Hudební Rozhledy

Zvláštní případy klávesového oddělení - Dva skutečné příběhy

Josef Kalous | 03/21 |Svět hudebních nástrojů

A máme tady další pokračování seriálu našeho fiktivního „Klávesového oddělení“. Se svou trochou do mlýna dnes přichází ladič Josef Kalous. Mezi ladiči ho snadno poznáte. Chodí oblečen zásadně v šatech, s kravatou na pečlivě vyžehlené košili, v dlouhém kabátě a s tvrďákem na hlavě. Dnes působí na Konzervatoři a střední škole Jana Deyla v Praze, kde vychovává mladé adepty ladění. Je autorem řady hezkých vyprávění o svých životních osudech, jež sebral do několika knih. Jeho dnešní tragikomické případy mohou čtenáři připadat nadsazené, ale, bohužel, není tomu tak. Často se soudí, že to je majitel piana, kdo je často vydán na pospas ladičům a klavírníkům, neboť nedovede posoudit kvalitu ladění ani oprav. Ale jak se dočteme, ani ladiči – profesionálové, ba ani piana sama to nemají v životě lehké. Zvláště když narazí na vykutáleného filutu, nebo chladnokrevné zloděje...

Vyzvání telefon. Z aparátu se ozve: „Dobrý den. Je to půjčovna pian?“ Ano, byla to půjčovna pian. Její majitel, jistý ladič – budeme mu říkat pan Kalous – se právě konečně domohl svého prvního pianina, na něž si pracně vydělal a které právě hodlal začít půjčovat. Na přilepšenou. Takže půjčovna, sice začínající, to už byla.

„Potřeboval bych půjčit kvalitní pianino. Jsem muzikant. Pocházím z Brna, ale teď se budu nějaký čas zdržovat v Sázavě. Chtěl bych tu pořádat hudební večírky,“ vysypal ze sebe dotyčný. Stejně uspěchaně, jak si to piano pan Pospíšil objednal, tak si ho vzápětí sám odvezl. Spěchal. V hlavě měl velkolepý plán. V restauračním zařízení, které obýval spolu s majitelem podniku, panem Petřinským, byl takový menší sálek. A v něm plánoval pořádat hudební večírky, které mu podle jeho představ měly vynést velké peníze.

Natěšený ladič a novopečený majitel „půjčovny“ neměl ještě zkušenosti se zajištěním půjčky skrze hodnověrné ručitele, složením potřebné zálohy, uzavřením neprůstřelné smlouvy, ani pokládáním nenápadných dotazů, kdo že bude na piano hrát, kde bude uloženo a jak o ně bude pečováno, z nichž by si upředl bližší představu o zákazníkovi a jeho pravých záměrech. Své nové pianino bezelstně půjčil.

Ovšem člověk míní, ale staré zvyky mění. Nešvar, který pana Pospíšila hnal z jednoho bydliště do druhého, mu komplikoval život i zde. Měl zlozvyk utrácet víc, než si byl schopen vydělat. Pardon, vlastně opatřit. On totiž nikdy nepracoval a peníze si doslova jenom sháněl. Měl pro to předpoklady. Byl velmi výmluvný, vstřícný a sympatický. A tak mu nedalo ani moc práce leckoho ovlivnit a přesvědčit. Navíc všechno musel mít hned.

Než začne jakákoli klavírní produkce, je třeba piano naladit. Proto pan Pospíšil povolal ladiče a majitele zapůjčeného nástroje v jedné osobě. Když mělo dojít na placení, zeptal se:

„Mohu ladění zaplatit na stejný účet jako splátky půjčovného?“ „Ano můžete, to není pro- blém“, odvětil ladič. „Já jsem totiž koupil koně a nemám v současné době ani korunu.“
Ani tento zajímavý důvod odložení platby majitele movitosti dostatečně nevaroval. Naopak se po slovech pana Pospíšila rozjasnil: „Vy máte koně? Toho bych rád viděl...“ „No prosím, prosím, ale nemůžete až k němu, aby vám neublížil.“ Ladič na to odtušil: „To už nechte na mně.“

Odebrali se na dvůr, kde postával krásný vysoký jezdecký kůň. Pan Kalous si vyžádal kostku cukru, jméno koně, a přes opakovaná varování vstoupil na dvorek. K velkému překvapení pana Pospíšila k němu na zavolání koník nejen přišel, ale dotkl se jeho dlaně svými měkkými pysky a vzal si cukr. Nechal se podrbat na breitling repliky čele i vodit po dvoře. Ladič panu Pospíšilovi nakonec řekl: „Je to krásný a temperamentní kůň. Potřebuje rajtovat. Jezdíte na něm, doufám, denně?“ Odpověď, kterou dostal, ho šokovala. „Ne, ještě ne. Teprve s tím chci začít.“ S tím se rozešli, aby se již nikdy neviděli.

