Hudební Rozhledy

Orfeus a Eurydika CH. W. Glucka v surreální režii Christopha Marthalera

Markéta Jůzová | 04/21 |Zahraničí

Zleva Naděžda Karyazina (Orfeus) a Chiara Skerath (Eurydika)

Přímý přenos operní premiéry Orfeus a Eurydika Christopha Willibalda Glucka zajistila Opera Curych na svých webových stránkách 14. 2. 2021 zdarma prostřednictvím streamu zájemcům z různých zemí světa. Operu hudebně nastudoval dirigent Stefano Montanari s Filharmonií Curych. V souladu s re - striktivními protikoronavirovými opatřeními ve Švýcarsku, kde se hraje v divadlech stále ještě bez diváků, a navíc platí v zemi od podzimu zákaz představení s více než padesáti osobami, byla hudba orchestru a sboru k jevištnímu dění živě streamována ze zkušebny do operního domu.

Ch. W. Gluck složil operu Orfeo ed Euridice v roce 1762 na italské libreto Raniera de Calzabigiho. Premiéra se uskutečnila 5. 10. 1762 ve vídeňském dvorním divadle Burgtheater a nebyla přijata příliš pozitivně. Skladatel své dílo později upravil a přiblížil vkusu publika francouzského, na libretu se podílel také Pierre-Louis Moline. Druhá verze opery Orphée et Eurydice ve francouzštině byla poprvé uvedena 2. 8. 1774 v Palais des Tuileries v Paříži a byla již úspěšná.

Švýcarské divadlo zařadilo na repertoár úpravu díla Hectorem Berliozem z roku 1859. Berlioz part Orfea z druhé Gluckovy verze překomponoval pro jiný hlas; ve své představě měl tehdy proslulou francouzskou mezzosopranistku Pauline Viardot. Berlioz vycházel z libreta, které napsal Pierre-Louis Moline podle Raniera de Calzabigiho. K inscenování díla, které patří do žánru azione teatrale per musica, byl v Curychu přizván významný švýcarský režisér Christoph Marthaler, s jehož specifickou činoherní estetikou se mohli diváci u nás seznámit několikrát v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Marthalerova režie je ovšem do jisté míry další úpravou díla, kterou divadlo uvádí jako tragédii o čtyřech aktech v duchu heroického dramatu. Otevírá je nově připsaný prolog činoherce, jenž se ptá na místo, kde se spolu s ním ocitají všechny postavy přítomné na scéně. Ve strohé scénické výpravě s prvky retro kostýmů i nábytku dominovaly tři místnosti: po stranách dvě typu čekárny se zrcadly, s červenými plastovými židlemi, stolky, červenou pohovkou a televizní obrazovkou s mimořádně špatnou kvalitou obrazu a uprostřed ponurý šedý prostor se zadním výtahem a nad ním vyvýšeným patrem s výsečemi oken či dveří pro výstupy postav. Jednalo se o třetí spolupráci režiséra se scénografkou Annou Viebrock pro curyšskou operu. Tentokrát pro operu s mytickým dějem, jenž prolíná svět živých a mrtvých, vytvořili prostředí chladné, surreální s prvky absurdity.

Příběh pěvce Orfea a vodní víly Eurydiky, inspirovaný starou řeckou pověstí, Christoph Marthaler částečně heroizoval. Ve svém pojetí kladl akcent na nesmrtelnou lásku, beznaděj a citovou vyprahlost.

Orfeus v ději truchlí po své milé a rozhodne se vysvobodit ji z podsvětí. S pomocí boha lásky Amora přemůže svým krásným zpěvem nejdříve démony v podsvětí, kteří hlídali vstup do posmrtného světa, odkud chtěl vyvést Eurydiku. Ve snaze získat ji zpět však na ni nesměl jedinkrát pohlédnout. Když se přiblížil k Elysiu, kraji blažených, Eurydika mu vyčetla, že se jí vyhýbá pohledem. V momentě, kdy se na sebe podívali, padla k zemi mrtvá po zásahu trestným bleskem bohů. Orfeus chtěl ze zoufalství ukončit svůj život, což dojalo bohy natolik, že Eurydiku vzkřísili a dovolili oběma odchod z podsvětí na zem.

