dostal Václava Dobiáše, s nímž si nerozuměl, a aspiranturu tudíž nedokončil. Dalším působištěm se mu stalo zahraniční vysílání Československého rozhlasu, kde se věnoval hudebním pořadům pro zahraniční stanice.

A přišel rok 1953, smrt Stalina a krátce na- to i Gottwalda, což se v tehdejším Svazu československých skladatelů záhy projevilo tlakem na odstoupení stalinistů, především pak generálního tajemníka SČS Miroslava Barvíka. Toho v čelné funkci vystřídal Jiří Pauer, který vyzval Sommera k převzetí funkce tvůrčího tajemníka Svazu. Funkci spočívající především v úmorné byrokratické práci Sommer vykonával v letech 1953–56. Později na tuto epizodu vzpomínal jako na „nejhorší období svého života“. Po náhlé smrti prof. Jaroslava Řídkého nastoupil v roce 1956 jako odborný asistent na katedru skladby HAMU. Dostal čtyři žáky, z nichž k absolutoriu dovedl dva: Ivo Bláhu a Jozefa Malovce. Působení na HAMU ukončil v roce 1960 již jako docent a takto přešel v témže roce na katedru hudební vědy FFUK jako pedagog hudebně teoretických předmětů. Na tomto místě setrval až do roku 1988, tedy plných 28 let. Jako profesor (od roku 1966) teoretických disciplín s důkladností a náročností sobě vlastní vyučil desítky českých muzikologů v harmonii, kontrapunktu i novodobých kompozičních technikách. Zemřel 8. září 1997.

Jako všechny skutečně velké osobnosti byl i Vladimír Sommer bytostí velmi složitou a zdánlivě i plnou paradoxů. To však platí skutečně jen o prvním dojmu. Ti, kdo ho blíže znali osobně, a samozřejmě ti, kdo důvěrně znají jeho dílo, se shodnou na tom, že to byla osobnost integrovaná a lidsky opravdová. Navenek člověk úžasně vitální s osobitým, mírně sarkastickým humorem, který například otázku své vlastní smrti bral vždy až opovážlivě prozaicky a s humorem. Jako umělci se mu přitom problém zla a smrti stal klíčovým námětovým okruhem. Člověk přísných zásad, jimiž se řídil ve své tvůrčí i pedagogické práci, mimořádně náročný vůči sobě i svým žákům. Jeho až úzkostlivá kritičnost vůči vlastním dílům, na nichž pracoval vždy dlouho, než s nimi předstoupil před veřejnost, měla za následek relativně malý počet skladeb. Co však záleží na množství, jde-li o díla takového formátu, jako jsou oba dokončené smyčcové kvartety, dvě velké vokální symfonie (z nichž ta druhá dosud nezazněla), houslový a violoncellový koncert, řada znamenitých písní...

Životní cesta Vladimíra Sommera byla bohatá na trpká procitnutí, což nesporně formovalo jeho základní životní pocit a z něj plynoucí občanské i umělecké postoje v různých životních fázích. Jako třináctiletý ztratil otce a s příkladnou synovskou láskou přilnul ke své matce. Už o tom byla řeč: patřil ke generaci, do jejíhož dospívání citelně zasáhla válka. Po válce se dychtivě pustil do studia a jako všichni mladí té doby s nadějí hleděl „radostným zítřkům vstříc“ v duchu tehdy všeobecně a spontánně panující budovatelské euforie, již dokázali tak znamenitě využít ke svým politickým plánům komunisté. V roce 1947 prováděl Prahou svého velkého Mistra – A. Honeggera, u něhož chtěl v Paříži studovat. Únor 1948 vše změnil a pro Sommera znamenal další z řečených trpkých procitnutí – tentokrát z nadějných plánů a ideálů, které se obrátily v iluze. Aspirantura u Dobiáše byla nejspíš také něco jako zlý sen, z něhož s úlevou procitl poté, co ji předčasně ukončil. V roce 1953 ztratil za okolností nanejvýš záhadných a dodnes neobjasněných svého blízkého přítele Radima Drejsla.

Po dvou letech praxe v zahraničním vysílání Čs. rozhlasu přišla, jak to sám charakterizoval, „nejhorší léta jeho života“ – tři roky úřadování ve funkci tvůrčího tajemníka Svazu skladatelů s takřka každodenním trpkým procitáním. Prožitky – groteskní, i nepokrytě tragické – se množily a v roce 1958 se z nich Sommer vyzpovídal ve své Vokální symfonii (č. 1), díle mezinárodně známém, na texty Kafkovy, Dostojevského a Pavéseho.