Po několika měsících půjčovna musela konstatovat, že od pana Pospíšila nepřišla ani jedna splátka. Když se její zkroušený majitel snažil s panem Pospíšilem zkontaktovat, zjistil, že volané číslo neexistuje. Vyhledal proto spojení na jeho společníka, pana Petřinského, aby se ho dotázal, co je s panem Pospíšilem a s pianem. Ten ladiče vyslechl a rozhořčeně prohlásil: „Vždyť vám ho odvezl zpát- ky!“ A rozpovídal se víc. Ovšem jeho sdělení nemohlo do páně Kalousovy duše vnésti více klidu: Jakmile totiž pan Pospíšil zjistil, že v malém městečku se na jeho hudební produkce žádné davy nehrnou, jako správný podnikavec přemýšlel, jakým jiným způsobem přijít k penězům. A tu si vzpomněl na svá mladá léta, kdy se učil elektrikářem. Rozhlásil v širokém dalekém okolí, že opravuje elektrospotřebiče a důvěřiví občané k němu začali svážet porouchané ledničky, pračky, televize, myčky a další zařízení. Shromažďoval je ve volných prostorách restaurace pana Petřinského a na každý takový svěřený spotřebič vzal nemalou zálohu, jak říkal, „na náhradní díly“.

Byl to totiž podvodník toho nejtěžšího kalibru. Neštítil se žádné špíny. Nebylo mu trapné podvést ani svého přítele, který mu poskytl střechu nad hlavou při útěku před věřiteli z minulých štací. Navíc si od něj vypůjčil i na toho jezdeckého koně, na kterém ani neuměl jezdit.

Jakmile ovšem získal opodstatněný pocit, že začíná mít horkou půdu pod nohama, rozhodl se vyklidit pole. Objednal nákladní auto s tím, že pojede vrátit pianino. Bylo to zrovna v den, kdy pan Petřinský jezdil nakupovat zásoby pro restauraci. V jeho nepřítomnosti nechal naložit piano, upotřebitelnou elektroniku, možná ještě něco navrch – byla toho plná avie – a zmizel. Jediné, co tam svému parťákovi nechal, byl jezdecký kůň, který se mu do auta nevešel a jehož se pan Petřinský bál a nikdy se k němu ani nepřiblížil.

Když majitel restaurace i sousedé pochopili, že se pan Pospíšil zřejmě již nevrátí, začali sčítat škody. Jak ale pan Pospíšil asi správně předpokládal, nikomu z postižených se tu ostudu nechtělo oznámit na policii. A tudíž jediný, kdo tak učinil, byl majitel piana, pan Kalous.

Z tak jednoduché věci, jako je ohlášení krádeže na policii, se málem vyvinul neřešitelný problém. Ladič se totiž dostavil na policejní stanici i se svým vodicím psem. Tato plemena, jak známo, bývají klidná a přátelská. Ovšem službu konající příslušník jaksi nemohl přítomnost psa ve služebně vystát. A to přesto, že mezi oběma stranami diskutujících byla mříž. Stále ladiče vybízel: „Odveďte toho psa!“ A nemohl se srovnat s odpovědí: „To by on musel odvést mě!“ A tak bylo povoláno několik policistových soudruhů, kteří přibývali v zalígrované místnosti, a po delším vyjednávání se věci, tedy vlastně dveře, konečně daly do pohybu. Ostražitý příslušník dostal pokyn od nadřízeného mříže otevřít a protokol mohl být sepsán. Tím to vlastně skončilo. Za několik měsíců zazvonil telefon a vyšetřovatel se tázal:

„Jak to vypadá s vaším klavírem? Máte ho?!“„Nemám. Popravdě, tuto zprávu bych očekával od vás.“ „My jsme pana Pospíšila nenašli. Zatím je nezvěstný. Kdybyste se o něm dozvěděl, dejte nám vědět.“

Svět muzikantů je malý a svět ladičů pian ještě menší. Podvodník Pospíšil byl jednoho dne objeven v Ostravě. A jak jinak než tím, že na sebe upozornil sám. S nějakou trapnou výmluvou nezaplatil místnímu ladiči za naladění onoho pianina, které stále ještě měl. Ale policie, která na něj byla upozorněna, ho vyslechla a propustila. Pan Pospíšil se samozřejmě okamžitě zdekoval a tři roky o něm zase nikdo neslyšel.