V titulních rolích zazářila v Curychu na premiéře ruská mezzosopranistka Naděžda Karyazina, která ztvárnila Orfea, s hloubkou a pestrou škálou emocionality. Velký pěvecký výkon předvedla po jejím boku švýcarsko-belgická lyrická sopranistka Chiara Skerath, která ztělesnila Eurydiku s křehkostí, jasem i líbezností. Alegorickou postavu Amora rozehrála s noblesou pěveckou a hereckou francouzská sopranistka Alice Duport-Percier. Marthaler do díla zakomponoval i sedm činoherních postav, duchů blahoslavených a nešťastných, kterých se velmi dobře zhostili Sebastian Zuber, Graham F. Valentine, Bérengère Bodin, Marc Bodnar, Liliana Benini, Raphael Clamer a Bernhard Landau. Pochopitelně u nich často dominoval nepřítomný pohled, chladné líčení a zpočátku strohý pohyb po scéně. Démonům vtiskl režisér podobu postav s extrémně afektovanými pohyby, demencí a extázemi připomínajícími jednání drogově závislých osob. V přítomnosti zpěvu Amora se však jejich tváře rozjasnily. Do týmu přizval režisér i řadu statistů. Když se Orfeus v klíčovém místě i přes zákaz ohlíží, Eurydika podruhé umírá a jedna postava ducha nechává vybuchnout urnu dálkovým ovládáním. Bylo toho již moc a, bohužel, na úkor krásné hudby.

Ch. W. Gluck v díle poprvé tvůrčím způsobem zachytil svou reformní představu o novém hudebním dramatu, kterou inspiroval další generace operních komponistů. V partech výrazně omezil rozsáhlé koloratury a poskytl širší prostor sborovému zpěvu. Posílil rovněž úlohu orchestru. Recitativo secco nahradil recitativem accompagnato. Do hudby zakomponoval příznačné motivy, na které později v historii opery specificky navázal v romantismu Richard Wagner. Gluckovo vyjádření touhy po intimitě prostřednictvím slavného mýtu se dotýká různých psychologických stavů, z nichž řada je značně afektovaná a kritická, skladatelem podpořená prudkými tempovými změnami.

Sbor Opery Curych výborně připravil sbormistr Ernst Raffelsberger. Těleso zpívalo s pestrou škálou emocí, barev i dynamiky, a především s efektními gradacemi. Sboristé stáli v rozestupech ve zkušebním studiu, ve kterém hrála také Filharmonie Curych, jejíž hráči byli na ploše rozmístěni rovněž více od sebe a hráli s rouškami. Významný italský dirigent a houslista Stefano Montanari, specialista na starou hudbu, Gluckovo dílo rozkryl analyticky a dovedl orchestr k vynikajícímu výkonu. Operu interpretoval s porozuměním stylu, logickými dramatickými oblouky a výraznými emocionálními pointami.

Marthalerova soudobá režie však nebyla citlivá vůči celkovému vnímání díla. Režisér také nechal pohybovat se po jevišti postavu ženy s radiopřijímačem, který ohlašoval koncert pro tetu Francesku k jejím 75. narozeninám s programem Gluckových árií či orchestrální hudby. Pokud by ovšem posluchač zavřel oči, mohl mít z poslechu zážitek.

V České republice vizuálně expresivní pojetí díla představil ve spolupráci s Operou ND v Praze režisér Hartmut Schörghofer. Premiéru 2. 2. 2013 ve Stavovském divadle řídil Jan Latham-Koenig. Senzitivnější výklad opery nabídl divákům u televizních obrazovek režisér a scenárista Ondřej Havelka, který dílo zfilmoval v prostředí zámeckého Barokního divadla v Českém Krumlově (premiéra ČT 26. 12. 2014). Titulní role v jeho obsazení ztvárnili slavný americký kontratenorista Bejún Mehta (Orfeo) a přední rakouská sopranistka Eva Liebau (Eurydika), o hudební nastudování se zasloužil dirigent Václav Luks se soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704.

Designovaný generální hudební ředitel Curyšské opery Gianandrea Noseda řídil v únoru rovněž koncert hudby Johannesa Brahmse v provedení Filharmonie Curych, v přímém přenosu program vysílala německo-francouzská kulturní stanice Arte a švýcarská veřejnoprávní televize SRF; významný italský dirigent se postu ujme na začátku sezony 2021/2022. Švýcarské divadlo muselo v letošní sezoně zatím rezignovat na plánovaná obnovená nastudování oper Puritáni V. Belliniho, Don Pasquale G. Donizettiho a Werther J. Masseneta. Premiéra soudobé opery Amerika, kterou zkomponoval Roman Haubenstock-Ramati, byla přesunuta na sezonu 2023/2024.

Zürich, Opernhaus Zürich – Christoph Willibald Gluck: Orfeo ed Euridice. Dirigent Stefano Montanari, režie Christoph Marthaler, scéna a kostýmy Anna Viebrock, sbormistr Ernst Raffelsberger. Premiéra 14. 2. 2021 byla vysílána na webu divadla.

Nahoru | Obsah