Hudební Rozhledy

Zvláštní případy klávesového oddělení

IV. Sluchátko, o jakém se ani Machovi s Šebestovou nesnilo

Milan Guštar | 04/21 |Svět hudebních nástrojů

Hrací stůl Telharmonia – opravdové nástrojové kuriozit

Dnes se představuje se svým případem další postava našeho rozvětveného „Klávesového oddělení“ – Milan Guštar. Vyučuje hudební elektroniku na hudební fakultě AMU, je skladatelem experimentálních hudebních kompozic jdoucích mnohdy až za hranice hudby a autorem zásadního dvoudílného slovníkového díla Elektrofony, nemajícího snad na světě obdoby a zahrnujícího, zdá se, všechny elektromechanické a elektronické nástroje, které kdy vznikly. O jeho profesním a uměleckém záběru si můžete udělat představu na internetových stránkách nazvaných příznačně Uvnitř.

Jistě znáte ten vtip, co se stalo, když Alexander Graham Bell poprvé uvedl do provozu svůj vynález – telefon... Našel v něm pět nepřijatých hovorů od Cimrmana. Stejně paradoxně zní i dnešní Guštarovo líčení o průkopníkovi, který před 120 lety vytvořil první syntetizér a současně s tím vymyslel a realizoval moderní způsob šíření hudby, za jaké by se nestyděl žádný dnešní hudební distributor…

Ve třetí čtvrtině 19. století se začalo využívat silových účinků elektřiny. Vědci porozuměli teoretické podstatě elektromagnetismu a vynálezci převáděli nové poznatky do praxe. Objevila se první použitelná dynama a elektromotory, byly zdokonaleny baterie, započala elektrifikace měst a vesnic, zavádělo se elektrické osvětlení. Došlo i na jemnější využívání elektřiny, které nyní nazýváme elektronikou. Zkoušely se různé formy přenosu zpráv pomocí telegrafu, byl vynalezen telefon, začaly pokusy s bezdrátovým přenosem. Experimentovalo se s využitím elektřiny v hudebních nástrojích. Odhalení vlastností zvuku coby mechanického kmitání se odrazilo i v jemné mechanice. Zvuk bylo možné zaznamenat na fonografické válečky a nedlouho potom i na první gramofonové desky.

V téže době se americký student a budoucí fyzik, právník a vynálezce Thaddeus Cahill seznámil s knihou Hermanna Helmholtze On Sensation of Tone. Začal uvažovat o elektrickém generování a přenosu zvuku a hudby. Prostudoval množství prací svých předchůdců, rozpracoval a zdokonalil využité principy, doplnil mnoho vlastních nápadů a v roce 1895 podal první patentovou přihlášku na nebývale složitý a rozměrný klávesový nástroj generující zvuk na elektromechanickém principu a umožňující jeho přenos po telefonních linkách. Dne 6. 4. 1897 získal Cahill patent č. 580,035 na elektronické generování a přenos hudby s názvem The Art of and Apparatus for Generating and Distributing Music Electronically.

Základem tohoto prvního významného elektrofonického hudebního nástroje v historii, později nazvaného Telharmonium nebo Dynamophone, byly rotační přerušovače – rheotomy.

Tvořily je kovové válce umístěné na dvanácti hřídelích rotujících různou rychlostí. Všechny hřídele byly prostřednictvím řemenových převodů poháněny společným motorem. Na povrchu každého válce bylo vytvořeno několik vodivých segmentů, na něž přiléhaly sběrací kontakty. Procházející proud byl přerušován s frekvencí závislou na rychlosti otáčení a počtu segmentů. Průchodem přes řadu induktorů byl průběh proudu tvarován na přibližně sinusový. Frekvence signálů z rheotomů na společných hřídelích byly v celočíselných poměrech, a produkovaly proto tóny v čistých intervalech. Frekvence signálů z různých hřídelí měly poměry rovnoměrně temperovaného ladění. Pomocí soustavy přepínačů bylo možné volit signály přiřazené jednotlivým klávesám, a tím měnit druh ladění nástroje. Za přepínači následovaly směšovací transformátory vytvářející výsledný signál sloučením několika signálů dílčích, přičemž změnou poměru amplitud těchto signálů bylo možné ovlivňovat barvu generovaného zvuku. Složité elektromechanické obvody klaviatury dovolily ovládat hlasitost hraných tónů rychlostí stisku jednotlivých kláves!