Po této době jednoho dne zazvonil v půjčovně klavírů telefon a z něho, světe, div se, zazněl uštvaný hlas pana Pospíšila: „Dobrý den, budu se ženit a chtěl bych vyrovnat všechny dluhy. Budu vám posílat na účet splátky.“ Nikdy neposlal ani korunu. A tentokrát se nad ním zavřela voda už nadobro.

Ještě zde zbylo místo na jedno kratší a neméně zajímavé vyprávění pana Kalouse:„Když jsem v 70. létech nastoupil do Československého rozhlasu v Praze na Vinohradech jako ladič pian, seznámil jsem se s pořádky této velevážené instituce. Ve vrátnici u vchodu stála ostraha s pistolemi za pasem a každý příchozí se musel zapsat u pěstěné dámy za noblesním pultem a vyčkat na toho, za kým do rozhlasu šel. Popřípadě se prokázat zaměstnaneckou legitimací. Co se týče mě, při svém nástupu jsem převzal do péče vedle dalších pian i dva koncertní klavíry. Jeden byl již vyřazen a ten druhý se mu svým technickým stavem podobal. Okamžitě jsem začal bojovat za zakoupení nového nástroje. Po velmi dlouhé době vytrvalého přesvědčování se dílo podařilo. V největším rozhlasovém Studiu 1 se objevil nový parádní koncertní PETROF. S velkou radostí jsem ho převzal a s rozechvěním ho začal připravovat k nahrávání. Chodil jsem do rozhlasu denně a při každé volné chvíli, kterých ve studiu nebylo mnoho, jsem reguloval jeho mechaniku a klavír soustavně ladil. Blížila se doba, kdy měl být tento skvostný nástroj zařazen do natáčení. Ale ouvej! Nebylo mu to dopřáno!

Jednoho dne přijdu do studia, hledám klavír, a ten nikde. Slehla se po něm zem. Ba co hůř, nikdo o něm nic nevěděl. Brzy se zjistilo, že přijelo stěhovací auto, parta stěhováků oslovila vrátného slovy: „Tak jsme tady, pane šéf, pro to piáááno!“ Stěhovací vůz tehdy na Vinohradské třídě před rozhlasem stál skoro pořád, neboť rozhlasový symfonický orchestr jezdil často na zájezdy a rozličné nástroje se tak pohybovaly sem a tam v dřevěných bednách. Že se koncertní klavír obvykle nikam nevozí, vrátnému nápadné nebylo. Dokonce ještě za stěhováky běžel s pedály. Ani číslo auta si nezapsal.

Dodnes se neví a nejspíš už se nikdy nezjistí, kde ten koncertní klavír skončil, ani kdo si krádež objednal. Takové 280 centimetrů dlouhé piano vážící přes půl tuny si do bytu jen tak nedáte. V kulturní instituci by se snadno našlo podle opusového čísla. Falešní stěhováci se museli odbornou replicas de relojes manipulaci s nástrojem někde naučit a vědět, kdy je ve studiu volno, aby ho mohli vynést. Museli mít po ruce i hodnověrné argumenty, kdyby se na důvod stěhování snad kdosi ptal. To si někdo opatřil takové piano domů jenom sám pro sebe, aby se s ním nikdy nikomu nepochlubil? Překonat hranice naší republiky v té době nešlo bez hraničních kontrol a vývoz takového artiklu by byl nápadný. Že by snad někomu stálo za to vyvézt kradený předmět diplomatickou cestou, to se mi nezdá. Zkrátka, na objasnění té záhady se nepřišlo.

Rozumí se samo sebou, že prvním mezi podezřelými jsem byl já. A sice proto, že jsem tak houževnatě bojoval o zakoupení drahého koncertního klavíru. Ale já sám byl tou krádeží tak zkrušen a roztrpčen, že mě po druhém výslechu raději nechali na pokoji. Nového klavíru jsem se již za svého působení v rozhlase nedočkal.

Nahoru | Obsah