Hudební Rozhledy

Janáčkova filharmonie Ostrava uvedla Mahlerovu 4. symfonii online

Karla Hofmannová | 04/21 |Festivaly, koncerty

Martin Raška zahrál Divertimento concertante Nina Roty

Hledání cest k posluchačům a snaha neutopit se v depresi a bolestínství, to je hlavní trend této neblahé koronavirové doby. Začátek března se podepsal na životě naší republiky ještě tvrdším lockdownem než doposud. Zákaz nejen zpěvu a vycházení, ale i cestování do druhého okresu náš život zcela ochromily. Bezmocnost, a přitom potřeba žít, být s přáteli a pracovat, to dohání mnohé k zoufalství. Pro tvořivé lidi to ale také znamená hledání cest, jak i přes tato omezení pokračovat v práci.

Janáčkova filharmonie Ostrava připravila pro diváky koncert, který byl 4. 3. streamován z prázdného hlediště koncertního sálu Domu kultury. Hudebníci v rouškách, pokud to šlo, rozestupy, zmenšené obsazení. Před orchestr se postavil dirigent Tomáš Netopil, který má velkou zásluhu nejen na tom, že orchestr hrál bezchybně, plasticky a s erudicí, ale i na tom, že hudebníci zapomněli, že v sále nikdo není a že koncert snímají jen kamery a zvukaři, a dávali do provedení emoce a preciznost.

Na zvukařích vlastně bylo, jak koncert v éteru vyzní. V jejich rukou a mixážních pultech bylo vyznění barevnosti instrumentace, výraznost jednotlivých sólových vstupů z orchestru a v neposlední řadě i výkon sólistů. A samozřejmě nesmíme zapomenout na cestu zvuku do domácích přijímačů a jejich technickou, zejména zvukovou zdatnost. Ne každý má doma zvukové studio, v němž si může příjem vyladit tak, aby byl maximálně kvalitní.

Jako první zazněla původně didaktická skladba pro studenty konzervatoře, kterou si u skladatele Nina Roty objednal kontrabasista Petracchio, pedagog na konzervatoři v Bari. Skladba s názvem Divertimento concertante pro kontrabas a orchestr se ukázala být velmi zajímavá, neboť má hodně virtuózních až ekvilibristických míst a nepostrádá barevnost a náladovost díky plnému využití technických i zvukových možností kontrabasu. Čtyřvěté dílo je plné dialogů mezi sólistou a orchestrem, kterých sólista, první kontrabasista Janáčkovy filharmonie Martin Raška, dokázal mistrovsky využít. Jeho technická a muzikantská erudice je obdivuhodná a překvapuje právě u takového nástroje, od kterého se očekává, že bude „tvrdit muziku“, a ne ji samostatně vytvářet. Jen snad světlejší barva kontrabasu spíš evokovala představu violoncella a někdy se ztrácela v plénu orchestru.

Po tomto čísle následoval přídavek, nikoli jen samotného sólisty, jak by se předpokládalo, ale vystoupilo kvarteto kontrabasů. Ve skladbě z filmu Kmotr, ke kterému napsal jímavou melodii také skladatel Nino Rota, sólista Martin Raška přednesl opět s citem jímavou melodii a ostatní jeho tři kolegové, Jiří Dokoupil, Lumír Kavík a Martin Janeček, se postarali o citlivý harmonický doprovod.

Druhá část koncertu patřila mistru pozdního romantismu, Gustavu Mahlerovi a jeho Symfonii č. 4 G dur. Je to jeho komornější dílo z roku 1900, obsazení orchestru je bez žesťů, je tu jen lesní roh, který tu je osamělý a působí jako zcizovací element, jako komentující „chlapcův kouzelný roh“. I zde dirigent přistoupil k zeštíhlení obsazení, aby byla dodržena hygienická opatření. Čtyřvětá skladba překypuje emocemi, které mají pastorální charakter.

První část, Bedächtig, nicht eilen, plynula po úvodních zvoncích na saních přes sólové housle intimně a hravě, od jímavé melodiky přes napětí v pianissimu až do gradace a závěru. Druhou větu, In gemählicher Bewegung, ohne Hast, zahájilo sólo lesního rohu a uvedlo třídobé laškování houslí, přešlo do ländleru a do tyrolského pastorale. Třetí část, Ruhevoll, zahájila v pianissimu violoncella a pomalá melodie se odvíjela v chvějícím se pnutí ve stříbrném témbru smyčců v dialogu s dřevěnými nástroji. Náhle vyklenutý dramatický oblouk se opět vrátil do melodie violoncell a do třídobého rytmu, který přerušil opět náhlý vstup lesního rohu. Exaltovaný závěr v radostném vzepětí se postupně ztišil do ztracena.

Ve čtvrté části symfonie, Sehr behaglich, zní pastorální pohodová píseň ze sbírky starých německých lidových a dětských písní s názvem Nebeský život, která líčí představy umírajícího dítěte o životě v nebi. Sólistkou byla sopranistka Kateřina Kněžíková, jejíž oduševnělý a technicky bravurní soprán hladil po duši. Lehké trylky, jasný témbr, vyrovnaná, klidná kantiléna, a přesto tam zazníval temný podtón smrti v procítěném přednesu. Symfonie dozněla a nastalo ticho, které pomalu všechny přivedlo do reality. K potlesku dirigenta pěvkyni se přidal i orchestr, a bylo to velmi smutné. Protože chyběl ten nejdůležitější závěr, potlesk publika. Ale díky i za to, že se koncert konal a že bylo možné ho sledovat alespoň před obrazovkami v domácím prostředí.

Nahoru | Obsah