K nástroji byly připojeny reproduktory vytvořené z telefonních sluchátek opatřených rozměrnými papírovými trychtýřovými zvukovody. Telharmonium však bylo určeno především pro přenos zvuku po telefonní síti a reprodukci běžnými telefonními sluchátky ve veřejných i soukromých budovách. Od distribuce hudby po drátech bylo odvozeno i slovní spojení Telegraphic Harmony, které dalo nástroji název.

V roce 1898 započal Cahill ve své laboratoři ve Washingtonu se stavbou prototypu. V roce 1901 již nástroj obsahoval několik desítek zvukových generátorů, vážil kolem sedmi tun a bylo možné jej předvést. Cahill zanedlouho získal společníky v podnikateli Oscaru T. Crosbym a elektrotechnikovi Fredericku C. Toddovi, kteří financovali další vývoj. V následujícím roce společně představili Telharmonium v klubu Maryland v Baltimoru. Skupina vybraných podnikatelů a bankéřů v úžasu naslouchala tónům Händelova Larga, jež se linuly z telefonního sluchátka s nevelkým zvukovodem, přičemž hráč seděl u nástroje ve čtyřicet mil vzdáleném Washingtonu. Cahill a jeho společníci okamžitě získali příslib na 100 000 dolarů a následně i desetiletou smlouvu na financování stavby komerční verze nástroje a vybudování společnosti pro distribuci hudby prostřednictvím telefonní sítě do restaurací, hotelů, obchodů, čekáren a dalších veřejných i soukromých budov v New Yorku a okolí.

Dne 28. 6. 1902 Crosby s partnery v New Jersey založili společnost New England Electric Music Company a na počátku léta začalo v budově Cabot Street Mill ve městě Holyoke ve státě Massachusetts budování výrobních dílen. Tam bylo v následujícím roce přemístěno Telharmonium z Washingtonu a Cahill tam se svým bratrem Arthurem a s padesáti zaměstnanci započali práce na stavbě druhé, zdokonalené a rozšířené verze nástroje. Konstrukce byla výrazně přepracována a rheotomy byly nahrazeny 145 alternátory, z nichž každý generoval střídavý proud s potřebnou frekvencí a výkonem. Přepojovací pole obsahovalo téměř 2000 přepínačů a umožňovalo ještě dokonalejší nastavení ladění nástroje. V některých oktávách nástroj poskytoval až 36 tónů různých výšek, jeho klaviatury měly proto neobvyklé rozložení kláves. Soustava alternátorů Telharmonia zaujímala prostor velké strojovny dlouhý asi 20 metrů a nástroj vážil přes 200 tun. Náklady na stavbu dosáhly 200 000 dolarů, což je v dnešních cenách asi 6 milionů dolarů. Telharmonium byl tak pravděpodobně největším, nejtěžším a nejdražším vyrobeným elektrofonickým hudebním nástrojem vůbec.

První hudební produkce se konala 20. 3. 1906 v dílnách v Holyoke a byla přenášena do hotelu Hamilton, vzdáleného asi půl míle, kde byla umístěna dvojice telefonních sluchátek s téměř dvoumetrovými zvukovody. Přenášený zvuk byl tak silný, že jej mohli zřetelně slyšet i posluchači vzdálení více než třicet metrů. Na programu byly skladby od Beethovena, Chopina, Rossiniho, Schumanna, Mascagniho, Nevina, Bériota a Spohra.