Naděje, které do talentovaného komponisty vkládal vládnoucí režim, zklamal však Sommer téměř okamžitě: už jeho absolventská práce – Houslový koncert a I. smyčcový kvartet byly označeny za formalistické, pesimistické etc. Mimo tuto oficiální linii však Sommerova umělecká prestiž rostla s každým dalším dílem, vypovídajícím o závažných momentech současnosti. Po dramatické předehře k Sofoklově tragédii Antigona následovala zmíněná již Vokální symfonie č. 1, jejíž premiéře režim pět let zatvrzele vzdoroval, aby se z ní nakonec v březnu 1963 stala kulturní událost roku. Sugestivní výpověď tohoto díla o zlu v lidech a mezi lidmi mnohé probudila, jiné (a v té době mocné) však ještě více zatvrdila. Další Sommerovy skladby se pak dostávaly na veřejnost jen zřídka a obtížně. Nebylo jich ostatně mnoho: překonat horizont vyklenutý Vokální symfonií bylo pochopitelně velmi nesnadné zvlášť pro skladatele Sommerovy sebekritičnosti.

V těžkých 70. a 80. letech ustoupil Sommer, jako řada jiných kriticky uvažujících osobností české kultury, do pozadí. Věnoval se především pedagogické činnosti. Procitnutím z nejtěžších se stala smrt milované matky v roce 1981 – a uměleckou reakcí pak znamenitý II. smyčcový kvartet.

Dalo by se očekávat, že obrat nastane po listopadu 1989. Ani tentokrát však nebyl trpkým procitnutím konec: při občas poněkud živelném porevolučním účtování s exponenty totalitního režimu se Sommer v jednom zveřejněném článku (mj. právě v Hudebních rozhledech) zcela nezaslouženě ocitl mezi českými umělci-stalinisty. Příčinou tohoto trapného nedopatření byla povrchní znalost reálií – šlo totiž o jednu ze Sommerových budovatelských pochodových písní z mládí s názvem Hej, Stalinovci, oslovující (a oslavující) ovšem nikoli velkého generalissima, nýbrž prosté zaměstnance tehdejších Stalinových chemických závodů v Litvínově. V tomto mohutném podniku existoval v duchu dobových zvyklostí mládežnický umělecký soubor a Sommer k němu byl – v duchu stejných dobových zvyklostí – přidělen jako umělecký patron. Očekávalo se od něj, že jako skladatel přispěje nějakou novinkou do repertoáru. Text písně (ač literárně nevalný – zhudebnění je nesrovnatelně lepší) není o ničem jiném než o poctivé práci v duchu tehdy všeobecně panujícího budovatelského nadšení. Vladimír Sommer nad dotyčným článkem tehdy jen mávl rukou – jako před téměř třiceti lety na obhajobu Vokální symfonie se i tentokrát na jeho obranu museli ozvat jiní.

Každé Sommerovo dílo je v konečném tvaru dokonalé, přesvědčující mistrovstvím kompoziční techniky i přímo sugestivní silou své výpovědi. Klíčovým tématem Sommerova uměleckého zájmu vždy byly dramatické a tragické peripetie života. Skladatel usiloval o odhalování hlubinných příčin i rozmanitých podob zla mezi lidmi a v lidech, aby prostřednictvím působivých uměleckých obrazů stále připomínal reálné i možné situace „za hranicí humanity“, které jsou z mnoha příčin pro perspektivy života zdaleka nejnebezpečnější.

Výmluvným dokladem této námětové linie bude nesporně i jeho dosud neprovedená Sinfonia da requiem, rozměrné pětivěté dílo dokončené fakticky už v roce 1978. I v ní je klíčovou větou drastická scéna z Dostojevského Bratrů Karamazových. Tendenci k působivému až zdrcujícímu dramatickému obrazu doprovázela u Sommera jako emocionálně vyvažující protějšek niterná citovost se sklonem k teskné, mírně nostalgické meditaci o lidském životním údělu, o krásných rozbřescích a často smutných soumracích mnoha nadějí, o pomíjivosti všech životních jistot – vyjma jediné...

Dominanty Sommerova životního pocitu a uměleckého světonázoru se, pokud vůbec, ponejvíc explikují na jeho stěžejních dílech velké formy, respektive většinou na jediném z nich – Vokální symfonii. O ní bylo od její slavné premiéry před již bezmála šedesáti lety napsáno poměrně hodně odborných i popularizačních textů, které zde nemá cenu dále rozmnožovat.

Já bych nicméně při této příležitosti připomenul dílo ze zcela jiné žánrové oblasti, ale s naprosto stejným významovým zacílením, výmluvně dosvědčujícím integritu Sommerovy tvůrčí osobnosti. Je to Sommerův cyklus dokončený v roce 1983, Sedm písní pro mezzosoprán a klavír. Sommer se zde opět obrátil k veršům svých milovaných básníků, s jejichž duševním a pocitovým světem jeho vlastní vnitřní svět důvěrně rezonoval. Čtyři písně jsou na Rilka, dvě na Bloka a jedna na Jesenina. Celkové ladění cyklu je chmurné, ovládané převážně smutnými vzpomínkami na chvíle, jež se už nevrátí, na promarněné šance, nenaplněné touhy. To je typická výrazová poloha Sommerova lyrismu: nostalgická, chmurná, nikdy však rozervaná či dokonce zoufalá. Její poslední jistotou je střízlivá rozvaha o skutečném stavu věcí lidských: Cyklus je nejen myšlenkově, nýbrž i hudebně dokonale sjednocen na tradičním principu jakési „idée fixe“, výrazné hudební myšlenky exponované na počátku úvodní písně v klavíru. Tato myšlenka se v následujících písních jakoby pozvolna vzdaluje, aby se ve dvou posledních písních opět se vší názorností připomněla. Vstupní píseň „Z blízkosti do blízkosti jiné“ (Rilke) – prolog celého cyklu – je meditací o rozměrech jednoho lidského života a mnoha lidských lásek. Na druhém místě je jakási milostná píseň podzimu života „Bylas jako žádná“ (Blok): teskná vzpomínka na jednu z promarněných šancí. Vzestupná linie chmurných představ kulminuje v písni třetí, „Píseň o krávě“ (Jesenin) – bolestné paralele o krutém životním osudu staré krávy. Tyto paralely jsou u Sommera časté (připomeňme 2. větu Vokální symfonie) a slouží mimo jiné i k vymezení míry lidství v člověku. Čtvrtá píseň „Můj domov“ (Rilke) poněkud uvolní nahromaděnou bolest hřejivější vzpomínkou na dětství a domov – bezkonkurenčně nejsvětlejší momenty každého lidského života. Pátá píseň „Ten život přecválal“ (Blok) se dokonce jakoby dopracuje výrazové polohy skoro žertovné – je to jakési furiantské mávnutí rukou za vším, co je již v nenávratnu – ale někde v povzdálí zůstává všudypřítomná tichá melancholie. Šestá píseň „Jak často po mamince toužívám“ (Rilke) se vrací k Sommerovu tématu z nejniternějších – k matce, jejíž ztráta byla v době vzniku tohoto díla ještě stále příliš čerstvá a bolestná. Hudební idée fixe se zde opět připomene velmi názorně. Závěrečný zpěv „Velká je smrt“ (Rilke) – příznačná apostrofa smrti – uzavírá formou epilogu celý cyklus. V souladu s jedním z principů cyklické hudební formy se zde úvodní téma prologu (idée fixe) vrací ve své původní, autentické podobě. Sommerův střízlivý, iluzí prostý postoj k životu nicméně nikdy nebyl nihilistický (ač byl z nihilismu nejednou nařčen), jeho pravdivost a tím i perspektivnost je v něm podpořena opravdovostí i onou všudypřítomnou jiskřičkou naděje.

Uměleckým světonázorem patřil Sommer k tzv. tradicionalistům: jeho idoly byli klasikové evropské hudební moderny 20. století – Honegger, Stravinskij, Prokofjev, Šostakovič a z domácích skladatelů zejména jeho učitel Pavel Bořkovec. Přitom byl ovšem dokonale obeznámen s moderními a nejmodernějšími skladatelskými trendy a technikami (viděno samozřejmě prizmatem 60. až 80. let). Jejich výuku měl ostatně „v popisu práce“ na katedře hudební vědy FFUK. Jako skladatel se jejich vyznavačem ovšem nikdy nestal.