Po dokončení a otestování byl v létě nový nástroj demontován, naložen na více než 30 že- lezničních vagonů a přemístěn do New Yorku do budovy na rohu Broadwaye a 39. ulice, později nazvané Telharmonic Hall. Hlučné generátory byly umístěny v podzemí, v sále byl pouze hrací stůl a reproduktory. Telharmonic Hall byla otevřena prvním koncertem pro veřejnost 26. 9. 1906. Distribuce hudby po telefonní síti byla zahájena 9. 11. přenosem do restaurace Café Martin. První sezona veřejných koncertů trvala 13 týdnů. Na programu byla hudba klasická i populární. Zvuk nástroje dobový tisk popisoval jako velmi čistý a věrně napodobující většinu tradičních nástrojů.

Telharmonium vzniklo v době, kdy nebyl k dispozici žádný zesilovač. Jeho alternátory musely proto generovat signál v potřebné intenzitě. Elektrický výkon některých z nich dosahoval až 15 kW, což umožňovalo současný poslech až dvaceti tisícům posluchačů. Silný přenášený signál však rušil běžné telefonní hovory. Po stížnostech uživatelů telefonů vypověděla telefonní společnost smlouvu o přenosu hudby po telefonních kabelech, bylo proto potřeba započít s budováním vlastní kabelové sítě. Navíc po počátečním úspěchu, patrně v důsledku finanční krize v roce 1907, poklesl počet předplatitelů. 16. 2. 1908 skončila po čtrnácti týdnech druhá koncertní sezona a v květnu Telharmonická společnost zbankrotovala.

Cahilla to však nezastavilo a na počátku léta 1908 započal se stavbou nového Telharmonia. To obsahovalo 140 nových alternátorů s celkovým výkonem přes 1,5 MW a ke hře sloužily tři běžné klaviatury se standardním temperovaným laděním. V srpnu roku 1911 byl dokončený nástroj umístěn v New Yorku, tentokrát v suterénu budovy v 56. ulici. Uvedení nového Telharmonia 23. 2. 1912 s přenosem hudby do malého sálu Chapter Room v Carnegie Hall však nevzbudilo téměř žádnou pozornost. O nástroj přestal být zájem a Cahillova firma v prosinci roku 1914 zkrachovala.

Nastalo období světové války. V roce 1918 bylo třetí Telharmonium pravděpodobně rozebráno a zlikvidováno, podobně jako se to stalo dříve i s předchozí verzí. Thaddeus Cahill pokračoval ve výzkumu v oblasti generování a přenosu zvuku až do roku 1934, kdy 12. 4. náhle zemřel. Jeho bratr Arthur se ještě v roce 1951 neúspěšně pokoušel najít místo pro umístění zachované první verze Telharmonia. Pro nezájem byl v roce 1958 i tento nástroj pravděpodobně sešrotován.

Celkové náklady na vývoj, stavbu a provoz dosáhly mnoha milionů dolarů. Zisk z šíření hudby po telefonních linkách by zřejmě tyto náklady nemohl pokrýt. Zájem veřejnosti o Telharmonium vydržel jen několik let a rychlý rozvoj rozhlasu a gramofonového průmyslu způsobil přechod k jiným způsobům distribuce hudby.

Není známa žádná nahrávka zvuku Telharmonia, nežijí ani žádní pamětníci. Kromě popisů a nemnoha fotografií se z Cahillových unikátních nástrojů pravděpodobně nic nedochovalo. V jednom ze svých patentů při popisu metody vytváření zvuků pomocí kombinace několika složek použil Cahill poprvé v historii označení syntéza. Jeho nástroj, který v mnohém předběhl svou dobu, je tedy možné označit nejen za první elektrofonické varhany, ale také za první syntetizér. Technická řešení, která Cahill vynalezl, posloužila jako inspirace pro další konstruktéry, jimž se již podařilo vytvořit nástroje komerčně úspěšnější, například na podobném principu založené Hammondovy varhany.

Nahoru | Obsah