Nezapomenutelná je pro mne anekdota, kterou nám jednou, jsa v dobrém rozmaru, vyprávěl. Týkala se známých letních kurzů Nové hudby v Darmstadtu, jichž se jednou osobně zúčastnil: v odpolední přestávce seděl u kávy s jiným frekventantem kurzů a na dotaz dotyčného, zda je serialista, nebo aleatorista, prý odpověděl: „Ani jedno ani druhé, pane kolego, já jsem komponista.“ To bylo z jeho hlediska vtipné, z mého pak, při vší lapidárnosti, i příznačné a pravdivé. Zajímavý je v této souvislosti úvodní úsek 2. věty Vokální symfonie, kde nalezneme partii zvukově nápadně připomínající aleatorní sazbu. Ve skutečnosti je ovšem dotyčná partie detailně vynotovaná s precizností možná až marnotratnou. Během výuky s námi důkladně analyzoval spoustu hudebních děl všech žánrů i stylů, leč své reprezentativní dílo, Vokální symfonii, nikdy. Nanejvýš lapidárně pronesl, že všechny její tři věty jsou passacaglie. Později jsem si dal práci s tím, abych je tam našel – a byl jsem úspěšný, což tehdy posílilo mé analytické sebevědomí. Sommer ale probíral mnoho znamenitých passacaglií od jiných autorů od Bacha přes Brahmse k Šostakovičovi.

Navenek mohl Vladimír Sommer působit až příliš věcně, střízlivě, nezaujatě, antisentimentálně. Sám sebe nikdy nerozebíral, nezabýval se emocemi u sebe ani u jiných. Jako by se dnes až inflačně frekventovanému slovu „emoce“ vyhýbal, rozhodně emoce nebo emocionální stránku tvorby nikdy „nenosil na veřejnost“. Ve skutečnosti byl ovšem hluboce emocionální, což ale odhaluje výhradně jeho hudba. On sám o svých vnitřních prožitcích nikdy nemluvil, neměl potřebu sám sebe prezentovat, jako by všechny náběhy k možné sebeprezentaci skrze a) emoce a sentimentalitu, b) patos a vypjatou expresivitu – okamžitě potlačoval a převáděl na věcnou střízlivost, eventuálně i humor. Dnes už dobře vím, že ta nápadná střízlivost, civilnost jeho výroků o vlastním umění byla jasnou obranou před nežádoucími průniky do jeho nitra, které si přísně chránil jako „dominium speciale“.


Na závěr svého jubilejního sommerovského zamyšlení bych se ještě oklikou vrátil k onomu tentokrát už spíše symbolicky míněnému „ročníku jedenadvacet“. Sté jubileum významné osobnosti jistě vyzývá k náležité připomínce exponované možná i jako nabádavé zvolání: nezapomínejme! Nevyklízejme území naší kulturní paměti od prokazatelně nadčasových hodnot, které by se neměly vytratit, nechceme-li sami sebe citelně ochudit.

Je vcelku známý fakt, že v české hudbě se od nástupu generace umělecké moderny na sklonku minulého století dal do pohybu proces, který se v určitých časových intervalech víceméně periodicky opakuje. Jde o proces tzv. selekce dobové tvorby. Prvá velmi výrazná selekce u nás proběhla na přelomu 19. a 20. století, kdy z koncertní (a divadelní) praxe doslova zmizela produkce posledních deseti až čtyřiceti – padesáti let s výjimkou tvorby největších klasiků Smetany, Dvořáka a Fibicha. Komu dnes, kromě specializovaných historiků hudby, říkají něco jména Jan Bedřich Kittl, Jan Václav Kalivoda, Karel Šebor, Karel Bendl, Rudolf Zamrzla, Rudolf Nováček, František Zdeněk Skuherský, Karel Stecker, Ludvík Čelanský, Ludvík Lošťák atd. Druhá razantní selekce u nás proběhla v letech 1939–1945 z důvodů všeobecně známých. Následovala selekce po únoru 1948 – obzvlášť bolestivá, protože vynucená jinými než čistě uměleckými, estetickými, kulturně hodnotovými příčinami. A další výrazná selekce pak přišla v období tzv. normalizace v 70. letech. Ať už byly příčiny těchto selektivních procesů jakékoliv, postihly zpravidla nejcitelněji tvorbu období, zhruba řečeno, nedávno minulého – tedy opět tvorbu z minulých cca 30–100 let. Takže z provozu i z obecné paměti zmizela jména jako Rudof Karel, Václav Kaprál, Ladislav Vycpálek, Emil Axman, Jaroslav Řídký, Boleslav Vomáčka, Otakar Jeremiáš, František Bartoš, Miloš Sokola, Jan Kunc, Osvald Chlubna, Vilém Petrželka... Postižen byl i učitel mnoha významných českých skladatelů včetně Vladimíra Sommera, Pavel Bořkovec.

K mé náramné hořkosti probíhá ten selektivní proces dodnes, ač by k tomu žádné příčiny známé z minulosti už neměly existovat. Proto to zvolání a apel: moc bych si přál, aby taková selekce postupně nepohltila další a další významné skladatelské osobnosti včetně osobnosti Vladimíra Sommera. Záleží to dnes už jen a jen na nás.

Nahoru | Obsah